Zastřelí mě můj islámský kolega?

Češi si pořizují stále více zbraní. Hysterie kolem uprchlické krize přiživuje strach z příchozích. Josef Poláček popisuje zkušenost z pracoviště, kde spolupracují lidé různého původu. Hlavní je zde schopnost pomoci, nikoli rodiště a rasa.

Podle zpráv z médií dochází k masivnímu ozbrojování. Protentokrát ale nikoli v prvé řadě ze strany tradičních vojenských bloků, nýbrž samotného obyvatelstva. Ozbrojují se Němci ručními palnými zbraněmi, neboť mnohé z nich posedl strach z přílivu více nežli miliónu migrantů jenom za minulý rok. Jsou to přece všichni – či skoro všichni – muslimové, a člověk nakonec nikdy neví, že ano...

A ozbrojují se stejně tak i Češi, i když k nim ještě téměř žádný muslimský migrant vůbec nedorazil. Jistota je jistota, až sem jednou ti islamisté náhle vpadnou a budou svými kalašnikovy střílet všude kolem sebe, je lepší být na to předem připraven. Kdoví, jestli pak třeba pistole nebudou najednou vyprodané, jeden musí počítat se vším.

Společná práce, původ jde stranou
Tak jsem teď sám poněkud znejistěn. Jsem zaměstnán ve firmě, v zahraničí, kde asi tak každý druhý pracovník je cizinec. Možná ještě více. Že jsme každý druhý z jiného koutu světa, se tam stalo takovou samozřejmostí, že nejenže se nad tím už nikdo nepozastavuje, ale nikdo to už prostě vůbec ani nevnímá.

Práce je těžká, namáhavá. A tak nesrovnatelně větší význam nežli země původu, mateřská řeč, barva pleti či náboženské vyznání má to, jestli ten či onen kolega pořádně vykonává svou práci, neodsouvá ji na druhé, jestli je ochoten vypomoci druhému, když je toho zapotřebí. Jsou tam černoši, Rusové, Italové, sem tam i nějaký Slovák nebo Čech.

Ano, jsou tam i „islamisté“. Jeden čas tam byl jistý mladý muž, který už svým zjevem téměř dokonale zapadal do klišé fundamentalistického islamisty: černý plnovous nehodící se k jeho mladému zjevu, pobledlý, poněkud vyzáblý obličej.

Češi se ozbrojují také kvůli příchozím muslimům. U nás v práci pracují lidé ze všech koutů světa. Nehledí se tu ale na původ, spíše na pracovitost a ochotu pomoci. Foto ceskatelevize.cz

A vždy před počátkem směny, když jsem z jedné místnosti v budově musel vyzvednout materiál, on tam v daný čas klečel na koberečku, tváří směrem tam, kde leží posvátné město Mekka, a v naprostém vytržení recitoval modlitbu ke svému Alláhovi. Dodnes nevím – a asi se už nikdy nedozvím – jestli v tomto svém naprostém ponoření se do svého duchovního rozjímání vůbec vnímal mou přítomnost.

Takže, jak řečeno, typologicky zcela dokonalý představitel muslimského fundamentalisty. Ten jediný moment, který poněkud narušoval tento obraz, byl fakt, že to byl neobyčejně zdvořilý, tichý, příjemný mladík. Leckterý „bojovník za křesťanskou Evropu“ by se u něj mohl učit slušnému a nekonfliktnímu jednání.

Je tam ještě jeden mladý turecký kolega: dlouho jsem ho považoval za domácího Němce, i přes jeho taktéž poněkud vzrostlejší vous. Ale choval se vždy natolik civilně a „normálně“, že jeho cizokrajný původ vůbec nijak nebyl znát. Jestli je praktikujícím muslimem? Nemám ponětí a ani si nad tím žádným způsobem nelámu hlavu. Jak bylo řečeno: při společné práci jsou důležité zcela jiné věci.

A další mladý Turek: vždy s příjemným úsměvem na tváři, kdykoli vidí, jak po skončení směny přesouvám jeden těžký pracovní stůl, okamžitě nechá stát svou vlastní práci a přiskočí, aby mi s tím stolem pomohl. A vždy jsem tím tak trochu zahanben. Kolik z mých vlastních – ovšemže neislámských – krajanů by mělo v sobě tak nezměrnou dávku ochoty nezištně pomáhat druhým?

Ale teď jsem přece jenom poněkud znejistěn. Němci se ozbrojují, Češi se ozbrojují. Všude je možno slyšet: od všech těch muslimů nám hrozí smrtelné nebezpečí!

A tak bych zřejmě měl začít váhat: nejsou všichni tito mí muslimští kolegové nakonec přece jenom skrytí teroristé? Není všechna ta jejich vlídnost a přátelskost ve skutečnosti jenom umně vytvářenou maskou, aby otupili mou pozornost? Nemají pod svým pracovním pláštěm ukrytý zakřivený kinžál, anebo dokonce nabitý kalašnikov?

A tak bych se měl zřejmě ptát, zda nemáte někdo nějakou pistoli navíc. Vždyť přece, jeden nakonec nikdy neví, že ano...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.