Zastrašit se nenecháme. Jen pošleme do ulic několik set vojáků

Krátce po bruselských teroristických útocích se v největších českých a moravských městech začaly procházet ozbrojené vojenské hlídky. Jejich přítomnost není pádně zdůvodněná a pouze zvyšuje napětí ve veřejném prostoru.

Po teroristických útocích v Bruselu byl v České republice vyhlášen první stupeň ohrožení terorismem. Podle ministerstva vnitra to znamená „zvýšenou bdělost s ohledem na hrozbu v zahraničí“. Prakticky tuto bdělost může vidět na vlastní kůži kdokoliv, kdo prochází ulicemi Prahy, Brna nebo Ostravy. Právě do těchto měst bylo nasazeno celkem 550 ozbrojených vojáků z bojových jednotek, kteří nyní doprovázejí posílené policejní hlídky.

Jako by však zcela zapadla druhá část informace, která říká, že bezpečnostní složky nemají žádné informace o hrozbě teroristického útoku na našem území. Tutéž skutečnost potvrzuje ministerstvo vnitra, přesto však urychleně zavádí zvýšená bezpečnostní opatření. Ta podle Bohuslava Sobotky odpovídají aktuální situaci a jsou preventivního charakteru. Na svém twitteru premiér dodává: „Nesmíme se nechat zastrašit!“

Jenže pokud tedy nemáme v kalhotách ani nedisponujeme informacemi o bezprostřední hrozbě, proč ostentativně obsazujeme naše největší města vojáky?

Možná to má být chlácholivá zpráva občanům, že stát se zasazuje o naši bezpečnost. Přímočará, jasně viditelná zpráva, snaha vykázat nějakou činnost. Ministr obrany Martin Stropnický to vidí jasně: „Nejedná se o nějakou dramatickou chvíli, na druhou stranu je potřeba ostrahu posílit.“ 

Reálný dopad přítomnosti ozbrojených složek však může být přesně opačný. Slouží totiž přesně naopak ke zpřítomňování, šíření a posilování pocitů bezprostředního ohrožení.

Představa, že nás vojenská přítomnost může ochránit před případným neštěstím, se musí jevit jako naivní snad i ministrovi obrany samotnému. Ostatně proto ani ten motiv ochrany před nebezpečím v médiích až tak nezaznívá, spíše jen „reagujeme na situaci“.

Veřejnost ani nedostala informace, co mají vojáci v popisu práce nebo jaké jsou vůbec jejich kompetence, jen situaci mlčky akceptuje. Jsme svědky toho, jak se vojáci znuděně pocházejí po Florenci a legitimují umolousané cestující čekající na svůj dálkový autobus na východ. Nebo vidíme, jak si voják nonšalantně nesoucí svůj samopal vykračuje s přítelkyní.

Voják nonšalantně nesoucí svůj samopal si v Praze vykračuje s přítelkyní. Lidé jsou v bezpečí. Foto Sonya Darrow

Vysvětlení je nasnadě. Funguje zde poměrně jednoduchý princip problematizace, který mívá dalekosáhlé následky. Pokud se někde něco stane, událost může být zasazením do kontextu „krize“ eskalována a přetvořena pomocí politických prohlášení a způsobu mediálního pokrytí do „rizika“, tedy potenciální hrozby, která se nedefinovaně vznáší nad našimi hlavami.

Ačkoliv nemáme informace o jeho reálnosti, riziko má tu vlastnost, že nikdy nemůže být přesvědčivě vyloučeno. A bezpečí je v časech ohrožení nadevše. Proto má představa rizika tak velkou sílu.

Takové nabobtnávání pocitů ohrožení, které je vojenskou přítomností dále posilováno, velmi přesvědčivě legitimizuje jakékoliv státní zásahy. Mimořádná situace, ve které podle ministra Stropnického zkrátka není možné nedělat nic. Jak upozorňoval například německý sociolog Ulrich Beck, narůstající pocit ohrožení umožňuje zvyšování státní kontroly a narušování demokratických hodnot a lidských práv pod záminkou zajištění bezpečí.

Jsou tedy ozbrojení vojáci v ulicích něco, na co bychom si měli zvykat? Na to, že po nás podle mluvčí PČR i vojáci mohou požadovat legitimaci? Na to, že stát opět posiluje dohled nad veřejnými prostranstvími? Podle veřejné lhostejnosti se zdá, že nám nic jiného nezbyde. Protože, slovy Martina Stropnického, „to takhle v řadě zemí prostě je“. A policisté a vojáci jsou v ulicích v našem zájmu, abychom mohli normálně fungovat. Bez toho by to nešlo.

Místo toho, aby se politici zamysleli nad tím, zda chceme vojáky držící prst na spoušti jako součást naší velkoměstské každodennosti, se jednoduše odvolávají na situaci v „řadě jiných zemí“. Co když ale některé příklady nejsou hodny následování?

Nemusí to tak totiž být. Například v Norsku, které má jeden z největších podílů imigrantů v Evropě, k žádnému podobnému zpřítomňování hrozeb a posilování strachu nedochází. Po bruselských útocích běžně neozbrojená policie v Oslu začala opět nosit (skrytě) revolvery, ale po čtyřech dnech bylo toto opatření zase zrušeno.

Zdá se však, že Česká republika neochvějně směřuje k nárůstu kontroly a dohledu. Utahování šroubů je běžnou reakcí na řadu problémů, s kterými se potýkáme. Nelze nevzpomenout na záměry ministra vnitra Chovance s obcemi, kde jsou uprchlická střediska: situaci zamýšlel „řešit“ výstavbou plotů, rozšiřováním policejních služeben nebo instalací kamerových systémů.

Expertní studie účinnost měkkých (kamery) ani tvrdých (ploty) bezpečnostních opatření sice doposud uspokojivě neprokázaly. Navzdory tomu se zdá, že česká veřejnost v jejich účinnost věří, ať už je to vlivem politické rétoriky či taktik nejrůznějších poskytovatelů zabezpečování.

Často také funguje provařená větička, že „kdo nedělá nic špatného, ten se nemusí ničeho obávat“. Kromě chlácholení o funkčnosti opatření totiž také umožňuje, abychom se my slušní Češi vymezili vůči těm zlým.

Šíření pocitů ohrožení a snaha nás přimět k víře, že vojáci, ploty a kamery vedou k větší bezpečnosti, je poměrně nebezpečná. Povede totiž jen k dalšímu posilování dohledu, který nás však ochrání jen těžko.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.