Český Corbyn

ČSSD je politicky v troskách a skoro ve všem si dnes lže do kapsy. V jejím vedení není nikdo, kdo by byť jen vzdáleně připomínal Jeremyho Corbyna. Pokud chce ČSSD ještě sáhnout ke změně lídra, musí změn udělat víc a lovit mimo své vedení.

Jakub_cb

Jakub Patočka

12.06.2017 07:00

Související

Všem tuzemským šikulům, kteří by se najednou chtěli stát „českým Corbynem“, je asi na místě připomenout, že jejich soudruh Jeremy strávil pro své – vesměs ve své době nepřijatelně radikální, ale pronikavě předvídavé – názory skoro celý život v izolaci na okraji britské politiky. Jeho podstatou je autenticita a věrohodnost celoživotního poctivého a přesvědčeného zeleného socialisty, který díky této své kvalitě byl v britském politickém provozu vždy outsiderem.

„Corbynem“ se nemůžete stát, musíte jím být: pevným postojem ve vlídné konfrontaci, klidně na okraji, ale vždy v poznané pravdě. U nás by se hlasitě stavěl za uprchlíky, proti prolomení limitů těžby, proti vojenským intervencím NATO, za evropskou bezpečnostní spolupráci, za Romy a jiné vylučované menšiny, za zrušení exekutorů, ale také třeba proti jaderným elektrárnám. „Být Corbynem“ není marketingový, nýbrž životní projekt.

Nikdo z dnešního vedení ČSSD se mu ani vzdáleně nepodobá
Uvažování o „českém Corbynovi“ nemůže obejít poctivou reflexi skutečnosti, že kdyby dnes hlavním soupeřem ČSSD nebyl nebezpečný superoligarcha Andrej Babiš, který se v českých zemích chystá nastolit autokratický režim přímo navazující na Husáka, museli bychom sociální demokracii na základě jejích výkonů v letos končícím parlamentním období přát volební porážku. Zasluhovala by ji, protože zklamala skoro ve všem.

A zklamala všechny. Nejen po evropských socialistech pošilhávající městské liberály: plazením před Číňany, prolomením limitů těžby, příklonem k nenávistné rétorice proti válečným uprchlíkům. Zklamala též jádro svých voličů, za jejichž zájmy nijak vehementně nebojovala, navzdory dílčím úspěchům, na něž se odvolává. Voličům to evidentně nestačí. A právem.

„Být Corbynem“ není marketingový, nýbrž životní projekt. Repro DR

I osobnosti, od kterých se tolik čekalo, jako Michaela Marksová-Tominová či Lubomír Zaorálek, velmi rychle ve vládě ztratily ochotu k sebemenším politickým konfliktům, neudělaly vlastně nic pamětihodného. Vzpomínat se na ně bude zejména kvůli neprosazenému zákonu o sociálním bydlení, neregulovanému obchodu se zbraněmi či trapným ústupkům Zemanovým úletům v mezinárodní politice.

Ministři Mládek a Chládek skončili kalamitami. Ministr Němeček byl odvolán, prý pro svou neviditelnost, ale nahradil ho člověk, pokud možno ještě neviditelnější: ministr Ludvík nyní není ani na kandidátce. Ani dva ministři, kteří představovali to nejlepší ze sociálně-demokratického podílu na vládě, Dienstbier a Valachová, své mandáty nedokončí.

Ministr Chovanec vynikl aspoň tím, že dokázal obstát v konfliktu s Babišem a zasvěcení mu nikdy nezapomenou, že dokáže držet slovo i tam, kde jiní jen planě slibují. Ovšem jeho dvě hlavní politická témata – boj proti uprchlíkům a za texaské právo vlastnit zbraně – z něj činí mimořádně problematickou postavu, která se ocitla v obou těchto bodech za hranou evropského sociálně demokratického myšlení.

Bohuslav Sobotka, přes všechny své omyly a nedůslednosti, které vyvrcholily neschopností vyhodit včas z vlády kompletní Babišovu mafii, je ze všech jmenovaných ještě nejryzejší politickou osobností a nejsilnějším politikem, což ale není nijak dobrá zpráva. K Jeremymu Corbynovi má ve špičce současné ČSSD – vedle Jiřího Dienstbiera – určitě nejblíž. Jeho hlavní slabina – i tu má s Dienstbierem společnou – tkví v tom, že není schopen či ochoten myslet za rámec stávajícího politicko-ekonomického provozu.

Vyplašíte ho myšlenkou, že by se měl Agrofert zestátnit. Nenapadne ho, že pokud média šíří nespravedlivě nenávist proti uprchlíkům, není možno na to přistoupit, ale je nutno změnit metodiku regulace médií. Má slepou skvrnu v ekologických otázkách. Nenavrhne obnovu regulace nájemného do stavu před deregulací. Nenavrhne ani zrušení soukromých exekutorů. Nezakročí razantně proti nešvarům ve straně.

Je to schopný politický technik, řemeslník, v české politice dnes jistě vzácně zásadový člověk, ale vhodný jen do časů poklidné administrace fungujícího státu. Podobá se v něčem Dubčekovi. Je milý, ve své plaché laskavosti má určité osobní kouzlo, ale neumí či nechce vytrvale bojovat a udržovat „bojový kontakt s nepřítelem“.

Nedokáže se také opřít o hnutí zdola, z nějž jako by měl instinktivně strach. Ale ani Corbyn by bez hnutí zdola nesvedl nic. Přitom i Sobotka dvě dobré příležitosti měl: hned po volbách na jeho podporu vyrazila veřejnost v tisícových houfech do ulic. S takovým hnutím mohl pracovat a mohl vyčistit ČSSD i vládu obsadit mnohem smělejším způsobem, než pak učinil.

Druhou příležitost měl v uplynulých týdnech, kdy se začali šikovat lidé do konfliktu s Babišem a Zemanem. Chyběl krok a mohl se stát jejich ikonou. V obou případech jsme to Sobotkovi doporučovali, ale v obou se raději rychle vrátil ke kabinetní politice.

Je tedy nevhodný pro dobu obnoveného konfliktu mezi lidmi, neboli demokracií, a kapitálem, neboli kapitalismem, jehož nejzdivočelejší typ, srůstem státních a korporátních zájmů připomínajícím ohavnou čínskou variantu, představuje Andrej Babiš. Sobotka jako by se nedokázal propracovat k vědomí, že kapitalismus a demokracie jsou dnes dvě veličiny stojící proti sobě v zápase na život a na smrt, a že politicky na levici nemůže dnes trvale obstát nikdo, kdo tohle nevidí tak ostře jako britský idealista.

Sobotkovu éru v čele ČSSD charakterizuje verš Viktora Dyka, kongeniálně zhudebněný Vladimírem Mertou: „Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.“ ČSSD pod jeho vedením spěje k volebnímu debaklu, který si sama vyrobila a který si zaslouží, což říkáme s nejtěžším srdcem. Spěje k němu i proto, že se nebyla včas schopna odvážně otevřít svým členům a voličům.

Absurdní parodie primárních voleb, která si z členů dělá laciné křoví už tím, že jim vlastně nedává žádnou možnost tvořivě navrhovat kandidáty, a pak mezi nimi zasvěceně vybírat, jen paradoxně prohlubuje krizi. Kvůli tak trapné verzi primárek, která například samého předsedu strany donutila nechat se napsat na kandidátku ve svém kraji na první i druhé místo, budou lidé z ČSSD vystupovat, nikoli do ní vstupovat. Takto se nemobilizuje, ale demobilizuje.

Stejně strašné je, že svých evidentních renegátů, kteří po minulých volbách osnovali převrat v zájmu nepřátel sociální demokracie, se strana zbavuje až nyní, v nejnevhodnější čas před volbami, namísto toho, aby si to vyřešila už po jejich zmařené zradě po volbách. A dnes se tak mohla cele soustředit na prezentaci svého programu a konflikt s marketingovým projektem českého superoligrachy.

Cesta ven
ČSSD má nyní jedinou cestu ven z jasné trajektorie k debaklu. Sobotka musí najít za sebe jiného volebního lídra a zbytek své autority vložit do toho, aby jej přesvědčil ke kandidatuře a aby jej uvnitř strany prosadil.

Jako nadějná možnost se jeví Josef Středula. Strana beztak oblepuje republiku jeho heslem „Konec levné práce“. Potíž sloganu na billboardech tkví v tom, že zatímco takový Jeremy Corbyn je v čemkoli, co říká, věrohodný, Lubomír Zaorálek anebo Bohuslav Sobotka s heslem „Konec levné práce“ prostě věrohodní nyní nejsou. A hned tak nebudou. Nemohou se prokázat tím, že by za to v nynější vládě bojovali. Blairovi by lidé dnes také nevěřili Corbynova hesla.

Přitom je velmi důležité podotknout, že ČSSD jako politická formace má mimořádnou cenu a sílu i v tom, že v jejích řadách setrvává spousta lidí, kteří vědí, co obnáší politika jako řemeslo. Mnozí sice mají svou představu o něm kontaminovanou korupčně-klientelistickým provozem české politiky, na němž se ČSSD od vzniku opoziční smlouvy nemálo podílela a který vlastně otevřel pro Babišův nástup prostor.

Velká část, možná většina, z takových funkcionářů se ale dokáže přizpůsobit normám klasické demokratické politiky; podobně jako se mnozí pragmatici v Británii nyní šikují za Corbynem. Úspěch se v zavedené politice akceptuje jako ukazatel cesty.

Je příznakem doslova sebevražedné tendence ČSSD, pokud někdo jako Petr Dolínek, který je zosobněním bezprogramového oportunismu, má vést její pražskou kandidátku. Nelze ale přehlížet, že řemeslné dovednosti, jež ho teď dovedly tam, kde by se v pevně programově ukotvené straně nikdy nemohl ocitnout, vždycky budou v politice zapotřebí. Rozhodně ale ne jako ikony. Pokud by takhle měli vypadat reprezentanti demokracie, nutně ji přivedou do náruče populistů.

Projekt proměny vnitřní kultury ČSSD se jeví jako snazší cesta než nápady zakládat novou stranu obnášející nutnost vytrénovat zcela nový aparát: příklady Strany zelených, Pirátů nebo lokálních uskupení jako Žít Brno, jež znovu a znovu zklamávají marně vyvolané naděje, protože jim znovu a znovu scházejí síly či dovednosti něco změnit, ukazují, že nadšené amatérství je často ve svých důsledcích pro společnost horší nežli poctivá řemeslná dovednost. Je třeba vědět, že k politice patří obojí: ideje i řemeslo.

Musíme se zkrátka smířit s tím, že tak jako stát je naším dílem, také strany jsou naším dílem. A strany nakonec jsou a budou tím, co spravuje naše obce i země. Aspoň tohle se v ČSSD ví. A to není pro začátek málo. Stranu bude jistě nutné proměnit znova v hnutí, zcela přebudovat její strukturu i odborné zázemí, ale i k tomu všemu budou lidé schopní politicky pracovat zapotřebí.

Jediná šance ČSSD dnes spočívá v návratu k poctivosti. Začít je třeba sebekritickým pohledem do zrcadla, z nějž by mělo být evidentní, že v současném vedení ČSSD nikdo, byť jen vzdáleně podobný Corbynovi, prostě není. Kromě hledání člověka je nutná také ochota stranu měnit v hnutí, což bude znamenat úplně jiný typ dělání politiky a zlomení moci místních, okresních i krajských šíbrů.

Je to tak, že na tvořivosti předsedy ČSSD záleží, aby našel vhodnou ikonu. Na tom, zda se mu to podaří, pak zřejmě závisí, zda odoláme Babišovu náporu a udržíme zde jakous takous demokracii. Sobotka osobně navenek už nemá vůbec žádnou šanci. Dovnitř strany poslední: najít a prosadit nového dobrého lídra mimo stávající vedení strany. Tak doufejme, že ji využije.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

ČSSD se řítí do propasti již delší dobu, Pondělí, 12.Června 2017, 18:50:57

a to ze dvou důvodů:
1. Historicky při své obnově po neúspěchu ČSS ve volbách 1990 a po nástupu Zemana do čela ČSSD v roce 1993 se vyprofilovalo silné národně-socialistické křídlo, které nemá v evropských sociálních demokraciích obdoby a navázalo na neblahé benešovské tradice. Proto dnes zní z ČSSD protiuprchlická a nacionalistická nota. ČSSD dosud neprošla katarzí, aby se očistila a stala se autentickou a progresivní evropskou levicovou stranou. O nutnosti této katarze mluvil Jaroslav Šabata v roce 2003 a měl velkou pravdu.

2. Neprošla reformou směrem k otevřenému hnutí, kterou zcela zanedbal Zeman a Gross, nezvládl Špidla a Paroubek z papíru přes regionální bosse neprosadil (přímá volba předsedy strany, statut příznivce, elektronická komunikace apod.). Proto zůstává "ODS s lidskou tváří".

Bohuslav Sobotka a Lubomír Zaorálek (oportunista a předák klientelisticko-mafiánské kliky Chovanec už vůbec ne) nikdy nebyli nadějemi na charismatického a ideově pevně zakotveného lídra sociální demokracie. Chválit Chovance, že se postavil proti Babišovi, je jako chválit Stalina, že se postavil proti fašismu. Zde pan šéfredaktor hodnotí (jako obvykle) zcela černobíle.

Srovnání Sobotky s Dubčekem není zcela mimo s tím rozdílem, že Dubček byl skutečně charismatický, měl svou lidovost autenticky, kdežto Sobotka se do ní musí křečovitě stylizovat (jak to udělal na podzim 2010 a na podzim 2013). Lidovost a charisma není a nebude pravé Sobotkovo Self (slovy psychoanalytiků). Dubček i Sobotka si však byli dobře vědomi reálné politické praxe, ani jeden z nich nebyl naivním idealistou.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

I tak je ČSSD lepší stranou než jakákoliv jiná Pondělí, 12.Června 2017, 22:30:21

Já myslím, že pan Patočka napsal velmi dobrý a výstižný článek. Souhlasím také s panem Ungerem.

Řekl bych však, že česká společnost jako celek není v rámci stranického systému schopna zplodit lepší politickou stranu, než je současná ČSSD. Resp. stranu méně bídnou.

Proto se značně obávám výsledků nadcházejících voleb. Pokud v nich ČSSD nezvítězí - lhostejno v jak mizerné kondici ČSSD je - bude jenom hůř, než bylo.

Vzpomenu-li na ty hrůzy vlád Topolánka a Nečase a k tomu si přidám onu reálnou představu příští vlády sestavené z ANO, ODS a TOP 09, jímá mne hrůza. A také smutek z dalších minimálně čtyřech promarněných let.

Jiří Vyleťal


Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Informace pro pana Vyleťala Úterý, 13.Června 2017, 10:32:7

TOP09 je myslím jedinou stranou, která opakovaně dala na vědomí, že pro ni koalice s ANO nepřipadá v úvahu. Hrůza z "příští vlády sestavené z ANO, ODS a TOP 09" je tedy neopodstatněná.

Martin Profant - Praha 7

Pavlu Kolaříkovi Úterý, 13.Června 2017, 11:12:39

Víte, ony Kalouskovy sliby ... už s tím máme určité zkušenosti.

Váženější je otázka, oč by ta vláda mohla být horší? sociální demokracie, která prohlasuje vyloučení dětí nezaměstnaných z nároku na zvýšení přídavků? To už raději obludy, které swe alespoň tváří jako obludy.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 13.Června 2017, 13:03:24

"Chválit Chovance, že se postavil proti Babišovi, je jako chválit Stalina, že se postavil proti fašismu" - tato charakteristika pana Ungera je skutečně naprosto výstižná.

Co se sociální demokracie týče - ta se naprosto úspěšně strhává do politické propasti sama, naposledy na jihu Čech, kde tamější organizace s až neuvěřitelnou nestoudností naprosto ignoruje korupční eskapády svého dřívějšího lídra, a bez sebemenších morálních zábran žádá jeho rehabilitaci, jenom proto aby centru ukázali, že oni si přece také mohou dupnout.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.