Stalo se jednoho dne v pozdním červnu. V době vrcholícího „puče“ proti Jeremymu Corbynovi, který propukl v bezprostřední návaznosti na výsledky hlasování pro Brexit, navštívil předsedu labouristů v jeho westminsterské kanceláři v Portcullis House, Owen Smith. Schylovalo se k hlasování o vyslovení nedůvěry Corbynovi a stínoví ministři dle předem připravené choreografie skládali jeden za druhým funkce na protest proti tomu, o čem tvrdili, že je zpackaným řízením strany. Mnozí ho vinili z osobní odpovědnosti za Brexit v přesvědčení, že byl „tichým Brexiťákem“. (Vím, že nebyl.)

Corbynovi spojenci dlouho věděli, že v útrobách strany se taková akce osnová — počítali dokonce s tím, že může nastat už po květnových komunálních volbách — a byli odhodláni bránit svého muže do posledního dechu. Tkvělo ale stejné odhodlání i v Corbynovi?

Izolovaný na irelevantním levicovém okraji labouristů čekal přes třicet let, od konce bitev Tonyho Benna v osmdesátých letech, na svou příležitost. Přišla v podobě vlády nad celou stranou. „A to je vše, na čem tu záleží,“ pravil John McDonnell, Corbynův celoživotní spojenec a neomarxistický stínový ministr financí, když svého přítele přesvědčoval, aby odpůrcům v parlamentním klubu labouristů neustoupil ani o píď.

Nepřátelská média se utábořila před jeho domem a zdálo se, že Corbyn je v hluboké tísni. Obával se, jak bude protivné tlaky snášet jeho žena, Laura Álvarezová a jak se nimi vyrovnají jeho sousedé, z nichž mnohé pokládá za své přátele. „Ale všichni mi říkali: Vydrž. Jsme s tebou,“ líčil mi Corbyn během své nedávné výpravy do Prahy na výroční konferenci evropských socialistů (PES). „Přátelé, rodina, sousedé — všichni mi říkali: ,Nevzdávej to, neuhni jim.’ No a tak jsem to nevzdal.“

Bývalý lobista biofarmaceutické nadnárodky Pfizer Owen Smith byl zvolen poslancem za obvod Pontypridd v roce 2010 a zamýšlel se zabydlet v prostoru „umírněné levice“. Jeho nemalé přesvědčení o vlastní výbornosti a mohutné ambice mu nahrazovaly nedostatek zkušeností s vládnutím. A měl na Corbyna nachystaný mazaný plán, jímž jej chtěl během své návštěvy ohromit.

Byl v jádru jednoduchý. Corbyn rezignuje a Owen Smith se stane předsedou labouristů. Jsa v tom povzbuzován lidmi z frakce „umírněné levice“ Johnem Healeyem a Lisou Nandyovou, Smith úřadujícímu předsedovi labouristů navrhl, že odstoupí-li s noblesou, za odměnu jej učiní prezidentem strany.

„Co si tom myslíte?“ pravil Smith s pohledem plným očekávání upřeným na Corbyna. Bylo chvíli ticho. Pak promluvil, hlubokým, nakřáplým hlasem, v němž nebyla ani stopa podráždění. „V Labour Party ale nemáme volnou pozici prezidenta, Owene,“ řekl Corbyn, „protože žádná taková pozice neexistuje.“ A pak Smithovi nabídl, že mu uvaří čaj.

Potom se začaly dít věci a Corbyn Smithe smetl v souboji o předsedu strany, druhém, jejž musel svést během zhruba roku od volebního debaklu Eda Milibanda. „A celou umírněnou levici přitom mimoděk spláchl,“ oglosoval mi to jeden z nejvýše postavených labouristů.

Labour Party „se ocitla v rukou krajní levice poprvé ve svých dějinách“ naříkal mi v rozhovoru jen o pár týdnů později Tony Blair. Ale Corbyn se nestal předsedou žádným hrubým nátlakem. Nikdo nekroutil sympatizantům a členům Labour Party ruce za záda, aby pro něj hlasovali.

Je předsedou, kterého členové strany chtějí — a patrně i předsedou, jakého si strana zasluhuje — a svou inspiraci a odhodlání čerpá ze stovek tisíců lidí, kteří se k labouristům přidali, aby jej mohli podporovat. „Mandát, který jsem od členů dvakrát získal, a podpora, kterou mě spousta lidí zahrnuje — to jsou důvody, pro které to dělám,“ řekl mi. „A také potěšení: protože mě baví vést kampaně a jsem šťasten, že mohou zastupovat svůj obvod.“

Corbyn si každopádně užíval začátkem prosince svůj pobyt v Praze. Byl tu za hvězdu, soustavně ho někdo zastavoval a chtěl se s ním fotit, anebo si potřást rukou, což zvládal s trpělivostí. „Mladí lidé ho tu mají velmi rádi,“ řekla mi Kristýna Kočvářová z ČSSD a dodala: „Dobře mluví, je otevřený, odvážný, vypadá jakoby váš soused, ale má veliké charisma. Pro socialisty v celé Evropě je to důležitá inspirace.“

Sledoval jsem tu Corbyna na panelové diskusi k tématu „budoucnost demokracie“ v Evropě v hlavním konferenčním sále, v labyrintu pompézní budovy z komunistické éry. Corbyn se nakláněl na židli, své brýle posunuté ke špičce svého úzkého nosu, mluvil z poznámek a tok jeho řeči zbystřil pokaždé, když se pokoušel vyjádřit empatii či naléhavost.

Zdálo se, že je mu potěšením sdílet pódium se společností čtyř levicových žen. „Líbí se mi, že jsem tu jako jediný muž v menšině, stejně tak jako budeme mít většinu žen v labouristické vládě,“ řekl a sklidil bouřlivý potlesk. „Nemůžeme dělat politiku pro bílé macho muže,“ prohlásila jedna z panelistek, blonďatá dáma z Institutu Karla Rennera, politické akademie rakouské sociální demokracie. Corbyn energicky přikyvoval.

Předseda labouristů — se svým obrazem promítaným na veliké plátno za sebou — řekl, že politika se po celém svět otřásla do základů a že korporátní Amerika „vykoupila průmyslovou Ameriku, odprůmyslnila ji a rozprodala.“ On i ostatní socialisté by se měli znova stát „příslibem změny“. Řekl, že nespravedlnost „se rodí z volnotržní ekonomiky“, takže „musíme vzdorovat z řetězu utrženému kapitalismu... nemůžeme být jen ochránci statu quo.“

Jeho projev byl oslavou socialistického internacionalismu. Poslouchal jsem ho usazen v první řadě, vedle jeho okouzlující ženy, Laury, která je Mexičanka. Měla na sobě žlutohnědou blůzu a tmavý šál. Fotila svého manžela během jeho vystoupení telefonem a obrázky mi pak ukazovala: „Líbí se vám tenhle?“

Corbyn si na panelu vedl úctyhodně. V takovýchto situacích se cítí nejlépe: když může mluvit ke svým souvěrcům, a spílat globálnímu kapitalismu a nativismu krajní pravice. „Potřebujeme celoevropskou socialistickou ekonomickou strategii, která bude sledovat cíl redistribuce bohatství a moci,“ řekl.

Když se jej někdo z publika zeptal na jeho roli během kampaně k referendu, Corbyn řekl, že hlasování pro Brexit bylo „výkřikem ze srdce vyloučených komunit“. Jedna tazatelka, žena z Andalusie, řekla: „Jeremy, jsi ikona, rocková hvězda, ale my evropští federalisté ti nemůžeme odpustit tvůj mdlý výkon během referenda. Pročs nás zklamal?“ S Corbynem kritika nijak nepohla.

Odpověděl: „Dělal jsem, co jsem mohl. Říkali jsem přece: ,zůstaňme v EU a reformujme ji’. Ale pokud bychom výsledek nyní odmítali, co bychom tím říkali labouristickým voličům, kteří hlasovali pro Brexit?“ Pak dodal, že buď jak buď stejně především potřebujeme „redistribuci bohatství v rámci celé Evropy“, a všichni mu znovu aplaudovali.

Následně se Corbyn setkal se skupinkou českých novinářů v malé přetopené místnosti a odpovídal jim na otázky vypalované v rychlém sledu. Umírněná sociální demokracie je vyřízená, řekl jim, protože se snažila „systém pouze spravovat namísto toho, aby se ho pokoušela změnit“. Zopakoval nutnost „redistribuovat moc i bohatství“ a řekl, že „administrátorský model“ selhal, protože vytvořil „tržní hospodářství, v němž vítěz bere vše, a které vinu za nerovnost klade menšinám“.

***

Od svého vítězství nad Owenem Smithem v druhém souboji o předsednické křeslo se Corbyn začal cítit ve své roli pevnější, ačkoli volební preference Labour Party se zhroutily: nedávný průzkum straně přiřkl o sedmnáct procentních bodů méně nežli Toryům Theresy Mayové.

V Praze nás zastihly výsledky doplňovacích voleb v londýnském Richmondu. Zdálo se, že Corbyna nijak nerozhodila zpráva o debaklu labouristického kandidáta, který získal tak málo hlasů, že přišel o kauci. „Výsledek voleb vyplynul z hrdopyšnosti mandát obhajujícího poslance Zaca Goldsmithe a z oportunismu liberálních demokratů,“ zopakoval v Praze při několika příležitostech v pozoruhodně veselém rozpoložení.

Pohled na Corbyna v Praze — jak se suverénně pohybuje mezi ostatními evropskými politiky, jak ochotně zastavuje k nesčetným selfíčkům a jak poskytuje hned několik televizních rozhovorů — skýtal obrázek politika čím dál tím komfortněji zvládajícího své odpovědnosti a lebedícího si ve středu pozornosti. (Laura podotkla: „Kdyby si Labour Party účtovala za každé selfíčko libru, byla by velmi bohatá.“)

Corbyn přibral, je to viditelné hlavně v obličeji a na břichu, oproti tomu, jak vypadal, když jsme spolu pořizovali interview v červenci 2015, v době jeho neočekávaného vzestupu ke statusu předsedy-rebela. „Byl jsem mezi námi poslední, kdo uvěřil tomu, že mohu vyhrát,“ řekl, vzpomínaje na loňskou letní kampaň.

„Nebylo mě nijak snadné přesvědčit. Všichni kolem pořád opakovali: ,Ty to vyhraješ,’ ale já jsem je odmítal: ,Ani náhodou.’ A pak jsem se navíc ještě dostal pod tlak, protože na mě vsadil ohromnou sumu peněz můj soused, o kterém vím, že není nijak zvlášť bohatý. Takže ho podezírám, že si musel na svou sázku vypůjčit. A pokaždé, když jsem ho viděl, připomnělo mi to ohromnou odpovědnost, kterou jsem cítil i za něj. Říkal mi vždycky: ,Ty to vyhraješ, že jo?’ A já na to: ,No tak hlavně doufám, že přijdeš hlasovat.’ A on povídá: ,No to ne, nezaregistroval jsem se.’ Tak mu říkám: ,Hm, tak dík.’”

Corbyn přiznává, že na eventualitu svého vítězství nebyl vůbec připravený. Předsedou ho zvolili v sobotu a o čtyři dny později se musel postavit Davidu Cameronovi ve Sněmovně. Po těchto prvních premiérských otázkách, které jsem sledoval živě z novinářské galerie, Cameron uznale utrousil k jednomu ze svých poradců, že se Corbynovi „dokonce ani netřásly ruce“, když četl připravené otázky během svého prvního vystoupení v roli hlavy opozice, v níž se ocitl ve věku šestašedesáti let.

„Tohle opravdu řekl?“ pozastavil se nad tím Corbyn. „Nebývám nervózní. Jenom jsem si pomyslel: ,No, máme toho za sebou opravdu hodně.’ Když jsem se konečně dostal do sněmovny a sedl si na své místo, rozhlédl jsem se kolem, spatřil jsem, že je to tam nacpané k prasknutí. Nebylo tam k hnutí. Každé jedno místo bylo obsazené. Říkám si: ,Ty jo — to jsou snad dva tisíce lidí. A zhruba tak devatenáct set z nich doufá, že to nezvládnu.’”

Ze sněmovny Corbyn zamířil na konferenci Labour Party do Brightonu, kde pronesl jednačtyřicet řečí během tří dnů, a pak se vydal do Manchesteru na shromáždění, které se konalo souběžně s konferencí Konzervativní strany. A potom si s Laurou udělali krátké volno.

„Vyrazili jsme si s Laurou do Skotska a dočkali jsme se obvinění z dlouhé dovolené. Jednalo se o dva dny, jeden z nich jsme strávili ve Fort William na kolech. To přece není žádný přepych. Jen pohleďte na tu malost a způsoby, jimiž jsou některá média připravena myslet si o vás vždycky jen to nejhorší. Dali jsme si kornout pečených brambor. A pak se dočtu, že chlapík prodal story o tom, jak s Laurou jíme brambory, Sunday Times — no tak doufám, že mu aspoň dobře zaplatili. Mnohé se pro mě změnilo.“

Seumas Milne, novinář Guardianu proměněný v Corbynova spin-doctora a hlavního stratéga, mi pověděl, že Corbyn pracuje bez ustání a je mnohem tvrdší a odhodlanější, než by napovídalo jeho vlídné vystupování. „Je to velkorysý muž,“ řekl Corbyn o svém příteli, kterého škádlivě tituluje „Soudruh Milne“: „On ale dělá to samé, pracuje do úmoru.“

Slyšel jsem, že Milne si od minulých vánoc nevzal volno ani jeden den. Corbyn se nad tím pousměje. „Nevzal, no. Kdy jsme si mohli oddychnout?“ obrací se na Lauru. „Měli jsme tu proklatou dovolenou během kampaně k referendu, která trvala přesně jeden a půl dne. Jeli jsme do Exmouthu na jeden den o velikonocích. Chtěli jsme tam zůstat tři, ale pak jsem musel do Port Talbot kvůli krizi v ocelárnách. A pak jsme měli dva dny na začátku června ve Swanage. Na kolech. Taky jsme se projeli parní lokálkou.“

Corbynovi poradci mají za to, že se konečně učí v rozhovorech držet se dohodnuté pozice — řečeno v jejich žargónu „linek“. Mezi jeho lidmi se vtipkuje, že po rozhovorech nebo televizních vystoupeních, „se nemusí analyzovat, jestli si neprotiřečil, ale zda dohodnutou věc vůbec řekl“. Jeho zevnějšek je rafinovanější — v Praze na sobě měl tmavý oblek a bleděmodrou rozhalenku — a stává se ochotnějším přistoupit na některá z „pravidel hry“, na některé z kompromisů, jež se nezbytně pojí s funkcí předsedy.

Mnohem sebevědoměji si počíná rovněž na schůzích stínové vlády. Povzbuzuje ho skutečnost, že v ní má mnohem více spojenců, a vědomí, že většinu parlamentního klubu zkrotil, přinejmenším prozatím. Spekulace o tom, že by se ho mohl někdo pokusit vbrzku znovu odstranit, prakticky utichly. Přesto mi jeden poslanec řekl, že se občas hovoří o Clivu Lewisovi, jenž patřil mezi Corbynovi první podporovatele, jako o člověku, který „usilovně manévruje tak, aby se vymanil z pozice Corbynova stoupence“, a to proto, aby se mohl stát jeho soupeřem na levici.