Fico, Zeman i Babiš patří k parazitům, o kterých tu mluvil Corbyn

Minulý týden přinesl několik důležitých politických projevů, Corbynův, Ficův, Zemanův, Sobotkův. Jako bychom se na chvíli vrátili do starých časů, kdy se politika utvářela projevy formulujícími program. A v jistém smyslu se do nich vracíme.

Jakub_cb

Jakub Patočka

10.12.2016 10:04

Žijeme ve vzrušující době. Setkání evropských sociálních demokratů, které se konalo na sklonku minulého týdne v Praze, bylo mimořádnou událostí hned z několika důvodů, mezi něž patří i takové, o nichž se zatím příliš nemluvilo. Hlavní moment ale pozornosti neunikl, byť se jí zdaleka netěšil v míře, jakou by zasluhoval. O návštěvě Jeremyho Corbyna a jeho výtečném projevu k budoucnosti evropských sociálních demokracií se ví.

Klíčová a také v Británii hojně citovaná pasáž z Corbynova projevu zní: „Populistická pravice často správně popisuje reálné problémy. Ale řešení, která nabízí, jsou tytéž jedovaté slepé uličky jako v minulosti. Pokoušejí se odvrátit pozornost od reálných příčin rétorikou ustrojenou tak, aby rozdělovala společnost a obviňovala slabší či bezbranné.

Jsou to političtí paraziti. Žijí z oprávněných obav lidí, ale zhoršují jejich životní podmínky. Vinu za společenské neduhy kladou těm nejzranitelnějším mezi námi namísto toho, aby nabízeli lidem cestu ke zpětnému převzetí skutečné kontroly nad svými životy z rukou mocných elit, jež sledují jen své vlastní zájmy. Ale dokud se progresivní strany a hnutí jasně neoddělí od selhávajícího ekonomického a politického establishmentu, budou prázdný prostor reálné politické alternativy obsazovat právě hlasy Sirén z krajní pravice.“

Evropští sociální demokraté si hrozbu vzestupu pravicového populismu vesměs dobře uvědomují. Proto pražskou akci nazvali Saving Europe neboli Zachraňme Evropu, snad s poněkud nemístným velikášstvím. S vyhlášeným cílem totiž ostře kontrastuje stav sociálních demokracií i stále přespříliš krotké politické návrhy, s nimiž přicházejí. Politický střed či přesněji pozice neoliberálů s lidskou tváří, v níž se sociální demokracie v Evropě po konci studené války zabydlely, se neopouští snadno, byť si její neudržitelnost začíná uvědomovat čím dál větší množství evropských sociálních demokratů.

Možná tápou, možná se nemohou dost rychle rozhoupat k tomu, aby vykročili k razantnějším pozicím, jež jedině skýtají naději na opětovnou proměnu jejich politického proudu v hnutí za spravedlivou společnost, jako se to podařilo v Británii Corbynovi či k čemu směřuje v USA Sanders, ale v jedné věci mají naprosto jasno: za žádných okolností nemohou s populistickou pravici soupeřit na jejím poli živení nenávisti vůči zranitelným, slabým a rozličným menšinám.

Není to možné ze dvou důvodů, z nichž už ten první postačuje. Spočívá v tom, že prostor, v němž se sociální demokracie pohybuje končí drahný kus před tím, než kde začíná označování domnělých viníků sociální tísně či společenské nespravedlnosti mezi lidmi, kteří sami z různých příčin stojí na okraji společnosti nebo jsou v ní nějak znevýhodněni, například uprchlíků, Romů nebo lidí v hmotné nouzi.

Druhý důvod by zase mohl imponovat oportunistům, jimž na ideálech příliš nezáleží. Spočívá v tom, že na hřišti vykolíkovaném nacionálně populistickou pravicí prostě sociální demokracie nemůže uspět, protože v soutěži o to, kdo dokáže lépe podněcovat ve společnosti nenávist, a pak takto prachsprostě vytvořenou politickou poptávku obsloužit, všichni demokraté, tedy včetně sociálních, vždy nakonec tahají za kratší konec.

Bučení a pískání na Fica
Právě proto se na pražském fóru evropských sociálních demokratů stala událost, která svým významem přesahuje všechny ostatní, včetně Corbynovy cesty do Terezína, k níž se ještě dostaneme. Onou událostí bylo pískání a bučení po projevu Roberta Fica.



Slovenský premiér se totiž v Praze projevil přesně jako politický parazit, o kterém mluvil Corbyn. Ve svém extempore nabídl zčásti správné postřehy, ale propletené s bezohledným útokem na některé z vyloučených, zranitelných skupin lidí, a to v nízce vypočítavé snaze vyjít vstříc nejnižším pudům některých voličů. A ještě na sebe bezděčně prozradil, že nemá ponětí, v čem spočívají dva ze základních politických konceptů sociální demokracie: politická korektnost a solidarita.

Vcelku sympatické nekonformní poznámky o Kubě, o vylhaných důvodech pro válku v Iráku o taktických chybách Mattea Renziho, které ale nejsou v ničem převratné a patří k běžné výbavě evropské demokratické levice (Kuba, Irák, Renzi), Robert Fico v evidentním neporozumění pojmu (to mu jeho vystoupení nikdo kompetentní předem nečte?) vydával za smělé porušení politické korektnosti. Naparoval se před evropskými sociálními demokraty, že jim „navzdory politické korektnosti“ říká pravdu. Bylo to zčásti směšné a zčásti trapné.

Roberta Fica by měl někdo poučit, že politická korektnost nemá s maskováním pravdy nic společného. Jedná se o princip vysvětlitelný snadno jako zdvořilost, slušnost, ohleduplnost, které vedou člověka k tomu, že se o věcech a lidech mluví způsobem, jenž nebude zraňovat, ponižovat či zbavovat cti ve společnosti menšinové nebo znevýhodněné skupiny lidí, a nebude se na jejich úkor snažit lacině získávat výhody.

Díky politické korektnosti se neříká o Romech, že jsou morgoši, o ženách, že jsou rašple, a o černoších, že jsou negři. Před čtyřiceti lety plné stadiony v Británii skandovaly na hráče černé pleti: „Hej negře, olízni mi boty,“ a Helen Mirrenové se v televizi bylo možno zeptat, zda si nemyslí, že svému úspěchu vděčí jen za své krásné tělo. U nás se ještě před deseti lety na hokeji volalo: „Raz, dva, tři, Růžička je cikán.“ Politické korektnosti zkrátka vděčí černoši, Romové, ženy a další znevýhodněné segmenty společnosti za to, že ve veřejném prostoru ubylo jejich ponižování.

Ovšem pro Robera Fica není boj proti politické korektnosti rozumný ani z vyloženě osobních důvodů. Právě politická korektnost totiž bránila přítomným evropským sociálním demokratům nazvat ho nafoukaným slovenským chrapúněm (pro jeden protofašistický český web, který z mých textů občas vyrábí „zprávy“, podotýkám, že se to do češtiny překládá „křupan“).

Snad ještě závažnější je, že Fico vůbec nechápe pojem „solidarita“. Fico v Praze řekl: „Přišel jsem do frakce evropských socialistů a měl jsem pocit, že jsem největší vyvrhel na světě. A trápili mě pouze se dvěma tématy, socialističtí poslanci Evropského parlamentu. Jedno téma: homosexuálové. Druhé téma: muslimové. Ale nikdo, ani jeden ze socialistický poslanců Evropského parlamentu mi nepoložil následující otázky: Jak se mají lidé na Slovensku? Jaké mají platy? V jakých podmínkách tito lidé pracují a žijí? Co jste pro ty lidi udělali? Protože to jako by nikoho nezajímalo. Proto chci dát tomuto shromáždění námět k přemýšlení, zda skutečně nabízíme voličům témata, která jsou přesná a která veřejnost dnes přitahují.“

Definičním principem solidarity je totiž její nedělitelnost a nevýběrovost. Není tedy možné tvářit se, že nemusíme pomáhat Evropě nést část břemene v uprchlické krizi a naparovat se, že přece plníme na rozdíl od některých jiných maastrichtská kritéria, k čemuž Fico ve finále své řeči dospěl.

Není možné se tvářit, že jsem sociálně citlivý vůči slovenským zaměstnancům, že bojuji za jejich lepší mzdy, těžit přitom mazaně z toho, že v sále zrovna není nikdo ze slovenských učitelů, a přitom současně dávat okázale najevo, že mě nezajímá osud běženců či skupin s odlišnou sexuální orientací. Jich se má zastat kdo? Anebo nám mají být děti tonoucí v moři a homosexuálové páchající sebevraždy pro nenávist svého okolí lhostejní? Co z naší lidskosti pak ještě zůstane?

Ficovi by měl někdo vysvětlit, že princip solidarity a jeho síla spočívá v tom, že se člověk zastává všech, úplně všech, kdo jsou v tísni, kdo to potřebují. To je podstata a definiční rys veškerého humanismu, jemuž je sociálně demokratické hnutí podmnožinou.

Vůbec nejhorší je, že Robert Fico nemluvil ani tak k evropským sociálním demokratům v sále, ale úplně stejně jako Orbán, když se obrací k různým evropským publikům, snažil se sbírat body především doma. Kromě muslimů a homosexuálů se tak vlastně snažil zalíbit lidem, jejichž zájmy dostatečně nehájí, i na účet svých evropských kolegů. To je věru obraz truchlivé ubohosti, a není divu, že evropští socialisté už dvakrát zvažovali ukončení členství Smeru ve své internacionále.

Zeman ve Sněmovně
Jen o pár dní později vystoupil v pražské Sněmovně český prezident Miloš Zeman. Také on ve svém projevu, jak už je jeho zvykem, rozděloval společnost a napadal své nástupce v sociální demokracii, kteří se na rozdíl od něj nezvrhli, jmenovitě Bohuslava Sobotku a Vladimíra Špidlu. A také on bez sebemenší opory v realitě útočil na jeden z nejzranitelnějších segmentů v české společnosti, lidi odkázané na dávky v hmotné nouzi. Není vůbec žádná náhoda, že Zemanův projev vyústil v jeho přimknutí se k suverénně nejnebezpečnější postavě současné české politiky, k Andreji Babišovi.

Oba, Babiš i Zeman, se zhlížejí v nafoukaném americkém buranovi Donaldu Trumpovi, kterého si světová velmoc v jedné ze svých nejslabších chvilek zvolila prezidentem, a oba by nepochybně byli raději, kdyby v opakovaných rakouských volbách uspěl nacionalista Hofer. Zeman se s ním dokonce v jednom ze svých typických přehmatů už předem vyfotil na Pražském hradě. Babiš zase beze špetky vkusu laškuje, jak se s Trumpem poradí o „konfliktu zájmů“.

Česká i slovenská politika se rázem zpřehlední, pokud na ni začneme pohlížet pod zorným úhlem trendů, které dnes určují charakter politiky evropské a světové. Je evidentní, že Babiš, Zeman i Fico patří k parazitům, o nichž v Praze mluvil Corbyn.

Ale nepatří k nim Sobotka, tedy většinou ne. Jeho zdravě rozhořčený projev ve Sněmovně, v němž připomněl zdecimované české pravici škody, jež páchala ve vládě, ukázal, kam by mohl sociální demokracii směřovat, kdyby konečně přestal lavírovat a hledat pomyslný politický střed, jenž ovšem zmizel.

Sobotkova situace je ale obtížná a sám si ji komplikuje. Úroveň dnešní ČSSD chmurně charakterizuje způsob, jímž přistoupila k pražskému setkání sociálních demokratů. Minimální propagace na poslední chvíli, minimální snaha přenést programové motivy dovnitř strany, prachbídné využití příležitostí působit na českou veřejnost.

Cestou je nekompromisní důraz na obnovení spravedlnosti ekonomické a mezilidské, cestou je zastávat se všech, kdo to potřebují, a ne jedněch znevýhodněných proti jiným ještě bědnějším. Foto Lukáš Senft, DR

Vrcholem vší bídy byla Corbynova návštěva v Terezíně, která skýtala čelným představitelům ČSSD šanci jednoduše získávat sympatie, když už pomineme faktor elementární zdvořilosti doprovodit na takové cestě vzácného hosta. Nakonec Jeremyho Corbyna do Terezína vezl ve všech ohledech sympatický sociální demokrat, ale statutárně jen zaměstnanec Úřadu vlády Michal Pícl.

V jeho volkswagenu golf seděl Corbyn se svou ženou a se svou asistentkou na zadním sedadle. Je to obrázek tragicky nefungujícího zázemí strany v Lidovém domě, což je problém, o němž se ví a mluví roky. Ale nikdo v ČSSD ho neřeší.

Nešlo ale jenom o Corbyna. V Praze byl také předseda SPD Sigmar Gabriel. Pokud by o to někdo měl zájem, mohl se tu od něj dozvědět, proč jeho soupeřka a koaliční partnerka Angela Merkelová zrovna získala už podeváté mandát vést CDU, tentokrát s devadesáti procenty hlasů, a také proč SPD beze zbytku podporovala a podporuje její politiku vůči uprchlíkům.

Bohuslava Sobotku samozřejmě tísní vlastní strana, v níž hlavní programovou alternativu představuje to nejpokleslejší zemanovství, jehož nositeli jsou Jeroným Tejc či hejtman Zimola a v níž mají pořád mohutné slovo místní, okresní a krajské mafiánské struktury, jimž tak jako na Liberecku nebo na severní Moravě nejde o vůbec žádný program, ale o osobní či skupinový prospěch à la ODS. A blíží se sjezd. A za pár týdnů vstoupíme do volebního roku.

Bohuslav Sobotka a jeho spojenci mají jednu jedinou šanci, spočívající v tom, že přestanou dělat se zemanovci a rozličnými mafiány kompromisy, že začnou jasně pojmenovávat věci a vstoupí se svými soupeři do otevřeného střetu. Mohou tak sice prohrát, ale se ctí a způsobem, který zachová jejich politickou sílu nedotčenou, ba posílenou k budoucímu úspěchu, který může přijít díky překotně politické dynamice dřív, než se dnes zdá.

Každý úkrok vstříc Zemanovi, který přece už zase dal jasně najevo, jaké má vůči ČSSD cíle, každý ústupek z programových zásad, k nimž patří nezvládnutá výměna ministrů, tolerance hanebné politiky k uprchlíkům či politická mesaliance s Komunistickou stranou Číny, naopak zbavují předsedu ČSSD politického kreditu, jenž je přitom stále ještě jeho největší devízou.

Není pravda, že zemanovská politika rozdělující nenávisti je ve střední Evropě jedinou cestou k úspěchu. Van der Bellen porazil Hofera, a Kiska, který se teď naposledy vyznamenal tím, že dělal Mikuláše převážně romským dětem z dětských domovů, porazil Fica.

Tak i Zeman a Babiš u nás mohou prohrát. Cestou je nekompromisní důraz na obnovení spravedlnosti ekonomické a mezilidské, cestou je zastávat se všech, kdo to potřebují, a ne jedněch znevýhodněných proti jiným ještě bědnějším. Přesně tak jako o tom v Praze mluvil Corbyn. Ale věrohodně to mohou dělat jen lidé jeho typu, u nichž to nebude působit jako pokrytecký výpočet.

Nestačí totiž jenom mluvit. Je potřeba to přenést do reálné mocenské politiky. Pokud vedení sociálních demokratů nemíní ze sil typu Idealistů, kteří jsou dnes vlastně frakcí evropské sociální demokracie uvnitř ČSSD, učinit i mocenskou páteř střetu o charakter země, a pokud nemíní popsat jako hlavního soupeře evropské a tedy i české sociální demokracie u nás Zemana a Babiše, pak by snad bylo jednodušší, aby jim předala moc rovnou. Protože dosavadní klopýtání a lavírování, jež prozatím vedlo k debaklu v letošních volbách, za rok jiný výsledek beztak přinést nemůže.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Dělení na dva bloky je krátkozraké Pátek, 9.Prosince 2016, 16:46:24

Stejně tak nelze dát Corbyna, Sobotku, Kisku, Van der Bellena a Gabriela na jeden břeh a na ten druhý Babiše s Trumpem. Stejně tak odmítám vidět na stejném břehu např. u nás Jeronýma Tejce, protože bychom tam mohli vidět i Chovance se Sobotkou a Zaorálkem.

Evropská sociální demokracie by si měla vzpomenout, jak se jí po válce podařilo prosadit své hodnoty sociálního státu, na jakých myšlenkových tradicích a s kým ve spojenectví.

Bezbřehý levicový idealismus ignorující kulturně-konzervativní hodnoty také není totiž cestou, jak porazit jakéhokoli populistu v budoucnu (i když autor článku rezignuje na vítězství dnes).

Welfare State se také prosazoval v pevném spojenectví s Adenauerem, de Gaullem a Churchillem, a každý byl jiný, zdánlivě stál na jiném břehu.

Bez obnovy Střední Evropy s velkým "es" si Západ a Východ i nadále neporozumí, jak to popisoval Fico.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 9.Prosince 2016, 21:56:17

Potíž je trochu v tom, že labouristé od války strávili 31 let ve vládě. Že jsou bojovníci proti establishmentu jim uvěří hlavně mladí.............

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Labour Party po referendu o Brexitu Sobota, 10.Prosince 2016, 14:01:26

je evropské sociální i křesťanské demokracii dnes vzdálenější než Skotská národní strana. Měřítko je dáno postojem k evropské integraci, a ten je i u Fica mockrát vřelejší než u Corbyna.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Analýza a kritika současného stavu výborná, ale Sobota, 10.Prosince 2016, 21:06:57

idealizace Corbyna není přesvědčivá. Z toho, co říká, se nejeví, že by se pokusil jakkoli vzdorovat konzervativcům v naplňování brexitu, tak jako předtím nebylo patrno, na které straně vlastně stojí. Patočkova koncepce evropské sociální demokracie je výraznější než Corbynova.

Lenka Vytlačilová - metrolog

Panenko skákavá !!! Neděle, 11.Prosince 2016, 00:04:29

Corbyn a Momentum vedou britské socialisty na okraj politického spektra.

Corbyn je sice zřejmě poctivý ve smyslu, že nekrade a nebyl namočený například ve skandálu s poslaneckými výdaji.

Nicméně je to disorganizovaný (a navíc pravděpodobně ne příliš inteligentní) chaot , který přichází s naprosto neuvěřitelnými nápady hodnými Járy Cimrmana. Po čtvrt století v parlamentu za bezpečný okrsek, kde by do parlamentu zvolili i osla, kdyby se mu připnula červená roseta, nemá o reálném životě ani páru.

Ta jeho "bejvalka", co ji má ve stínovém kabinetě, patří k nejvíce opovrhovaným politikům v Británii.
Rádoby ministryně zahraničí má znalosti jako BoJo. Když na to to bylo poukázáno začala vřískat - sexismus!!!

A pokud je Corbyn hlavou, pak krkem, který tou hlavou hýbá je stínový ministr financí, který leží v lidem v žaludku nejen kvůli své politice, ale také kvůli svému vztahu k IRA.

Referendum dopadlo v prospěch o fous. Den za dnem se objevují další a další problémy s případným Brexitem.
Potencionální rozpad Británie, obnovení terorismu v Irsku, nedostatek veterinářů na jatkách.....

Dvě třetiny voličů socialistů volili Brimain. Být takovým voličem, tak z toho maléru viním Jezzu. Během kampaně vypadal jak leklá ryba a mnozí ho podezírají, že osobně volil Brexit. Po referendu vyplavaly navrch e-maily ze severu, kde místní funkcionáři urgentně žádali změnu politiky centra. Varovali, že se to projede. Být stoupencem Brimain, tak si vybavím Corbyna den po referendu, jak s andělským úsměvem praví - lid promluvil, tak teď rychle aktivovat článek 50 a mám chuť mu jít zakroutit krkem.

Neuvědomuje si ten člověk jaký je to malér pro miliony lidí?
A nebo ho to nezajímá?
V tento moment má každý britský penzista, který se na penzi odstěhoval do Španělska, o 20% méně v peněžence. A to je jenom drobná nepříjemnost s tím, co může přijít.

Těm, kteří volili Brexit, neboť chtěli dělat něco s migrací, se kterou má Británie objektivní problém, slibují socialisté, že bude pokračovat.

Sečteno a podtrženo. Programem socialistů je Brexit a levná pracovní síla. To je program velkokapitálu. S tím to programem, je ale zase v rozporu to, že se od Corbyna dá čekat zvýšení daní. Takže se nedokáži představit, kdo je jako má volit.

Ve Skotku jsou nahraní. Tam vládne SNP a její opozicí jsou konzervativci. Ve Walesu mají konkurenci v podobě místních nacionalistů. Na severu Anglie bude socialistům odebírat hlasy UKIP - jeho nový předseda pochází z dělnického prostředí a je těm lidem daleko bližší než někdo z centrálního Londýna. Na jihu jim budou brát hlasy Liberální demokraté - jsou proti Brexitu a představují opozici v parlamentu (jsou stavu oponovat, socialisté se na to nezmohou)

Minulý týden socialistům propadla v doplňovacích volbách kauce!!!!
Tento týden se v doplňovacích volbách propadli z druhého místa na čtvrté.

Pokud budou pokračovat v tomto stylu budou rádi, když budou třetí stranou a ne až čtvrtou.

Ano, vím. Momentum to nevzrušuje, v parlamentu nepotřebují být, hlavní je protestovat.

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 11.Prosince 2016, 18:23:37

Jeremy Corbyn má především ekonomický program vycházející z heterodoxní ekonomie. To poslední, co je snad schopno v současné době pomoct.

Et vice versa, co pomůže udělat z labouristů odstavením Corbyna znovu blairovskou stranu, ve vládě pokračující v pravicové politice?

A do třetice, došlo vám, že v brexitu Britové hlasovali proti migraci nikoli vašich nenáviděných muslimů a jiných barevných, nýbrž nás, Východoevropanů?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.