Lekce z rakouských voleb nejen pro českou politiku: střed zmizel

Jakub Patočka

Rakouské prezidentské volby jsou dalším příkladem ohlašujícím konec poválečné evropské politiky. Střed obestavěný zprava křesťanskými a zleva sociálními demokraty zmizel. Obnoví se buď na krajní pravici, anebo radikálně vlevo.

Rakouská politická krajina byla vždy synonymem stability až nudy. Ve Vídni tu od druhé světové války neměli jiného než sociálně-demokratického starostu. Premiéři vzcházeli vždy jen z dvojice stran — buď z o něco konzervativnějších křesťanských, anebo z o něco progresivnějších sociálních demokratů. Obě tu navíc velmi často, až obvykle, vládly spolu. V prezidentských volbách se tu málokdy konalo druhé kolo: naposledy v roce 1992, předtím v roce 1986, a pak ještě poprvé, v roce 1951; a to je vše. Jinak vítěz vždy uspěl už v kole prvním: a obvykle to byl člověk se zázemím v sociální demokracii.

Ještě nikdy se nestalo, že by mezi prvními dvěma kandidáty v prezidentských volbách nebyl sociální demokrat i kandidát křesťanských demokratů; přesněji řečeno stalo se to pouze tehdy, pokud jedna z obou stran kandidáta nepostavila a uvolnila tak cestu silnému či konsensuálnímu kandidátovi k vítězství už v prvním kole. Například sociální demokrat Heinz Fischer, obhajující v roce 2010 mandát jako nezávislý, neměl křesťansko-demokratického protikandidáta a získal už v prvním kole takřka osmdesát procent hlasů. Až letos poprvé se změnilo úplně všechno.

Kandidáti obou stran, které tvořily osu rakouské politiky v celém poválečném období, v prvním kole zcela propadli. Oba skončili se ziskem jedenácti procent hlasů na čtvrtém a pátém místě. Kromě kandidátů krajně pravicových Svobodných Norberta Hofera a Strany zelených Alexandra Van der Bellena se před ně vklínila ještě nezávislá Irmgard Grissová. Před druhým kolem tak bylo jasné, že Rakousko vybírá ze dvou principiálně odlišných možností: mezi krajní reakční pravicí a moderní evropskou levicí. Střed zmizel.

To se projevilo i v mimořádném jevu, kdy v druhém kole byla vyšší účast nežli v kole prvním, a to o celá čtyři procenta. Například i ve vyhrocených českých prezidentských volbách v roce 2013 účast mezi prvním a druhým kole poklesla. V Rakousku se evidentně rozhodovalo podstatnější dilema, zřetelněji definovaná křižovatka: ostatně celková volební účast tam oproti druhému kolu prezidentské volby u nás byla o celých čtrnáct procent vyšší.

Byla to volba mezi dvěma zcela odlišnými tvářemi Rakouska: mezi kosmopolitní, multikulturní, evropskou sociální, liberální, emancipační orientací a reakčně konzervativním, v zapšklých předsudcích tonoucím duchu starého Rakouska, zahnízděným na venkově i v mnoha předměstích. Volba prezidenta, vzhledem k symbolické povaze úřadu, nerozhodovala o celkovém směřování země, ale pro atmosféru v ní, v sousedních zemích i v celé Evropě mají výsledky vliv zcela zásadní.

Vítězství Van der Bellena je možné brát jako zdroj čiré radosti, jaké svět politiky přináší jen zřídka. Foto Amélie Chapalain

Fakt, že kandidát zelených, svobodomyslný intelektuál Alexander Van der Bellen nakonec o pár desítek tisíc hlasů proklouzl před nacionalistického populistu Hofera, je možné prožívat jednak jako ohromnou úlevu z odvrácené hrozby, jednak jako jedinečnou příležitost: lze očekávat, že od rakouské hlavy státu budou často zaznívat podobně progresivní slova jako z Vatikánu. Ostatně lze směle předpokládat, že na pečlivě zinscenované setkání Van der Bellena s papežem Františkem dojde ještě letos. Ano, vítězství Van der Bellena je možné brát jako zdroj čiré radosti, jaké svět politiky přináší jen zřídka.

Bylo by ale hrubou chybou nechat se takovým výsledkem ukolébat, anebo dokonce upadnout k triumfalismu. Proč se Rakousko ocitlo takový kousek od fatálního výsledku prezidentské volby, a co přesně znamená zhroucení podpory kandidátům obou nejsilnějších rakouských stran, je třeba analyzovat, snažit se nalézt hlubší příčiny a z poznatků čerpat poučení.

A především je třeba snažit se formulovat politickou strategii, která bolestně rozdělené společnosti — nejedná se přece vůbec o unikátní rakouský fenomén — sjednotí na nějakém hlubším humanitně-demokratickém základě. Zlomit v Evropě vzestup krajní nacionalistické pravice se jinak nakonec nemusí podařit.

Koho a jak chtějí reprezentovat sociální demokracie

Nejsložitější otázky výsledky rakouských voleb staví před sociální demokracii: nejen pro rakouskou. Sociální demokracie byly hlavní emancipační silou evropské politiky po celé poválečné období. Jejich podpora se ale dnes smršťuje prakticky všude v Evropě, v Německu nedávno jejich preference poprvé poklesly pod bezprecedentních dvacet procent.

Přitom řešením není prosté pootočení kormidlem razantně doleva, jak by si jistě mnozí z nás přáli. Analýzy vývoje politické scény v Británii ukazují, že ani zásadová levicová politika Jeremyho Corbyna zatím nepřináší průlom.

Přitom tu ani není důvod okamžitě propadat panice. Výsledek rakouské prezidentské volby jistě neznamená předzvěst srovnatelného zemětřesení v nadcházejících parlamentních volbách. Rakouské strany jsou do společnosti hluboce zabudované, mají řádově více členů nežli strany české. Parlamentní volby navíc v Rakousku nesouvisejí v takové míře s kandidujícími osobnostmi jako volby prezidentské. Je tedy pravděpodobné, že bude možné najít způsob, jak sestavit koalici bez krajní pravice, i kdyby se tradiční spojenectví lidovců a socialistů mělo rozšířit ještě o zelené.

Je to ale defenzivní řešení, které nutnost přijít s politikou obnovující společenskou shodu na emancipačním a proevropském základě jen odkládá. Podobná situace je v Německu. A podobná situace je u nás i ve všech dalších postkomunistických zemích: jen s tím rozdílem, že zde má nacionálně-konzervativní populismus ještě mnohem silnější zázemí; či z jiného pohledu demokracie tu stojí na mnohem chatrnějších základech.

Problém spočívá v tom, že tradiční sociálně-demokratický elektorát, lidé práce, je nejtíživěji zasažen dopady ekonomické globalizace. Nespočet různých analýz prokázal, že z ekonomického růstu po konci studené války profituje pouze elita nejbohatších, zatímco střední třídy nesly všemožné náklady. Existenční obavy sociálně slabších lidí jsou plně pochopitelné.

Tak se do společností vkrádá nejistota z celkového směřování, rozšiřuje se pocit nespravedlnosti uspořádání poměrů: ve větší míře tam, kde je slabší sociální stát. Samozřejmě v různých zemích se uplatňují i jiné místní kulturní faktory, ale základ, spočívající v chřadnutí sociální soudržnosti vinou radikálního prohlubování sociálních rozdílů, je stejný ve všech zemích západního civilizačního okruhu.

Právě nejistota, obavy z budoucnosti a frustrace z nespravedlnosti společenského uspořádání, nahánějí voliče populistické nacionální pravici, která nabízí sice falešnou, ale srozumitelnou obranu kolektivního zájmu, přičemž kolektiv je tu definován jako „národ“, před arbitrárně definovaným vnějším ohrožením: Evropskou unií či uprchlíky.

Vůči takové mobilizaci už si tradiční strany nevystačí pouze s obhajobou statu quo, s odkazy na příznivá makroekonomická kritéria, s tichým doufáním, že budoucnost sama nějak populistickou hrozbu odvalí, což je základní postoj většiny evropských sociálně-demokratických předáků. Nejen těch našich.

Všimněme si v tomto kontextu radostných, úlevných, prohlášení Bohuslava Sobotky a Jiřího Dienstbiera k Van der Bellenovu vítězství a nápadného mlčení různých představitelů konzervativního křídla sociálně-demokratické strany. Skoro to vypadá, že na nejednom hejtmanství zklamaně házeli do koše prohlášení, připravená pro případ Hoferova vítězství, pojednávající o tom, k jakým výsledkům vede liberální otevřenost vůči multikulturalismu a imigraci.

Ovšem ani pro české, ani pro rakouské, ani pro jiné evropské sociální demokraty pro budoucnost nemůže být volbou vyčkávavě manévrovat v politickém středu, a pak s úlevou sledovat, jak jejich politické ideály o vlásek zachraňuje nekonformní zelený intelektuál. Ne vždycky se to musí podařit, příští rok se u nás můžeme podobně jako včera Rakušané modlit, aby před xenofobně-podnikatelským populismem Andreje Babiše pomohli evropské směřování českých zemí uchovat Stropnického zelení: všichni přitom dobře víme už teď, že se to nemusí podařit.

Úkolem sociálních demokratů — a v určité míře i jiných tradičních evropských emancipačních politických proudů, tedy křesťanských demokratů i liberálů — je nabídnout jiný silný příběh obhajoby společných zájmů, za nímž bude možno společnosti sjednocovat na humanistickém, univerzalistickém základě, namísto nacionálního partikularismu. A je evidentní, že jedinou cestu skýtá obnovení sociální soudržnosti znovuzavedením masivního přerozdělování, které posílí střední třídu a vrátí rozhodné většině společnosti přesvědčení, že uspořádání poměrů je principiálně spravedlivé.

Rozmanité kulturně-politické otázky — posílení soustavné občanské participace, ochrana a prohlubování nezávislosti, kvality a plurality médií, péče o vzdělanost a prostupnost společnosti — jsou toho součástí a není možno je přecházet, nicméně otázka spravedlivého, ne čistě rovnostářského, uspořádání je klíčová. Je jasné, že se to neobejde bez radikálních změn v sebepojímání evropských sociálních demokracií: nejedná se pouze o to, aby se posunuly razantně doleva, jejich úkolem je přesunout tam celý budoucí politický střed.

Ve střetech s nacionální reakcí musí být demokraté mnohem odvážnější, nebát se konfrontací a nebát se regulací, jež budou chránit slabé před zvůli silných. Jak to, že ještě například u nás sociální demokraté nezrušli soukromé exekutory a nechávají tak podstatné téma Babišovu ANO? Různí liberálové reptali, když se Van der Bellen pustil do Hofera takřka v jeho stylu, ale mýlili se. S hrubým soupeřem prostě nepůjde vždy jednat podle pravidel z nedělní školy. Sanders by s Trumpem nemluvil jinak.

Konkrétně v českých podmínkách to znamená, že Sobotka a Dienstbier, nemá-li je potkat osud jejich rakouských kolegů v právě skončených prezidentských volbách, nutně potřebují, aby se v české sociální demokracii vedle konzervativního křídla, do nějž patří i paradoxně pojmenovaná Foldynova platforma Doleva, etablovalo i silné křídlo zastupující politiku progresivní evropské levice, jak ji představují lidé jako Corbyn, Tsipras, papež František či Van der Bellen, dokud tací lidé v ČSSD ještě jsou.

Sesuv k dystopické budoucnosti vzájemně soupeřících nacionálních populismů Evropě samozřejmě stále hrozí. Dosavadní zbabělé odmítání zvládnout poctivě uprchlickou krizi celoevropským řešením zahrnujícím povinné a velkoryse stanovené kvóty nikoho v Evropě neposílilo tolik jako právě nacionální pravici a přiblížilo nás k morálnímu marasmu třicátých let minulého století. Čeští sociální demokraté v předvádění této zbabělosti bohužel nestáli v poslední řadě.

Pokud si ale nemá Evropa zopakovat éru bezbřehé eskalace vzájemně se posilujících nacionálních nenávistí, musí najít nový jazyk sjednocující společnosti jinak než v nacionálně obranářské poloze. Je třeba úplně nově mluvit o sociálních, ekonomických i kulturních tématech. Deregulovaný kapitalismus rozbíjející společenskou soudržnost je nutné nahradit striktně regulující, sociálně a ekologicky motivovanou demokracií. A je dost možné, že klíčovým pojmem nového politického jazyka se musí stát právě slovo „spravedlnost“.

    Diskuse
    VK
    May 24, 2016 v 14.04
    Ony příznivé makroukazatele vůbec tak příznivé nejsou, nezaměstnanost v Rakousku obnáší přes 9 %, u nás podobnou hodnotu a to pořád obě země patří k těm z této stránky lepším (skutečná nezaměstnanost prosím pěkně není totéž co metodicky-konformní, očištěná od lidí v rekvalifikaci, v krátkotermínovanýcha necelých úvazcích, jakož od těch, kteří hledání přes ÚP vzdali).

    Jakkoli je masivní přerozdělování užitečné z mnoha ohledů, tento problém neřeší. Naopak, za existence masové nezaměstnanosti a tomu odpovídající nejistotě vlastní obživy u každého, rovněž jak z toho výplývajícího tlaku na mzdy a existenční nejistoty, program spočívající v přerozdělování je vnímán s nedůvěrou právě u těch, jimž má v důsledku pomáhat a na nichž staví (daně jako krádež, přerozdělování mých těžce vydřených prostředků nemakačenkům atd. atp.).

    Ukazuje se tu hlavní bolest levice, nemá funkční ekonomický program, program který by řešil ekonomickou krizi a její hlavní symptom, masovou nezaměstnanost. Přerozdělování je jeden z dalších pokusů o "návrat do bříška", pokus vrátit se o třicet let zpátky na vrchol sociálního státu. Jenže přestal fungovat tehdy, není pravděpodobné, že bude fungovat nyní. Navíc bude na jedné straně limitován vynucovanou rozpočtovou kázní, na druhé straně pohrůžkou účinnou už od Keynesových dob, zdaňte nás a přesuneme investice jinam, do třetice vlastními voliči.

    Postavit program na vraťmě se o tři čtyři desetiletí, přerozdělujeme a bude zase dobře - je součástí problému.
    VK
    May 24, 2016 v 14.10
    Prosím pěkně, ani náhodou to neznamená, že pravicové neoliberální recepty naopak fungují, že pravice program má. Nefungují a nemá, jenže pravici to trápit nemusí a netrápí, převedla ekonomiku na moralitu, kdo je nezaměstnaný může si za to sám nedostatkem přičinlivosti anebo za to může stát házející klacky pod nohy podnikatelům. V nejhorším sáhne k nějakému Hoferovi.

    Fungující ekonomický program nemá ani pravice, ani levice. Jenže dokud jej levice nebude mít, nepomůže a hnědou nezastaví. Patočkovské masivní přerozdělování jím není a spoléhání na ně je naopak součástí problému.
    May 24, 2016 v 15.08
    Van der Bellen jako radikální levičák je dobrý vtip.
    Kdyby se za tímto rozšafným zeleným mužem nevytvořila široká a docela rozmanitá fronta liberálů, sociálních demokratů a možná i lidovců, tak se mohl jít klouzat.
    May 24, 2016 v 23.17
    Emancipace, a o tom to je
    Jedna věc je, že sociální demokracie se musí znovu stát hlavní emancipační silou evropské politiky, pokud má plnit svoji historickou úlohu. Ale ta umanutost kvótami. Otázkou je, zda by odvážné přijetí povinných a velkoryse stanovených kvót neposílilo "nacionální pravici" ještě více. Odvahu bude muset sociální demokracie prokázat hlavně v ekonomických otázkách, kde pro uchování sociální soudržnosti bude muset kousnout do kyselého jablka finančních toků. Ale nejspíše to budou muset být sofistikovanější zásahy než pouhé masivní přerozdělování.

    Pokud někteří hejtmani měli připravené prohlášení pro případ Hoferova vítězství (a já si myslím, že spíše ne), pojednávající o tom, k jakým výsledkům vede liberální otevřenost vůči multikulturalismu a imigraci, pak bylo zbytečné ho zahazovat. Já sice vítám vítězství Van der Bellena, ale pokud by výsledek byl opačný, mění to snad něco na podstatě problému?
    MP
    May 25, 2016 v 11.17
    Bohuslavu Vorlovi
    Proč by měla být otevřenost vůči imigraci liberální?
    LV
    May 25, 2016 v 19.14
    Levice nejenže nemá funující program, ona ani většinou neumí vysvětlit proč stávající system nefunguje.
    LV
    May 25, 2016 v 19.19
    Proč lidé volí podezřelé partaje, nemusíme chodit daleko.
    http://denikreferendum.cz/clanek/23032-panove-mame-problem-a-jsme-to-my

    Tedy problem není vzrůstající nezaměstnanost,
    nerovnost, prekarizace práce, ale naše koncepce mužství.
    LV
    May 25, 2016 v 19.23
    Z dnešní četby (David Goodhart)

    http://www.prospectmagazine.co.uk/arts-and-books/britains-furious-social-churn

    Člověk je bytost společenská. A lidé, kteří se snaží o společenský vzestup, jako přistěhovalec, se dobrovolně vzdávají bezpečí členství ve skupině kvůli výhodám členství ve vyšší společenské třídě, případně u přistěhovalců země, která je bohatší a úspěšnější.

    Když politici mluví o sociální mobilitu jako nekvalifikovaný dobré vypadají často nechápe, náklady v tomto obchodu mimo. Nevšímají si pocitu sounáležitosti se skupinou a popisují společnost, ve které se jednotlivci díky svému talentu a tvrdé práci pohybují bez problému v hierarchické struktuře....základní problém společnosti jako je Británie je jak dosáhnout otevřené společnosti a otevřených elit , bez toho, aby ti, kteří se nemohou a nebo nechtějí pohnout byli označováni jako neúspěšní a jak zároveň cenit silnou, tedy relativně stabilní, komunitu.

    Pokud by každý mohl mít kariéru přinášející vysoké postavení, tento problém by samozřejmě neexistoval, ale protože to je z logiky věci nemožné, a na každý pád existují miliony prací, které je stále nutno udělat – v oblasti péče, dopravy, obchodu,... stavebnictví atd. Kombinace velkého množství přistěhovalců s nízkou kvalifikací a relativní úpadek mzdy a statutu těchto zaměstnání znamená, že příliš mnoho z nich je dnes chápáno jako něco “pro ty neúspěšné a nebo pro cizince”...Když byl roku 1964 zvolen Harold Wilson, více než polovina zaměstnanců byli dělníci a 70% nemělo vyšší vzdělání. Od té doby se během dvou generací pracovní trh a struktura statutu změnila z něčeho, co mělo tvar pyramidy, na něco, co vypadá jako žárovka a co se možná že se právě teď proměňuje v něco jako přesýpací hodiny - 40% kvalifikovaných, výkonných, dobře placených (většinou příslušníků svobodných povolání, ale také něco dělníků), smršťujícím se středem a dolní jednou třetinou zaměstnání, která vyžadují pouze základní kvalifikaci. Dělnická třída nezmizela, ale zmenšila se. Pouze 20% zaměstnání je charakterizováno jako rutinní manuální práce....A přes všechny materiální výhody a zlepšení kvality života, ke kterému došlo od roku 1964, být příslušníkem dělnické třídy ssebou přináší méně psychologické ochrany, právě proto, že je to zkušenost minority. Když téměř všichni z vaší školní ní třídy šli dělat podobnou práci, nemělo smyss se pokládat za sociálně neúspěšného, ...nyní když jedna třetina pokračuje ve vyšším vzdělávání je to jiná věc. Během dvou minulých generacích jsme viděli zánik specifické kovorolnické vesnice, velkého dělnického sídliště...a způsobu života, který je doprovázel....Navíc slavná teze o “relativní chudobě“, tedy myšlenka, že lidí srovnávají svůj příjem a postavení pouze s těmi, kteří stojí na společenském žebříčku o jednu či dvě příčky pod nimi a nebo nad nimi, už neplatí díky transparentnosti mediální společnosti a myšlence, že každé dítě ve školním věku se může stát tím, čím chce, neplatí.


    May 25, 2016 v 22.37
    Martinu Profantovi - Proč by měla být otevřenost vůči imigraci liberální?
    Na to je potřeba se zeptat Jakuba Patočky, jehož názor na podle mne ryze hypotetickou situaci jsem komentoval. Já jsem nic takového netvrdil. Jenom jsem konstatoval, že pokud snad některý z hejtmanů měl připravené výše v článku uvedené prohlášení, nebylo nutné ho jenom kvůli výsledku voleb zahazovat.

    Otevřenost vůči migraci může mít jak idealistické tak ryze pragmatické důvody, takže s liberalismem skutečně obecně nemusí souviset.
    MP
    May 26, 2016 v 13.56
    Bohuslavu Vorlovi
    Jakub to použil v kontextu jasného odstupu. Soudím, že z poučené intuice předpokládá, že "liberalní" je pro hejtmany slovo, které nemá jiný význam než "zločinný". Podobně jako nemohu přeslechnout ono dlouhé nadechnutí, kterým dnes někteří politici ČSSD nahrazují epiteton constans "prohnilý" před slovem "intelektuál".

    Jinak se omlouvám, bez úvozovek jsem to nečetl jako citaci.