Lekce z rakouských voleb nejen pro českou politiku: střed zmizel
Jakub PatočkaRakouské prezidentské volby jsou dalším příkladem ohlašujícím konec poválečné evropské politiky. Střed obestavěný zprava křesťanskými a zleva sociálními demokraty zmizel. Obnoví se buď na krajní pravici, anebo radikálně vlevo.
Rakouská politická krajina byla vždy synonymem stability až nudy. Ve Vídni tu od druhé světové války neměli jiného než sociálně-demokratického starostu. Premiéři vzcházeli vždy jen z dvojice stran — buď z o něco konzervativnějších křesťanských, anebo z o něco progresivnějších sociálních demokratů. Obě tu navíc velmi často, až obvykle, vládly spolu. V prezidentských volbách se tu málokdy konalo druhé kolo: naposledy v roce 1992, předtím v roce 1986, a pak ještě poprvé, v roce 1951; a to je vše. Jinak vítěz vždy uspěl už v kole prvním: a obvykle to byl člověk se zázemím v sociální demokracii.
Ještě nikdy se nestalo, že by mezi prvními dvěma kandidáty v prezidentských volbách nebyl sociální demokrat i kandidát křesťanských demokratů; přesněji řečeno stalo se to pouze tehdy, pokud jedna z obou stran kandidáta nepostavila a uvolnila tak cestu silnému či konsensuálnímu kandidátovi k vítězství už v prvním kole. Například sociální demokrat Heinz Fischer, obhajující v roce 2010 mandát jako nezávislý, neměl křesťansko-demokratického protikandidáta a získal už v prvním kole takřka osmdesát procent hlasů. Až letos poprvé se změnilo úplně všechno.
Kandidáti obou stran, které tvořily osu rakouské politiky v celém poválečném období, v prvním kole zcela propadli. Oba skončili se ziskem jedenácti procent hlasů na čtvrtém a pátém místě. Kromě kandidátů krajně pravicových Svobodných Norberta Hofera a Strany zelených Alexandra Van der Bellena se před ně vklínila ještě nezávislá Irmgard Grissová. Před druhým kolem tak bylo jasné, že Rakousko vybírá ze dvou principiálně odlišných možností: mezi krajní reakční pravicí a moderní evropskou levicí. Střed zmizel.
To se projevilo i v mimořádném jevu, kdy v druhém kole byla vyšší účast nežli v kole prvním, a to o celá čtyři procenta. Například i ve vyhrocených českých prezidentských volbách v roce 2013 účast mezi prvním a druhým kole poklesla. V Rakousku se evidentně rozhodovalo podstatnější dilema, zřetelněji definovaná křižovatka: ostatně celková volební účast tam oproti druhému kolu prezidentské volby u nás byla o celých čtrnáct procent vyšší.
Byla to volba mezi dvěma zcela odlišnými tvářemi Rakouska: mezi kosmopolitní, multikulturní, evropskou sociální, liberální, emancipační orientací a reakčně konzervativním, v zapšklých předsudcích tonoucím duchu starého Rakouska, zahnízděným na venkově i v mnoha předměstích. Volba prezidenta, vzhledem k symbolické povaze úřadu, nerozhodovala o celkovém směřování země, ale pro atmosféru v ní, v sousedních zemích i v celé Evropě mají výsledky vliv zcela zásadní.
Fakt, že kandidát zelených, svobodomyslný intelektuál Alexander Van der Bellen nakonec o pár desítek tisíc hlasů proklouzl před nacionalistického populistu Hofera, je možné prožívat jednak jako ohromnou úlevu z odvrácené hrozby, jednak jako jedinečnou příležitost: lze očekávat, že od rakouské hlavy státu budou často zaznívat podobně progresivní slova jako z Vatikánu. Ostatně lze směle předpokládat, že na pečlivě zinscenované setkání Van der Bellena s papežem Františkem dojde ještě letos. Ano, vítězství Van der Bellena je možné brát jako zdroj čiré radosti, jaké svět politiky přináší jen zřídka.
Bylo by ale hrubou chybou nechat se takovým výsledkem ukolébat, anebo dokonce upadnout k triumfalismu. Proč se Rakousko ocitlo takový kousek od fatálního výsledku prezidentské volby, a co přesně znamená zhroucení podpory kandidátům obou nejsilnějších rakouských stran, je třeba analyzovat, snažit se nalézt hlubší příčiny a z poznatků čerpat poučení.
Jakkoli je masivní přerozdělování užitečné z mnoha ohledů, tento problém neřeší. Naopak, za existence masové nezaměstnanosti a tomu odpovídající nejistotě vlastní obživy u každého, rovněž jak z toho výplývajícího tlaku na mzdy a existenční nejistoty, program spočívající v přerozdělování je vnímán s nedůvěrou právě u těch, jimž má v důsledku pomáhat a na nichž staví (daně jako krádež, přerozdělování mých těžce vydřených prostředků nemakačenkům atd. atp.).
Ukazuje se tu hlavní bolest levice, nemá funkční ekonomický program, program který by řešil ekonomickou krizi a její hlavní symptom, masovou nezaměstnanost. Přerozdělování je jeden z dalších pokusů o "návrat do bříška", pokus vrátit se o třicet let zpátky na vrchol sociálního státu. Jenže přestal fungovat tehdy, není pravděpodobné, že bude fungovat nyní. Navíc bude na jedné straně limitován vynucovanou rozpočtovou kázní, na druhé straně pohrůžkou účinnou už od Keynesových dob, zdaňte nás a přesuneme investice jinam, do třetice vlastními voliči.
Postavit program na vraťmě se o tři čtyři desetiletí, přerozdělujeme a bude zase dobře - je součástí problému.
Fungující ekonomický program nemá ani pravice, ani levice. Jenže dokud jej levice nebude mít, nepomůže a hnědou nezastaví. Patočkovské masivní přerozdělování jím není a spoléhání na ně je naopak součástí problému.
Pokud někteří hejtmani měli připravené prohlášení pro případ Hoferova vítězství (a já si myslím, že spíše ne), pojednávající o tom, k jakým výsledkům vede liberální otevřenost vůči multikulturalismu a imigraci, pak bylo zbytečné ho zahazovat. Já sice vítám vítězství Van der Bellena, ale pokud by výsledek byl opačný, mění to snad něco na podstatě problému?
Tedy problem není vzrůstající nezaměstnanost,
nerovnost, prekarizace práce, ale naše koncepce mužství.
http://www.prospectmagazine.co.uk/arts-and-books/britains-furious-social-churn
Člověk je bytost společenská. A lidé, kteří se snaží o společenský vzestup, jako přistěhovalec, se dobrovolně vzdávají bezpečí členství ve skupině kvůli výhodám členství ve vyšší společenské třídě, případně u přistěhovalců země, která je bohatší a úspěšnější.
Když politici mluví o sociální mobilitu jako nekvalifikovaný dobré vypadají často nechápe, náklady v tomto obchodu mimo. Nevšímají si pocitu sounáležitosti se skupinou a popisují společnost, ve které se jednotlivci díky svému talentu a tvrdé práci pohybují bez problému v hierarchické struktuře....základní problém společnosti jako je Británie je jak dosáhnout otevřené společnosti a otevřených elit , bez toho, aby ti, kteří se nemohou a nebo nechtějí pohnout byli označováni jako neúspěšní a jak zároveň cenit silnou, tedy relativně stabilní, komunitu.
Pokud by každý mohl mít kariéru přinášející vysoké postavení, tento problém by samozřejmě neexistoval, ale protože to je z logiky věci nemožné, a na každý pád existují miliony prací, které je stále nutno udělat – v oblasti péče, dopravy, obchodu,... stavebnictví atd. Kombinace velkého množství přistěhovalců s nízkou kvalifikací a relativní úpadek mzdy a statutu těchto zaměstnání znamená, že příliš mnoho z nich je dnes chápáno jako něco “pro ty neúspěšné a nebo pro cizince”...Když byl roku 1964 zvolen Harold Wilson, více než polovina zaměstnanců byli dělníci a 70% nemělo vyšší vzdělání. Od té doby se během dvou generací pracovní trh a struktura statutu změnila z něčeho, co mělo tvar pyramidy, na něco, co vypadá jako žárovka a co se možná že se právě teď proměňuje v něco jako přesýpací hodiny - 40% kvalifikovaných, výkonných, dobře placených (většinou příslušníků svobodných povolání, ale také něco dělníků), smršťujícím se středem a dolní jednou třetinou zaměstnání, která vyžadují pouze základní kvalifikaci. Dělnická třída nezmizela, ale zmenšila se. Pouze 20% zaměstnání je charakterizováno jako rutinní manuální práce....A přes všechny materiální výhody a zlepšení kvality života, ke kterému došlo od roku 1964, být příslušníkem dělnické třídy ssebou přináší méně psychologické ochrany, právě proto, že je to zkušenost minority. Když téměř všichni z vaší školní ní třídy šli dělat podobnou práci, nemělo smyss se pokládat za sociálně neúspěšného, ...nyní když jedna třetina pokračuje ve vyšším vzdělávání je to jiná věc. Během dvou minulých generacích jsme viděli zánik specifické kovorolnické vesnice, velkého dělnického sídliště...a způsobu života, který je doprovázel....Navíc slavná teze o “relativní chudobě“, tedy myšlenka, že lidí srovnávají svůj příjem a postavení pouze s těmi, kteří stojí na společenském žebříčku o jednu či dvě příčky pod nimi a nebo nad nimi, už neplatí díky transparentnosti mediální společnosti a myšlence, že každé dítě ve školním věku se může stát tím, čím chce, neplatí.
Otevřenost vůči migraci může mít jak idealistické tak ryze pragmatické důvody, takže s liberalismem skutečně obecně nemusí souviset.
Jinak se omlouvám, bez úvozovek jsem to nečetl jako citaci.