Ovládne Evropu populistická pravice?

Jiří Dolejš

Krajní pravice se snaží vystupovat civilizovaně a zároveň prosazovat své tradiční cíle. Jedním z nich je i rozpad Unie. Novodobá levice tak musí být k EU kritická i proevropská zároveň. A především se musí shodnout na pozitivní vizi.

Taktika krajní pravice pro jejich evropský nástup z opozice je oddělit se opticky od otevřeně fašistické minulosti do roku 1945 a nabídnout jakousi postfašistickou, legální softverzi svého tradičního programu. Staví i nadále na sympatiích k autoritářské vládě silných vůdců a sociálním egoismu, šovinistického vůči těm cizím.

Ale prvky otevřeného etnického a kulturního rasismu jsou měkčí a pozorně si hlídají meze zákona (které ovšem mají tendenci rozšiřovat).

Antisemitismus a obdiv k metodám holokaustu je nahrazen provinciální xenofobií (zejména islamofobií) a izolacionalistickou politikou ostnatého drátu, s voláním po vyzbrojování populace vůči vnějším „hrozbám“ (a tedy privatizací bezpečnostních funkcí státu).

K tomu patří i legitimizace metod deportace problémových a dvojí etalon lidských práv. Často se tito postfašisté spojují s prvky militantního libertariánství až anarchokapitalismu, brojící proti regulaci a přerozdělování vůbec, líčí to jako cestu ke svobodě, i když to lze chápat i jako nahrávání velkokapitálu.

EU verze 2.0

Také česká scéna je v této věci stále více rozštěpená. Kdeže jsou časy, kdy přesvědčený eurofederalista Miloš Zeman nekompromisně prohlašoval o svém protivníkovi: „Představte si Klause, jak prohlašuje ‚Jsem pro evropskou sociální chartu‘. To je jako by Hitler říkal, že má rád Židy“ (jaro 1996).

Klaus sám se svým euroskepticismem přitom dál posouvá. Když v lednu 1996 Václav Klaus jako premiér podal přihlášku do EU, užíval si ještě světla ramp. V listopadu 2009 už podepisoval ratifikaci Lisabonské smlouvy se zjevnou nechutí.

Nyní se Václav Klaus posouvá od pouhé konzervativní kritiky EU k eurofobním subjektům, které chtějí projekt politické Unie zcela opustit. Nedostal se sice na jednu tribunu s exoty typu Konvičky (jako prezident Zeman), ale spojování s Marine Le Pen či Nigelem Faragem se nebrání.

Jeho opakované útoky na „human-rihgtismus“ korunoval výrokem, že „je třeba vyměnit dnešní evropský akademický a intelektuální svět“.

Naštěstí tato dříve tak výrazná postava Václava Klause už promlouvá jen z pozadí. Schizofrenie postoje omezování volného pohybu pracovní síly a požadavku sbližování standardů na trhu práce a v sociálním systému je o to viditelnější.

Euroskepse je v České republice silná, ale nemá zatím viditelného vůdce a navíc masově neústí do tvrdého požadavku na Czexit. Populisté ovšem mají inspiraci v zahraničí, kam se jezdí učit od jiných nacionalistů, jak zakroutit společnému soužití Evropanů krkem. Internacionála nacionalistů zní jako paradox, ale různé jejich koordinační platformy již existují.

Například na jaře loňského roku se sjeli za kolegy z Ruska na mezinárodní konferenci do St. Petersburgu zástupci různých obskurních straniček (od německé NPD až po řecký Zlatý úsvit).

Letos v lednu zase proběhl kongres transevropského hnutí „Movement for a Europe Nations and Freedom“ v Miláně. O společném postupu se radili lidé jako třeba vůdce holandských Svobodných Wilders či francouzská nacionalistka Le Penová (za Čechy dorazil poslanec Okamura).

Tato platforma má i svou frakci v Evropském parlamentu a ambicí rozbít EU jako politickou unii se nikterak netají. Tímto směrem hledí i projekt Alternativa pro Evropu, o kterém hovořil i Václava Klaus a který se inspiroval německým populistickým novotvarem AfD.

Podpora rozpadu EU z levicových pozic by znamenalo dělat užitečné idioty konzervativní pravici. Repro DR

Dezintegrační nabídka pravicových populistů pro Evropu vzniká a některé nadcházející mezinárodní události to mohou ještě ovlivnit. V říjnu 2016 se nebudou jen opakovat rakouské prezidentské volby (kandidát Svobodných Hofer asi z taktických důvodů o odchodu Rakouska z EU nemluví), ale také proběhne italské referendum, které ohlásil premiér Renzi ke změně ústavy.

Ta dosud v předlužené a migranty zkoušené Itálii brání vyhlásit referendum o odchodu z evropských struktur. A vítězství populistického „Cinque Stelle Movimento“ v bitvě o Řím naznačuje možnost posunu.

Co by s globálními poměry udělalo vítězství Donalda Trumpa, člověka který se proslavil svými ultrakonzervativními, někdy až manickými projevy a má k tomuto postfašistickému evropskému proudu relativně blízko, se můžeme jen domýšlet. Demokrat Sanders nakonec proto raději dal svou podporu Hillary Clintonové.

Skutečností je, že nezvládnuté procesy zmezinárodnění našeho života vyvolávají v různých koutech světa návrat animální touhy po vůdcovských autoritách a tuhé hierarchii. Společnost není bezpečná před návratem „dark side“ naší stále ještě mladé civilizace. Pokrok a vláda rozumu není něco automatického.

I na levici se ozývají občas hlasy proti myšlence politické unie v Evropě. Přestože integrace na starém kontinentě je logickou reakcí Evropy na proces globalizace, někteří vlevo zvažují učinit krok zpět od nadnárodních struktur k pouhé mezinárodní kooperaci.

Stalinizující část levice klade rovnítko mezi EU a démona imperialismu, aniž by zohlednila, že rozbitím EU kapitalismu opravdu neubude. Fenomén tak zvaného lexitu, tedy podpory exitu zleva, je téma pro politickou analýzu. Osobně se obávám, že by to znamenalo dělat užitečné idioty konzervativní pravici, která touží skoncovat s „regulační unií“. A riziko upadnout do podobného rozkolu, jakým nyní po brexitu procházejí vyděšení Toryové.

Místo společných evropských pravidel pouhá spolupráce národních byrokracií neznamená méně Evropy kapitálu, jen transnacionální predátoři by měli více prostoru. Myslím, že levice by neměla být proti evropské integraci jako takové, ale měla by v reakci na pokusy krajní pravice přijít se silnou vlastní odezvou.

Slavoj Žižek v reakci na brexit votum varuje levici, že snaha o politickou investici do nacionálních vášní je v souboji s postfašisty marná. Solidární projekt a opozice vůči sociálním škrtům je tím správným bitevním polem. Jde podle mne o dvě základní věci, kterým by racionálně uvažující evropský politik měl jít naproti. Za prvé prosazovat demokratizační změny.

Netřeba atakovat subjektivitu EU, ale lépe nastavit kontrolní mechanismy a pojistky nad neefektivně vládnoucí bruselskou exekutivou. Za druhé je to volba evropských priorit pro potřebné aquis.

EU nemůže nadále řešit zásadně to, co nikdo nepotřebuje a nechávat ladem to, co lidi skutečně pálí. Dosud byl k těmto věcem zpohodlnělý politický mainstream rezistentní. A začal s populisty prohrávat. I proto je povinností evropské autentické levice převážit situaci vlastním projektem.

Do září má státní tajemník Tomáš Prouza připravit pro českou vládu návrhy, co po brexitu. Novodobá levice může být přitom eurokritická a proevropská zároveň. Na čem by měl být start nové „EU verze 2.0“ postaven?

Například německá Die Linke upozorňuje, že útěk do daňových rájů nás stojí víc než migranti z třetího světa, navrhuje přehodnotit „austerity measures“ v režii Trojky jako nefunkční řešení dluhové krize, také místo investic do vojenských výdajů chtějí více investovat do odvětví rozvoje člověka. Pozitivní alternativy mohou být různé. Bude levice napříč Evropou schopná najít základní shodu na nějaké pozitivní vizi?

    Diskuse
    JP
    July 14, 2016 v 13.12
    Zásadní problém by byl v tom, jestli by levice pro nějakou takovou "Evropu 2.0" dokázala vůbec dát dohromady opravdu nosný program.

    To zamezení daňovým rájům - to naprosto není téma ryze levicové. Tímto tématem se zabývají samozřejmě i vlády pravicové - neboť i pro ně to znamená pouštění žilou jejich rozpočtům.

    A ty "investice do člověka" namísto do zbrojení? - Po skončení studené války došlo už k masivnímu odzbrojení; ale ty ušetřené prostředky se daleko spíše využily pro bezduchý konzum, nežli pro skutečný kulturní "rozvoj člověka".

    Takže, levice by napřed musela nalézt nějaký nový projekt toho člověka samotného, aby pak mohla nějakým přesvědčivým způsobem investovat prostředky do jeho rozvoje.
    July 14, 2016 v 19.50
    Vize opřené o pragmatismus
    Ano, o ten pozitivní program jde - a musí mít společný mezinárodní základ (jedna národní izolovaná síla nic nezmůže). Takže to chce porovnat aspoň to málo co je navrhováno a projednat s nějakým výstupem.
    O fašizaci se někdy mluví jako o poslední šanci oligarchů na vládnutí - když už nestačí status quo. A lidé zatím populistům naslouchají jak krysařově flétně, tu více, tu zatím méně
    Tedy na stůl s návrhy - ale nestrašme se přitom konzumem, když se lidé bojí o ztrátu základních jistot. Vzdušné zámky postmaterialismu nás nyní nevytrhnou.z problemů
    JP
    July 15, 2016 v 13.45
    Pane Dolejši, pokud zůstaneme stát jenom u těch "základních jistot" - pak jsme zase jenom u toho nakonec ryze defenzivního postoje současné levice.

    Jakkoli je tento boj za právě sociálně znevýhodněných potřebný a úctyhodný - není zde vidět naprosto nic, co by mohlo být základem pro nějaký opravdu nový impuls "Evropy 2.0".
    MP
    July 15, 2016 v 21.03
    No jo, p. Poláčku,
    ono jde o to, jaký program byste si představoval. Když to bude od podlahy, tak prohlásíte, že je neuskutečnitelný, a když to bude seznam jen dílčích opatření, tak řeknete, že je to nekoncepční příštipkaření. Čili vám se levice nkdy nezavděčí. My už vás známe...
    MP
    July 15, 2016 v 21.05
    Jinak, p. Dolejši,
    vynikající článek. Jen to zkuste vysvětlit J. Skálovi a dalším soudruhům...:)

    A pak by bylo dobré načrtnout podrobnější programové body.
    July 16, 2016 v 11.42
    Josef Poláček
    podobným defétismem Evropu leda pohřbíte - hezky každý sám by měl 1) chtít Evropu opravovat a ne bourat 2) navrhnout konkrétní body oné přestavby.
    Mluvit o defenzivním postoji a neumět nic navrhnout ofenzivního je právě to nahrávání krajní pravici před kterým varuji.
    Paradoxní že často i z rukou levičáků, kteří jsou schopni se svým "lexitem" stá v zákryty s lidmi jako je Klaus a pod. a jen to maskovat levičáckými frázemi
    JP
    July 16, 2016 v 12.57
    Pp. Dolejš a Pleva: pánové, jestli máte k dispozici nějaký takový opravdu pozitivní a přesvědčivý program pro novou levici a novou Evropu, sem s ním!

    Já jsem neučinil nic jiného, než že jsem konstatoval, že v rámci levice široko daleko takový program nevidím...