Chilcotova zpráva o Iráku připomíná i životní selhání Václava Havla

Včera v Londýně zveřejněná tak zvaná Chilcotova zpráva o souvislostech nelegální invaze do Iráku vydává otřesné svědectví nejen o tehdejších představitelích britské Labour Party, ale je i připomínkou nejtěžší politické chyby Václava Havla.

Loňský festival dokumentárních filmů v Jihlavě uvedl trýznivě působivý film Abbase Fahdela Vlast (Irák v roce 0). Kdokoli snímek uvidí, těžko jej dokáže ještě někdy vymazat z paměti. Film získal cenu evropské organizace sdružující přední festivaly podobné tomu jihlavskému, a to navzdory krajně neobvyklé metráži: trvá pět a půl hodiny.

Je rozdělen do dvou polovin a natočen metodou „domácího videa“. Autor, příslušník vrstvy, kterou bychom v analogii k Husákovu Československu popsali jako „šedou zónu“, v první půli zachycuje život rodiny svého bratra a jeho přátel před invazí. Z různých detailů je evidentní, že patří do prostředí s hlubokým odporem k Saddámovu režimu; zazní tu i vzpomínky na příbuzné, které režim zabil, patrně za hrozných okolností.

Příběhu to skýtá podstatný kontext, ale jeho hlavní osa je jiná, soustředí se na líčení každodennosti rodiny autorova bratra: jak prožívají blížící se válku. Ač to může znít prazvláštně, vyskytují se tu i komické pasáže; například rozhovor dospívajících dívek o tom, jak si správně nasazovat plynovou masku, by režírován v hraném filmu těžko mohl dopadnout lépe.

Jako hlavní hrdina se postupně z toku obrazů vylupuje autorův synovec, čiperný, asi desetiletý hoch, v němž každý, kdo někdy měl na blízku chlapce takového věku, snadno rozpozná spoustu povědomých milých vlastností. Zvlášť zábavné jsou scény lamentování nad povahou žen, odkoukaného nejspíše od otce a jeho druhů.

Hochova průbojná nátura a kouzelně přímá povaha ovšem do plné krásy vykvetou až v druhé půli, která líčí život rodiny vprostřed ochromujícího rozkladu veškerých institucí vzápětí po invazi. Pro oči Evropana, návštěvníka filmového festivalu, tu mučivě působí zejména barbarství, s nímž se dopustilo ničení knihoven, muzeí, filmových ateliérů.

Čím dál častěji se v sousedství ozývá střelba, množí se zprávy o mrtvých a uprchlých. Když člověku dojde, k jakému závěru film nevyhnutelně směřuje, oblije ho studený pot a jak v křeči bez schopnosti pohnout se, zabořený do sesle v kině čeká na nevyhnutelné naplnění tragédie. Jež přijde.

Z filmu je zcela evidentní, že se Američané a Britové v Iráku ani břitkým odpůrcům Saddámova režimu od první chvíle nejevili jako osvoboditelé, nýbrž jako okupanti. Jako nejděsivější moment se jeví skutečnost, že o rozpoložení obyvatelstva museli mít architekti invaze obrázek. Museli také vědět, co bude vpád pravděpodobně znamenat pro jakoukoli snahu uchovat v něm elementární pořádek. Přesto se pro ni rozhodli.

Zpráva drsnější než se čekalo
Když ve středu po sedmi letech vyšetřování v Británii zveřejnili tak zvanou zprávu Chilcotovy parlamentní komise o souvislostech nelegálního vpádu do Iráku, kterou bez souhlasu OSN podnikla tak zvaná Koalice ochotných pod vedením Spojených států a Velké Británie v roce 2003, nebylo možno říct, že by přinesla nějaká zásadní nová zjištění. Jinou metodou na šesti tisících stranách dokládá to, co působivěji ilustruje Fahdelův film. Přínos Chilcotovy zprávy je přesto neocenitelný: spočívá v tom, že stvrdila oprávněnost námitek, jež jsme jako odpůrci invaze vyslovovali od samého počátku.

Podle prvních ohlasů z Británie zpráva co do intenzity své kritičnosti překonává i nejsmělejší předpoklady a hned v prvních reakcích se znovu objevily i debaty o tom, zda by Tony Blair neměl být postaven před soud. Vedlejším efektem zveřejnění zprávy je zásadní posílení pozice Jeremyho Corbyna, který jako jeden z mála poslanců labouristů principiálně invazi odmítal od první chvíle.

Měl tehdy pravdu a má ji i dnes, což se jistě zhodnotí v jeho podpoře v obtížné konfliktní situaci, jíž dnes čelí. Jeho sněmovní projev ke zveřejnění zprávy byl tak znamenitý, že to museli uznat i jeho zavilí odpůrci mezi komentátory Guardianu. Připomněl v něm, že se proti zločinnému vpádu do Iráku konala největší demonstrace v britských dějinách čítající jeden a půl milionu lidí a uctil tehdejšího člena britské vlády Robina Cooka, který na protest proti chabě zdůvodněné akci bez solidní mezinárodní podpory rezignoval.



Dnes panuje prakticky všeobecná shoda v tom, že vpád do Iráku byl chybou, zdůvodňovanou vylhanými záminkami o zbraních hromadného ničení, která stála do značné míry u zrodu chaosu, jež se pak přenesl i do Sýrie, strašlivě se podepsala na úpadku prestiže západních demokracií a podnítila rozmach terorismu. Invaze především zničila životy milionů lidí, Irák fakticky rozvrátila. Přímá cesta od ní vede ke vzniku Islámského státu, jehož strůjci svou základní organizační strukturu vytvořili v okupačních věznicích.

Mnozí byli proti už tehdy. Havel bohužel ne
Důležité je připomenout si i fakt, že už tehdy měl vpád do Iráku odpůrce, nejen jednotlivce a občanskou společnost snad ve všech zemích, kde se vyskytuje. Invazi odmítala i nemalá skupina západních demokracií, zejména Německo, jemuž vládla rudo-zelená koalice, a Francie. Obě země se za to dočkaly dost nevybíravého zacházení ze strany USA a jejich spojenců, mudrovalo se o zlenivělé a bázlivé „staré Evropě“, která se kladla do kontrastu smělé „nové Evropě“.

Invaze s tragicky nedomyšlenými důsledky se nakonec přímo účastnily čtyři armády, kromě americké a britské ještě australská a polská. Okupace se pak účastnila fantasticky sflikovaná „Koalice ochotných“ zahrnující mj. 29 Kazachů, 24 Moldavanů, 55 vojáků z Tongy, 2 z Islandu a také až tři sta vojáků českých. Právě naše účast je věcí, k níž bychom se ve světle Chilcotovy zprávy měli vrátit, jakkoli to může být pro mnohé bolestné.

Byl to čas vlády Vladimíra Špidly a jistě mu slouží ke cti, že se vůči plánované invazi osobně stavěl velmi zdrženlivě. Když si tedy Američané s Brity vyjednávali po Evropě demonstrativní podporu, podepsal jeden z nejostudnějších dokumentů v dějinách moderní evropské politiky, tak zvaný dopis osmi, namísto Špidly společně se sedmičkou premiérů český prezident Václav Havel. Bylo to krátce před vypršením jeho posledního mandátu, dopis vyšel 30. ledna ve Wall Street Journal.

I Havlem spolupodepsaný dopis opakuje vylhaný argument: „Zbavíme svět hrozby, kterou představují Husajnovy zbraně hromadného ničení.“ Havlovo jméno se tu objevuje ve společnosti nejtemnějších figur tehdejší západoevropské politiky Silvia Berlusconiho a Josého Márii Aznara. Když se někdy krátce po té Havlův celoživotní přítel francouzský politolog Jacques Rupnik zamýšlel nad tím, proč bývalí disidenti z východoevropských zemí přestali inspirovat, shrnul to lakonickou poznámkou: „Protože nahradili ideu života v pravdě podporou války ve lži.“

Vždy jsme byli připraveni hájit Václava Havla před apriorními odsudky a stojíme si za míněním, že je jedním z velkých představitelů českých emancipačních snah: byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět. Ale nechtěli bychom nikdy patřit k těm, kteří si z oprašování jeho obrazu překresleného tak, aby vyhovoval dobovému vkusu, udělali svatý obrázek, jehož ochranou zdůvodňují své setrvávání ve veřejném prostoru, škodíce tak sobě, jemu a obvykle i nám všem.

Na poctivé a komplexní vykreslení obrazu Václava Havla, které by vzalo za východisko jeho vlastní perspektivu a s ní pak poměřovalo jeho faktické působení, stále ještě čekáme. Tak jako u většiny témat současné veřejné debaty i v hodnocení Havlovy osobnosti zpravidla kolísáme od zdi ke zdi: mezi uctíváním a zatracením.

Není to pěkný pohled. Repro DR

Jeho role v podpoře strašné irácké války je patrně nejtemnější kaňkou na jeho politické dráze, po níž zůstává podnes trpká pachuť. Právě jeho jméno jako morální autority, kterou v hluboké úctě z dobrých důvodů chovala a chová i západní progresivní a liberální část veřejnosti, dodalo vpádu do Iráku punc ušlechtilé akce, jejž nikdy nezasluhovala.

Vypráví se, že ústřední roli v získání Havlova podpisu, k němuž Špidla nebyl ochoten, sehrál Saša Vondra. Havel byl už tehdy značně zesláblý a znechucený, což se ostatně promítlo i v tom, že odmítl hrát jakoukoli podstatnější roli v ovlivňování výběru svého nástupce, čímž jistě usnadnil Klausovu cestu na Hrad. Zvolen byl 28. února 2003.

Slušelo by se, kdyby nám Vondra vysvětlil, jak to tehdy bylo, a případně, pokud je Havlův podpis pod ostudným dopisem opravdu především jeho osobním dílem, aby se za svou úlohu omluvil. Corbynova slova o tom, že se podpora hanebné a tolik zbytečného utrpení způsobující války podepsala na vzestupu příkrého odporu vůči politické elitě, platí i pro českou společnost.

Vůbec nejhorším důsledkem vpádu do Iráku je diskreditace zahraničních intervencí jako takových. Mnozí jsme podporovali na základě prožitku trpkého zoufalství z bosenské agónie umožněné i nečinností Západu akci na záchranu Kosova před etnickou čistkou srbských nacionalistů.

Jednoznačně příznivý dopad mohla mít včasná zahraniční intervence ve Rwandě, tak jako ho měla svého času v Kambodži: není to tak, že jsou vždycky špatné. Základní podmínkou ale je, že zvýší bezpečnost místního obyvatelstva, které ji musí prožívat jako osvobození, a nikoli jako okupaci.

V kritický moment občanské války zřejmě mohla zahraniční intervence také zachránit Sýrii. Jenomže po katastrofě jménem Irák už se k tomu nikdo na Západě neměl. I za dnešní osud Sýrie tak nesou autoři invaze do Iráku, včetně Václava Havla, svůj díl nepřímé politické odpovědnosti.

Česká média tu tehdy provozovala válečnou propagandu
Nejedná se ale zdaleka jen o Václava Havla. Začíst se do tehdejšího dobového tisku je zážitek pro otrlé.

„Irák představuje obrovskou hrozbu. V sázce jsou lidské životy - v takovém případě není nikdy lehké se přiklonit k jednoznačnému názoru. S největší pravděpodobností však útok naší protichemické jednotky podpořím," uvedla poslankyně za ODS Zdeňka Horníková – tak mluvil celý její klub – a citovaly ji Orlické noviny.

Blesk psal tehdy o Iráku skoro jako dnes o inkluzi: „Nadšenou reakci vyvolala zpráva o havárii Columbie v Iráku. Lidé se vyhrnuli do ulic, aby oslavili to, co prý musí být boží odplata Američanům a Izraeli.“

„Vládní strany mohou naopak v účasti ve válce předvést příslušnost Česka k vyspělému a spravedlivému Západu, jenž nese fukuyamovský prapor konce dějin, vyjadřující nekončící možnosti liberální modernizace,“ napsal v jednom z typických komentářů v pravicových médiích Petr Fischer v Lidových novinách.

Jaroslav Spurný v Respektu káral vládní poslance a i díky tomu víme, kdo se dnes nemusí stydět: „První den jednání odmítala podpořit pomoc spojencům téměř polovina vládních poslanců - třicet sociálních demokratů, sedm lidovců a unionistka Táňa Fišerová. Většinou tvrdili, že neexistuje dost důkazů, které by útok opodstatňovaly.“

Spurný pokračuje: „ODS v ten okamžik odmítla suplovat jejich odpovědnost,“ a cituje Petra Nečase: „Jsme pro vstup do války, ale pouze za podmínky, že vládní poslanci nezradí naše zahraničněpolitické závazky."

V dnes fascinující shodě s tehdejším ministrem obrany Jaroslavem Tvrdíkem Respekt poslance poučuje: „Američané pak dodali seznam zbraní, které Irák v deklaraci zapřel a o jejichž existenci mají USA a Velká Británie důkazy. Jde například o dvě tuny surovin na výrobu desetinásobného množství antraxu, desítky kilogramů obohaceného uranu, neurčené množství botulotoxinu. Kromě toho tajné služby zjistily, že Irák vyrobil velké množství paliva pro vojenské rakety a nepřinesl přesvědčivé informace, že opravdu zničil čtyři sta biologických bomb odpalovaných ze vzduchu, které měl před deseti lety ve svých skladech.“ Byla to lež.

Respekt si vzal na pomoc i Šimona Pánka: „Válka je sice krajní řešení, ale tváří v tvář takovému diktátorovi je legitimní.“ A nepromarnil příležitost posmívat se mírovým aktivistům v reportáži Elišky Bártové a Ondřeje Kundry větami typu: „Po půlhodině spor končí naprostým patem,“ nebo „Iniciativě se tak daří usnést pouze na protiválečném karnevalu prvního března a svolání masové demonstrace o čtrnáct dní později.“ Respekt se také posmívá Erazimu Kohákovi a Janu Kellerovi, kteří tehdy k odpůrcům války patřili.

Nebyli sami, třeba Jiří Hanák v Právu napsal: „Francouzskému Jindřichovi IV. kdysi Paříž stála za mši. Washingtonu dnes laciný benzín v nádržích aut stojí za válku s Irákem. Nelžeme si do kapsy. Dnešní svět je takový. My jsme sice jeho součástí, ale nemuseli bychom být součástí němou.“ Podobně jsme tehdy psali v Literárních novinách.

Budeme nyní s napětím sledovat, zda se tu dnes za svou tehdejší podporu irácké války, která napáchala tolik hrozného utrpení, někdo omluví či zda aspoň projeví lítost. Tak jako to dělají mnozí Britové i Američané.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Mrcolordr

Michal Rusek - Olomouc

Každý soudný člověk tehdy přece zcela jasně Čtvrtek, 7.Července 2016, 13:34:1

věděl, o co tehdy šlo. Nejen J. Corbyn. Stejně jako každý soudný ví i dnes, o co jde USA a NATO na Ukrajině nebo v Sýrii.

»...zásadní posílení pozice Jeremyho Corbyna, který jako jeden z mála poslanců labouristů principiálně invazi odmítal od první chvíle.«

A u nás? U nás bude dál pokračovat kult Havla, ne proto, že byl humanista a dobří lidé jej chválí, ale proto, že ze Západu a zejména z USA dál pokračuje tento trend a tlak, p r o t o ž e – a to je podstatné – jak autor textu přesně napsal:

»Právě jeho jméno jako morální autority, kterou v hluboké úctě z dobrých důvodů chovala a chová i západní progresivní a liberální část veřejnosti, dodalo vpádu do Iráku punc ušlechtilé akce, jejž nikdy nezasluhovala.«

U nás se nikdo neomluví, navíc mi nepřijde ani ta anglická omluva jako upřímná, ale jako vrchol falše. Napřed udělají zločinnou akci, pak se 13 let počká a pak se omluví a vymalováno – anglická demokracie je super, všichni v ni zase pěkně věříme...

Nikdo nahoře potrestaný nebude, vždy padnou jen malé hlavy dole (jako šéfa nějaké americké tajné služby, že dodali myslné infromace).

Už jsme zapomněli, že tehdy válku odmítaly miliony lidí po celém světě, ale spolčení vůdcové Británie + USA vsadili na "spletli jsme se", "my jsme nevěděli" atd. Prostě ukázková a plně vědomá faleš mocných, kteří ví, že na ně jsou zákony světa krátké.

Věděl to tehdy i Erazim Kohák:

1) http://casodej.cz/OBR/15-03-2003/dsc00017.wav
2) http://casodej.cz/OBR/15-03-2003/dsc00018.wav

Věděly to miliony lidí po celém světě:

K velkým demonstracím došlo v mnoha jiných významných světových městech, např. v Paříži (800 000), v Římě (2.5 milionu) Berlíně (500 000), ve Washingtonu, v Melbourne (200 000), Barceloně (1 milion), v Madridu (1 milion), v New Yorku (500 000), Seville (250 000), v Athénách (200 000) španělském Oviedu (200 000), v Montrealu (150 000), v Dublinu (100 000), v Bruselu (100 000), v Lisabonu (100 000), ve španělském Las Palmas (100 000), v Cádizu (100 000), v Amsterdamu (80 000), v Torontu (80 000), Stockholmu (80 000), v Los Angeles (75-100 000), v Glasgow (50-60,000), v Oslu (60 000), v Seattlu (55 000), v Montevideu (50 000), v německém Stuttgartu (50 000), v Thessalonikách - v předsedající zemi EU Řecku (40 000), v Copenhagenu (35-40 000), ve švýcarském Bernu (40 000), v brazilském Sao Paulu (30 000), ve španělské Gironě (30 000), v kanadském Vancouveru (30 000), ve švédském Göteborgu (30 000), v Tokiu (25 000), v Budapešti (20 000), australském Newcastlu (20 000), ve Vídni (20 000), v Lyonu (20 000), v australském Perthu (20 000), v baskické Iruneji (20 000), ve francouzském Montpeilier (15-20 000), v Luxemburgu (15-20,000), v Buenos Aires (15 000), v Rio de Janeiru (15 000), v Helsinkách (15 000), v Mexico City (10-15 000), v australské Canbeře (10-15 000), norském Trondheimu (11 000), indické Kalkatě (10 000), v Johannesburgu (10 000), Minneapolis (10 000), v Záhřebu (10 000), v San Diegu (10 000), Filadelfii (10 000), kanadském Edmontonu (10 000), v novozélandském Aucklandu (8-10 000), v Tel Avivu (1500), Adelaide, Bellingenu, Bregenzu (1500), v Bratislavě, Cape Townu (5000), Christchurchu, Dunedinu, Durbanu (3000), Irakliu (4000), Maine, Patrasu (3500), v Praze (2200), Quitu (250), Rethimnu (2000), na Rhodu (2000), Santiagu (3000), v Taipei, v Tampere (2000), Tudele (5000), Turku (5000), Volos (3000), ve Varšavě, Wellingtonu a stovkách dalších měst...

Viz: http://casodej.cz/praha15022003.htm


* * *

»Když se někdy krátce po té Havlův celoživotní přítel francouzský politolog Jacques Rupnik zamýšlel nad tím, proč bývalí disidenti z východoevropských zemí přestali inspirovat, shrnul to lakonickou poznámkou: „Protože nahradili ideu života v pravdě podporou války ve lži.“«

Je nutné rozlišit Havla raného, tedy do roku 1989 (autora Moci bezmocných z roku 1977) a Havla pozdního, tedy Havla "vazala", který už zcela jasně podlehl naprosto profesionální zlo-propagandě Západu.

* * *

A vrcholem fixace této americké propagandy bylo a je pojmenování letiště Praha Ruzyně po Havlovi. Na věčné časy a nikdy jinak budeme vědět, že i ty války byly dobré, vždyť i Havel je ve výše zmíněném "Dopise osmi" podporoval, tak i proto byly košer.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dopis_osmi

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.