Pokoušet se vysvětlit dnešním radikálním kritikům Václava Havla z řad levicových idealistů, proč by k němu měli nejen chovat hlubokou úctu, ale dokonce u něj hledat inspiraci; a současně se pokoušet vysvětlit občansky aktivním skalním příznivcům Václava Havla, proč by měli mít pro jeho radikální levicové kritiky porozumění, je skoro nadlidský úkol. Začněme tím, že Václav Havel ve své nejlepší formě by ho dokázal zvládnout.

Václav Havel jako příslušník silného ročníku šestatřicet vstoupil do českého veřejného života v šedesátých letech. Zprvu se projevoval především jako výrazná osobnost kypícího kulturního života, autor zajímavých a oceňovaných divadelních her či jedna z hlavních postav literárního časopisu Tvář.

Politického života se nepřehlédnutelně začal účastnit až po invazi sovětských vojsk, která přišla potlačit svobodomyslné sny kouzelného československého jara. Jeho polemika o smysl srpna 1968 a o nejvhodnější ústupovou strategii okupované země, kterou tehdy svedl s Milanem Kunderou, mu vydobyla respekt podstatné části československé kulturní veřejnosti.

Přestože zveřejnění polemiky po třiceti letech v roce 1998 v Literárních novinách bylo příležitostí podívat se na ni novýma očima a z odstupu rehabilitovat jako zřejmě pro dnešek nosnější pozici Kunderovu, tehdy se to tak nejevilo a snad ani jevit nemohlo. A Václavu Havlovi autorita v této konfrontaci získaná dozajista pomohla v dalším občanském odporu vůči Husákově normalizaci.

Postavení přirozeného mluvčího občanské opozice proti normalizaci pak zplna stvrdil v roce 1975 svým otevřeným dopisem Gustávu Husákovi, což je text, který lze dodnes doporučit jako brilantní rukověť myšlení občanského aktivismu vedeného s otevřeným hledím a z univerzalistických pozic.

Obsáhlý list lze také číst jako bezděčný argument na podporu stanoviska, že společnost, kterou se snažil svou politikou vytvářet Václav Klaus, a jiným, leč analogickým způsobem Vladimír Mečiar na Slovensku, svou mentalitou navazuje na Husákův režim: „Je-li strach v pozadí sebeobranné snahy člověka zachránit to, co má, pak stále častěji můžeme pozorovat, že hlavním motorem jeho útočné snahy získat to, co dosud nemá, se stává sobectví a kariérismus,“ napsal Havel Husákovi ve větě, kterou by ani na dnešním Pražském hradě nečetli s valným porozuměním, ba spíše by s mrazením v zádech v hloubi duše cítili, že míří k podstatě poměrů, jež spravují.

Přestože se bude Václav Havel vždy připomínat především jako poslední československý a první český prezident, jeho vrcholné působení, díky kterému si získal světový věhlas i zasloužený obdiv a díky kterému může zůstat inspirací všem snahám vedeným v přesvědčení, že „lepší svět je možný“, je spjato se vznikem Charty 77. Charta sama je občanská iniciativa, jejíž legenda snad až brání v tom, aby ji i dnešní aktivisté poznali více zblízka, pokoušeli se porozumět její vizi a hledali u ní inspiraci.

Je to škoda, protože nesamozřejmé spojení československých demokratických socialistů, liberálů a křesťanských demokratů, které spojovala návaznost na étos Masarykova Československa a do velké míry také diplomatický um Václava Havla a jeho nejbližších kolegů, dokázalo velmi pronikavým způsobem hovořit nejenom k domácím, ale také ke světovým otázkám.

Do období vzniku Charty 77 spadá rovněž vydání brilantního eseje Moc bezmocných, který lze spolu s Vaculíkovými Dvěma tisíci slov a Peroutkovým Demokratickým manifestem zřejmě pokládat za úplné vrcholy poválečné české politické esejistiky. Moc bezmocných okouzlí svého čtenáře elegancí jazyka a pronikavostí kritické analýzy, mířící za rámec krize sovětského socialismu, jenž je v Havlových očích jen „vypouklou karikaturou západních demokracií“. I ony se podle něj nalézají v hluboké krizi, kterou popisuje dílem jako krizi sociálně-ekologickou, dílem jako krizi existenciální, krizi totožnosti.

A když hovoří o alternativě ke zhoubnému samopohybu západní civilizace, postavené na samosprávných komunitárních principech, těžko bychom hledali podstatnější diference od formulací, které dnes užívají radikální skupiny jako právě třeba Alternativa zdola seskupená kolem jedné z nejinspirativnějších postav současné české ekonomie Ilony Švihlíkové.

„Na pestré a proměnlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících, a především ze své aktuální smysluplnosti žijících a lidskými vazbami tmelených organismů by měl být založen politický život — ale i život hospodářský: pokud jde o něj, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce,“ psal Václav Havel v roce 1978.