Václav Havel byl součástí odvěkého lidského snažení o lepší svět

Ačkoli v posledních letech svého života byl Václav Havel oprávněně kritizován pro některé své politické postoje či pro svou blízkost jednomu českému oligarchovi, bylo by zaslepené kvůli tomu přehlížet jeho velikost a inspirační sílu.

Jakub_cb

Jakub Patočka

19.12.2011 08:30

Havellibkovice

Snímek dokumentující první setkání autora textu (zcela vpravo) s Václavem Havlem, Libkovice 16. prosince 1992. V popředí tehdejší organizátor kampaně za záchranu Libkovic Jan Piňos se synem. Foto Ibra Ibrahimovič

Související

Pokoušet se vysvětlit dnešním radikálním kritikům Václava Havla z řad levicových idealistů, proč by k němu měli nejen chovat hlubokou úctu, ale dokonce u něj hledat inspiraci; a současně se pokoušet vysvětlit občansky aktivním skalním příznivcům Václava Havla, proč by měli mít pro jeho radikální levicové kritiky porozumění, je skoro nadlidský úkol. Začněme tím, že Václav Havel ve své nejlepší formě by ho dokázal zvládnout.

Václav Havel jako příslušník silného ročníku šestatřicet vstoupil do českého veřejného života v šedesátých letech. Zprvu se projevoval především jako výrazná osobnost kypícího kulturního života, autor zajímavých a oceňovaných divadelních her či jedna z hlavních postav literárního časopisu Tvář.

Politického života se nepřehlédnutelně začal účastnit až po invazi sovětských vojsk, která přišla potlačit svobodomyslné sny kouzelného československého jara. Jeho polemika o smysl srpna 1968 a o nejvhodnější ústupovou strategii okupované země, kterou tehdy svedl s Milanem Kunderou, mu vydobyla respekt podstatné části československé kulturní veřejnosti.

Přestože zveřejnění polemiky po třiceti letech v roce 1998 v Literárních novinách bylo příležitostí podívat se na ni novýma očima a z odstupu rehabilitovat jako zřejmě pro dnešek nosnější pozici Kunderovu, tehdy se to tak nejevilo a snad ani jevit nemohlo. A Václavu Havlovi autorita v této konfrontaci získaná dozajista pomohla v dalším občanském odporu vůči Husákově normalizaci.

Postavení přirozeného mluvčího občanské opozice proti normalizaci pak zplna stvrdil v roce 1975 svým otevřeným dopisem Gustávu Husákovi, což je text, který lze dodnes doporučit jako brilantní rukověť myšlení občanského aktivismu vedeného s otevřeným hledím a z univerzalistických pozic.

Obsáhlý list lze také číst jako bezděčný argument na podporu stanoviska, že společnost, kterou se snažil svou politikou vytvářet Václav Klaus, a jiným, leč analogickým způsobem Vladimír Mečiar na Slovensku, svou mentalitou navazuje na Husákův režim: „Je-li strach v pozadí sebeobranné snahy člověka zachránit to, co má, pak stále častěji můžeme pozorovat, že hlavním motorem jeho útočné snahy získat to, co dosud nemá, se stává sobectví a kariérismus,“ napsal Havel Husákovi ve větě, kterou by ani na dnešním Pražském hradě nečetli s valným porozuměním, ba spíše by s mrazením v zádech v hloubi duše cítili, že míří k podstatě poměrů, jež spravují.

Přestože se bude Václav Havel vždy připomínat především jako poslední československý a první český prezident, jeho vrcholné působení, díky kterému si získal světový věhlas i zasloužený obdiv a díky kterému může zůstat inspirací všem snahám vedeným v přesvědčení, že „lepší svět je možný“, je spjato se vznikem Charty 77. Charta sama je občanská iniciativa, jejíž legenda snad až brání v tom, aby ji i dnešní aktivisté poznali více zblízka, pokoušeli se porozumět její vizi a hledali u ní inspiraci.

Je to škoda, protože nesamozřejmé spojení československých demokratických socialistů, liberálů a křesťanských demokratů, které spojovala návaznost na étos Masarykova Československa a do velké míry také diplomatický um Václava Havla a jeho nejbližších kolegů, dokázalo velmi pronikavým způsobem hovořit nejenom k domácím, ale také ke světovým otázkám.

Do období vzniku Charty 77 spadá rovněž vydání brilantního eseje Moc bezmocných, který lze spolu s Vaculíkovými Dvěma tisíci slov a Peroutkovým Demokratickým manifestem zřejmě pokládat za úplné vrcholy poválečné české politické esejistiky. Moc bezmocných okouzlí svého čtenáře elegancí jazyka a pronikavostí kritické analýzy, mířící za rámec krize sovětského socialismu, jenž je v Havlových očích jen „vypouklou karikaturou západních demokracií“. I ony se podle něj nalézají v hluboké krizi, kterou popisuje dílem jako krizi sociálně-ekologickou, dílem jako krizi existenciální, krizi totožnosti.

A když hovoří o alternativě ke zhoubnému samopohybu západní civilizace, postavené na samosprávných komunitárních principech, těžko bychom hledali podstatnější diference od formulací, které dnes užívají radikální skupiny jako právě třeba Alternativa zdola seskupená kolem jedné z nejinspirativnějších postav současné české ekonomie Ilony Švihlíkové.

„Na pestré a proměnlivé spolupráci takovýchto dynamicky vznikajících a zanikajících, a především ze své aktuální smysluplnosti žijících a lidskými vazbami tmelených organismů by měl být založen politický život – ale i život hospodářský: pokud jde o něj, věřím tu na samosprávný princip, který jedině asi může poskytovat to, o čem snili všichni teoretici socialismu, totiž skutečnou (tj. neformální) účast pracujících na hospodářském rozhodování, a pocit skutečné odpovědnosti za výsledky společné práce,“ psal Václav Havel v roce 1978.

Moc bezmocných přitom nebyl ojedinělý výkon, jakési zvláště zdařilé intelektuální cvičení. Přístupem, který z eseje čiší, byla prodchnuta celá Charta 77, od základního prohlášení, přes fenomenální, podnes zdaleka nedoceněný, text Pražské výzvy z roku 1985, formulující vizi Evropy po konci studené války, na níž by bylo možno právě dnes náramně stavět, až po vynikající politický program Demokracii pro všechny z roku 1988, který zakládal Hnutí za občanskou svobodu jako politickou alternativu ke komunistické vládě a který svým duchem o tolik převyšuje naše současné poměry, až člověka při jeho četbě maně napadá: kam se všichni ti skvělí lidé, kteří takhle mysleli, toto napsali a toto chtěli, po roce 1989 poděli?

Rok 1989 je rokem zlomu nejen pro Československo, ale také – a jak čas ukáže dokonce v mnohem větší míře – pro Václava Havla. Z disidenta a občanského aktivisty se mění v politika, což je přechod, který se mu v něčem podařil a v něčem příliš ne.

Jeho nesporným úspěchem a velkým státnickým výkonem je samo převzetí moci Občanským fórem z rukou komunistů: dílo, kterému se podnes málo rozumí. Různí revolucionáři třinácté hodiny, ale kupodivu i stěžejní historické práce, nesmyslně vyčítají tehdejší elitě Občanského fóra, že převzetí moci bylo vyjednané a že tudíž součástí mírumilovného přechodu ke svobodě byl příslib komunistům, že se budou moci v nových poměrech svobodně účastnit demokratické soutěže. Jenomže právě v tom se odrážel radikálně demokratický duch Charty odvozený z prvorepublikové tradice: demokracie, která věří, že je pro lidi lepší nežli komunismus, věří také tomu, že je o tom dokáže přesvědčit, a nepotřebuje je tudíž zakazovat.

Václav Havel také skvěle a vynalézavě dokázal v úloze prezidenta podporovat občanské iniciativy, o nichž byl vždy přesvědčen, že jsou pro zdraví demokracie podstatnější nežli politické strany. Také jeho podpora zelené politiky v závěru života nebyla žádnou manýrou, k tomuto směru tíhl celoživotně, jak pozornému čtenáři jeho spisů prozradí půvabný esej Hamletova otázka – kterou osmnáctiletý Havel interpretuje de facto ekologicky a nad existencialismus, s nímž se ve svém juvenilním textu vyrovnává, staví své pojetí panteismu jako rozšířeného humanismu.

Sympatie k zelenému hnutí si podržel po celý život, takže i jako prezident prováděl věci, které se při vědomí toho, jak zkomolil prezidentský úřad muž, jenž Pražský hrad obývá posledních devět let, už vůbec nedokážeme představit: návštěva bouraných Libkovic a vyslovení nekompromisní podpory blokujícím aktivistům či každým coulem občansky statečné vystoupení proti dostavbě Temelína v den, kdy v její prospěch rozhodla Zemanova vláda, patří k činům, které nelze pominout a kterých si nelze přestat vážit.

Na Václava Havla také nepřestanou vzpomínat desítky nejrůznějších utiskovaných skupin po světě, kterých se svou nemalou autoritou zastával. Můžeme pochybovat o kritériích výběru, ale rozhodně ne o tom, že se vždy stavěl na stranu lidí postihovaných neprávem.

Václav Havel miloval diskuse: každý měsíc pořádal za tím účelem privátní sešlosti v lánské vile Amálie a osazenstvo debat se snažil koncipovat tak, aby vznikaly vazby, které by mohly společnosti dlouhodobě prospívat. Jako účastník několika těchto debat mohu potvrdit, že zde panovala starosvětsky milá atmosféra i v těch nejostřejších konfrontacích a také idealismus, s nímž jsme si odvykli vyšší politiku spojovat.

Budeme-li se zamýšlet nad tím, co se Václavu Havlovi nezdařilo, nutně musíme začít u zániku Československa a nástupu ODS Václava Klause jako hybné síly české politiky, což spolu souvisí.

V dříve nepublikovaném textu k výročí zániku Československa jsem k tomu napsal: „Otázku, zda vůdci listopadové revoluce nedopustili vznik vakua, jež Klaus s Mečiarem jen obratně využili, můžeme ponechat otevřenu, ale nelze obcházet fakt, že Václav Havel velmi rychle vyklidil pole ve stanovování praktického politického programu, dopustil likvidaci nejnadějnějšího ze slovenských demokratických politiků Jána Budaje, nečinně přihlížel izolaci všech mužů spjatých s rokem 1968, ačkoli právě mezi nimi byla řada prvotřídních politických talentů, a nakonec toleroval zánik Československa proti vůli většiny jeho občanů, ačkoli byl jeho hlavou.

Argument, že radikalizující se aktivistické menšině slovenských nacionalistů nebylo možné dlouhodobě vzdorovat, přiostřovaný poukazem na krvavé dělení Jugoslávie, nemůže obstát. Mezi Čechy a Slováky nestála žádná historie vzájemných válečných ukrutností jako mezi Chorvaty a Srby.

Zvládání radikálních separatistických hnutí patří k rutinní výbavě sebevědomých evropských demokracií, jak ukazují příklady Velké Británie či Španělska. Nakonec i meziválečná československá republika musela radikální separatistické menšiny zvládat, a jakkoli ne vždy bez potíží, vcelku to dokázala způsobem hodným obdivu. Jako Španělsko či Británie bylo i Československo pro celý svět zajímavé a nikdo nepochyboval, že mu má co dát.“

Asi klíčovým předpokladem tohoto nezdaru bylo, že Václav Havel nedokázal přenést tolerantního ducha Charty do Občanského fóra a praktické politiky, před kterou cítil instinktivní odpor a před kterou se na Pražském hradě svým způsobem skryl.

Druhý intuitivní postoj, který v jeho motivacích během listopadové revoluce a při nastavování nových poměrů sehrál zásadní roli, byla jeho zdrženlivost vůči levici, a to včetně levice demokratické. Teprve čeká na průzkum budoucím historikem, nakolik v tom zápornou úlohu sehráli lidé jako Saša Vondra či Pavel Tigrid, faktem ale je, že řada prvotřídních klíčových osobností disentu či exilu, jako byli Milan Šimečka, Ludvík Vaculík, Jaroslav Šabata, A.J. Liehm, Milan Kundera či Jiří Pelikán skončila odsunuta na vedlejší kolej. A vakuum obsazovaly hvězdy jako Václav Klaus či Vladimír Dlouhý.

Takovýto výsledek by neměl být ale brán jako stvrzení oprávněnosti Havlova odporu vůči stranické politice, nýbrž jako jeho důsledek - a také jako důsledek předsudku proti levici. Havlův postup z této doby a vstup do funkce prezidenta České republiky jej nakonec s Václavem Klausem na čas dokonce těsně spojil, což byla ovšem aliance, v níž se ani chvíli necítil komfortně a hledal způsob, jak se z ní vymanit.

Ač si je to dnes, v situaci znovu radikálně nastolené sociální tématiky, již skoro těžké vybavit, devadesátá léta byla obdobím, kdy se jevilo, že podstatnější nežli střet mezi pravicí a levicí je střet o kvalitu politické kultury, v němž právě Václav Havel a Václav Klaus zosobňovali oba protipóly. Havel v tomto střetu také neustupoval beze zbytku, a navíc čím dál tím míň. Vrátil lustrační zákon, tvrdě kritizoval tržní fundamentalismus, zastával se občanských iniciativ.

I když se po určitý čas zdálo, že v tomto podstatném střetu Václav Havel za pomoci Josefa Luxe a posléze Vladimíra Špidly zvítězí, nakonec se naplnily jeho nejhorší obavy a prezidentem se v roce 2003 stal jeho úhlavní protivník Václav Klaus, což je neštěstí, které nás trápí podnes. Myslím, že Klausovo prezidentské vítězství Václava Havla zasáhlo více, než kdy veřejně připustil, a v určitém smyslu zlomilo jeho vztah k veřejnému působení.

Po odchodu z funkce se cítil unavený, veřejným působením znechucený a jeho postoj vůči politice se proměňoval snad až v jakýsi cynický škleb, jenž se zrcadlí v jeho poslední hře a jediném filmu Odcházení. Nastalo období, v němž se Václav Havel jakoby pokoušel vrátit před rok 1968 a stát se osobností života výlučně kulturního. To byla samozřejmě iluzorní představa, neboť vzhledem ke své biografii Václav Havel, a člověk je tu v pokušení říci: „Bohužel...“, ze své politické role vystoupit prostě nemohl.

Neměl přitom dost síly, zázemí, chuti, energie, aby se s tuzemskými i světovými poměry utkával v duchu nároků formulovaných Mocí bezmocných. Přišlo tak politicky slabé období, z nějž se budou bohužel připomínat spíše počiny nešťastné: podpora lživými argumenty zdůvodněné války v Iráku, ostouzení českých občanských aktivistů, de facto vlastních následovníků, kteří vystupovali proti umístění amerického radaru v Brdech, veřejně demonstrovaná politická i občanská přátelství s krajně pochybnými existencemi jako George W. Bush či Zdeněk Bakala.

To jsou věci, které spravedlivě přehlédnout nelze, ale spravedlivé by také nebylo pouze – ba ani především – podle nich Václava Havla soudit. Daleko potřebnější je pokusit se pochopit je, porozumět jim v jejich příčinách a souvislostech a také si z nich vzít poučení, což si dokáže snadno představit každý, kdo někdy o něco ve veřejném prostoru usiloval, a neuspěl plně podle svých představ.

Václav Havel v této chvíli vzletných slov bude ze všech stran srovnáván s Masarykem. Tato paralela není korektní z celé řady důvodů: Masaryk byl politik a politický filosof, který celou svou životní poutí směřoval k velkolepému výkonu, a toho i dosáhl. Prezidentem se stal ve věku, v němž Václav Havel už ve funkci nebyl a z politiky se snažil stáhnout. Masaryk je mužem, který má jen málo obdob v politice světové, a v moderní české vůbec žádné. České, ba i evropské politické myšlení k Masarykovi v mnoha ohledech teprve dorůstá.

Daleko přesnější srovnání Václava Havla je srovnání s Masarykovým skvělým a neprávem módně sráženým pokračovatelem Edvardem Benešem. Beneš se také pokoušel Československu prospět, ale nedokázal je udržet. Benešovi se také na závěr politické kariéry přihodilo, že jej ve funkci vystřídal jeho úhlavní protivník. Oba byli muži evropského rozhledu i nenaplněných vizí. Ale v každém případě všichni tři, Havel, Beneš, Masaryk, tvoří součást jedné humanitně-demokratické tradice české či československé politiky, zatímco Hácha, Husák a Klaus představují tradici protichůdnou, nacionálně-konzervativní.

Ve Václavu Havlovi jsme ztratili výjimečný literární talent, statečného občanského aktivistu, velkorysého spojence ekologického hnutí, inspirujícího – i ve svých chybách – politika, nevšedně vtipného společníka, učitele, přítele a neobyčejně milého člověka.


A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

dobrý začátek svobodného, kritického a spravedlivého hodnocení Pondělí, 19.Prosince 2011, 08:57:55

Vztah Václava Havla k levici byl také dán vztahem levice k Václavu Havlovi. Samozřejmě tu byly rodinné, politické i filosofické předpoklady. Když začneme od konce, tak Havlův poslední učitel Jan Patočka měl v závěru života blíže k Nietzschemu a Heideggerovi než k Husserlovi a Masarykovi, jak pěkně ukázal ve své knize Erazim Kohák, i když prohlášením Charty 77 a jeho odůvodněním vystoupil v duchu Masaryka a Rádla, jak ukázala Komárková i Hejdánek a odůvodnil ho kantovsky. Žili jsme 40 let v nedemokratickém režimu, v jehož čele stála zkorumpovaná a pokřivená komunistická strana, která se pokusila v 60. letech zreformovat, ale ... Navíc komunistická strana se nezreformovala a kromě bílé vrány Dolejše představuje jedinou naši skutečně konzervativní stranu - tedy snaží se konzervovat starý režim. Co se týče levice, tak by se mu jinak jednalo s demokratickou levicí reprezentovanou Jaroslavem Mezníkem, Rudolfem Batěkem, Jaroslavem Šabatou a v návaznosti na to Vladimírem Špidlou, než Jiřím Horákem a posléze Milošem Zemanem, který původně kritizoval mafiánský kapitalismus podobně jako Havel, ale už v roce 1997 se stal spojencem Václava Klause. V tomto případě je větší chyba na straně levice než Václava Havla. Pokud tohle naši idealističtí levicoví přátelé nevidí, tak jsou slepí na obě oči. Je třeba kritizovat nejen chyby Václava Havla, ale i levice, která má stále ještě daleko k tomu, aby byla skutečně sociálně demokratická.

Ondřej O. Louka - učitel

Tento článek Pondělí, 19.Prosince 2011, 20:29:20

mi přinesl velmi nové a zajímavé informace. A to jsem jich pár "havlovských" za poslední dva dny na českém internetu přečetl. Díky

Luděk Ševčík - OSVČ

Úterý, 20.Prosince 2011, 09:30:5

Bezbřehého uctívání V.H. si v dnešních dnech užíváme všude, kam se podíváme. DR by se neměl stát další z takovýchto "síní slávy". Dnešní článek v Právu od Petra Uhla, nebo i Martina Hekrdly, je dle mého názoru mnohem blíže skutečnému portrétu V.H., než tento epos. Právě autor článku by ze své vlastní zkušenosti měl vědět, že pokud by V.H. chtěl opravdu dělat ekologickou politiku, musel by se přiklonit k levici. Jeho lavírování se SZ byla jen taková truakce proti V.K., stejně jako jeho projev v roce 97. Kdyby mezi nimi nebyla taková antipatie, jeho příklon k pravici u nás by byl stejný, jako k pravici na Západě. A ještě si dovolím jednu poznámku. V.H. někteří lidé milovali, a byla to jen emoční záležitost a někteří stejně emočně nenáviděli .Někteří lidé jej zase uznávali proto, co udělal a jiní zase neuznávali, právě proto co udělal. Na ty, kteří jej neměli rádi, nebo na ty, kteří jej neuznávali, by nemělo být dnes poukazováno, jako na nějaké špatné. Smrt V.H. nezavinili a jejich odlišný názor na něj je jejich výsostným právem.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Pátek, 23.Prosince 2011, 22:22:6

Beneše bych rozhodně počítal spíše do nacionálně-konzervativního tábora, jeho národovecký program založený na čistém českém státním národě neměl mnoho místa pro slíbenou slovenskou autonomii, která byla pouze de iure realizována až v roce 1969. Navíc o koncepci vysidlení Němců z českých zemích snil dlouho... Černobílé dělení na dobré a zlé prezidenty není v Patočkově článku úplně přiměřené. Hácha nebyl také jednoznačně "ten špatný". Spíš bychom se v těchto dnech měli zamýšlet, jaktože nás v posledních dnech tak zahltilo černobílé vidění na dobro a zlo. A také otázka, komu se to v těchto dnech nejvíce hodí...

Luděk Ševčík - OSVČ

Sobota, 24.Prosince 2011, 08:38:52

I tohle je pohled na V.H. a jeho snažení o "lepší svět" : http://www.blisty.cz/art/61589.html

Jan Potměšil - Praha 4

Dobrý text a drobná výhrada Středa, 28.Prosince 2011, 12:41:11

Text mě pozitivně oslovil, ani falešný patos, ani pokrytecé hurápřihlášení k Havlovi. Jedinou výhradu mám k předposlednímu odstavci - Beneš byl dle mě technokrat, s omezenými etickými ohledy, který nakonec (no - ne-li opakovaně) selhal. Havel měl vždy přesah a jeho dědictví je podstatně pozitivnější. Jako právník znalý (aspoň trochu) Háchova odborného díla, dodnes hojně citovaného, též nesouhlasím, s nějakým škatulkováním této význačné postavy právního života, resp. člověka, který se stal rukojmím a obětí bezvýchodné situace, již nemohl efektivně ovlivnit. Dávat Háchu vedle Klause či Husáka pak považuji za vysloveně urážlivé, min. zcela nepřiléhavé.
Kritičtěji bych hodnitil i požadavek na pozitivní vztah Havla k antiradaristům či vymezení vůči válce k Iráku (vyvolání bylo falešně odůvodněno, otázkou je, zda trvání diktatury je tou lepší variantou) - plyne podle mě z promítání vlastních přání do obtížně uchopitelné osobnosti, kterou proboha nemůže nikdo vlastnit ani si ji usurpovat a žádat po ní, aby měla názory takové či makové, protože to tak chci.
Jinak ale říkám, dobrý text, vztah k levici (nedůvěra k levici a nedůvěra levice), to je třeba zajímavý postřeh.
Obecně si pak dovoluji upozornit na text prof. Jiřího Přibáně v Salonu Práva z minulého týdne "Jiným práva, sobě povinnosti", kde se autor zabývá právě vnímáním Havla zprava i z leva a jeho (ne)uchopitelností - vřele doporučuji: http://www.novinky.cz/kultura/salon/254081-jiri-priban-jinym-prava-sobe-povinnosti.html

Jonáš Plíšek - Praha 6

Neděle, 29.Ledna 2012, 18:48:30

Nemyslím si, že by odchodem Václava Havla z funkce prezidenta započalo "politicky slabé období" - zaváděl, podle mne nadmíru úspěšně a citlivě, jak často říkal, pro naši zemi další zcela novou funkci: funkci prezidenta, jemuž regulérně vypršel mandát. Souhlasím s Janem Potměšilem: nelze Havla kritizovat pouze proto, že na spoustu věcí měl jiný názor, než autor. Každý svůj názor však hájil konzistentně a v souladu se svým svědomím. Já osobně jsem pak se vším, co kdy Václav Havel v posledních deseti letech svého života řekl (byť své názory říkal natolik cudným způsobem, že bylo často obtížné se jich dopátrat), bezvýhradně souhlasil. Jsa sám občanem Prahy 6, měl jsem vždy pocit, že mne probouzí z jakési rezignace a letargie, do níž jsem se z vlastní pohodlnosti uchyloval - například tím, že i (několik málo měsíců před svou smrtí) znovu dojemně kritizoval tunel Blanka a mnohé další architektonické zlo, jež se na Praze a celé naší zemi den co den arogantně páchá a jež sám většinou už míjím bez povšimnutí...

Luděk Ševčík - OSVČ

Pro pana Potměšila Neděle, 29.Ledna 2012, 20:52:55

Plně respektuji vaše právo na vlastní hodnocení kohokoli. Můj pohled na presidenta Beneše byl, ještě před několika lety, podobný vašemu. Pak jsem si, myslím na Aukru, koupil jeho knihu Paměti. Doporučil bych jí přečíst každému, a obzvláště jeho kritikům. Dnes se totiž na E. Beneše dívám jako na nesmírně pracovitého politika, který vše své úsilí směřoval pro záchranu ČSR. Nebylo vůbec náhodou, že patřil k lidem, které Hitler nejvíce nenáviděl. Jeho práce pro záchranu národa je obdivuhodná a psát o něm jako technokratovi je možné jen při pohledu optikou filmů bývalého režimu. To, co dokázal pro ČSR, v době, kdy Hitler chystal její likvidaci, jeho obrovské diplomatické úsilí před válkou i během ní, to vše je hodno nejvyšší úcty každého Čecha i Slováka. To, co vy nazýváte jeho selháním, bylo spíše důsledkem předválečného chování západních států vůči ČSR, kdy slovo zrada je termínem přesným. Abychom tu ale neztráceli čas, nejlépe by bylo, kdyby jste si tuto knihu přečetl. Pokud jí nebudete moci sehnat, rád vám ji pošlu. Možná po jejím přečtení budete vidět jinak i věci třeba podválečného odsunu a další záležitosti, které bývají s E. Benešem spojovány. A třeba se vám také naježí vlasy při srovnání tohoto presidenta s člověkem, který se v symbolu české státnosti projížděl na koloběžce a jeho národ mu byl vcelku šumák.

Petrasek Milan - penzista

I něha mívá drsné následky Pondělí, 30.Ledna 2012, 13:35:23

Postoj Havla vůči levici je v textu něžně označen jako intuitivní. Ze slov Havla v diskuzi Ha-Ku ... svoboda slova přeci není nic originálního, politický pluralismus není nic originálního, převezmněme to ze západní Evropy, kde už je to přítomné.... je možné vyčíst nediferencované vnímání liberálního kapitalismu. A důvod jeho následovně nevyváženě poplatného vztahu k pravicové části společenské elity, který osobně nutně vyústil v jeho dramatické morální znechucení, a ve společenosti přispěl k politické konfuzi a morální desorientaci.
K vašemu postřehu....podstatnější nežli střet mezi pravicí a levicí je střet o kvalitu politické kultury, v němž právě Václav Havel a Václav Klaus zosobňovali oba protipóly......
proto připojuji - kvalita politické kultury je dána schopností nadpolitického uvažování

Petrasek Milan - penzista

proto připojuji - Pondělí, 30.Ledna 2012, 16:09:30

kvalita politické kultury je dána schopností nadpartajního a nadpolitického uvažování.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.