Program Václava Havla v MFD: opravdu jen plácnutí do vody?

V Mladé frontě Dnes a na jejím webu iDnes.cz vyšel před týdnem předvolební esej Václava Havla. Jediným dosavadním ohlasem na něj je článek ve stejném deníku nazvaný Havlův program fiktivní strany pobouřil politiky: Je to plácnutí do vody.

Marná sláva, Václav Havel zůstává jednou z největších žijících osobností českého politického myšlení a rozhodně je největší osobností české politiky po roce 1989. Vydá-li tedy v nejčtenějším vážném deníku předvolební úvahu, která nevzbudí prakticky žádný ohlas, je to samo o sobě událostí, jež stojí za zamyšlení. Takové ticho může být ohlušující.

Přemýšlení o příčinách, proč text nebudí prakticky žádnou pozornost, je nutné ukotvit v něm, ale ještě předtím se nemůže vyhnout výpravě a kontextu, v jakém Havlova poměrně rozsáhlá úvaha vyšla.

Redakce Mladé fronty Dnes jej totiž přizabila i svým zacházením. Považte sami. Text vyšel pod nesmyslným titulkem Přečtěte si Havlův volební program imaginární politické strany. Nechce se věřit, že by jej tak Václav Havel sám nazval, ani tomu, že tak úzkostlivý autor by redakci dal svou úvahu delší dvou tisíc slov prostě jen tak, bez názvu.

Redakce se úvahou zabývala už jen ve dvou dalších zprávách. První vychází čistě z textu a je strohou informací, která zveřejnění eseje doprovází pod názvem Václav Havel: Volební program mám hotový, hledám lídra. Ta druhá na program reaguje, redakce ji nazvala Havlův program fiktivní strany pobouřil politiky: Je to jen plácnutí do vody.

V tom nejplytčím objektivistickém schématu cituje tři politiky, dva proti, Lubomíra Zaorálka, který program právě označuje za „plácnutí do vody“, a Cyrila Svobodu, který se pohoršuje nad znevažováním politických stran. A pak předsedu Strany zelených, kterou se Václav Havel podle všeho chystá volit. Lišku MFD označuje za jediného, „kdo s exprezidentovým textem bez výhrad souhlasil“.

A to je všechno. Utilitární pochvala od předsedy strany mířící mimo parlament, odmítnutí Cyrilem Svobodou, jehož strana balancuje na hraně, a bohužel trefný povzdech Lubomíra Zaorálka: „Tohle žádnou diskusi nevyvolá.“

Ano, ovšem, jak by mohlo? Vždyť ani Mladé frontě Dnes Havlův text nestál za jediný komentář. Ani Martin Komárek, ani Karel Steigerwald, ba ani Jana Bendová nepocítili nutkání k velké události v jejich deníku cokoli podotknout. Také jejich mlčení je výmluvné.

Přitom ne že by nebylo co komentovat. Je toho ale věru méně, nežli název v MFD slibuje. Onen titulek Přečtěte si Havlův volební program imaginární politické strany je totiž sám o sobě nesmyslný ještě i proto, že se o vůbec žádný program nejedná: Václav Havel v textu členěném do pěti bodů rozšafně a vskutku mimořádně nekonkrétně přemítá o tom, z čeho by při psaní programu vyšel, kdyby byl o čtyřicet let mladší a zakládal by novou politickou stranu, nebo aspoň psal její volební program.

„Co v programu té strany bude? Anebo z čeho při jeho psaní vyjdu?“ uvádí ji Václav Havel sám. Zastavíme se pouze u prvních čtyř, neboť bod pátý je jen netradičně na závěr umístěným věnováním textu památce Havlova přítele Zdeňka Urbánka.

1. Všudypřítomné hoře z partajokracie. „Strany jsou důležitým instrumentem demokracie, to nikdo nepopírá (ani já, kterého z toho už třicet let podezírají), ale právě jen (odkrytým!) instrumentem, ničím víc,“ píše Havel zřejmě v nejvlídnější větě, kterou je s to se skřípěním zubů o politických stranách povědět, a pak jim ve zbytku onoho bodu dosti vynalézavě spílá.

Bod končí větou: „Nemyslím si, že by můj program musel začínat kritikou současné politiky. Tu by vůbec nemusel obsahovat. Stačilo by, kdyby o její oprávněnosti věděl,“ která jako by si protiřečila s jeho názvem: buď je hoře všudypřítomné, anebo se o něm nemluví.

Ale i kdybychom přistoupili na to, že ono všudypřítomné hoře v programu nebude, ale on z něj pouze vyjde, zůstane tu otázka, jakou metodou onu partajokracii krotit. A proč právě Havlova strana by se měla jejím zákonům vymykat?

Takové možnosti jistě existují, ale Václav Havel nám úvahu nad nimi zůstal dlužen.

2. Nepřehlížíme dobrý odkaz minulých hnutí a stran? Václav Havel tu přichází se smělou koncepcí české politické tradice. V ní vymezuje dva póly, na jednu stranu staví realismus až pragmatismus, na druhou stranu pak staví „odpovědnost za svět“, přičemž tvrdí, že zosobněním prvního přístupu je Edvard Beneš, zatímco přístup druhý zosobňuje Tomáš Masaryk.

Je to stejně tak originální, jako zcela neudržitelný výklad české politické tradice. Jakkoli jistě lze produktivně hledat mezi Masarykem a Benešem dílčí rozdíly, faktem zůstává, že svorně zosobňují po celou dobu první republiky jednu tradici a jeden pól české politiky v linii, založené už Palackým a Havlíčkem, v níž se snoubí realismus (to slovo je přece Masarykovo!) s idealismem.

Tradici stojící proti ní, která představuje její reálný protipól, Havel úplně pomíjí, v čemž můžeme hledat vysvětlení, proč on sám není dostatečně imunní vůči situačním koketériím s ní. Jedná se o tradici v době Masaryka a Beneše ztělesňovanou nacionalistickými radikály a komunisty, ale také horšími a postupem času vrchu nabývajícími kouty u Národních demokratů a zejména agrárníků. Právě z nich nakonec vykvétá elita druhé české republiky, jež je také reálnou druhou možností české politiky, kterou přece dnes nikdo neztělesňuje tak jako současný český prezident a jeho ODS.

Václav Havel si takové distance je sám jistě nějak vědom, protože do svého výčtu historických institucí, na něž by jeho strana navazovala, sice zahrnuje různé úlomky z ODS, ale tuto stranu samu nikoli. Havlův popis síně tradic má smysl ocitovat v úplnosti: „Cítím souvislou linii od Charty 77, Několika vět a HOS přes původní étos Občanského fóra, Demokratickou iniciativu, ODA, Občanské hnutí, stranu Naděje, Unii svobody, Čtyřkoalici, Evropské demokraty, Impuls 97 (sic!), manifest Děkujeme, odejděte!, Dřevíčskou výzvu, hnutí Televize, věc veřejná, Inventuru demokracie atd. atd. až po nedávno vzniklé a ihned populární nové strany.“

Příznačné je užití slova „cítím“, které odkazuje na osobní autoritu a vyhýbá se tak šikovně nutnosti analýzy, která by třeba mohla ukázat, proč má české hnutí odpůrců brdského radaru s Chartou 77 společného zhruba tolik jako Nezávislé mírové sdružení, a tudíž rozhodně víc nežli Dřevíčská výzva, která má s Chartou 77 společného dozajista méně i nežli manifest křesťanů, účtující s polistopadovým neoliberálním extremismem, nazvaný Pokoj a dobro.

V Chartě 77 bylo přece hodně politicky angažovaných křesťanů, i když o něco méně nežli socialistů, kteří tvořili její zcela nepominutelnou konstitutivní složku, o níž těžko říci, kam se Havlovi v onom polistopadovém výčtu na ni navazujících institucí zašantročila.

Dostáváme se k tomu, že poctivá analýza by v takovém soupisu patrně nemohla obejít samu Českou stranu sociálně demokratickou, která rozhodně není nositelkou původního étosu Charty 77 ani o krapet méně nežli Unie svobody nebo ODA. A tu je to kouzlo: kdyby ji Havel do výčtu zahrnul, zatímco ODS ne, což by bylo vůči skutečnosti poctivé i analyticky oprávněné, samo o sobě by to stačilo k tomu, aby se jeho text stal událostí prvotřídního významu.

Jenomže Václav Havel to tak zřejmě necítí.

3. Nejsem marxista. „Volební programy stran, které jsem viděl, včetně stran nových, se ve vzácné shodě řídí marxistickým učením o tom, že materiální základna předchází duševní nadstavbě,“ píše Václav Havel ve variaci na polemiku s Marxem v českém humanitně-demokratickém prostředí bravurně založenou už Masarykovou Otázkou sociální.

Ostatně Masaryk sám v Ideálech humanitních o liberálech, kteří „přednost ekonomiky před morálkou hlásají“, napsal, že „byli a jsou také učiteli marxismu“.

Co je ale na pováženou: Václav Havel svůj odpor proti technokratické absolutizaci ekonomického zájmu ilustruje i na příkladu krajně nešťastném: „Málokdo se však ptá, zda ono kýžené zmnožení pracovních míst má nějaký smysl, či zda nevede jen k budoucím katastrofám. Práce má prostě smysl jen tehdy, má-li nějaký smysl. Práce pro práci je nesmyslný princip, který jsem kdysi poznal ve vězení.“

V situaci, kdy u nás opravdu palčivě přibývá lidí bez práce, a kdy třeba ve Španělsku překročila nezaměstnanost dvacet procent, takové myšlenky nutně působí jako odtržené od života.

Václav Havel by neměl přehlížet, že humanitně-demokratická kritika technokratické absolutizace růstu růstu se nikdy neobracela proti práci jako takové. Když za první republiky Peroutka s Čapkem v podobném znechucení z partajokracie, v jakém se dnes zřejmě nachází Václav Havel, zakládali svou stranu, jejímž programem bylo více méně stát za prezidentem Masarykem, nazvali ji Národní stranou práce.

Je nutné útočit na zbytnělou doktrínu růstu růstu, kterou se zaklíná staromódní pravice i levice, ale nikoli na práci. Každá kritika současného monstrózního samopohybu globalizované ekonomiky zůstane aristokratickým povýšenectvím, pokud neprokáže své schopnosti nabídnout lepší kvalitu života, v níž smysluplná práce pro všechny tvoří nutnou a organickou součást.

Václav Havel se tu zato věnuje obecnému povznesení mravů.

„Co lze dělat pro obecné povznesení mravů? To je otázka, kterou se trápím a která musí v mém programu předcházet všemu ostatnímu. Má hlavní zkušenost z pobytu v politice totiž byla, že kdesi na dně téměř každého politického problému, s nímž jsem se setkal, dřímala docela obyčejná konfrontace slušnosti s neslušností, porozumění druhým se sobectvím, dalekozrakost s krátkozrakostí,“ píše Havel.

Ukažte mi někoho, kdo by byl proti obecnému povznesení mravů. Potíž je v tom, že politik Václav Havel tu vůbec, ani v náznaku nenabízí návod, jak tuto tezi do politických programových bodů přeložit. Je to velká škoda, protože nějaký způsob přece existovat musí. Jinak by o tom nemělo smysl hovořit.

Je to taková škoda jako fakt, že jeho program by neřekl nic o tom, co dělat s chudobou: podle statistik EU u nás žije v chudobě už zhruba tolik lidí, kolik jich obývá Prahu, a třeba bezdomovců máme řádově více, než kolik u nás žilo za Husáka disidentů.

Je otázka sociální politický problém, anebo se zruší i s komunistickou stranou?

4. Chránit pole a louky, opravit ústavu, hlavu státu volit přímo. Tato pasáž by se zřejmě věnovala podrobně ekologii: „Uvedu jen několik příkladů,“ píše Václav Havel a pokračuje: „Úplně jiné zacházení s krajinou a lidským osídlením. Naše vlast by se neměla stát jednou gigantickou aglomerací, kde mizí hranice měst a vsí a ona se mění v Sao Paulo bez Brazílie. Louka musí být loukou, les lesem, pole polem, město městem. S pyšně rozcapenými velkosklady – oddělenými stepí od sebe navzájem, od různých paláců konzumu a od nekonečných parkovišť – je třeba radikálně skončit.“

Pochopitelně v tomto se nemůžeme rozejít. Vrací nás to ale k falešné dichotomii mezi idealismem a realismem. „Radikálně skončit,“ říká Václav Havel, a já s ním souhlasím, neboť mne vždy potěší, když se nějaká autorita zastává přírody ještě horlivěji nežli já. Ale vůbec nerozumím tomu, jak to chce provést.

V demokracii se vždy mohou prosazovat i smělé menšinové cíle, ale nikdy ne bez většinového zázemí. Kde jsou ti potenciální spojenci takového programu a jaká strategie vede od jejich kultivace až k uzavření aliance s nimi, aliance, která by uskutečnění alespoň části radikálních ekologických, kulturních i občanských cílů umožňovala?

„Takový pěkný volební program však dovede napsat leckdo. Kdo ale pro něj získá veřejnost? Kdo dosáhne toho, aby lidé uznali nutnost velmi nepopulárních kroků a uvěřili v oprávněnost i menšinových stanovisek svých politiků?“ uznává i Václav Havel sám.

„Musí to být někdo o čtyřicet let mladší než já a s náležitým vzděláním. A osobní důvěryhodností. Nevidíme-li ho dnes na volebních kandidátkách, pak po něm pátrejme po čtyři roky, které nás budou dělit od dalších parlamentních voleb. Může to být jeden z mnoha úkolů tak žádoucího mezivolebního občanského angažmá,“ píše Václav Havel v samém závěru své úvahy.

Ano, je to tak: ten úkol tu zůstává. Ale začít bude třeba už zpřesněním jeho definice.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Věra Tydlitátová - vysokoškolská učitelka

Václava Havla si vážím Čtvrtek, 29.Dubna 2010, 08:41:21

Václava Havla si velmi vážím, ale nad jeho tezemi mám mnoho otazníků a námitek značně skeptických a upřímně řečeno, je jeho článek pro mne určitým zklamáním. Jako by sám podléhal tomu, co kritizuje, předkládá vznešené teze, ale je nepřesný v argumentaci, nenabízí reálný program, ani se snad nesnaží oslovit skutečné voliče.

Petrasek Milan - penzista

Havlovo dilema je zástupné Čtvrtek, 29.Dubna 2010, 17:04:22

pro značnou část pravicových intelektuálů. Snaha po kladném zakotvení své existence ve společenském aktivismu a kariéře v mocenských strukturách si žádá své. Upozorňuji na proslov F. Dúrrenmatta k Havlovi z r. 1989.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Taková konzerva Pátek, 30.Dubna 2010, 07:39:31

Chránit krajinu podle zásady "Louka musí být loukou, les lesem, pole polem, město městem." považuji za, ehm, sporné. Pražský radní Langmajer se naopak s výrokem „Ja nemam vubec zadny problem s tim, kdyz se znehodnoti zemedelska puda, protoze v Praze nema co delat.“ uchází o Zelenou perlu za rok 2009. - Více například v brožurce http://www.calla.cz/data/hl_stranka/ostatni/brozura_Mozaika.pdf

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Řešení záhady ? Pondělí, 3.Května 2010, 20:39:31

Václav Havel, který druhdy hlásal nepolitickou politiku, dnes vidí „velmi smutnou a velmi nebezpečnou nedůvěru k politice“. Mluví jako člověk, který jakoby nikdy u ničeho nebyl. Přinejmenším ne u české politiky.

Václav Havel cítí, Václav Havel necítí. O jeho „jakýchsi vnitřních instinktech“ se vyjádřil Karel Kosík v prosinci 1992 dostatečně jasně a srozumitelně. Jestliže dnes ani giganti ducha formátu Martina Komárka a Karla Steigerwalda nepocítili nutkání něco „podotknout“, možná je to tím, že „největší osobnosti české politiky po roce 1989“ podobně jako Vy, pane šéfredaktore, nerozumí.

Marná sláva, Václav Havel není jednou z největších žijících osobností českého politického myšlení. Je jeho apendixem.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.