Rozhovor s Bohuslavem Sobotkou: Sociální demokracie se musí znovu stát hnutím

Zveřejňujeme rozhovor s předsedou vlády a ČSSD Bohuslavem Sobotkou o tom, zda sociální demokracie prosadila fungující stát, o reakci Evropy na uprchlíky, o daňových rájích a o změnách, kterými musí projít sociální demokracie, aby přežila.

Jakub_cb

Jakub Patočka

17.04.2016 14:21


Spoluautor: Jaroslav Bican

Bohuslav Sobotka

Sobotka-6

Muž středu

Bohuslav Sobotka je předsedou ČSSD od roku 2011. V prvních letech čelil náporu křídla Michala Haška, který se vystupňoval po zvolení Miloše Zemana na Hrad a vyvrcholil pokusem o vnitrostranický převrat po volbách v roce 2013.

Sobotka byl mnohokrát odepisovanou postavou, ale z každé krize zatím dokázal vyjít silnější. Na posledním sjezdu ČSSD v roce 2015 získal bezprecedentní podporu a delegáti zvolili vedení strany přesně podle jeho představ. Je prvním premiérem ČSSD, který si po celou dobu svého mandátu udržuje realistické šance, že jej v nadcházejících volbách obhájí.

Sobotka často zastává postoje na první pohled neslučitelné. Je pro společný evropský přístup k uprchlíkům, ale odmítá povinné kvóty, je pro to, aby politiku k běžencům vedly humanistické ohledy, ale současně nabádá k pochopení strachu z migrantů, přeje si proměnu sociální demokracie v hnutí, ale současně nechce, aby funkcionáři přišli o větší vliv na podobu kandidátek, bedlivě sleduje, kde by se ČSSD mohla inspirovat ve světě, ale obává se, že Corbyn a Sanders vedou své strany příliš nalevo, takže přijdou o středové voliče...

Možná zvládá slaďovat to, co se nám jeví jako paradoxy, i díky své mimořádné pracovitosti. Profilový rozhovor se konal na Úřadu vlády ve čtvrtek 14. dubna v 7:30. Ráno.

-jp

Související

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2015

V minulých volbách sociální demokracie kandidovala s dnes už okřídleným sloganem: Prosadíme fungující stát. Podařilo se podle vás tento slib splnit?
Fungující stát má několik podmínek. Se svým státem jsou lidé schopni se lépe ztotožnit v okamžiku, kdy je nezatěžuje vysoká nezaměstnanost a kdy neprodělává ekonomickou depresi.

Pokud jde o hospodářský program vlády, podařilo se ho naplnit vrchovatě. Česká republika prožívá šťastné ekonomické období. Výrazně klesla nezaměstnanost. Loni jsme měli nejlepší výsledek hospodaření veřejných rozpočtů od okamžiku, kdy Český statistický úřad vede relevantní metodiku.

To, že jsme vsadili na podporu spotřeby domácností, tlačíme na růst mezd, včetně minimální mzdy, na růst důchodů, umožnilo, že se hospodářský růst opírá nejenom o export, ale také o rostoucí domácí poptávku a spotřebu.

Podařilo se zajistit funkční čerpání evropských dotací. S tím měly předchozí vlády obrovský problém a velmi často si ho komplikovaly tím, že ignorovaly reálné obtíže, které existovaly v komunikaci mezi Českou republikou a Evropskou komisí, typicky EIA či zákon o státní službě. Odvalili jsme balvany, které nám umožnily loni dočerpat evropské fondy, to vedlo k růstu české ekonomiky o jedno procento.

Foto Ondřej Mazura, DR

Když roste ekonomika, lidé by samozřejmě byli rádi, aby se to více projevilo na jejich životní úrovni. A tady narážíme na limity koaliční spolupráce a na nutnost dělat kompromisy. To se ukázalo zejména v případě letošní valorizace penzí.

Oněch čtyřicet korun nebyl důsledek zlé vůle ze strany vlády a už vůbec ne sociální demokracie, byl to problém koaličního partnera, hnutí ANO, které ve chvíli, kdy to navrhla naše ministryně, odmítlo změnit zákon o valorizaci penzí. Výsledkem bylo čtyřicet korun valorizace v letošním roce. To do značné míry samozřejmě vyvolalo znepokojení mezi důchodci, zvlášť v okamžiku, kdy naše země roste, jak roste.


Základní chybou zastánců uprchlíků je bagatelizace strachu z radikálního islámu


Pochyby o tom, zda je náš stát skutečně fungující, nejvíce ilustruje určitý sesuv klimatu ve společnosti. Čím dál tím větší množství lidí se obrací proti některým dříve nezpochybnitelným pilířům polistopadové politiky. Snižuje se důvěra v Evropskou unii. Veřejná debata je čím dál nervóznější a polarizovanější. To opravňuje otázku, zda je všechno tak v pořádku, jak říkáte. Nikdo nezpochybňuje makroekonomické ukazatele, ale vzestup nenávistných nálad může být přece pro to, v čem žijeme, podstatnější.
Neříkám, že je všechno v pořádku, to si rozhodně nemyslím. Nelze ale ztotožňovat stát a společnost. To, na co narážíte, je širší problém. Nedá se to úplně zjednodušit. Máme tady prvek syrského uprchlíka jako určitého katalyzátoru toho, co se děje v Evropě a v jednotlivých zemích, kde je situace velmi podobná.

Potvrdili jsme si to, když se v Praze krátce zastavil Sigmar Gabriel a mluvili jsme o náladách v německé a české společnosti a podpoře sociálně demokratických stran. Nastává poměrně silné odcizení mezi lidmi a politikou. Začal se projevovat, a teď se to hodně zvýraznilo na pozadí migrační krize, problém tradičních politických stran, které možná přestaly reprezentovat některé voličské skupiny.

Strany, ať už nalevo nebo napravo od středu, se staly součástí establishmentu. Do značné míry se staly státostranami příliš identifikovanými se státem a méně se společností, a to vede k tomu, že přibývá skupin voličů, kteří se necítí být dostatečně reprezentováni klasickým pravolevým systémem.

V okamžiku, kdy do toho přijde syrský uprchlík jako katalyzátor procesu, který se v Evropě odehrával už předtím, zvýrazní se pocit nebezpečí a ohrožení. A pak získávají extremistické a nacionalistické strany. To je jeden prvek.

Druhým je onen pocit ohrožení, který je do značné míry reálný. Ale z velké části je přiživován těmi, kteří najednou získali dojem, že na pocitu ohrožení mohou vydělat politické body a vybudovat stranické a politické kariéry.

Jeho jádro je podle mne reálné, je dáno kombinací Islámského státu a vůbec radikálního islámu, což je problém, který tady v takové míře jako dnes v šedesátých, sedmdesátých letech nebyl. K tomu aktuální, od toho odvozený problém teroristických útoků, které tady sice byly, ale ne organizované na radikální náboženské nebo nábožensko politické bázi. A do toho Evropa, která z velké části zůstala bezradná ve světle silné migrační vlny, která sem směřuje.

Je to jedna z velkých výzev pro demokratické politické strany, aby se snažily dát na to lidem odpověď, která nepovede k tomu, že se společnost bude ještě dále rozdělovat, nepovede k uzavírání země a společnosti a k návratu k nějakému tradičnímu nacionalismu, který jsme tady zažívali před vznikem Evropské unie a před druhou a první světovou válkou. Problémů je celá řada a „syrský uprchlík“ je ve skutečnosti jenom něco, co urychlilo procesy, které v Evropě a v řadě společností zrály delší dobu.

No právě. Veřejná debata o uprchlících je přece v řadě ohledů vedená úplně iracionálními argumenty. Syrský uprchlík není totéž co islámský terorista. Není radno bagatelizovat ohrožení, na druhou stranu není pravdou, že by dnes Evropa zakoušela větší hrozbu teroru, než byla zrovna ve vámi zmiňovaných šedesátých, sedmdesátých letech. Radikálové vycházeli z etnických nebo radiálně levicových prostředí, ale Evropa byla vystavená dlouhodobé, velké zkoušce. Vaši předchůdci jako Helmut Schmidt to prostě nějakou praktickou politikou zvládli. A také naše země přece přijímala tisíce uprchlíků v devadesátých letech, a to i z muslimské Bosny. Nemá společnost právo očekávat od sociální demokracie jako tradiční nositelky racionality ve veřejné debatě to, že bude vášně krotit a skutečně se těch potřebných, jimiž uprchlíci přece také jsou, v daleko větší míře zastane?
Nejenom racionality, ale samozřejmě také humanity a spravedlivého přístupu. Sociální demokracie se o to snaží. Potvrzuje to, jak je dneska Česká republika vnímaná v rámci V4. Skutečně pomáháme zprůchodnit a hledat evropské dohody, pokud jde o migrační krizi, protože ta nemá národní řešení.

Obrovskou migrační krizi, které dnes čelíme na Blízkém východě, v severní Africe, nevyřeší jedna země tím, že se oplotí. Musí to být společná akce a teď jde o to, abychom v Evropě byli schopni se vůbec domluvit.

Debata je iracionální, protože strach je velmi často iracionální. Samozřejmě, že nelze ztotožňovat uprchlíka s teroristou, a souhlasím, že tady terorismus byl. Ale měl jiný charakter. Obvykle byl vázán buď na vyhrocený třídní konflikt jako v Itálii či Německu, nebo na nacionální či náboženský konflikt jako v severním Irsku. Většinou měl ideově jinou podobu a byl také velmi lokalizován do určitých oblastí.

Foto Ondřej Mazura, DR

Dnes se setkáváme s terorismem, který nemá žádné hranice. Teroristické útoky jsou páchané lidmi, kteří se hlásí k radikálnímu islamismu ve Španělsku, v Belgii, ve Francii. Logicky se lidé v Evropě cítí ohroženi. Problém také je, že terorismus je aktivní v oblastech, odkud do Evropy přichází velké množství uprchlíků a rekrutuje se z radikálního islámu.

Souvisí s náboženskou orientací uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy. Podle mne základní chyba těch, kteří se snaží hledat cestu k pochopení uprchlíků a vytvářet podmínky pro integraci těch, kdo o ní mají zájem a potřebují pomoc, je bagatelizovat strach, který mezi lidmi je.

Druhá věc je obava, která se vyskytuje zejména u chudších lidí, že tato pomoc bude na jejich úkor. To je druhý prvek vedle strachu, který je strachem o život, o bezpečí, o to, v jaké společnosti ti lidé budou žít za deset, patnáct, dvacet let. V jaké společnosti budou vyrůstat jejich děti, protože řada z nich vidí to, že integrace lidí z odlišného kulturně náboženského prostředí či integrace jejich dětí a vnuků se v řadě evropských zemí nepovedla.

Není to plošné, integrace ve Vídni je mnohem úspěšnější než třeba v Paříži nebo v Belgii. Švédská integrace se roky zdála velmi úspěšná, teď možná naráží na své kapacitní limity. Vedle strachu je zde obava, že fungování sociálního státu už nebude takové, na jaké lidé byli zvyklí.


Lidé, do nichž společnost investovala, by měli danit doma

A neměl by stát obavy chudých lidí spíše překonávat silnější redistribucí a schopností účinně vybírat daně? V souvislosti s kauzou Panama Papers jste řekl, že je třeba jejího potenciálu využít k dalšímu tlaku na likvidaci daňových rájů. Co pro to můžete dělat z pozice premiéra?
Jeden z klíčů je sociální politika. Ta pro sociální demokracii je a zůstává prioritou i v současné vládě a my bojujeme za to, aby finanční prostředky, které získáváme tím, že se ekonomice daří a že zčásti už možná začínají fungovat opatření pro zlepšení výběru daní, šly do sociální oblasti a do zvýšení příjmu zaměstnanců veřejného sektoru. Myslíme si, že když ekonomika poroste a lidé to pocítí na své životní úrovni, budou méně náchylní strachu o své sociální postavení.

Jako sociální demokraté můžeme s klidným svědomím vyjmenovat věci, které se nám v tomto smyslu povedly. Ve středu se nám po devíti letech podařilo zvýšit příspěvek na péči. Ročně to znamená dvě miliardy korun navíc. Ty půjdou k lidem, kteří mají zdravotní handicap a potřebují péči druhého. Důležitý je růst minimální mzdy. Hledáme skutečně možnosti, jak finanční prostředky distribuovat.

Co se týče daňových úniků, panuje tady obrovská nerovnost, která se projevuje nejenom mezi zaměstnanci a živnostníky, ale mezi malými a velkými a je jedno, zda je to malý živnostník či zaměstnanec. Velký, který má na to peníze, si zaplatí firmu z Panamy, která mu zoptimalizuje jeho daňové povinnosti, a bohužel stále tu jsou státy, které na tom mají založeno část svého obchodního modelu.

Podívejme se, co se odehrávalo v minulých letech v Lucembursku, kde se vláda domlouvala s národními koncerny a účelově se měnilo jejich sídlo, jen aby se optimalizovala daňová povinnost. Je potřeba to demaskovat a jednoznačně odsoudit. S takovým pokrytectvím uvnitř Evropské unie musíme přestat. Daňové ráje máme i v rámci jurisdikce Evropské unie, typicky některé ostrovy kolem Velké Británie.

Foto Ondřej Mazura, DR

To, co lze udělat, je důsledný boj s anonymitou a s utajováním informací. V posledních letech jsme toho v České republice udělali mnoho. Připravujeme rejstřík konečných vlastníků, který bude k dispozici. Znemožnili jsme přístup anonymních firem do veřejných tendrů. Zrušili jsme klasické anonymní akcie, která tady fungovaly v minulosti a které byly součástí příběhu kolem Čapího hnízda.

Musíme se soustředit na větší transparentnost, informační otevírání daňových rájů a jejich faktickou likvidaci, ale hlavně, pokud chceme kritizovat Panamu, je dobré se podívat na to, jaké daňové enklávy máme uvnitř Evropské unie a tam bychom asi měli začít. Chce to otevřenou debatu a podpořit všechny iniciativy Evropské komise, které dnes jdou tímto směrem a je jich celá řada.

Co říkáte na to, že naši tenisté daní v Monaku?
Pokud někdo daní v Monaku, je potřeba o tom veřejně diskutovat a říci argumenty pro a proti a také proč by bylo dobře, aby úspěšní lidé z České republiky platili daně zde, například i z hlediska investic, které naše společnost věnovala do předpokladů pro jejich úspěch. Je to otázka veřejné diskuze a možná i určitého veřejného tlaku, aby se daně pokud možno platily v České republice a aby byly spravedlivé.

Zdá se, že hlavním ideovým kritikem sociální demokracie zleva jsou dnes odbory. Snaží se ČSSD jejich požadavky prosazovat s dostatečnou vervou? Protože odbory si to nemyslí.
Za prvé, velmi se zlepšila kvalita sociálního dialogu, a nejde jenom o komunikaci s odbory, ale také se zaměstnavateli. Sociální dialog přispívá ke stabilitě a k tomu, že se nám ekonomicky daří. Za druhé, odbory mají logicky vždycky vyšší požadavky, než se daří splnit v rámci kvalitního kompromisu. V naší koalici jsou lidovci, kteří se definují spíše od středu doprava, a hnutí ANO, které se příliš nedefinuje, a v zásadě je formováno momentálními názory svého předsedy, který je velkopodnikatel.

Nelze očekávat, že velkopodnikatel se bude ztotožňovat s požadavky odborů a s politikou ČSSD ve sto procentech. Také jsme vázáni realitou ve Sněmovně, kde není žádná levicová většina, které by sociální demokracie bránila prosadit její program.

Levice je po minulých volbách v menšině, a to, že se nám podařilo realizovat řadu skutečně levicových bodů vládního programu, je velkým úspěchem taktiky ze strany ČSSD. Ve Sněmovně, kde levice nemá většinu, se nám podařilo zrušit poplatky ve zdravotnictví a druhý důchodový pilíř. Daří se nám zlepšovat parametry sociálního systému. Ať už jde o zdanění rodin s dětmi či porodné.

Debatu, která není jednoduchá, vedeme s odbory o nemocenské, kde zatím není dohoda. Byl bych velice rád, kdybychom zlepšili podmínky, nejenom pokud jde o lidi s nízkými příjmy, ale také o dlouhodobě nemocné, protože tam situace dobrá není. Jinak mám pocit, že mezi sociálními demokraty a odbory není žádný velký konflikt. Skutečně si vážím spolupráce, která zde podle mne funguje lépe, než když jsme byli ve vládě v letech 2002 až 2006.


ANO má tendenci podléhat populismu, ale do vlády ho bylo třeba vzít

Vládu jste vylíčil jako v principu úspěšnou a čísla vám dávají za pravdu. Je to skutečně nevídaná situace, aby rok před koncem funkčního období měly strany vládní koalice ústavní většinu opakovaně potvrzovanou všemi průzkumy, zatímco opozice byla bez reálných vyhlídek, že by vládní odpovědnost mohla převzít. Hlavním soupeřem sociální demokracie tak nejsou pravicové strany, zdestruované dřívějším vládnutím, nýbrž váš koaliční partner, hnutí ANO. To jste tu několikrát kritizoval. Jak je ale možné, že zatímco ve volbách měla ČSSD lepší výsledek než ANO, od voleb prakticky ve všech průzkumech zaostává?
Stál jsem o to, aby hnutí ANO bylo ve vládě, protože je to protestní hnutí. Vymezilo se proti všem ostatním politickým stranám, které fungovaly v našem stranickém systému v posledních pětadvaceti letech. Důvodem, proč má vláda takto silnou podporu, je také to, že mnozí z lidí, kteří volili hnutí ANO jako alternativu proti všem ostatním stranám, se mohou ztotožňovat s politikou vlády, na které se ANO reálně podílí.

Lze být protestním hnutím po třech letech ve vládě?
Je to důsledkem toho, že jako sociální demokraté a lidovci jsme byli schopni se i s tímto protestním hnutím domluvit a že máme dostatečnou politickou zkušenost a trpělivost pro to, abychom takovou vládu udrželi pohromadě a funkční, což vyžaduje kompromisy a určitou zručnost, ale zatím se to daří.

Protestní potenciál hnutí ANO se snažíme obracet do konstruktivního fungování. Problém je v tom, že protestní hnutí, pokud má dlouhodobě fungovat, potřebuje také ideové zakotvení a to hnutí ANO nemá. Na jednu stranu je to jednodušší, když dáváte dohromady vládní program a máte proti sobě u stolu partnera, který nemá žádné programové limity, mnohem lépe se hledá kompromis.

Na druhou stranu to vede k tomu, že takový partner má tendenci často měnit názor zejména podle stavu veřejného mínění, a to není úplně dobré pro dodržování dlouhodobých dohod z hlediska vládní politiky jako takové. To se ukazuje v debatě, kterou interně v koalici vedeme o migrační krizi a o evropské politice. Hnutí ANO má často tendenci podléhat populismu, a to velmi komplikuje koaliční spolupráci.


Foto Ondřej Mazura, DR


Sociálně demokratické strany také vznikly jako protestní hnutí, ale staly se součástí establishmentu. To, s čím bojuji v sociální demokracii a čím dnes alespoň navenek netrpí hnutí ANO, je to, že jsme se orientovali na obsluhu státu, krajů, měst a obcí. To umíme velmi dobře, ale do značné míry jsme se s tímto úkolem ztotožnili.

Z hlediska budoucího přežití bude pro sociální demokracii důležité, aby se opět stala hnutím, které je definované myšlenkami a principy. Je schopné vyvolávat nadšení a emoce u svých voličů a není pouze orientované na svoji roli zajistit naplňování demokratického mechanismu a starat se o svěřenou veřejnou moc. To je obrovská výzva i pro další lidi, kteří v ČSSD v příštích letech půjdou do vedení.


Je třeba vtahovat lidi, kteří nepřicházejí do strany za funkcemi

Mluvíte-li o tom, že by sociální demokracie měla být hnutím, jak toho chcete dosáhnout?
Tohle bude velmi těžké. Sociální demokracie dokáže přetavit mandát od voličů v rozumnou, pragmatickou správu měst, obcí, krajů i státu, ale stali jsme se součástí establishmentu a potřebujeme se od této role oprostit v okamžiku, kdy vedeme debatu o budoucím vývoji země, o programu, hodnotách, o tom, jak se stát znovu hnutím lidí, kteří chtějí změnit společnost a prosadit svoje vize.

Myslím, že tento problém řeší všechny sociálně demokratické strany v Evropě, nejenom česká. Hledáme inspiraci venku, ale zdá se mi, že prostředí je hodně konzervativní, a pokud se něco děje, děje se to bohužel často mimo sociální demokracie, na platformě radikálnějších nebo levicovějších nových stran a hnutí: viz Řecko a Španělsko.

Budeme o tom muset ještě více přemýšlet, co do budoucna podnikneme s českou sociální demokracií, abychom se vrátili více k charakteru hnutí, které je založeno na aktivních členech, na rostoucí členské základně, na tom, že lidé se aktivně zajímají o fungování strany, ale nejenom kvůli tomu, že chtějí někam kandidovat nebo někdo po nich chce volební podporu, když se sestavují kandidátní listiny.

Je to velký problém a zatím nemáme žádný jednoduchý recept. Snažíme se o reformy. Začali jsme s novým systémem výběru kandidátů. Máme první zkušenost s primárkami. Vybírali jsme kandidáty do krajů, do Senátu, příští rok budeme vybírat kandidáty do sněmovny. Teď bude čas vyhodnotit, v čem jsou nové primárky pozitivní, v čem ne.

Ve skutečnosti je to tak, že pokud se sociální demokracii alespoň zčásti podaří transformace v hnutí opírající se o hodnoty a přesahující i samotnou stranickou strukturu, uspěje do budoucna i v konkurenci s úplně novými hnutími, které budou stavěny účelově ad hoc pro volby, a uspějeme také vůči extremistům, kteří jsou velmi často neseni poměrně aktivní byť úzkou skupinou lidí vytvářející volební propagandu a aktivity na sociálních sítí.

Sama věc, že o tom takto přemýšlíte a uvědomujete si to, je, když se člověk podívá na politiku v postkomunistických zemích, dost unikátní. Na druhou stranu máme pocit, že sociální demokracie proto, aby se tímto způsobem posouvala, nedělá dost. Mluvíte o tom, že by se měla otevírat lidem, kteří do ní přicházejí ne proto, že stojí o nějaké funkce, ale s ideovou motivací. Kde je ale pro ně prostor, aby mohli ovlivnit, jak vypadají kandidátky nebo se na nich dokonce vyskytnout? Primárky jsou přece prakticky úplně kontrolovány okresními funkcionáři.
Určitě se s vámi nebudu hádat, že tady existují obrovské mezery, současně tady existuje obrovský potenciál pro změny. Primárky byly kompromis toho, co bylo možné prosadit, protože napřed bylo třeba vyhrát vnitrostranické referendum. Panovala velká skepse, nakonec se ale podařilo schválit všechny tři otázky. Pak bylo potřeba změnit stanovy na sjezdu, což byl ještě horší úkol, protože tam potřebujete dvě třetiny delegátů ze všech pro změnu stanov. V minulých letech se téměř nikdy nepodařilo stanovy změnit, jsem jeden z mála předsedů, který to opakovaně dokázal a radikálním způsobem.

Poprvé v historii po pětadvaceti letech strana, která je dlouhodobě postavená na zastupitelském principu, tedy rozhodují volené výbory, má přímé primárky a poprvé naši členové měli všichni možnost hlasovat o lídrech a o kandidátech do Senátu. Můžeme se bavit o kompromisu, který byl učiněn mezi vůlí jednotlivých členů při hlasování v primárkách a mezi vůlí reprezentativních orgánů, jako byly krajské a okresní výbory, které sestavovaly kandidátní listiny.

Dlouhodobě jsem stoupencem postupných změn, proto jsem v sociální demokracii, vždycky to byla reformistická strana. Postupné změny nás mohou dostat v sociální demokracii k tomu, abychom zvýšili práva členů, už se to děje a primárky nejsou formální, to koneckonců ukázalo i rozhodnutí ve Zlínském kraji, které mě osobně třeba nemusí těšit, ale na druhou stranu členové mají právo, které využili.

Ve Zlínském kraji nastala výměna lídra na základě hlasování členské základny. Jednotlivé parametry primárek budou ještě podléhat debatě, osobně jsem proto, abychom některé upravili tak, aby byla v rámci primárek větší možnost ovlivňovat podobu kandidátních listin.

Ale vždyť členové ve většině případů pouze schvalují návrhy, jejch vliv na podobu kandiátky je opravdu minimální. Myslíte, že jsou opravdu možné změny, díky kterým by mohli skutečně rozhodovat i o jménech, ze kterých se posléze bude vybírat?
Především si myslím, že členům v budoucnu už nikdo nevezme práva, která získali, a je možné upravovat parametry tak, aby se rozsah jejich práv zvýšil. Ale když vidím, jak fungují politické strany, nemyslím si, že lze stavět funkcionáře proti řadovým členům, protože funkcionář politické strany je řadový člen, který chce straně věnovat více svého času a energie, a lidé, kteří to dělají, logicky chtějí mít větší vliv na rozhodování v politické straně. Je to i jakási spravedlivá odměna za to, že dělají více než ostatní.

Mají vyšší pozici a z té vyplývá určitý vliv na to, jak strana bude reprezentována. Nejde jen o programovou oblast, ale i personální. Když se podívám na americké demokratické primárky, vede se souboj mezi Clintonovou a Sandersem, ale v jednotlivých státech jsou také superdelegáti, kteří hlasují, takže i v demokratické straně finální nominace je výsledkem názorů lidí, kteří reprezentují organizaci a podílejí se na zajištění jejího fungování i mezi volbami a těch, kdo přijdou jenom k primárkám a vyjádří svůj hlas.

Kdybychom měli vymyšlené pojistky proti manipulaci, byl bych pro to primárky časem otevřít i registrovaným sympatizantům sociální demokracie, ale museli bychom najít takové mechanismy při malých počtech členů, o kterých se dneska bavíme. Měli bychom hledat i takové možnosti.

S velkým zaujetím jsme si přečetli článek, který jste publikoval v deníku Guardian společně k Nickem Cleggem o potřebě liberalizovat mezinárodní protidrogovou politiku. A když mluvíme o perspektivách evropské levice, příkladem proměny sociálně demokratického prostředí v hnutí je Labour Party. Umíte si představit, že byste publikoval článek společně s Jeremym Corbynem a na jaké by mohl být téma?
Tak třeba na téma boje proti daňovým rájům? Měl jsem možnost se s Jeremym Corbynem setkat, sám jsem ho o to požádal, protože pokládám za důležité, abychom s labouristy v Británii byli v kontaktu. Koneckonců my jsme s nimi historicky vždycky v nějaké formě komunikace byli. Fakt, že byl zvolen Corbyn a že ve Spojených státech má takovou podporu Sanders, ukazuje, že sociálně demokratické strany procházejí procesem změn a že jejich voliči, sympatizanti a členové přemýšlejí o tom, jak dál.

Jestli to bude úspěšná cesta, nevím, protože, pokud se sociální demokraté budou profilovat příliš levicově a nebudou schopni oslovovat středové voliče, asi to nepovede k tomu, že budou schopni vyhrávat volby nebo mít dostatečný koaliční potenciál, ale v každém případě je to objektivní proces, který se dnes děje.

Dokážu si představit, že jsme schopni s Corbynem mluvit a hledat společné priority. Uvidíme, jestli to bude v situaci, kdy Británie bude součástí Evropské unie nebo na odchodu z ní. Pokud britská odpověď bude Ne, povede to k další vlně nacionalismu a separatismu, která projde celou Evropskou unií. Byla by to další velká výzva, které bychom museli čelit. Také v České republice a v sociální demokracii budeme muset znovu promyslet všechny argumenty, které budeme používat v diskuzi, proč je dobře, abychom byli součástí Evropské unie.

JAROSLAV BICAN, JAKUB PATOČKA


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.