V minulých volbách sociální demokracie kandidovala s dnes už okřídleným sloganem: Prosadíme fungující stát. Podařilo se podle vás tento slib splnit?

Fungující stát má několik podmínek. Se svým státem jsou lidé schopni se lépe ztotožnit v okamžiku, kdy je nezatěžuje vysoká nezaměstnanost a kdy neprodělává ekonomickou depresi.

Pokud jde o hospodářský program vlády, podařilo se ho naplnit vrchovatě. Česká republika prožívá šťastné ekonomické období. Výrazně klesla nezaměstnanost. Loni jsme měli nejlepší výsledek hospodaření veřejných rozpočtů od okamžiku, kdy Český statistický úřad vede relevantní metodiku.

To, že jsme vsadili na podporu spotřeby domácností, tlačíme na růst mezd, včetně minimální mzdy, na růst důchodů, umožnilo, že se hospodářský růst opírá nejenom o export, ale také o rostoucí domácí poptávku a spotřebu.

Podařilo se zajistit funkční čerpání evropských dotací. S tím měly předchozí vlády obrovský problém a velmi často si ho komplikovaly tím, že ignorovaly reálné obtíže, které existovaly v komunikaci mezi Českou republikou a Evropskou komisí, typicky EIA či zákon o státní službě. Odvalili jsme balvany, které nám umožnily loni dočerpat evropské fondy, to vedlo k růstu české ekonomiky o jedno procento.

Když roste ekonomika, lidé by samozřejmě byli rádi, aby se to více projevilo na jejich životní úrovni. A tady narážíme na limity koaliční spolupráce a na nutnost dělat kompromisy. To se ukázalo zejména v případě letošní valorizace penzí.

Oněch čtyřicet korun nebyl důsledek zlé vůle ze strany vlády a už vůbec ne sociální demokracie, byl to problém koaličního partnera, hnutí ANO, které ve chvíli, kdy to navrhla naše ministryně, odmítlo změnit zákon o valorizaci penzí. Výsledkem bylo čtyřicet korun valorizace v letošním roce. To do značné míry samozřejmě vyvolalo znepokojení mezi důchodci, zvlášť v okamžiku, kdy naše země roste, jak roste.

Základní chybou zastánců uprchlíků je bagatelizace strachu z radikálního islámu

Pochyby o tom, zda je náš stát skutečně fungující, nejvíce ilustruje určitý sesuv klimatu ve společnosti. Čím dál tím větší množství lidí se obrací proti některým dříve nezpochybnitelným pilířům polistopadové politiky. Snižuje se důvěra v Evropskou unii. Veřejná debata je čím dál nervóznější a polarizovanější. To opravňuje otázku, zda je všechno tak v pořádku, jak říkáte. Nikdo nezpochybňuje makroekonomické ukazatele, ale vzestup nenávistných nálad může být přece pro to, v čem žijeme, podstatnější.

Neříkám, že je všechno v pořádku, to si rozhodně nemyslím. Nelze ale ztotožňovat stát a společnost. To, na co narážíte, je širší problém. Nedá se to úplně zjednodušit. Máme tady prvek syrského uprchlíka jako určitého katalyzátoru toho, co se děje v Evropě a v jednotlivých zemích, kde je situace velmi podobná.

Potvrdili jsme si to, když se v Praze krátce zastavil Sigmar Gabriel a mluvili jsme o náladách v německé a české společnosti a podpoře sociálně demokratických stran. Nastává poměrně silné odcizení mezi lidmi a politikou. Začal se projevovat, a teď se to hodně zvýraznilo na pozadí migrační krize, problém tradičních politických stran, které možná přestaly reprezentovat některé voličské skupiny.

Strany, ať už nalevo nebo napravo od středu, se staly součástí establishmentu. Do značné míry se staly státostranami příliš identifikovanými se státem a méně se společností, a to vede k tomu, že přibývá skupin voličů, kteří se necítí být dostatečně reprezentováni klasickým pravolevým systémem.

V okamžiku, kdy do toho přijde syrský uprchlík jako katalyzátor procesu, který se v Evropě odehrával už předtím, zvýrazní se pocit nebezpečí a ohrožení. A pak získávají extremistické a nacionalistické strany. To je jeden prvek.

Druhým je onen pocit ohrožení, který je do značné míry reálný. Ale z velké části je přiživován těmi, kteří najednou získali dojem, že na pocitu ohrožení mohou vydělat politické body a vybudovat stranické a politické kariéry.

Jeho jádro je podle mne reálné, je dáno kombinací Islámského státu a vůbec radikálního islámu, což je problém, který tady v takové míře jako dnes v šedesátých, sedmdesátých letech nebyl. K tomu aktuální, od toho odvozený problém teroristických útoků, které tady sice byly, ale ne organizované na radikální náboženské nebo nábožensko politické bázi. A do toho Evropa, která z velké části zůstala bezradná ve světle silné migrační vlny, která sem směřuje.

Je to jedna z velkých výzev pro demokratické politické strany, aby se snažily dát na to lidem odpověď, která nepovede k tomu, že se společnost bude ještě dále rozdělovat, nepovede k uzavírání země a společnosti a k návratu k nějakému tradičnímu nacionalismu, který jsme tady zažívali před vznikem Evropské unie a před druhou a první světovou válkou. Problémů je celá řada a „syrský uprchlík“ je ve skutečnosti jenom něco, co urychlilo procesy, které v Evropě a v řadě společností zrály delší dobu.

No právě. Veřejná debata o uprchlících je přece v řadě ohledů vedená úplně iracionálními argumenty. Syrský uprchlík není totéž co islámský terorista. Není radno bagatelizovat ohrožení, na druhou stranu není pravdou, že by dnes Evropa zakoušela větší hrozbu teroru, než byla zrovna ve vámi zmiňovaných šedesátých, sedmdesátých letech. Radikálové vycházeli z etnických nebo radiálně levicových prostředí, ale Evropa byla vystavená dlouhodobé, velké zkoušce. Vaši předchůdci jako Helmut Schmidt to prostě nějakou praktickou politikou zvládli. A také naše země přece přijímala tisíce uprchlíků v devadesátých letech, a to i z muslimské Bosny. Nemá společnost právo očekávat od sociální demokracie jako tradiční nositelky racionality ve veřejné debatě to, že bude vášně krotit a skutečně se těch potřebných, jimiž uprchlíci přece také jsou, v daleko větší míře zastane?

Nejenom racionality, ale samozřejmě také humanity a spravedlivého přístupu. Sociální demokracie se o to snaží. Potvrzuje to, jak je dneska Česká republika vnímaná v rámci V4. Skutečně pomáháme zprůchodnit a hledat evropské dohody, pokud jde o migrační krizi, protože ta nemá národní řešení.

Obrovskou migrační krizi, které dnes čelíme na Blízkém východě, v severní Africe, nevyřeší jedna země tím, že se oplotí. Musí to být společná akce a teď jde o to, abychom v Evropě byli schopni se vůbec domluvit.

Debata je iracionální, protože strach je velmi často iracionální. Samozřejmě, že nelze ztotožňovat uprchlíka s teroristou, a souhlasím, že tady terorismus byl. Ale měl jiný charakter. Obvykle byl vázán buď na vyhrocený třídní konflikt jako v Itálii či Německu, nebo na nacionální či náboženský konflikt jako v severním Irsku. Většinou měl ideově jinou podobu a byl také velmi lokalizován do určitých oblastí.

Dnes se setkáváme s terorismem, který nemá žádné hranice. Teroristické útoky jsou páchané lidmi, kteří se hlásí k radikálnímu islamismu ve Španělsku, v Belgii, ve Francii. Logicky se lidé v Evropě cítí ohroženi. Problém také je, že terorismus je aktivní v oblastech, odkud do Evropy přichází velké množství uprchlíků a rekrutuje se z radikálního islámu.

Souvisí s náboženskou orientací uprchlíků, kteří přicházejí do Evropy. Podle mne základní chyba těch, kteří se snaží hledat cestu k pochopení uprchlíků a vytvářet podmínky pro integraci těch, kdo o ní mají zájem a potřebují pomoc, je bagatelizovat strach, který mezi lidmi je.