Avantgarda a většina, Stropnický a Sobotka

Jakub Patočka

Pro Stranu zelených je zvolení Matěje Stropnického předsedou zlomem, k němuž vzhlížejí i mnozí z jeho ideových protivníků s nadějemi, že by ji mohl vrátit zpět do Sněmovny. Jde ale o mnohem víc: možnost, že se vyhneme skluzu k autoritářství.

Na počátku roku 2016 se zdá, že co se společenské atmosféry a politických vyhlídek týče, snad ještě nikdy po roce 1989 u nás nebylo zle tak jako nyní. Vzmach politické mobilizace postavené na eskalaci nenávisti proti smyšleným či nafouklým hrozbám je obrázkem úpadku racionální komunikace i elementární empatie v měřítku, jaké bychom ještě jen nedávno nepokládali za představitelné.

I když je ve vládě nejsilnější stranou ČSSD, charakter státní moci neurčuje program demokratické levice, nýbrž především zájmy Andreje Babiše. Lidé to vidí. Proto Babišova podpora ve společnosti od voleb vzrostla, zatímco podpora ČSSD poklesla.

Příčin k tomu je řada, zabýváme se tu jimi opakovaně. K těm hlavním patří málo ofenzivní a málo programově promyšlené politické působení ČSSD; slabé výkony většiny jejích ministrů; její tristní vnitřní stav, na nějž mají posud mnohem větší vliv, než se mělo dopustit, Zemanovi spojenci a různí zpovykaní prospěcháři; neschopnost či neochota daleko rozhodněji se konfrontovat s Babišovým mocenským kartelem; ale také všechna nakumulovaná selhání hrubě zpackané polistopadové transformace i celkově nepříznivé mezinárodní klima: celá Evropa je v nejhlubší politické krizi od konce studené války.

Základní trajektorie české politiky se tak zdá být jasná, směřujeme ke vzniku nějakého typu autoritářského národního státu, které se již zabudovávají ve všech zemích s podobnou dějinnou anamnézou: v Maďarsku, na Slovensku a po nedávných volbách také v Polsku. Aspirace stát se základním nositelem dané tendence v českých zemích je vlastní hned celé řadě politováníhodných postaviček truchlivého českého politického panteonu.

Těží z oprávněné nespokojenosti lidí se stavem obecných poměrů. Nepojmenovávají však přesně jeho projevy a příčiny. Namísto toho jejich základní politická technika spočívá v konstrukci nepřátel a mobilizaci proti nim. Dlouhodobý úpadek stavu českých médií a přímá politická kontrola velkého množství z nich jim tu jdou náramně k duhu.

Českým Orbánem, Ficem či Kaczynským už se samozřejmě vidí Andrej Babiš. Miloš Zeman by do této role rád obsadil Michala Haška jako svého nejnovějšího adoptivního politického syna. A dokonce i ODS, jakoby přehlížejíc, že už ji v českém politickém orchestru nikdo nepustí ani k druhým houslím, nanejvýš tak ještě k pikole, pokoušela se na svém sjezdu nárokovat post budoucího českého diktátůrka pro svého předsedu. Ba i ten Klaus se ještě sápe po trůnu z politického hrobu. A samozřejmě nechybí Jana Volfová. Kdyby to viděl Hácha, nestačil by žasnout, jaká je tu dnes tlačenice na jeho nástupnictví.

Politika nacionálního autoritářství se prosazuje v postkomunistických středoevropských zemích jako základní alternativa ke zkrachovalému neoliberalismu. Děje se to, poněvadž politická veřejnost se tu prozatím ještě nepropracovala k poznání skutečnosti, že příčinou obecného úpadku našich poměrů je působení struktur globálního kapitalismu. Lidé jen vidí a vědí, že žijí v principiálně nespravedlivém světě, jehož nespravedlnost se navíc soustavně stupňuje, a že politická třída jako celek fatálně selhává v reprezentaci jejich zájmů.

Nevidí ale, že se tak děje, poněvadž politická třída je v rozhodné většině korumpována silou korporací a jejich finančních zájmů; poněvadž stát fatálně zeslábl, takže není schopen účinně definovat, hájit a prosazovat své zájmy a často paradoxně působí proti svým občanům, což se pak perfidně vydává za záminku k jeho dalšímu oslabování; poněvadž distribuce příjmů a majetku ve společnosti je tak absurdně pokřivená, že stát nemůže své priority podporovat ani zčásti tak, jako je mohou podporovat korporace. Byť zrovna příběhy českých oligarchů by v tomto mohly sloužit instruktážně, ještě nám to celé nedocvaklo.

Protože narozdíl od politických veřejností v Latinské Americe či v jižní Evropě — anebo mezi voliči labouristů či sympatizanty Bernieho Sanderse — zatím není naše občanská vyspělost taková, abychom správně pojmenovali příčiny úpadku naší společnosti, nejsme schopni ani podporovat masivně onen typ ušlechtilého populismu, který by dával na situaci přiměřenou odpověď, a tudíž se tu zatím ještě namísto Sandersů, Corbynů, Morálesů či Tsiprasů daří populistům mixujícím toxický koktejl z řečí o obraně národních zájmů před nejštědřejším donorem v našich dějinách — Evropskou unií — a před smyšleným nebezpečím hord muslimských přivandrovalců. Namísto eskalace solidarity mobilizuje se eskalací nenávisti.

Co provádí Babiš, Zeman, Hašek, Fiala u nás, anebo Kaczynský, Orbán a Fico v sousedství, má v postkomunistickém prostoru svůj pravzor v politice Slobodana Miloševiče, a to dokonce včetně mobilizace proti vylhanému muslimskému nebezpečí. Se všemi katastrofami, k nimž to vedlo… Útěcha z dějin říká, že náckové v Evropě vždycky nakonec prohrají. Jenom cesta k tomu někdy vede přes strašné útrapy. Můžeme se jim u nás ještě vyhnout?

Strana zelených může být avantgardou

×