Deník Referendum Domov

Na počátku roku 2016 se zdá, že co se společenské atmosféry a politických vyhlídek týče, snad ještě nikdy po roce 1989 u nás nebylo zle tak jako nyní. Vzmach politické mobilizace postavené na eskalaci nenávisti proti smyšleným či nafouklým hrozbám je obrázkem úpadku racionální komunikace i elementární empatie v měřítku, jaké bychom ještě jen nedávno nepokládali za představitelné.

I když je ve vládě nejsilnější stranou ČSSD, charakter státní moci neurčuje program demokratické levice, nýbrž především zájmy Andreje Babiše. Lidé to vidí. Proto Babišova podpora ve společnosti od voleb vzrostla, zatímco podpora ČSSD poklesla.

Příčin k tomu je řada, zabýváme se tu jimi opakovaně. K těm hlavním patří málo ofenzivní a málo programově promyšlené politické působení ČSSD; slabé výkony většiny jejích ministrů; její tristní vnitřní stav, na nějž mají posud mnohem větší vliv, než se mělo dopustit, Zemanovi spojenci a různí zpovykaní prospěcháři; neschopnost či neochota daleko rozhodněji se konfrontovat s Babišovým mocenským kartelem; ale také všechna nakumulovaná selhání hrubě zpackané polistopadové transformace i celkově nepříznivé mezinárodní klima: celá Evropa je v nejhlubší politické krizi od konce studené války.

Základní trajektorie české politiky se tak zdá být jasná, směřujeme ke vzniku nějakého typu autoritářského národního státu, které se již zabudovávají ve všech zemích s podobnou dějinnou anamnézou: v Maďarsku, na Slovensku a po nedávných volbách také v Polsku. Aspirace stát se základním nositelem dané tendence v českých zemích je vlastní hned celé řadě politováníhodných postaviček truchlivého českého politického panteonu.

Těží z oprávněné nespokojenosti lidí se stavem obecných poměrů. Nepojmenovávají však přesně jeho projevy a příčiny. Namísto toho jejich základní politická technika spočívá v konstrukci nepřátel a mobilizaci proti nim. Dlouhodobý úpadek stavu českých médií a přímá politická kontrola velkého množství z nich jim tu jdou náramně k duhu.

Českým Orbánem, Ficem či Kaczynským už se samozřejmě vidí Andrej Babiš. Miloš Zeman by do této role rád obsadil Michala Haška jako svého nejnovějšího adoptivního politického syna. A dokonce i ODS, jakoby přehlížejíc, že už ji v českém politickém orchestru nikdo nepustí ani k druhým houslím, nanejvýš tak ještě k pikole, pokoušela se na svém sjezdu nárokovat post budoucího českého diktátůrka pro svého předsedu. Ba i ten Klaus se ještě sápe po trůnu z politického hrobu. A samozřejmě nechybí Jana Volfová. Kdyby to viděl Hácha, nestačil by žasnout, jaká je tu dnes tlačenice na jeho nástupnictví.

Politika nacionálního autoritářství se prosazuje v postkomunistických středoevropských zemích jako základní alternativa ke zkrachovalému neoliberalismu. Děje se to, poněvadž politická veřejnost se tu prozatím ještě nepropracovala k poznání skutečnosti, že příčinou obecného úpadku našich poměrů je působení struktur globálního kapitalismu. Lidé jen vidí a vědí, že žijí v principiálně nespravedlivém světě, jehož nespravedlnost se navíc soustavně stupňuje, a že politická třída jako celek fatálně selhává v reprezentaci jejich zájmů.

Nevidí ale, že se tak děje, poněvadž politická třída je v rozhodné většině korumpována silou korporací a jejich finančních zájmů; poněvadž stát fatálně zeslábl, takže není schopen účinně definovat, hájit a prosazovat své zájmy a často paradoxně působí proti svým občanům, což se pak perfidně vydává za záminku k jeho dalšímu oslabování; poněvadž distribuce příjmů a majetku ve společnosti je tak absurdně pokřivená, že stát nemůže své priority podporovat ani zčásti tak, jako je mohou podporovat korporace. Byť zrovna příběhy českých oligarchů by v tomto mohly sloužit instruktážně, ještě nám to celé nedocvaklo.

Protože narozdíl od politických veřejností v Latinské Americe či v jižní Evropě – anebo mezi voliči labouristů či sympatizanty Bernieho Sanderse – zatím není naše občanská vyspělost taková, abychom správně pojmenovali příčiny úpadku naší společnosti, nejsme schopni ani podporovat masivně onen typ ušlechtilého populismu, který by dával na situaci přiměřenou odpověď, a tudíž se tu zatím ještě namísto Sandersů, Corbynů, Morálesů či Tsiprasů daří populistům mixujícím toxický koktejl z řečí o obraně národních zájmů před nejštědřejším donorem v našich dějinách – Evropskou unií – a před smyšleným nebezpečím hord muslimských přivandrovalců. Namísto eskalace solidarity mobilizuje se eskalací nenávisti.

Co provádí Babiš, Zeman, Hašek, Fiala u nás, anebo Kaczynský, Orbán a Fico v sousedství, má v postkomunistickém prostoru svůj pravzor v politice Slobodana Miloševiče, a to dokonce včetně mobilizace proti vylhanému muslimskému nebezpečí. Se všemi katastrofami, k nimž to vedlo… Útěcha z dějin říká, že náckové v Evropě vždycky nakonec prohrají. Jenom cesta k tomu někdy vede přes strašné útrapy. Můžeme se jim u nás ještě vyhnout?

Strana zelených může být avantgardou
Po zvolení Matěje Stropnického předsedou Strany zelených zavládlo mezi levicovými intelektuály nadšení, jako by se to už podařilo. Může se opravdu jednat o zásadní zlom, ale samo zvolení Stropnického jim zatím zdaleka není. Už oním jásotem je přitom vsazeno mnoho. Protože pokud Stropnický neuspěje, bude se to brát jako debakl celé politické tendence, kterou reprezentuje.

Stropnického situace je velmi obtížná. Faktem prostě je, že Strana zelených v danou chvíli dostatek voličů nemá a levicoví intelektuálové jich potřebné množství sami nemají odkud přinést. Je možné, že úbytek voličů zelených z prostředí pravicových liberálů bude jen o málo menší než prvotní příliv zleva. Proto si važme velkorysosti každého, kdo mluví k Stropnickému vstřícně přes politický střed jako kolegové Fendrych, Honzejk či Šídlo.

Stropnického situace je velmi obtížná. Faktem prostě je, že Strana zelených v danou chvíli dostatek voličů nemá a levicoví intelektuálové jich potřebné množství sami nemají odkud přinést. Foto Ondřej Mazura, DR

Dále jméno a s ním spojený tradiční programový profil Strany zelených je u nás fatálním handicapam pro mobilizaci v tradičních levicových prostředích, jež by přitom mohla dobře reprezentovat. Ale lidem zde to bude mimořádně obtížné vysvětlit.

Jsou v podstatě pouze dvě cesty, jak se tu Stropnickému může podařit zásadněji – tedy alespoň k jednotkám procent hlasů – prorazit. Ta první spočívá v principiální, hlasité alianci s odbory, a zejména s jejich charismatickým předákem Středulou. Strana zelených by se měla při nejbližší příležitosti přihlásit ke kampani Konec levné práce a snažit se vybudovat s odboráři hlubokou, pevnou alianci. Otázku, jak najít společnou řeč k pichlavým ekologickým tématům, jakou jsou limity těžby, je třeba vzít jako zkoušku politické obratnosti.

Druhá cesta spočívá v určitém typu sociálně-ekonomického populismu, který by bylo možno očekávat od KSČM, kdyby ještě nebyla politicky zcela zteřelá. Na mysl připadají návrhy jako zrušení soukromých exekutorů, obnovení regulace nájemného, obnova státního příspěvku na stavební spoření… Takových návrhů nemůže být mnoho, musí být dobře vybrané: zapamatovatelné, sociálně-progresivní, v něčem až šokující svou smělostí a zaměřené na mladé lidi. Stropnický také potřebuje – vedle Středuly – člověka, který se za dané návrhy věrohodně postaví.

Plán nabrat hlasy nalevo ale nemusí vyjít – je třeba si uvědomit, že vše, co budou Stropnického zelení říkat, k lidem poputuje přes český mediální smog. Strana zelených nemá sílu hnutí, které by své poselství k lidem dopravilo přes své aktivisty přímo. A je třeba říct, že už na úrovni okresních měst se na jakýkoli manévr, jímž se zelení budou chtít obsadit do role zástupců zájmů tradiční levice, bude pohlížet s hlubokou skepsí.

Jako perspektivnější se tak jeví druhá cesta, která se navíc s tou první tak docela nevylučuje. Spočívá v politice kulturní rebelie. To je rovina, v níž je Stropnický věrohodný i osobně. Problém ale je, že pro spoustu potenciálních adresátů se o ni zelení budou dělit s Pirátskou stranou. Základní podmínka úspěchu tu tedy spočívá v uzavření předvolební aliance s ní.

Taková aliance může být volná, v mezním případě nemusí ani příliš sahat za dohodu na společném postupu k cíli změnit radikálně nespravedlivý český volební systém. V každém případě tak jako dřív pro Stropnického předchůdce i pro něj dnes platí, že schopností uzavřít alianci s Piráty se bude měřit jeho politická obratnost a realismus.

Vinou kruté nespravedlnosti českého volebního systému platí, že zisk šesti procent hlasů může samostatně kandidující Straně zelených přinést méně mandátů než zisk osmi procent v alianci s Piráty, i kdyby si je měly obě strany dělit napůl! ODS má nyní 16 mandátů za necelých osm procent hlasů z roku 2013, Strana zelených měla v roce 2006 za 6,3 procenta hlasů mandátů přesně šest. Na pirátských hlasech tedy může zásadně záležet kvalita výsledku. Velkorysost se tu nemůže nevyplatit.

Každopádně schopnost správně promyslet priority i strategii politicky avantgardního výrazně menšinového uskupení začíná už u správného pochopení a zvládnutí mechaniky daného volebního systému. A pokud pomohou zelení do Sněmovny Pirátům, budou mít jistotu blízkého spojence, jenž se vždy může hodit.

Dalším principem avantgardní menšinové politiky, jejž Stropnického předchůdci, kteří Stranu zelených ochromili vstupem do koalice s ODS, evidentně vůbec nepochopili, anebo ani neměli zájem pochopit, spočívá v upřednostňování dlouhodobých systémových změn zvýhodňujících vlastní politické působení a cíle před okamžitým podílem na moci. To musí být pro každou avantgardní menšinu nepřestupitelný zákon, protože jeho porušení se trestá ztrátou důvěry voličů, což v českém volebním systému znamená pro jakoukoli menšinovou stranu dlouhodobou, potenciálně trvalou ztrátu vlivu.

Bursík, Liška a spol. tím, že upřednostnili osobní funkcionářské požitky před programovými prioritami, připravili zelené během dvou let o volitelnost. Alternativa se přitom nabízela i jim: vyměnit toleranci vládě za systémová opatření, jež by měnila příznivě kvalitu společenského a politického prostředí, navíc způsobem, který by spontánně usnadňoval zeleným další politické působení.

Dnes se jeví jako základ různá opatření posilující vliv, nezávislost a humanitně-demokratický charakter veřejného sektoru, občanské společnosti, médií, kultury, vzdělávání. Strana zelených by měla mít připraveno paragrafované znění požadovaných reforem už před volbami a toleranci vládě podmiňovat jejich schválením na stejné schůzi, na níž vládě svou toleranci poskytne.

Bursík a Liška tím, že upřednostnili osobní funkce před programovými prioritami, připravili zelené během dvou let o volitelnost. Alternativa se přitom nabízela: vyměnit toleranci vládě za systémová opatření, jež by usnadňoval zeleným další politické působení. Foto Jiří Nováček

S kým? Většina se Sobotkou
Každá menšina s avantgardním politickým programem musí mít jasno také o většině, jíž se chce stát součástí; neboť bez účasti na většině v demokracii nelze vlastní politické priority prosadit. Součástí podmanivého úspěchu spolku Žít Brno v komunálních volbách byl volební slogan „Bez korupce, bez hazardu, bez Onderky“, který formuloval kromě uvěřitelného programu i představitelnou většinu, na níž se chtěl podílet.

Spousta, a dost možná čím dál tím více voličů, přemýšlí nejenom bezprostředně o tom, koho zvolí, ale jakou konstelaci svým hlasováním pomáhá utvořit. Voliči zelených patří k těm nejpřemýšlivějším. Je úplně jasné, že po příštích volbách tu vzniknou dva bloky: Babiš doufá, že výrazně vyhraje, bude chtít jednobarevnou vládu a bude se snažit získat pro ni toleranci toho, kdo za ni bude chtít nejmíň… Mohli by to být komunisté. Proti němu bude stát blok ideově více či méně standardně ukotvených stran.

Strana zelených či předvolební formace, již se pokusí zformovat, podstatně zvýší své naděje na úspěch, pokud jasně dá předem záruky, že se bude chtít stát součástí takového bloku, který Babiše k moci nepustí, a navíc bude prosazovat politická opatření, jež by obdobnou koncentraci moci do budoucna vyloučila. Vedle principálního konfliktu politiky levicové a pravicové je dnes v nemenší míře hybnou silou české politiky konflikt mezi autoritářstvím a demokracií: otázka, zda se má stát řídit jako firma, či jako demokratický stát.

Stropnický má jedinečnou příležitost osvědčit státnické myšlení tím, že o své Straně zelených srozumitelně řekne, proč v ní vidí součást budoucí aliance, která ukončí podíl Andreje Babiše – a podobných populistů – na moci. Je představitelné, že v příští Sněmovně budou mít sociální demokraté, křesťanští demokraté, liberálové a zelený blok většinu. A na Stropnického schopnosti tímto směrem pracovat už dnes velmi záleží, zda se to stane. Tím, že jako své politické protivníky označil ANO, KSČM a ODS, prozatím neudělal chybu.

Bohuslav Sobotka jako hlavní Babišův protihráč si může jedině prospět, pokud mu začne obratně vycházet vstříc. V určitém smyslu mu totiž Stropnického seslalo samo nebe. Vinou povážlivého sesuvu české politiky se Sobotka v některých otázkách začal se svými zdrženlivými postoji ocitat na jejím okraji. To se Stropnického příchodem končí. Je to jediná opozice, která v některých zásadních tématech bude vládu kritizovat z pozic, jež Sobotka sám zastává, ale umírněněji. To mu rozšíří prostor.

Sobotka by měl navázat na to, co řekla jeho kolegyně Marksová-Tominová zeleným na sjezdu: že si Stranu zelených ve Sněmovně přeje. Dalším krokem je říct, že s účastí Strany zelených ve Sněmovně ČSSD počítá. I pro Sobotku je to totiž jediný v danou chvíli realistický projekt, jak dosáhnout po příštích sněmovních volbách většiny bez Babiše i bez jasné převahy pravicových stran.

Koalice sociálních a křesťanských demokratů podporovaná zleva, byť třebas z konstruktivní opozice, Stropnického Stranou zelených a zprava Kalouskovou Topkou se jeví jako možné přijatelné východisko z životní nouze, v níž se česká politika dnes ocitla. Pokud by Strana zelených výměnou za podporu takového uspořádání dosáhla aspoň některých systémových změn, česká politika by se mohla díky tomu začít občerstvovat způsobem, jakým se to malým stranám podařilo v některých velkých městech.

Obava, že se Strana zelených a ČSSD budou přetahovat o stejného voliče, je pošetilá. Voličské preference, ani témata, jimiž žije politická veřejnost, nejsou statické. Pokud se bude zeleným a sociálním demokratům dobře dařit nastolovat témata, mohou se navzájem posilovat a kultivovat podobně, jako se to dařilo rudozeleným koalicím prakticky kdekoli, kde vznikly.

Možná tu dnes visí jedno, dvě, nanejvýš tři procenta ve vzájemném průniku, ale ČSSD potřebuje získat především deset, patnáct procent voličů, o které ji připravil Babiš. Toho dosáhne jedině tím, že se s ním utká v čelném střetu, na sociálních a ekonomických tématech, v nichž je doma.

A ČSSD především musí začít vyzařovat odhodláním Babiše porazit, musí voličům, o něž s ním bojuje, říct jasně, proč ho chce porazit a jak to chce udělat. Sociální demokraté přitom nemohou udělat chybu, pokud Stranu zelených v tomto konfliktu vylíčí jako svého spojence. A postarají se o to, aby jím skutečně byla; a aby jím mohla být i ráda. Vhodně pojatou strategickou aliancí si obě strany ve skutečnosti mohou navzájem k voličům pomoci.