Bez odvážné mediální reformy neudržíme demokracii

V době pádu Nečasovy vlády vydal šéfredaktor Deníku Referendum obsáhlou analýzu tehdejšího selhání českých médií. Byla uvedena jako první díl rozsáhlé studie, ale pokračování už potom nevyšlo. Až dnes.

Jakub_cb

Jakub Patočka

13.01.2016 12:21

Související

Do svobodných poměrů po roce 1989 jsme vstupovali s iluzí, že svobodu slova nejlépe ochrání volný trh. Tehdy u nás vycházely Lidová demokracie, Práce, Svobodné slovo, Rudé právo, záhy zbavené přívlastku, Mladá fronta, záhy jedním z prvních podnikatelských podvodů obohacená o příslovce Dnes, Zemědělské noviny, nově Lidové noviny a v každém okrese místní deník; v některých městech ještě večerníky. Chvíli vycházelo i Právo lidu. Vznikly Telegraf, Metropolitan a Český deník. Vstup do svobodných poměrů provázela rozmanitost médií.

Novinářů pracujících v tištěných médiích bylo skromným odhadem třikrát až pětkrát více nežli dnes. Deníky ale rychle začaly zanikat či přecházet do rukou soukromých vydavatelů. Myslelo se, že soukromí podnikatelé vlastnící média budou o svobodný prostor v nich pečovat lépe nežli politicky motivovaní vydavatelé. Blouznivě se tehdy věřilo skoro všemu, co říkal Václav Klaus. A o čem se později skoro bez výjimky ukázalo, že to byly úplné nesmysly.

Zákony trhu jsou prosté: určujícím principem je hledisko zisku. Kusů novin tu ale nebylo možno prodávat nějak závratně víc; jednou z mála konstant je v českých zemí počet obyvatel. Nadto hlavní příjem vydavatelů denního tisku dávno netvořilo předplatné či příjmy z prodeje. Základ přicházel z inzerce.

A zisk je v každém podnikání tvořen rozdílem příjmů a nákladů. Vydavatelé, kteří neměli žádné citové pouto k tradici titulu či ke kvalitě jeho obsahu, tak začali zvyšovat zisk jediným možným způsobem: snižováním nákladů. Začalo se propouštět.

Jako první v českých novinách zanikla profese zahraničních korespondentů. Proto dnes o světě, ani o tom v nejbližším okolí, nevíme prakticky nic a dusíme se, například pokud jde o Německo, v přívalech propagandistických nesmyslů, k nimž by se v půli devadesátých let snížili nanejvýš Sládkovi republikáni.

Ale propouštělo se dál: prakticky nikdo v médiích dnes nerozumí ekologii, nikdo nerozumí zemědělství, nikdo nerozumí důkladně zdravotnictví, nikdo dopravě, skoro nikdo nerozumí školství, a tak dál. Normální kompetentní noviny by měly disponovat v podstatě stínovou vládou svých odborníků. To je dnes nepředstavitelné. Nepoznáme už skoro slušnou investigaci, protože ji tu nikdo není ochoten platit. A jako „komentáře“ se nám v druhdy solidních novinách předkládají i texty úrovní odpovídající statusům na sociálních sítí.

Už v devadesátých letech na malém trhu začaly zanikat tituly: Práce, Svobodné slovo, Lidová demokracie, Zemědělské noviny a s nimi i desítky pracovních míst pro lidi, kteří byli schopni kontrolovat, jak tu funguje veřejná správa, jak ji kdo korumpuje, a psát o tom, jak se kde komu žije či co kde lidé chtějí. Trh mnohé deníky zlikvidoval, ale neučinil ty zbývající kvalitnějšími, ani svobodnějšími.

Média u nás jsou tu také strašlivě deformovaná pragocentrismem. Praha i ke své škodě o zbytku země tuší jen velmi, velmi málo. Zde přebývající sociální a ekonomické elity pak nestačí žasnout nad výsledky voleb. Lidé v Bruntálech a Tachovech, kteří místo chleba bůhví proč nejedí koláče, volí jim na Hrad Zemana; a zdá se, že může být ještě i hůř.

Množství vynikajících novinářů opustilo profesi. Jiní snížili své nároky. Jen nemnozí si udrželi přísnost a přesnost. Mnozí z nejlepších strádali či strádají na okraji; jména sama naskakují: Daniel Kumermann, Jiří Hanák, Ivan Hoffman, Jana Klusáková, Jiří Vančura, Jaroslav Veis...

Do toho přišel nástup nových médií, internetu. Tradiční média jsou pod obrovským tlakem všude ve světě. Ale u nás, kde žádná hluboká tradice neexistovala, ani vztah vydavatelů k titulům, dvojnásob. Ani vcelku ušlechtilý a bohatý muž Karel Schwarzenberg nebyl ochoten táhnout ztráty jednoho z nejprestižnějších titulů polistopadové éry donekonečna. Chřadnutí Respektu v Bakalově vydavatelském domě je nepřehlédnutelné a musí zarmucovat i jeho ideové protivníky.

Když se i masivním propouštěním optimalizovaný rozdíl mezi náklady a příjmy začínal tenčit, zahraniční vydavatelé prostě vzali kramle. Byť například Mafře český stát zaplatil výstavbu tiskárny za bezmála půlmiliardy, provinční němečtí vydavatelé bez vztahu ke kvalitě české demokracie prodali noviny, k nimž výhodně – a s dotacemi – přišli, člověku, jehož motivace jsou zjevně především vlivové, nikoli podnikatelské. Vstoupili jsme do éry, v níž se médií u nás zmocňují oligarchové.

Nad důsledky je marno žasnout. Jakoby náhle jsme se ocitli v situaci, kdy družina blogerů ovládá Lidové noviny, titul s tradicí odkazující na Čapka, Peroutku či Vaculíka, a provozují je jako médium, jež je platformou malé české nenávisti. Čpí poníženou služebností vůči vydavateli a překypují propagandistickým štvaním vydávaným za novinářství. Bulvární deník Blesk je dnes psán řemeslně i s odpovědností za obsah lépe než do bahna citací z nacistického webu upadlé Lidové noviny.

Kdyby byla odkázána na zákony volného trhu, nikdy by u nás nevycházela ani Peroutkova Přítomnost. Foto ferdinandperoutka.cz

Věci jsou ale komplikované. Nemá to být apriorní odsudek všech autorů či přispěvatelů Babišových titulů. Někteří si nepochybně počínají s profesní suverenitou i étosem, jenž vysoce ční nad kvalitou práce, kterou produkuje tupou nacionalistickou propagandu provozující Echo24, jehož redakce vlastně nic kromě útěku před Babišem nemůže ve svůj prospěch uvést.

Médiím se starým českým pojmem říká sdělovací prostředky. Jejich funkce v demokratické společnosti je nezastupitelná. Společnost nemá jak sama sebe spravovat, pokud jí scházejí prostředky, jimiž si může sdělovat podstatné věci. Nezávislost soudů, demokratičnost vlády, svoboda parlamentu – to vše závisí na schopnosti periodických i průběžných, tiskových i audiovizuálních, prostředků sdělovat srozumitelně podstatné věci k jejich provozu.

Tu schopnost dnes u nás ale nemají. A ztrácejí ji i média veřejnoprávní, jež jsou až příliš poplatná nastolování témat propagandisty v médiích komerčních. To nejlepší z českého novinářství dnes vychází na okraji: V Reportéru, v Dotyku, v ČRo plus, v Hlídacím psu, v A2larmu... Východiskem by bylo, aby Česká televize a rozhlas s médii či novináři, kteří ještě ctí vážnost profese, uzavřela určitou tichou alianci. Ale veřejnoprávní média se k tomu nemají, snad na to nestačí. Navíc by i to bylo jen provizorium.

Jaká je z toho principiální cesta ven? Základem je uznat, že volný trh prostě nemůže být dominantním organizátorem sdělovacích prostředků. Šlo to možná dříve v radikálně odlišném světě poválečných dekád, v prostředí studené války na Západě. Dnes to ale vinou technologických a ekonomických proměn světa již možné není.

Demokratická společnost, jestliže se chce udržet, musí si vybudovat enklávy nezávislosti, které v ní budou ochraňovat svobodný prostor: svobodný od partikulárních tlaků politických i ekonomických. Přičemž nutno je akceptovat poznání, že oba typy tlaků mohou být stejně nebezpečné.

V případě médií se jako jediná možná cesta jeví radikální a bohatě zafinancovaná reforma, která bude vedena se dvěma prioritami: podpořit jednak kvalitu a jednak pluralitu legitimních mediálních obsahů. Demokratický stát, pakliže se chce udržet, by zde měl investovat miliardy. Kde na to vzít? Dostaneme se k tomu, prozatím si povězme, že by se taková principiální reforma promítla do rychlých a řádově vyšších úspor ve veřejných rozpočtech: zejména v přímých úsporách na obsluze korupce.

Řešením jsou mediální nadace
Jak by měl stát vyčleněné miliardy investovat? Měl by zřídit zhruba tucet mediálních nadací, každou se základním jměním jedna až pět miliard, které budou reprezentovat rozličné ideové proudy ve společnosti. Tak může vzniknout třeba pět deníků, tři týdeníky, dvě rozhlasové stanice, dvě televize.

Říkáte, že budou trpět současné tituly? Ano, budou. Možná i některé zaniknou. No a co... Nikde není řečeno, že by stát měl mít zakázáno vstupovat do konkurenčního boje. A v zemi, kde je možné, aby dva z hlavních deníkových titulů vydával ministr financí, a poslední nesporně seriozní deníkový titul tu vydával krajně problematický uhlobaron, nikdo nemůže myslet vážně námitku, že by stát neměl vstupovat na mediální trh.

Říkáte, že nebude dostatečně ochráněna nezávislost? A jak ji chráníme dnes? Pomineme-li, že každý demokratický stát je schopen chránit nezávislost svých případných novinářů lépe než ministr financí, který chce řídit stát jako firmu, nejspolehlivější pojistkou je tu právě nadační princip.

Právě on je úplně stěžejní: správu nadace lze nastavit tak, aby aktuální politická situace neměla – a to ani nepřímo – na řízení jednotlivých mediálních titulů pražádný vliv. Do poslaní i praxe nadace lze zakládací listinou i statutem zabudovat idealismus, evropanství, střežení určitého étosu.

Konkrétně: řekněme, že budeme chtít založit pět deníků, radikálně socialistický, sociálně-demokratický, křesťansko-demokratický, konzervativně-liberální a zelený. V každém z pěti případů najdeme devět až patnáct institucí, které budou jmenovat v třetinových dávkách členy správní rady. Třetina z nich může být zahraničních.

Členové správní rady budou hospodaření podniku kontrolovat s vědomím, že je dotováno ročním výnosem z miliardového základního jmění. Provoz se tedy bude dotovat několika desítkami milionů ročně. Z toho se dá vydávat skvostný deník.

Kde to funguje? Patrně nejlepší současný deník na světě, Guardian, vydává nadace. Vydává ho proto, že jeho vydavatel ve zlatém věku denního tisku měl dostatek prozíravosti, aby takovou nadaci založil a své tehdejší enormní zisky do ní vložil.

Kdyby nás nepostihly všechny pohromy dvacátého století, možná by to u nás učinila rodina Stránských s Lidovými novinami. Takto bude muset zasáhnout stát. Jinak přijdeme o své kulturní přednosti, humanistické dědictví první republiky, roku 1968, Charty 77 i skvělého roku 1989 a společnost ovládnou zlé, temně nenávistné nacionalistické síly tak jako v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku.

Udělal už to někdo? Ne. Ale i za první republiky jsme u nás spoustu věcí udělali jako první. Brno bylo první město na světě, které zavedlo funkcionalismus jako urbanistickou doktrínu. Kdo to tehdy chtěl, možná vypadal jako blázen. Tak jako se jevil většině svých současníků i Masaryk po většinu svého života.

Nechceme-li ale skončit v postkomunistickém chaosu jako naši sousedé, nemůže dělat jen to, co „už někdo udělal“. Nejde přitom jen o média. Podobně originálně a s masivním investicemi tu bude potřeba vzkřísit občanskou společnost či živou kulturu, zbavit zdravotnictví tržních vlivů… Nebude to snadné, ale je to nutné udělat.

A prostředky je třeba vzít ze zvýšených daní. Například ze sektorových. Kdybychom například přivedli do státního rozpočtu polovinu prostředků vyváděných zahraničními korporacemi ze svých českých dcer, můžeme uskutečnit všechny reformy potřebné k prohloubení a upevnění české demokracie i sociální soudržnosti.

Věci se dnes jeví jako vcelku přehledné: buď najdeme odvahu směle konat, anebo skončíme v autoritativním nacionalistickém státě: jaký tu vznikl za druhé republiky a jaké dnes vznikají v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Našlápnuto na scestí máme slušně.

Dovětek: vše nejlepší do Nového roku
Přihodila se mi minulý týden mimořádná událost. V Praze je antikvariát, jehož provozovatel, jak se už dříve ukázalo, má rád naše noviny. Chodívám tam vždy, když mi zbývá čas do odjezdu vlaku do Brna.

Vstoupil jsem, popřáli jsme si pěkný nový rok, a mně padl zrak na Kritické měsíčníky Václava Černého. Nikdy jsem takhle pohromadě všechna poválečná čísla neviděl. Bylo by pro mě ale příliš drahé si je koupit.

Když pán v antikvariátu viděl, jak se jimi kochám, prostě mi je daroval: „Leží tu už čtyři měsíce, lidi mi to tu ošmatávají... Mladí dneska asi nevědí, co znamenají, a ti, pro které znamenají to, co pro vás, už je asi mají. Tak si je prosím vás vemte.“

Je možné, že mi nikdy nikdo nedal větší dar. Chvíli jsem se ještě po jeho podniku ochomýtal, během té doby přišel starší muž, který sbíral historické knihy o hokeji a toužil se naučit bruslit. Sháněl nějakou učebnici bruslení. Pán antikvárník, který má tak krásnou práci, mu rovněž leccos daroval.

Řekl jsem: „Vy jste mimořádně štědrý muž.“ On odpověděl: „Taky chudý,“ a podotkl: „Víte, snažím se to vyrovnávat. Myslím si, že rovnováha je důležitá.“ Probrali jsme ještě knižní grafiku a kvalitu knižní vazby dříve a dnes a rozloučili jsme se.

Společnost nemůže být lepší, pokud ti, kdo v ní budou chtít cokoli sdělovat v prostředcích k tomu určených, nebudou vědět, odkud přicházíme, oč se naši předkové snažili, pro co žili a pro co umírali; jako Václav Černý. Bez toho například nelze mít ponětí, proč by tu dnes Masaryk vítal desetitisíce uprchlíků z Blízkého východu, ani o tom, proč je máme dnes vítat my. A nelze ani zodpovědně promýšlet, odkud a kam máme směřovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Vina trhu? Středa, 13.Ledna 2016, 14:23:41

Sympatický text, a bezpochyby přesná - a tristní - analýza současných poměrů na české mediální scéně.

Ovšem, nedá se nic dělat: je to jenom jedna polovina pravdy. J. Patočka celou věc staví tak, jako by bylo pouze vinou trhu a vinou pouze soukromých vlastníků, že mediální kvalita mnohdy upadá až do suterénu.

Jenže! Co pak vlastně dělá druhá strana - strana příjemce? Co pak vlastně dělá ta masa spotřebitelů, čtenářů?...

Ten trh... Ano, základním motivem trhu je zisk. Jenže: kdyby ta velká masa potenciálních čtenářů žádala kvalitu, žurnalistickou odpovědnost a pravdivost - pro trh sám by nebyl sebemenší problém, těmto požadavkům dostát!

Trh je nakonec pouhé médium, zprostředkovatel, který produkt přináší ke spotřebiteli. Kdyby spotřebitel - čtenář - chtěl kvalitu, trh mu ji přinese.

Jestliže je to ale právě tento spotřebitel, masový většinový čtenář, který místo odpovědné žurnalistiky preferuje mediální povrchnost konvenující jeho vlastním nereflektovaným předpojatostem a ideologickým dogmatům - pak mu trh ovšem přinese právě takovéto "zboží".

Krátce řečeno: i kdyby se opravdu stalo po Patočkově přání a stát či nějaké nadace zde založil(y) opravdu kvalitní tiskové orgány - kdo pak dokáže přetvořit mysl masového čtenáře, masového občana tak, aby takovéto noviny kupoval a četl?...

Lenka Vytlačilová - metrolog

Trh mi přináší kvalitu, ale Středa, 13.Ledna 2016, 18:05:47

obávám se, že ne ten český.
("Foreing affairs", slon.ru....)

Ona je otázka jestli není český trh příliš malý. Na života schopný knižní trh je prý třeba 15 milionů čtenářů.

207_lrweb08

Luděk Rychetník - Praha 10

Výborná analýza Čtvrtek, 14.Ledna 2016, 22:47:31

i návrh! Vzhledem k postřehu paní Vytlačilové bych doporučoval začít s jednou nadaci a jedním titulem. Již ten by vytvořil alternativu. Nevím, zda je možné očekávat iniciativu od státu. Asi schůdnější by bylo utvořit partu novinářů a s pomocí právníků ustavit Nadaci Nezávislých Novin. Dále shánět instituce, které by jmenovaly správní radu a vyhlásit národní sbírku do fondu Nadace, jako na Národní divadlo (slibuji tisícikorunu), bohatí mecenáši vítáni, státní podpora vítána. Je otázka, zda by Nadace měla být zaštítěna nějakou existující institucí, jako Knihovnou Václava Havla. Někteří by to mohli vnímat jako nevhodně zavazující, ale snad by to pomohlo zlákat zahraniční sponzory? Asi bych preferoval samostatný model ND.
Jako vždy, klíčem je nalézt jednu nebo několik osobností s (v dobrém smylu) podnikatelským duchem, dostatečně ve společnosti vážených, se smyslem pro společné dobro a nezpochybnitelně poctivých. Je možné takové/ho nalézt v naší rozhádané společnosti?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.