Nevyvážené, zdůrazňující bezpečnostní rizika a omezující soucit — takové je zpravodajství pokrývající uprchlickou krizi podle závěrů analýzy, kterou vypracovali výzkumníci z Fakulty sociálních studií Masarykovy Univerzity. V pátek zveřejněná studie je vůbec prvním pokusem o reflexi mediálního pokrytí daného tématu v českém prostředí.

Protože celostátní televize je podle aktuálních výzkumů pro občany ČR stále hlavním zdrojem informací, zaměřili se výzkumníci na dvě nejvlivnější zpravodajské relace: Události a Televizní noviny. Celkem zanalyzovali 507 tematických příspěvků v období od 4. března do 30. září. Zabývali se čtyřmi hlavními okruhy: na jaké typy témat média kladla důraz, jaká vysvětlení příčin uprchlické krize nabídla, jaké návrhy předložila pro její řešení a konečně jací hosté dostali ve zprávách prostor.

Analýza potom přichází s nelichotivým závěrem: způsob, jakým Česká televize a TV Nova o uprchlících informovaly, mohl u diváků vzbudit pocit, že si za svou situaci mohou sami, že představují ohrožení a že soucit není na místě. Mezi oběma zpravodajskými pořady nebyl žádný výrazný rozdíl, přestože je Česká televize narozdíl od Novy veřejnoprávní institucí.

Data pokrývají období, kdy se téma ocitalo v ohnisku veřejné pozornosti. Mediální analytik a jeden ze spoluautorů studie Jakub Macek podotýká, že právě období, které analýza pokrývá, bylo klíčové. „Média v počátcích krize zarámovala debatu, jež následovala,“ vysvětluje.

Příčiny, dopady a řešení

U každé analyzované zprávy výzkumníci nejprve identifikovali její hlavní téma. Podle jejich zjištění se žádný příspěvek nevěnoval výlučně příčinám uprchlické krize v zemích jejich původu. Naopak nejčastějším tématem byly dopady krize jak pro ČR, tak pro další evropské země a celou Evropskou unii. Diváci tudíž mohli snadno nabýt dojmu, že jsou lidé na útěku za svou situaci sami zodpovědní.

Ve většině případů převažovala témata, která můžeme souhrnně označit jako policejní: zabezpečení v detenčních zařízeních, zadržování uprchlíků či policejní kontroly. Jen velmi okrajově se mluvilo o pomoci (ČT 4,1%, Nova 5,5%). U návrhů možných řešení převažovala akutní a jednorázová opatření. Oproti tomu dlouhodobé možnosti, například stabilizace situace na Blízkém východě, měly výrazně menší zastoupení. Převládaly návrhy na posílení ochrany hranic, přerozdělení či zabezpečení detenčních center.

Kdo smí promlouvat?

Analýza se zaměřila také na hosty, kteří na televizních obrazovkách dostávají prostor a tudíž i legitimitu se k tématu vyjádřit. „Agendu aktivně určovali politici, krizi tak logicky zarámovali podle svých představ,” upozorňuje Macek na fakt, že nejvíce prostoru v obou médiích dostal ministr vnitra Chovanec následovaný premiérem Sobotkou.

I mezi politiky však existovaly výrazné rozdíly: ministr pro lidská práva se v součtu obou stanic k tématu vyjádřil čtyřikrát, ministryně práce a sociálních věcí pouze jednou. Prostor také dostali zástupci bezpečnostních složek (cizinecká policie, policie ČR), naopak velmi nízce byli zastoupeni experti (na obou stanicích kolem jednoho procenta).

Výběr hostů odrážel administrativně-bezpečnostní povahu debaty, k čemuž přispíval i způsob zobrazování uprchlíků samých. Výrazně častěji byli prezentováni jako administrativní problém, objekt policejní činnosti či bezpečnostní hrozba než jako oběti tragických událostí.

Objektifikaci uprchlíků odpovídal i zvolený jazyk: zpravodajství využívalo metafory povodně (vlna, příliv, tsunami), honu (záchyt, dopadení) a invaze (obležení, výpady). Nápadné potom bylo používání odosobněného, zpředmětňujícího jazyka.