Chci přispět X

S podněcováním k nenávisti zacházejme podle zákona

Poslanec Jan Chvojka (ČSSD) podal vysílací radě stížnost na televizi Nova kvůli anketě Český slavík Mattoni. V ní soutěžila i kapela Ortel, spojovaná s krajní pravicí. Potřebuje šíření nenávisti nebo napomáhání k němu právní postih?

Jako patnáctiletý kluk jsem se při návštěvě jugoslávské Černé Hory setkal s tamním tehdy stále ještě závažným problémem – přežívající krevní mstou. O něco později zaujal českou společnost italský film Rozvod po italsku, z něhož jsme poznali, že přinejmenším na Sicílii jde o stejný problém, který ještě dnes občas řeší německá justice – a s ní i veřejnost: vražda „ze cti“ není v tradičním postavení ženy zločinem; trestuhodná je naopak nevěra či jiná pohana rodiny.

Na tyto tradice a hodnoty si vždy vzpomenu, když slyším z Polska prozyletickou otázku, komu prosím vás ublíží povinný katechismus ve školách nebo katolická mše sloužená na náměstí. Nebo zase když ve Francii zaznívá obrana tamní gastronomie, v níž je neodmyslitelnou součástí jídla „un verre de vin“, tedy sklenka vína neurčitého objemu, a to i u osoby, jež bude po večeři řídit auto. Ani dětem v pubertě přece jedna sklenka neuškodí. A snad všude v Evropě se dnes jako naléhavý problém řeší domácí násilí, i když k tělesnému (a psychickému) trestání dětí, které bývá jeho součástí, je právě česká společnost mimořádně tolerantní.

Asi v žádném jiném evropském státě by totiž nebylo možné vydobýt si na jednom případu úředně zjištěného, byť soudně nepotrestaného pohlavního zneužívání „českých“ dětí v Norsku pověst statečné bojovnice proti tamní, údajně odporné regulaci rodinného života, která postihuje tělesné trestání dětí. Nebylo by asi možné do boje za údajné zájmy biologické matky proti zájmům dětí zmobilizovat předsedu vlády a ministra zahraničí, kteří sice znají podrobnosti případu, ale bojí se poklesu obliby své strany a své osoby.

Nemáme všichni stejné zvyky a tradice
Státy a jejich společnosti se svými zvyky, tradicemi a „všeobecně“ uznávanými hodnotami dost liší a tyto odlišnosti někdy narážejí na hranice stanovené trestním právem. I v České republice jsou takové střety časté, například při postihu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod nebo při stíhání či spíše nestíhání za trestný čin apartheidu a diskriminace skupiny lidí, například zřizováním segregovaných tříd pro romské nebo naopak pro neromské děti. Tyto zákonné úpravy přinesla až poslední (polistopadová) desetiletí, vždy pod tlakem Rady Evropy a OSN a obav z orgánů EU. Lidé v České republice, kde se základy práva (ústavního či trestního) ve školách nevyučují, se o tom však nedozvěděli.

Poslanec za ČSSD Jan Chvojka podal stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání pro propagaci kapely Ortel. Foto ČSSD

Minulou sobotu se předávaly ceny ankety Český slavík Mattoni v přímém přenosu televizní stanice Nova. Kapela Ortel, která je známa svou xenofobní a protiuprchlickou produkcí, skončila v anketě Český slavík na druhém místě, a její zpěvák Tomáš Hnídek, který používá pseudonym Tomáš Ortel a který působil dříve v otevřeně neonacistické skupině Conflict 88, obsadil třetí příčku. Skupina na slavnostním večeru převzala ocenění a poděkovala za ně, nic však nezahrála a Nova ani nevysílala ukázky jejích skladeb. Na Novu, respektive na provozovatele jejího vysílání, jímž je společnost CET 21, ale přesto podal pro tuto propagaci kapely Ortel stížnost k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání poslanec za ČSSD Jan Chvojka. Ten se ve Sněmovně zabývá mediální legislativou a médii, v „civilním“ životě je advokátem z Chrudimě.

Je zřejmé, že se Nova a její pracovníci trestného činu podněcování k nenávisti nedopustili, nic z produkce kapely Ortel totiž v pořadu nezaznělo. Jenže zpěvák Ortel je z minulosti znám oslavováním Adolfa Hitlera a Rudolfa Hesse a nenávistnými písněmi o černoších a Židech. Ani současné písně jeho kapely nejsou v mezích trestního zákona, nýbrž „za jeho hranou“, jak se v eufemistické češtině označuje jeho porušení. V Deníku Referendum to ukázaly komentáře Petra Bittnera a Františka Kostlána.

Kdo seje vítr, sklízí bouři. A kdo uplatňuje toleranci k nenávistným písním a jiným xenofobním projevům, musí třeba počítat s vlnou nevole nad politicky a společensky nepřijatelnými postoji prezidenta republiky. Ten se po boku představitele Bloku proti islámu tváří, že manifestuje za práva a svobody lidí, ve skutečnosti ale demonstruje proti nim. Takových známek absence mravního minima je více – mše kardinála Duky v Lánech, veřejné projevy poslanců Marka Černocha a Tomia Okamury o uprchlících a muslimech, výroky ministra vnitra Milana Chovance k potřebě „záchytu“ a „detenci“ migrujících cizinců. Nic z toho nelze postihnout podle trestního práva, nic z toho ale ani nepatří do právního demokratického státu.

Řízení před vysílací radou
Není však nutné, aby se protispolečenské jednání stíhalo podle trestního zákona, ten je opravdu až poslední cestou k nápravě protispolečenských jevů. V případě televize Nova lze použít zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Ten ukládá každému provozovateli vysílání (nejen veřejnoprávního, nýbrž i komerčního) aby „zajistil, aby vysílané pořady nepodněcovaly k nenávisti z důvodu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“.

Toto zákonné zajištění bude v řízení o stížnosti poslance Chvojky posuzovat Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta je správním orgánem nadaným ukládat za porušení zákona sankce – napomenutí, pokuty nebo i ztrátu licence. Její rozhodnutí přezkoumává správní soud.

Povinnost zajistit, aby vysílaný pořad nepodněcoval k nenávisti například z důvodu víry nebo náboženství, ať už náboženství skutečného či jen domnělého, nelze ovšem omezit na zkoumání textů písní. Podněcovat k takové nenávisti například vůči muslimům či uprchlíkům lze i veřejným oceněním kapely a zpěváka, o nichž je obecně známo, že odpor a zášť proti nim svými písněmi vyvolávají. Kvůli tomu se přece stali oblíbení, a jejich oblibu má ocenění, přenášené televizí Nova, ještě zvýšit. Rada tak bude mít jedinečnou příležitost postavit se na obranu právního státu i v tom případě, že nebyl spáchán trestný čin.

Kapela Ortel, známá svou xenofobní a protiuprchlickou produkcí, skončila v anketě Český slavík na druhém místě, a její zpěvák Tomáš Hnídek, který používá pseudonym Tomáš Ortel a který působil v neonacistické skupině Conflict 88, obsadil třetí příčku.Repro youtube.com

Sponzorem a klíčovým vlivovým aktérem v soutěži Český slavík Mattoni je akciová společnost Karlovarské minerální vody. Svůj vliv tato právnická osoba v minulosti již prokázala, když dosáhla vyřazení zpěváka Martina Pohla (zpívajícího pod pseudonymem Řezník) z této soutěže, protože jeho texty byly brutálně násilnické, nenávistné a vulgární.

Důvody jeho vyřazení byly estetické, nikoliv politické. Vyřazení bylo i podle mne logické. Tato skutečnost svědčí o tom, že někoho ze soutěže vyřadit lze. Společnost CET 21, provozující televizi Nova, se přitom jen vymlouvá na společnost Musica Bohemica, která se prý jako organizátor soutěže Český slavík Mattoni rozhodla zařadit kapely podle preferencí diváků.

Občanské cesty k nápravě
Zatímco právníka Jana Chvojku napadlo hledat právní cestu k nápravě, lidé práva méně znalí vyzývají na sociálních sítích k bojkotu nápojů Mattoni, Magnesia, Aquila a dalších, které společnost Karlovarské vody vyrábí a prodává. Na Facebooku jsou už skupiny „Nekoupím si Mattoni, dokud bude sponzorovat soutěž Český slavík“, dále „Mattonku už si po Ortelovi nekoupím“ nebo „Mattoni už není pro mě - Měsíc nepití Mattoni - sponzora českých neonacistů“.

Reportér České televize Jan Moláček na svém facebookovém profilu o úspěchu skupiny Ortel v anketě Český slavík Mattoni napsal: „Dokážu pochopit, že se lidi v nynější atmosféře zhlídnou ve špatně zamaskovaným neonacistovi. Ale příšerná zpráva o naší společnosti je to, že velká televize, významná firma a plnej sál celebrit dělají jakoby nic.“

Na obranu Ortelu, televize Nova a Karlovarských minerálních vod vystoupil však předseda Úsvitu - Národní koalice Miroslav Lidinský. „Poslanec Jiří Chvojka si stěžuje na úspěch kapely Ortel v Českém slavíkovi,“ napsal. „Chtěl bych pana poslance upozornit, že v této soutěži hlasují občané. Vypadá to, že ČSSD chce obnovit Úřad pro tisk a informace a diktovat lidem, co smějí poslouchat a co ne. Ještě chvíli a sociálním demokratům bude vadit, jak dopadly volby a budou si na jejich výsledek stěžovat, protože také Ústavní soud by mohl vyřadit některou stranu z politické soutěže, protože porušuje ´dobré mravy´".

Zdá se tedy, že i v Úsvitu už vědí, že na volby, jejich průběh i na úředně uznaný výsledek, je možno si stěžovat u soudu. Je to dobře, aspoň nebudou překvapeni, obrátí-li se vláda na Nejvyšší správní soud s návrhem na rozpuštění této politické strany. To se před pěti lety stalo, tedy až na druhý pokus, s prvním byla vláda neúspěšná.

Demokracii se všichni teprve učíme. Rozhodně k ní však patří, že stát je povinen hájit demokratický řád lidských práv všemi zákonnými prostředky. A díky poslanci Janu Chvojkovi víme, že řízení před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání k těmto prostředkům patří.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pana Uhla bych chtěl informovat Neděle, 6.Prosince 2015, 10:15:39

že v Německu jsou katolické mše slouženy na náměstí pravidelně.
Ať si pan Uhl sám odpoví na otázku, jak moc to německé společnosti škodí, a jak je česká společnost zdravější, než německá.

Petr_uhl02

Petr Uhl - Praha

Když jsem byl v roce 1995 poprvé v Bavorsku a ve Francii, Pondělí, 7.Prosince 2015, 10:41:0

podivoval jsem se, že v budovách bavorských poštovních úřadů visí krucifix. To v protestansko-bezvěreckých částech Německa není, a mně je to bližší. Tam, konkrétně v Lužici, mi ale zase vadil dvoujazyčný nápis na poštovních úřadech Deutsche Post / Njemski post, který byl sice jen překladem, ale každý Lužický |Srb, který tam vstupoval, hned věděl, komu že ta pošta patří. A Rakousku odpovídám na pozdrav Grüss Gott slovy Guten Tag, a hned každý vidí, že jsem nepřizpůsobivý ateista. Uznávám, že odpovědět na Grüss Gott slovy Allah akbar by dnes nebylo vhodné, i když to je totéž.

Ve Francii se podle zákona i v běžném životě mimoprávním chápe odluka církve (církví a náboženství) tak, že se katechismus ve veřejných školách, s výjimkou Alsaska a části Lotrinska, vyučovat nesmí, a děti, pokud chtějí, chodí na faru nebo do mešity, což se nezapisuje na vysvědčení. Prozyletismus (obracení na víru) je za určitých okolností ve Francii stále trestným činem, i když skutková podstata se TAM změnila, zákaz teď platí hlavně pro šíření náboženství vůči dětem, vězňům, nemocným, závislým apod. Poměry se za 110 let odluky zmírnily. Přesto ale nejsou ve Francii boží muka, nechodí se tam na křížovou cestu, neslouží se tam mše na náměstích, mimo vnitřek kostela se nevystavuje betlém, nechodí se tam s monstrancí (a kdo nesmekne, je pokutován jako u nás za starého Rakouska).

V Rakousku je stále užívání šlechtického titulu pod pokutou zakázáno, ve Francii není, ale šlechtické tituly (ani žádné jiné) se téměř nepoužívají, v Německu je šlechtický titul naopak salonfähig. Políbit dámě ruku jako v Polsku či Rakousku působí ve Francii komicky jako zvyk z jiného (feudálního) světa, asi jako orientální krkání při jídle. Nerad také chodím do těch mešit, kam nesmějí vstoupit muži v šortkách a kde si ženy musejí vzít přes hlavu aspoň šátek, který jim u vchodu za malý bakšiš (a někde i zdarma!) zapůjčí. V USA jsem dlouho nebyl, ale platilo tam, že ve výtahu, jímž jela i žena, musejí všichni muži jet bez pokrývky hlavy. A v Brně na nějaké zcela nenáboženské akci zabudoval do svého pozdravného projevu funkcionář místní univerzity zmínku o adventu, což by už na pražské univerzitě nebylo asi možné.

A všech zemích se vždy najde část lidí, kteří vážně tvrdí, že místní (zemská) zákonná úprava těchto zvyků, popřípadě mimoprávní praxe, společnosti škodí, a naopak lidé, kteří se zápalem v oku tvrdí, že to přece nikomu neublíží, například povinná výuka katechismu v polských školách, jak mě o tom v Gdaňsku v roce 1991 neúspěšně přesvědčoval Lech Wałęsa, když ji tam tehdy zaváděli.

Závěr: ať žije multikulturalita! (Ne multikulturalismus.)

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Mše sloužené na náměstích Pondělí, 7.Prosince 2015, 12:13:35

mi vůbec nevadí. Nejsem si ale jista, jestli ta v Lánech byla celebrována s intencí ochránit pana prezidenta před jeho fašizoidními náklonnostmi.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.