Galavečer nicoty

Českým slavíkem otřásl úspěch neonacismem říznuté kapely Ortel. Nakolik by nás to mělo znepokojovat? A co mají polistopadoví Slavíci společného s těmi předlistopadovými?

Český slavík je od počátku svojí existence planá estráda (snad s výjimkou prvního ročníku 1962, v němž hlasovalo komunitních 797 diváků a na němž si minulý režim teprve zkoušel využitelnost podobných soutěží ve prospěch vyživování společenské pasivity).

V období normalizace sloužil Slavík k leštění obrazů celebrit „schválených ministerstvem výživy“, tedy bezobsažných reproduktorů většinou zahraničních popových hitů, kteří nijak nenarušovali budování socialismu.

Když už se někdo z rozličných interpretů normalizační nudy režimu zpronevěřil a vnesl tedy do celé šarády „politiku“, byla jeho ikona okamžitě smazána. Kupříkladu Waldemar Matuška: sotva se odhodlal spolu s desetitisíci stárnoucích amerických republikánů odcestovat zemřít na Floridu, byl jeho popěvek „Když máš v chalupě orchestrion, nevadí, že do ní fičí“ smazán z pásma úvodní znělky Chalupářů.

Od roku 1977 se Waldemar Matuška na stupních vítězů v kategorii zpěvák neobjevil, v roce 1985 už jim spolehlivě vévodilo zcela normalizované trio Karel Gott, Dalibor Janda, Peter Nagy.

S jednou věcí je třeba souhlasit – Český slavík je „tradiční“: na hudbě při něm nezáleželo už za minulého režimu, a tuto tradici si galavečer podržel i v našich časech. Ani dnes neprezentuje nablýskaná anketa nejlepší interprety, protože v ní nefiguruje žádná porota, která by hudbě rozuměla.

Ani skutečný vkus veřejnosti soutěž neukazuje, a to ze dvou důvodů: zaprvé proto, že ji organizuje stejná sorta „generátorů popmusic“, lidí z nahrávacích společností, bulvárních médií a síťujících agentů, kteří společně vytvářejí iluzi relevantního startovního pole; a zadruhé, Slavík neodráží český vkus zkrátka proto, že v anketě téměř nikdo nehlasuje.

Jediný rozdíl mezi normalizačním a demokratickým Slavíkem je tedy v míře, s jakou je výběr mizerných interpretů ovlivňován tržním prostředím.

K oběma úspěchům, tedy stříbru v Kapelách a bronzu v jednotlivcích, dovedl Tomáše Ortela dekadentní islamofobní a angažovaně protiuprchlický hit Měšita. Repro youtube.com

Aby si soutěž zachovala alespoň optickou váhu, přistoupili organizátoři tváří v tvář už tak zoufalé a dál strmě klesající podpoře na variantu tajuplného „bodování“. Bod se tedy nerovná hlasu (a asi tušíme, co z toho má vyšší nominální hodnotu). Reálně se tedy nemůžeme pouštět do hodnocení typu „Český slavík je obrazem středního proudu v české společnosti“, jakého se dopustila třeba režimně flexibilní kulturní kritička Mirka Spáčilová.

Přesto si můžeme povšimnout, že v posledních letech jsou mezi vítězi zastoupeny především tři formy: lokální metalový podkres pivní kultury, chráněná dílna normalizačního mauzolea a konečně ezoterika. Pokud zůstaneme u paralely mezi předlistopadovým a polistopadovým Slavíkem, pak máme zřejmě co dočinění s trojicí nejspolehlivějších způsobů, jak odklonit lidskou frustraci, aniž by se v systémovém marasmu cokoli změnilo.

V kategorii chráněné dílny normalizačního mauzolea se znovu utkali Karel Gott, Michal David, Lucie Bílá a Olympic. V mladé kategorii ezoteriky se stálicemi stávají kapela Kryštof Richarda Krajča a zpěvák Tomáš Klus, jejichž svornost při hledání pravdy v zenu už stvrdil i duet.

Zato kategorie lokálního metalového podkresu pivní kultury je vlivem řetězce událostí na vzestupu. Již léta jí dominuje s přehledem nejúspěšnější seskupení mužů v černých tričkách zastrčených v džínách: kapela Kabát nás dokonce jednou reprezentovala při galavečeru vesmírné nicoty jménem Eurovize, kde vybojovala úplně poslední místo z asi padesáti tisíc účastníků.

I letos si „kabáti“ vyzpívali první místo v kategorii kapel. Na paty jim však tentokrát šlapal vysloveně „skokan roku“: tragikomická kapela Ortel výstavního nácka, bývalého člena otevřeně neonacistické kapely Conflict 88 a autora hymny neonacistů, Tomáše Ortela. Ten si zároveň odnesl bronzovou (tedy nejhnědější možnou) medaili v kategorii zpěváků.

K oběma úspěchům jej dovedl dekadentní islamofobní a angažovaně protiuprchlický hit Mešita, který si léty vyzkoušeným čtyřakordovým motivem vysloužil sedmnáct tisíc lajků a několik samohrajkových dětských coververzí na youtube. Song těží z aury dizidetnství v uprchlické otázce, což by se dalo označit za zázrak, vzhledem k tomu, že podle posledního průzkumu CVVM zastávají stanovisko „Refugees welcome“ pouhá čtyři procenta populace, zatímco téměř šedesát procent odmítá jakékoli uprchlíky vůbec přijímat.

Není zřejmě nutné brát pěvecký úspěch neonacistů nějak tragicky, soutěž Český slavík totiž nezná vítězů a poražených, ale výhradně poražených: na podiu, v publiku, v zákulisí i u televizních obrazovek.

Naopak se na to můžeme dívat optimisticky: Pokud bude pokračovat dezintegrace Evropy, můžeme očekávat, že Češi již příští rok hrdě odmítnou kvóty Eurovize a spolu se stejně hrdými maďarskými, polskými a slovenskými muzikanty založí Višegrádskou mini-eurovizi. A téhle naší nové unii snad už padneme do vkusu i s Ortelem...

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.