Demokracie level Janeček

Karel Janeček se po dvou letech vrací s další verzí demokracie. Po nenápadném vyšumění ambiciózního projektu Pozitivní evoluce a po bizarní koncepci Demokracie 1.7 je tu další miliardářova kratochvíle: Demokracie 2.1. Proč o tom vůbec víme?

„Demokracie 2.1 povede k tomu, že lidi budou volit lídry, které si zaslouží, a kteří je skutečně budou inspirovat,“ říká po krátké odmlce od svého posledního trapasu miliardář Karel Janeček. Ale jak sakra člověk zvolí lídra, který ho bude inspirovat, když dosud nebyl k takovému činu dostatečně inspirován? Karel v tom má bordel, kterému říkali francouzští encyklopedisté vznešeněji „paradox vychovatele“. Ještě větší bordel v tom ale máme my ostatní, kteří mu i po tom všem nasloucháme, komentujeme ho a ve fázi nejpokročilejší zmatenosti o něm píšeme články.

Karel Janeček se topí v moři skutečného světa. Stejně jako primární způsob jeho obživy, jsou i jeho sociálně inženýrské vize zcela mimo fyzickou realitu. Jeho koncepce Demokracie 1.7 to přeci už naplno ukázala. Jeho „velké oči“ Pozitivní evoluce nám už jasně ukázaly, jak moc se Janeček s žitou realitou míjí.

To, že se mormonsky světélkující boháč vrací s další „poajťácku“ stupňovanou verzí demokracie, není to nejpřekvapivější. Má na takové vylomeniny koneckonců čas i prostředky. Co už je větší záhada, je jeho automatický návrat na hlavní stránky médií. Jak je možné, že se Daniela Drtinová po dvou letech zase s vážnou tváří ptá zrzavého dítěte ráje a autora slova „zlojed“ (prvního českého novotvaru od dob „googlování“) na další z jeho postmoderních kulišáren? Těch vysvětlení může být několik.

Úspěch se odpouští
Karel Janeček je „úspěšný“. Nezáleží v čem. Všichni jsme viděli, jak vypadá jeho barák. Sám Janeček nás všechny mnohokrát ubezpečil, že je „otevřený více ženám“: šibalsky cukající koutky nás neomylně odkazují k pravidelnému souložení s modelkami (neměl bych to přiznávat, ale sám jsem už stihl jeho jméno dvakrát zkomolit na „Kaneček“).

Jedno z lidových mouder o Češích říká, že „úspěch se u nás neodpouští“. Taková blbost. Úspěch u nás v posledních letech především frčí. Stejně jako v ostatních zemích, na jejichž hlavních promenádách už dobrých dvacet let bezpečně kotví kosmopolitní agenti konzumu, kteří nám jasně říkají, že uspět musíme. Na úkor ostatních. A že nám to vlastně nemusí být proti srsti.

Nejde ani tak o to, že bychom museli Janečkovi závidět všechny ty jeho stereotypní nahé hrátky s Pussycat Dolls v improvizovaných heroinových bazéncích ve věži Empire State Building, únavné harpunování čokoládových rejnoků v lasvegaské miniatuře Karibského moře, nebo jeho příkře extravagantní svatební obřady v hologramovém vrtulníku.

Podporovatelé Pozitivní evoluce si totiž dost možná upřímně mysleli, že Janeček dokáže svůj úspěch aplikovat i na jejich „posrané životy“. Janeček navíc slíbil pouze vylepšit demokracii, takže nebylo třeba se obávat návratu nějakého komunistického strašidla. Zároveň byl tento lotosový květ mezi angažovanými jogíny od začátku chodícím ztělesněním tolikrát vysmívané pravdy středoškolských učitelů: využil matematiku v praktickém životě!

To, že se mormonsky světélkující boháč vrací s další „poajťácku“ stupňovanou verzí demokracie není to nejpřekvapivější. Má na takové vylomeniny koneckonců čas i prostředky. Co už je větší záhada, je jeho automatický návrat na hlavní stránky médií. Repro z vysílání ČT

Odborník na cokoli
Proč by nás mělo zajímat, co si myslí Karel Janeček, respektive proč se média domnívají, že nás to zajímá? A zadruhé: proč to některé z nás opravdu zajímá? Na první otázku existuje triviální odpověď: Mělo by nás zajímat, co si Karel Janeček myslí, protože má tolik peněz, že každá jeho sebecvoklejší vize hrozí uskutečněním (nebo přinejmenším štědře zadotovaným pokusem o ně).

Odpověď na druhou otázku už tak triviální není. Tvrdím, že společným prvkem všech Janečkových přívlastků je něco, co francouzský psychoanalytik Jacques Lacan nazýval „diskursem univerzity“. Pokud se nezalekneme smrtící kombinace „francouzský-psychoanalýza-diskurs“, je to nakonec docela intuitivní záležitost…

Proces individualizace v liberálních společnostech znamená celou řadu nových svobod. S rozplynutím kolektivizujících organizačních principů však společnost ztratila velikou část symbolické identity; tedy identity, do které projektujeme „správce moci“. Podle Lacanovy teorie se taková společnost pokouší tuto identitu ukotvit v abstraktní postavě „experta“. Jelikož se sama společnost v éře individualismu rozpustila, není jasné, kdo by měl být expertem zrovna na její organizaci. Na prázdný piedestal se tak může dostat expert de facto na cokoli.

Přičteme-li k tomu zesilující trend fetišizace přírodních věd, je pravděpodobné, že společnost bude hledat experta na správu svojí moci právě v této oblasti. A tuhle funkci skvěle plní Janeček: záhadný matematik, jehož nepřenositelné knowhow mu přineslo všechno, po čem je konzument nucen toužit. Co na tom, že Janeček daní svoje absurdní virtuální zisky na Mauriciu a zpronevěřuje se tím veškeré myslitelné etice pojmu „demokracie“.

Morální rozměr, jakkoli je jím co chvíli někde máváno, se sklání před samotným symbolickým uspořádáním společnosti: potřebujeme experty! Na zdravou výživu, na studentskou půjčku, na výchovu dítěte, na péči o zuby, na první hypotéku; v pokročilejší fázi expertně zorganizovaného života najednou potřebujeme i experty na bytové feng šuej, odborníky k znovunalezení vytrácející se psychické rovnováhy, experta na výběr školy pro naše druhé dítě a taky duchovního guru pro volbu správného energetického kamínku na krk; prvními krůčky stáří nás bezpečně provede expert na zahrádkářská hnojiva, a naše se štěstím nastřádané peníze nám pak na několikrát sebere expert na vysokorychlostní vysavače; našim již dospělým dětem s vlastními rodinami pak jejich finanční poradce poradí, kam své senilní rodiče finančně co nejvýhodněji usadit; no a nakonec nás z odborného světa poklidně vyprovodí expert na komunikaci s Bohem.

Vlastně není divu, že společnost dychtí po odbornících. Na trhu s experty (z nichž každý potřebuje několik dalších) totiž zůstáváme stále méně svéprávní. Expert před nás údajně klade fakta. Ale tají, že jedním velkým faktem je vlastně celý náš svět. Taky tají, že existuje moc, že on zabírá její prázdné místo a že z něj k nám promlouvá. Expert zapírá, že jsme to vlastně my všichni ostatní, ne-experti, kdo musí s těmi „fakty“ teprve nějak naložit.

Karel Janeček by měl urychleně přestat machrovat s Demokracií 2.1, sestoupit ze slonovinových věží finančních algoritmů a zjistit si, co je to vůbec ta Demokracie 1.0.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.