Přitakávající polis, Ztohoven, Janeček a regulace alternativ

Umělecká skupina Ztohoven oznámila vznik projektu Paralelní polis. Chce v něm experimentovat s možnostmi fungování alternativní komunity. Celý koncept, který projevuje tendence k anarchokapitalismu, je však jen pokračováním neoliberální doktríny.

Na konci září oznámila umělecká skupina Ztohoven, že zakládají nový institut, který bude experimentovat s možnostmi fungování alternativní komunity, jejíž ekonomika bude nezávislá na státu. Největší prostor pro výzkum dostane skupina hackerů, s čímž souvisí i lokální zavedení decentralizovaného digitálního platidla bitcoin, které zde nahradí „oficiální“ měny spadající pod regulace zákonů.

Ztohoven nežádali o finanční podporu od státu, aby se tak plně vymanili z jeho struktur. Projekt bude zaplacen formou donátorství. Jedním z přispěvatelů je i miliardář a burzovní matematik Karel Janeček.

Paradigma anarchokapitalismu
Celý koncept je zastřešen názvem Paralelní polis, což je pojem vypůjčený od filosofa Václava Bendy, který jej použil při analýze činnosti disentu v období normalizace. Skupina tak chce navázat na Bendův popis strategií, jimiž si disidenti vytvářeli svá vlastní pravidla a pokoušeli se odstřihnout od totalitních aparátů.

Nejdříve musíme vysvětlit zmatení pojmů a následně skupině odebrat statut disidentů, který si sami přidělili, nicméně z povahy jejich činnosti jim nenáleží.

Disidentem je jedinec bojující proti nespravedlnosti systému. Ovšem jeho kritika vyvstává vzhledem k zcela konkrétní křivdě. Nejedná se nutně o zastánce systému odlišného, kterým by chtěl nahradit současný režim. Disident nemusí bojovat za alternativní politické paradigma, jejíž vládu by chtěl svým odbojem nastolit.


Největší prostor v novém projektu dostane skupina hackerů, s čímž souvisí i lokální zavedení decentralizovaného digitálního platidla bitcoin. Foto Flickr

Ovšem ekonomické a politické souřadnice, které svému projektu nastavila skupina Ztohoven, zařazují Paralelní polis do oblasti striktního libertarianismu. Nepřátelství vůči státu jako celku a zároveň směřování k naprostému zrušení regulací volně tržních principů dokonce prozrazuje tendence k anarchokapitalismu. Takto navolené ideje zařazují projekt do míst, kde se v českém politickém spektru nachází např. Strana svobodných občanů.

Při předestření takové světonázorové linie není vlastně překvapením, že jedním z podporovatelů se stane Karel Janeček. Deregulace finančních trhů a Janečkův úspěšný byznys si jsou přímo úměrné.

Zbytná hyperaktivita trhu
Karel Janeček se v jednom z článků na svém blogu ptá: „Proč na peníze pohlížet jinak než jako na veličinu a nepodpořit jejich přirozené proudění?“ Především je třeba říci, že peníze už dávno „neproudí“ přirozeně a jejich pohyb se hypertrofoval do nebezpečných dimenzí. A to také díky Janečkovi.

Ten zbohatl obchodováním se svou firmou RSJ, která zajišťuje likviditu trhu. Algoritmus Janečkovy firmy proudění likvidity zrychluje a navyšuje efektivitu trhu. Na londýnské burze byla firma jmenována market makerem. Likvidita je pro finanční oblast nezbytná, ovšem krize z roku 2008 byla způsobena právě její hyperrychlou podobou a efektivitou vymknutou z kloubů.

Nejednalo se o exces, o výjimečnou chybu jinak fungujícího procesu – šlo o logický a neodvratný důsledek nezvladatelné likvidity. Ta vytváří tlak na finanční aktiva, kvůli čemuž pak vznikají komplikované derivace, jimž plně nerozuměli ani samotní odborníci a lidé pracující s těmito derivacemi, což v období po krizi sami uznali.

Kvůli deregulacím trhu z 80. let se nyní poměr finančních aktiv k HDP zvýšil v USA až na 900 %. Taková rapidní účinnost virtuální ekonomiky rozevírá nepřeklenutelnou zející propast mezi spekulativním kapitálem a skutečnou ekonomikou a vytváří nestabilitu trhu (i Warren Buffet tato aktiva nazýval „zbraněmi hromadného finančního ničení“).

Tržní bubliny, zastavení růstu (firmy se věnují více spekulantství než reálné výrobě), iracionální chování burzy (při neregulovaných trzích nelze ani částečně předejít rizikům a rozhodovat se „rozumně“ o svých penězích, což je předpoklad, který je zasazen do základů systému globálního kapitalismu).

Profesor z Cambidge Ha-Joon Chang v jedné ze svých prací doporučuje omezit efektivitu finančních trhů, stejně tak i ekonom James Tobin (držitel Nobelovy ceny za ekonomii) doporučoval už v 80. letech hodit „trochu písku“ do příliš výkonných soukolí finančních trhů.

Politický filosof John Gray, bývalý zastánce thatcherismu, dokonce označuje neoliberalismus za kryptonáboženství marně čekající eschatologický příchod dokonalé společnosti (mediální spasitelská aura Karla Janečka zde funguje jako komický symptom takové diagnózy). Místo planých nadějí doporučuje ve své knize Heresies soustředit se na stabilitu ekonomiky v rámci jednotlivých států, což by snižovalo otřesy způsobené globálním virtuálním hospodařením.

Karel Janeček tedy poskytuje (obecně potřebnou) likviditu, nicméně v současné době by trhu pomohlo spíše pozdržení hyperrychlých algoritmů. V důsledku krize spadlo mnoho lidí do pasti chudoby.

Pokud by Janeček chtěl naplnit svou rétoriku a skutečně si přál „pokračovat v nastoupení cesty ke spravedlivější společnosti“, pak může jedno z největších nebezpečí začít zmírňovat přímo a osobně - modifikací vlastní firemní politiky a etiky. Tento krok ale Janeček nikdy neučinil.

Korumpující narativ
Místo toho se dál věnuje donátorství, často je mecenášem „alternativních“ aktivit, které mají napravit rozklížený nebo přímo prohnilý politický systém. Kromě kulturních (např. Zažít město jinak, Struny podzimu) nebo vědeckých (nadace Neuron) projektů věnuje nejvíce energie do boje s korupcí (Rekonstrukce státu, Nadační fond proti korupci).

Diskurz potírání korupce se přirozeně prolíná s výše zmíněným Janečkovým zakotvením v ideologii globálního kapitalismu. Vyprávění o korupci funguje (a fungovalo po celé 20. století) jako narativ vysvětlující problémy společnosti skrze selhání jedince a nikoli systému.

Václav Bělohradský v jednom ze svých esejů píše: „Korupce – to slovo normalizuje katastrofální důsledky fungování globální ekonomické moci tím, že je redukuje na problém překročení hranice mezi legálním a nelegálním (...) – tedy na problém trestání zkorumpovaných jednotlivců nebo skupin.“ Fakt korupce a její odhalování je dílčí pravdou, která nám zakrývá lež o celku.

Z korupčníků se tak stávají bílí koně neoliberálního systému – na dno s sebou táhnou i úřady, které v „korupčním narativu“ získávají roli zřídla nespravedlnosti, a posléze je i stát zdiskreditován a pojmenován jako prostor kumulující takové patologické jevy, zločiny a „zlojedy“.

V dějové kostře příběhu pak nastupuje skupina Ztohoven, která v této situaci nabízí katarzi a hledá řešení. „Na různých úrovních si společenství disentu vytváří svá vlastní pravidla fungování a využívá nástroje, které mu umožňují se z totalitní společnosti úplně vymanit,“ říká mluvčí projektu.

Kastrace protestu
Při vnímání projektu jako angažovaného aktu umělecké skupiny bychom neměli ztrácet ze zřetele podstatnou dimenzi celého problému. Umění by mělo být nástrojem permanentního prověřování podmínek našeho lidství. Musí být iritující silou rozechvívající současný status quo.

Projekt „Paralelní polis“ vyčleňuje ze své působnosti tuto bytostnou perspektivu (nejen angažovaného) umění, když si jako jeden z primárních cílů vytýká posílení fundamentálního nástroje převládající ideologické moci. Ztohoven se snaží vyrazit dveře, které už dávno zejí dokořán. Část odborné veřejnosti navíc radí tuto nevyzpytatelnou průrvu spíše přivřít.

Ekonomická naivita zde vede ke snaze osekat možnosti státu, který v obraně proti vrtkavé a nejisté hyperaktivitě finančních trhů stále zůstává přirozeným prostředkem k udržení alespoň základního stupně sociálního zabezpečení a důstojné úrovně života pro znevýhodněné jedince. Ti jsou pravidly globálního trhu ostrakizováni a samotný tento systém nedisponuje prostředky pro vytvoření solidárních a skutečně „rovných“ parametrů společenské smlouvy.

Takový způsob promýšlení sociální interakce není vlastní ani Karlu Janečkovi, který si svou ideální polis už vybral – jeho společnost pracuje s investičními fondy na Mauriciu, kde je zavedeno nulové zdanění (co se týče úniku od „poživačného“ státu, který vyžaduje daně na zajištění přerozdělení peněz těm méně „úspěšným“, tak Janeček už přišel na to, jak „z toho ven“). 

Pokud projekt skupiny Ztohoven chce rozvíjet v současné době nastavené parametry, nemůže se jednat o paralelní polis. Z logiky věci půjde spíše o polis přitakávající a pokračující – o hypertrofii stávajícího řádu věcí. Pojem alternativní tak ztrácí svůj potenciál radikální subverzivity. Stává se zde vyjádřením koalice mezi market makers a umělci.

Paralelní polis má šanci stát se výzkumnou buňkou pro další možné naddimenzování neoliberální doktríny (zaštítěné ale přijatelným narativem o boji se zkorumpovaným státem). Trajektorie umělecké činnosti zde vybočuje od své podvratné a skeptické funkce. Míří k roli, v níž propůjčuje sympatickou image rebelantství převládající hegemonii, stává se ideologem dominantní koncepce trhu a mluvčím hyperrychlé tržní iracionality.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Paralelnost a polis Pátek, 10.Října 2014, 14:04:31

Paralelní polis...

To zní skutečně honosně, až tak nějak ušlechtile anticky, navíc s novodobým nimbem nekompromisního odporu proti odcizené, respektive přímo utlačovatelské moci.

Zdá se ale, že zásadní otázkou tady je, na co se vlastně klade primární důraz: zda je substancí celého toho projektu ta "polis", anebo ale ten predikát "paralelní".

Ono totiž, kdyby se opravdu jednalo o to, vytvořit nějakou skutečně autentickou "polis", s původním etickým nábojem antického zakotvení věcí lidských ve vyšším řádu celého univerza - pak už by bylo možno ten predikát "paralelní" si zcela odpustit, takováto autenticky žitá a bezpodmínečně mravní polis by se se současným establishmentem (ať ve sféře politické či ve sféře komerční) dostala do zásadního konfliktu v podstatě automaticky.

A tak se zdá, že daleko spíše se jedná opravdu jenom o ten predikát "paralelní" - totiž o vybuzení dojmu, že jenom tím že se přihlásíme k jakýmsi formám existence napohled vypadávajícím z rámce standardního fungování stávající politicko-komerční mašinérie, že už jenom tím vytváříme skutečnou opozici k jejím cílům a mechanismům. Po dosavadních zkušenostech s činností skupiny "Ztohoven" je nutno se obávat, že se veškerá tato "paralelita" vyčerpá opět v podobě několika víceméně exhibicionistických počinů, ale bez skutečného zakotvení v eticky, materiálně i umělecky autentickém bytí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.