Chci přispět X

Kapitalismus: slovo a realita

Politický myslitel, nejdéle sloužící český senátor, a velký znalec díla Ferdinanda Peroutky Petr Pithart je autorem prvního z ohlasů, jimiž zahajujeme debatu o Peroutkově textu Kapitalismus a inteligence.

Velká hospodářská krize u nás ještě ani nekulminovala a Ferdinand Peroutka burcoval ve své Přítomnosti českou inteligenci proti kapitalismu, který se zkazil. Začal prý po válce dobře, ale zkazil se.

Co z toho pro nás dnes plyne? Všechna lidská uspořádání, kolektivistická i individualistická, nejrůznější hospodářské systémy, formy demokracie i politické režimy mají tendenci kazit se. Protože každá, i malá moc korumpuje. Jde o to, zda a jak je možné včas, bez velkých ztrát chyby uspořádání, systémů, forem či režimů odhalit (popperovsky „falsifikovat“) a postupně je opravovat.

To je ten základní rozdíl mezi nimi. Nikoli v dokonalosti jejich ideálních modelů ať již kapitalistických či socialistických, ale v jejich „ochotě“ ke korekturám. Kazí se všechno, jde o to, zda to musí vždycky shnít a vyhnít, anebo zda je možný „piecemeal engineering“, anebo až „social engineering“. Nehodlám se přít, zda se víc kazí „kapitalismus“ či „socialismus“. Je to neplodný spor, zůstaneme-li u jedněch slov.

Slovo „kapitalismus“ už desítky let zcela záměrně nepoužívám. Z jiných důvodů, než o kterých píše Peroutka. Ne tedy proto, že bych měl o tom slově a o realitě za tím slovem „právě tak málo myšlenek jako o vzduchu, který vdechuji“. Není pro mne samozřejmostí, která nepotřebuje své pojmenování.

Právě naopak. Pouhé jedno slovo je však nebezpečným zjednodušením, abstrakcí, které se vyhýbám, protože chtě nechtě postrkává lidskou mysl i srdce k ideologickému, s politikou se vylučujícím, dichotomickým vnímáním světa.

Když už, tedy je více kapitalismů, tak jako je více socialismů. Mluvme napříště ne o kapitalismu, ale jen o realitách různých kapitalismů, na různých místech světa, v různých dobách. Jistě, lze se bez tohoto slova také docela dobře obejít. Kupříkladu „sociálně tržní hospodářství“ křesťanských demokratů v poválečném Německu je snad dostatečně srozumitelné.

U nás o jednoslovném kapitalismu (bez přívlastku) v pozitivním smyslu jako první mluvil Václav Klaus. Uznejme, že to byla docela odvaha. Pak také Tomáš Ježek (jeho kniha s možná lehce ironickým titulem „Budování kapitalismu v Čechách“), ale ti dva se zcela rozcházeli ve svých představách o tomto –ismu již v roce 1990. Pak se – kamarádi od základní školy – navždy i lidsky rozešli. Byl jsem toho očitým svědkem.

Ježkův kapitalismus měl stát na liberálních principech protestantské etiky, na pravidlech – omezeních, na kontrolních institucích. Klausův byl kapitalismus deregulace a takové expanzivní privatizace, která zachvacuje další a další sféry veřejného zájmu. Ježek inicioval zřízení „věčného“ fondu pro podporu nadací z výnosů druhého kola privatizace, Klaus nadace a vůbec občanskou společnost vždycky jen ničil.

Protože pro Klause je občanská společnost vždycky od ďábla. Také stát a jeho zásahy do ekonomiky jsou u něj vždycky od ďábla, zatímco my víme, že je tomu tak „jen“ někdy, i když to pak může stát za to.

Před třiadvaceti lety byl v Československu ve hře také kapitalismus „rýnský“ (myšlenkově založený na křesťansko-demokratickém „ordo-liberalismu“ Waltra Euckena). Ten pak – jako poválečný „hospodářský zázrak“ Ludwiga Erharda – volně inspiroval na jaře 1990 experty vlády ČR pod vedením jejího místopředsedy Františka Vlasáka, kteří ovšem se svým pouze českým scénářem (slovenský bohužel neexistoval) prohráli se transformačním scénářem federálním, který zosobňoval Václav Klaus. Protože ten si dokázal pro svůj scénář zorganizovat politickou podporu – ODS. Na rozdíl od nás.

Peroutka rovněž rozeznává, rozlišuje. Kapitalismu poválečnému, kapitalismu rekonstrukce, dává jednoznačně kladné znaménko, a odsuzuje kapitalismus pozdější, anarchický, nezorganizovaný, ústící zákonitě do krize. A nepotřebující demokracii. Volá inteligenci (řekl by dnes „intelektuály“?), aby mu čelila. A chová iluze o tehdejším Sovětském svazu. Také o možnostech plánování. Nebyl sám.

Někdy na podzim 1991 nám s Jiřím Dienstbierem řekl v jedné pražské hospodě velký Evropan Ralf Dahrendorf: nechci vám (přijel na sjezd Občanského hnutí) brát iluze, ale vy možná netušíte, do čeho jdete. Vy si asi představujete kapitalismus jako ten počestný, poválečný kapitalismus práce, šetření a odříkání, odkládané spotřeby, kapitalismus dlouhých peněz, zodpovědného investování, únosných sociálních rozdílů…

Ale vy jste teď nastoupili do toho nejhoršího „vlaku kapitalismu“, jaký kdy byl na trati! Tohle teď je „cassino capitalism“… Abyste to věděli… Nevím jak Jiří, já asi opravdu nevěděl… A pochopil jsem jeho slova až později. Nebyla ani tak varovná, spíše jaksi fatalistická, účastná: máte, přátelé, smůlu, on ani jiný vlak na trati teď není... Tak jsem tehdy velkému evropskému liberálnímu mysliteli (se sociálně-demokratickým rodinným zázemím) rozuměl.

Neplyne z toho Dahrendorfova postesknutí za padesátými a šedesátými lety nic praktického, ale ukázalo se, že i po druhé světové válce se „obnovující“ kapitalismus, přinejmenším v Německu, docela osvědčil. Jako v očích Peroutkových kapitalismus po válce první. Začátkem devadesátých let se ovšem světem vítězně nesla mantra „washingtonského konsenzu“. Imperativ deregulace byl v ní mezi imperativy na prvním místě.

Je tedy více kapitalismů. Nebo už jen – bylo? Zdá se, že jich ubývá. A že globalizace (to, co „se“ nám děje…) a trvající imperativ deregulace všechno cpe do jednoho vlaku. Ani já jím nechci jet. Co mohu, co můžeme dělat? Jak mu lze čelit? Když spekulativní finanční kapitál pracuje s miliontinami vteřin?

Upřímně protikorupčně zaměřený miliardář Karel Janeček mně vysvětloval, že má myšlenkovou dílnu a kontrolní displeje v Praze, ale hardwary v Londýně, u tamní burzy, protože kdyby pokyny prodávat a kupovat cenné papíry všeho druhu dával jeho geniální algoritmus z Prahy, rozdíl oproti Londýnu by byl dvě miliontiny vteřiny, a to už je, panečku, pořádný rozdíl... I když všechno běží optickými kabely. Byl by u pultu později, aby bylo rozuměno. Nebyl by tak úspěšný.
Co můžeme proti tomu světu tisíců z principu neprůhledných finančních opěrací za jednu vteřinu dělat? Za kterými se skryje cokoli, všechno?

Pracovat pro takovou Evropskou unii, která postaví spekulativnímu, sobeckému, neproduktivnímu, ba destruktivnímu kapitalismu hráze pravidel, kontrolních institucí. Bude to to nejspíše Evropa federalizovaná, i když – jako všechno v tomto kontinentálním měřítku desítek států – půjde o federaci sui generis. Právě jen v Evropě se takové dílo může podařit, a to proto, že je, a musí zůstat maximálně pestrá a uchovat si tak v sobě nejvíce zkušeností v malém prostoru a v relativně krátkém čase.

Čeho je dnes i zítra v takové federalizované Evropa třeba, není deregulace, ale re-regulace. Je třeba přesnějších, přísnějších pravidel. Ne v měřítku planety, to už se asi nepodaří, ale v měřítku Evropy, naší Evropy. Ne ovšem adresných závazných plánovacích ukazatelů (kolik čeho a jak zahnutého), ale obecných, formálně jakoby prázdných pravidel, omezujících všechny stejně. Pravidel, u kterých se z principu neví, pro koho budou jednou příznivá a pro koho nepříznivá: musí jít o neznámé budoucí adresáty.

Pro někoho je to kupodivu, ale takovýto výměr toho, co jsou (a co nejsou!) pravidla, zakládající vládu práva i v hospodářském životě, najdeme u Friedricha Augusta von Hayeka. Opravdové liberály nelze v tomto našem úsilí po přesnější a přísnější regulaci zejména finančních institucí vynechat.

Peroutka uprostřed velké hospodářské krize viděl, že „kormidelník je poloslepý, lehkomyslný nebo opilý“ a burcoval tehdejší inteligenci. Dnes je kormidelník dobrovolně svázaný v podpalubí, loď drží směr, který si skoro nikdo nepřeje (někteří si jej zajisté přejí, ale právě na ty už skoro nelze ukázat prstem), ale inteligence jako kdyby se smiřovala se svou bezmocí.

Měla by vždycky začínat tím nejdůležitějším, co by měla umět právě ona: ohledávat realitu a hledat a prověřovat slova, která k ní pasují, anebo nepasují. Vždyť dnes skoro všechno, co neumíme pojmenovat, „nazveme“ tím, že k nějakému slovu přidáme předponu post-.

Je to projev zoufalství, které rezignuje na složitost světa? Pohodlná nápodoba? To když například téměř všichni otrocky přijímají taková zavádějící slova, jako třeba „opoziční smlouva“, ačkoli ta smlouva opozici vylučovala, a to pokud možno navždy.

Rozlišovat! Rozlišovat slova a realitu! Nepřetržitě pracovat na možná přesné, srozumitelné korespondenci slov a reality, to je základní zadání pro inteligenci – intelektuály i této krizové doby. Pokud je ovšem přijímají. Pokud ne, jsou sami, jsme sami „poloslepí, lehkomyslní nebo opilí“.

Poloslepí stranickou či ideologickou předpojatostí, lehkomyslní v nakládání s abstrakcemi, anebo opilí pocitem výlučnosti.

Vskutku to vypadá, že Peroutka by dnes opět burcoval.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Slova, slova, slova Neděle, 30.Prosince 2012, 11:32:57

Proč Petr Pithart napsal tolik slov?

Zpočátku se zdá, že chce s Ferdinandem Peroutkou polemizovat, a hloupě polemizovat, jak se tak dívám na Peroutkův text, v závěru už mu spíše dává za pravdu. Proč se nespokojí stručným:

Pravdu díš, Ferdinande Peroutko! Tak, jak jsi napsal, a ne jinak, je nám přemyšlovati a usilovati.

(Čte-li snad můj komentář nějaký obdivovatel Karla Schwarzenberga, upozorňuji, že jsem tu archaickou stylizaci přehnal, Peroutkovi nebylo vlastní přemyšlovati a usilovati, nýbrž přemýšlet a usilovat, Peroutka netikal.)

Petr Pithart vykládá, že prý jsou, nebo aspoň byly, různé kapitalismy, a „Peroutka rovněž rozeznává, rozlišuje. Kapitalismu poválečnému, kapitalismu rekonstrukce, dává jednoznačně kladné znaménko, a odsuzuje kapitalismus pozdější, anarchický, nezorganizovaný, ústící zákonitě do krize. A nepotřebující demokracii.‟ To je hrubé nepochopení Peroutky.

Peroutka píše: „kapitalismus už dávno nepodporuje věc svobody, ani jí neprospívá; jeho osvobozující role, kterou kdysi také hrál, byla skončena před desetiletími...‟ Neříká „Tehdejší kapitalismus osvobozoval, dnešní zotročuje,‟ říká „Tehdy kapitalismus osvobozoval, dnes zotročuje.‟ Mluví o stejném kapitalismu, jen o jiné době. Osvobozující role kapitalismu vyplývala z poměrů, které předcházely jeho nástupu, z tehdejších forem nesvobody, které kapitalismu předcházely. Peroutka si nestěžuje, že kapitalismus se zkazil, Peroutka varuje, že cílem kapitalismu není svoboda člověka, že kapitalismus odstranil staré nesvobody proto, aby je nahradil novými.

„Mluvme napříště ne o kapitalismu, ale jen o realitách různých kapitalismů,‟ vyzývá Petr Pithart, a tvrdí: „Jistě, lze se bez tohoto slova také docela dobře obejít. Kupříkladu ‚sociálně tržní hospodářství‛ křesťanských demokratů v poválečném Německu je snad dostatečně srozumitelné.‟ Kromě dojemné snahy zdůraznit, že strůjci „sociálně tržního hospodářství‟ byli právě křesťanští demokraté (zkazili oni se během Studené války, nebo jen dohráli svou pozitivní historickou úlohu, a sami stále stejní, se stejnými cíli, stali se škůdci obecného blaha a nepřáteli demokracie?), projevuje se tu ztotožnění demokratického sociálního státu s kapitalismem.

Všimněme si, že Peroutka mluví o kapitalistickém výrobním způsobu („Žije kolem nás masa lidí, kteří na to jaksi nevěří a považují kapitalistický způsob výroby za jediný a přirozený, nikterak něčím zvláštní způsob výroby.‟) a hospodářském řádu („dnešní hospodářská krise skoro vyučuje jako učitel zvláště k tomu zjednaný, že tento hospodářský řád není schopen milionům lidí zajistiti bezpečnost živobytí‟). Demokracii, jakožto společenský řád, Peroutka vidí ne jako formu nebo vlastnost kapitalismu, ale jako zcela jinou kategorii, jinou část uspořádání světa, která na kapitalismu nikterak nezávisí, jen se s ním musí nějak vypořádat: „Jestliže demokracie nechce, aby z této správné analysy vyvodil důsledky někdo jiný, kdo by je uskutečnil nepochybně v přehnané a po mnohých stránkách barbarské formě, musí je vyvodit sama. Musí podrobit kapitalismus rozumnému plánu. Musí regulovat toto dravé řečiště, přesto, že všichni hastrmani v něm ujišťují, že to nejde.‟

Co Petr Pithart chválí jako hodný kapitalismus (a vyzdvihuje jako zásluhu křesťanských demokratů), byla demokracie, snad bychom mohli říci demokracie sociální, která si vzala k srdci Peroutkova slova, aspoň po trpkých zkušenostech krize a světové války se poučila z Marxovy analýzy, a „podrobila kapitalismus rozumnému plánu‟. V čem žijeme dnes, je demokracie zbitá a znásilněná kapitalismem, se kterým naivně uzavřela manželství a v poblouznění roztrhala manželskou smlouvu, kapitalismem, s nímž se ztotožnila a přestala se před ním mít na pozoru. Pohrdla Marxem a zapomněla na Peroutku.

Celá ta spousta slov, kterou jsem právě napsal je zbytečná, protože všechno podstatné, co jimi říkám, je v Peroutkově textu. Mohl jsem si ta slova nechat od cesty, kdyby si Petr Pithart Peroutku pozorněji přečetl. Všechno již bylo řečeno, jenomže mudrci mluví, psi štěkají, a karavana otroků jde dál. „Všechno již bylo řečeno,‟ jak napsal Stanisław Jerzy Lec, „ale ne všemi.‟

1463599_10152404334252786_1734281146_a

David Lobpreis - Znojmo

Hm.... Neděle, 30.Prosince 2012, 12:15:4

"Co můžeme proti tomu světu tisíců z principu neprůhledných finančních opěrací za jednu vteřinu dělat? Za kterými se skryje cokoli, všechno? "... Pana Pitharta bych teda za účetního rozhodně nechtěl. :-)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Umění číst Pondělí, 31.Prosince 2012, 09:37:58

Mnohomluvně jsem tu zkritizoval mnohomluvnost Petra Pitharta na základě četby pouze první části Peroutkovy eseje, a ve druhé vidím, že Petr Pithart ji před napsáním svého textu nejspíš také nečetl. Některé věci, které v první části lze snad při trochu nepozorném čtení přehlédnout, rozvádí Peroutka dále dosti podrobně a srozumitelně:

„Změna není v tom, že by se byl kapitalismus sám změnil k horšímu, nýbrž v tom, že se změnila situace, v níž působí; a změnila se v neposlední příčině právě jeho automatickým působením. Nebyv regulován žádným rozumným plánem, vytvořil si sám ony obtíže, ve kterých se nyní zmítá. ‟

Dokonce není ani třeba mých jízlivých poznámek na adresu Pithartovy náklonnosti ke křesťanství, sám Peroutka je k náboženství rovněž skeptický: „Historie je hřbitov systémů, jež po nějakou dobu vykonávaly užitečnou funkci, a potom odumřely. Jako křesťanství, tak i kapitalismus byly nejlepší a nejpokrokovější formou, jíž byla doba schopna.‟

Jistě by Petr Pithart mohl s těmito stanovisky Ferdinanda Peroutky polemizovat, ale pak by bylo nanejvýš vhodné, aby se k této polemice otevřeně přihlásil. Rozhodně by neměl Peroutkovi podsouvat představu o proměnách a různých formách kapitalismu.

Peroutka nemluví o vývoji kapitalismu ani o potřebě jeho proměny, co Peroutka žádá změnit je vztah demokracie ke kapitalismu: „Demokracie měla zacházeti s kapitalismem jako se svým sluhou; místo toho dopustila, aby v mnohém ohledu se stal jejím pánem. Není to rozumné a není to ani důstojné.‟

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.