Bída totality a jazyk normalizace: k diskuzi o legitimitě DSSS

Vít Strobach reaguje na text Františka Kostlána úvahou o společnosti, ve které nalézá podporu extremistické myšlení a o omezených možnostech současné vědy.

Někteří lidé by rádi viděli Vědu na místě soudce, který může vyřknout ortel nad aktuálními problémy společnosti. V neposlední řadě nad tím, kdo chce či nechce v této zemi nastolit totalitu. Mezi jinými to v nedávném článku na Referendu naznačil i František Kostlán. Vědci se jen musí zbavit svých „ideologizovaných tezí“, pak už to půjde jako po másle. Pan Kostlán se nad „ideologizací“ rozčiluje patrně především proto, že není zvyklý na to, aby se ze strany oné Vědy ozval třeba jen nepatrně kritičtější hlas ohledně některých fundamentálních problémů. Experti, či oni „odideologizovaní vědci“, by (nejen) podle něj měli patrně přinášet především své bene současnému stavu demokracie, potvrzovat to, že se máme dobře a zítra budeme zase o krok dále. Zpátky ni krok. Nicméně právě vědecké prostředí je jedním z dobrých příkladů toho, jak silná dioptrická skla si musíme nasadit, abychom viděli, jak se věci hýbou k lepšímu.

Fetiš Pokroku zůstal zarytý v představivosti dnešních (neo-) liberálů velmi hluboko a brání jim nejen vnímat to, proč tato země nevzkvétá, ale reflektovat také její minulost. Konečně, obojí je na sobě velmi úzce závislé. Jsou to především oni, kteří nutně potřebují totalitu za svými zády. Totalitu, která bez dalšího vysvětlování poskytuje obraz zlé minulosti a vodítko, normu pro současnost. Všechno, co se odklání od zavedených limitů (normativně stanovených spíše dobou těsně po Listopadu než samotným obdobím sametové revoluce), je stejně zlé jako to, co jí předcházelo. Je to zlé, protože „totalitní“. Veškerý „extrém“, ať už je jeho skutečným obsahem cokoliv, lze stigmatizovat právě díky parádnímu slovníku (neo-) normalizace, do kterého je slovo totalita zapsáno zlatým písmem.

Totalita je opravdu pěkně znějící slovo, kterému všichni rozumí, lépe řečeno jde o zkratku, jež sice často nemívá žádný konkrétní obsah, ale zato se dá použít jako mimořádně účinné stigma na celou řadu historických jevů. Je to metafora, která je natolik bezbřehá, že „umí“ popisovat téměř jakoukoliv sociální skutečnost, například jak nacistické Německo třicátých let, tak komunistické Československo let padesátých až osmdesátých. V tomto úžasném (totalitním) homogenním světě se jí „daří“ popsat jeho aktéry, nejen nacisty, fašisty a komunisty, ale podle situace také všechny jejich možné „napomahače“, čert vezmi detaily, všechny, kdo se odchýlí od demokratického středu, který přese vše nakonec kráčí vzhůru úzkou soutěskou mezi nebezpečnými skalisky různobarevných totalit. Je to právě současná, námi žitá „demokratická“ normalizace, která si potřebuje vymýšlet instituce s charakteristickým názvem – Ústav pro studium totalitních režimů. Krom světlých výjimek se zde prozatím soustředili právě ti experti, kteří umí zatančit rituály totality a posvětit jimi dobu po apokalyptickém zlomu.

Co naplat, že současná česká (kritická) historiografie upozorňuje na to, jaké důsledky má naplňování veřejného prostoru pojmy s tak nízkou výpovědní hodnotou, jakým se stala právě totalita v její vulgarizované podobě (od dob Hannah Arendtové uplynulo příliš mnoho vody). Tato věda ovšem zůstává zavřena za zdmi svých akademických pracovišť. S ní jsou tam dosud zaklety nejen pojmy, které mají mnohem větší vypovídající hodnotu, ale i hlubší promýšlení kontinuit a diskontinuit mezi československými osmdesátými a devadesátými lety. Nebo-li mezi dobou před „velkým třeskem“ a po něm. Jen za zavřenými dveřmi se také může rozvinout pře o to, jestli je pro ten nynější „režim“ vhodnější označení „kapitalismus s lidskou tváří“, nebo „kapitalismus normalizační“. Za nimi také zaznívají slova „renegátů“ o tom, jestli mezi onou „totalitou“ osmdesátých let a „demokracií“ let devadesátých není náhodou v politickém a ekonomickém diskurzu více spojitostí než odlišností.

Jistě, řekne se, to je ale dnes především otázkou autocenzury. Není, rozhodně ne jenom. Ve svobodě naplňující se na volném trhu to dnes ona věda, která by podle některých měla svými kritickými analýzami pomoci celé společnosti k sebereflexi, dotáhla tak daleko, že se obává o každý úvazek – ať už na veřejných vysokých školách či akademii věd. Tento stav konzervuje intelektuální prostředí. Nejde přitom vůbec jen o pedagogy, ale rovněž o nastupující generace intelektuálů – vědců. Uzavřené a konzervativní struktury se samy účinně reprodukují. Nevezmu si přeci doktoranda, který by mi přerostl přes hlavu a nedejbože ukrojil nějaký ten ždibek mého grantového koláče. Dostat se do společenských sítí vědeckých institucí vyžaduje, aby měl člověk v prvé řadě značně zvýšenou schopnost přizpůsobení se tiché průměrnosti. Je to začarovaný kruh. Samozřejmě není problém pouze na straně ekonomiky, nedostatku peněz – to je pouze v onom liberálně-tržním systému viditelným bodem, spektáklem, kolem nějž se soustředí jeho příznivci i kritici. Od vědy v každém případě nyní nelze mnoho očekávat, jistě ne tehdy, pokud se shodneme, že má přinášet i jiné než technologické inovace v oblasti chemického (aj.) průmyslu.

Jinak řečeno, nevěřme v samospasitelnost vědy a nedělejme si iluze, že současná věda dokáže posunout problematiku někam dál. Zvláště pokud je to věda, která sama sebe považuje za neideologickou. Osobně raději přemýšlím sám, potažmo ve společnosti rozumných, kriticky uvažujících lidí.

Na rozdíl od pana Kostlána si myslím, že je nutné se ptát po tom, co všichni ti „extremisté“ vlastně chtějí. Například proto, abychom pochopili, proč má Demokratická strana sociální spravedlnosti mnohem širší podporu, než kolik lze u nás napočítat holých hlav. Co, kromě rasismu, může v programu této strany oslovovat a proč. Dokonce si osobuji i právo ptát se potom, jestli to, co dělá onen „demokratický stát“ vůči tomu, kdo svým „konáním směřuje zřetelně k totalitě“, je legitimní a co toto jednání znamená pro celou společnost. Naopak, kromě mnoha dalšího z textu pana Kostlána nepokládám za rozumné se domnívat, že by bylo „Zvaní různých extremistů na vysoké školy, aby zde přednášeli studentům, (…) projevem naprosté nezodpovědnosti.“(Toliko Kostlán) Tito pedagogové jistě nedodávají extremistickým ideologiím na věrohodnosti a extremistickým stranám na legitimitě v očích veřejnosti, už proto ne, že na ni nemají prakticky žádný vliv. A pokud se nestane něco opravdu neočekávaného, budou ho mít stále menší. Zmíněným pedagogům bych spíše vytkl, že se zabývají jen tím, co je mimo-řádné, úchylné, řekněme extrémní a jen velmi okrajově tím, co je úplně normální. V prvé řadě jazykem normalizace, který má obzvláště tuhý kořínek.

Vážený pane Kostláne, vždy jsem měl špatnou paměť na jména, musím se tedy omluvit i za svou chybu v minulém článku. Neměli bychom se ale příliš nechat unášet jmény (třeba i demokracie, totalita), ale spíše se dívat na to, co konkrétního v dané situaci označují a jakou mají funkci. Proč například Tomáš Vandas pod hlavičkou „demokratické“ strany mluví o polistopadové České republice jako o totalitním státu a jak to celé souvisí s tím, že se tato strana může stát pro některé lidi legitimní, normální součástí politické scény ..., a to třeba i pro lidi, kteří neřvou „Cikáni do plynu“ a nechodí si zahajlovat na koncerty neonacistických kapel.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.