„Je dnešní stav tím ideálem, co společnost v roce 1989 požadovala? Je dnešní chaos a úpadek tím, co si lidé přáli? Dovolím si tvrdit, že určitě ne. I proto nastal čas pootočit kormidlo. Vyrvat moc těm, kteří si ji uzurpovali s vědomím, že nám budou vládnout navěky," promlouval Petr Vandas, předseda Dělnické strany, 17. listopadu 2009 na Národní třídě.

A v Programové listině Dělnické strany sociální spravedlnosti z 20. února 2010 se lze dočíst: „Programem DSSS je vytvářet demokratickou společnost na principech sociální spravedlnosti pro všechny občany našeho státu, a to bez rozdílu rasy, věku a pohlaví.“

Není to tak dávno, co jsem slyšel v hospodě, že už jediné, co se v téhle zemi dá volit, jsou hoši z Dělnické strany… jsou to totiž prý jediní opravdoví antikomunisté. Česká kolektivní paměť, tedy kolektivní paměť značné části dnešní české společnosti, našla v antikomunismu způsob, jak se vyrovnat s dobou před listopadem 1989, s dobou, která byla na rozdíl od zářných dnů porevolučních vyznačena totalitou, se kterou sice slušný člověk nesouhlasil, ale ve svém principiálním odporu raději stavěl chaty a pekl buřty.

Nemohl-li svůj odpor projevit tehdy, ujímá se vášnivé horlivost proti komunistům alespoň dnes. O tom už se dnes v některých kruzích mluví celkem otevřeně. Tuto paměť, jakkoliv jde o extrémní variantu, mají a posilují také naši dělničtí bojovníci za čistotu národa, které by snad někteří rádi odbyli jako okrajový jev.

Sám jsem přesvědčen, že neonacismus a fašismus je prozatím spíše problémem položení důrazu, pro většinu lidí se stává opravdu viditelným až ve chvíli, kdy jsou touto kartou odůvodňovány další a další zásahy do veřejného prostoru, naposledy např. zákaz zakrývat si na demonstracích tvář, nebo do prostoru intimního — odposlechy, monitoring, silnější pravomoc policie.

Na druhou stranu ti chlapíci v hospodě, kteří pěli chválu na nedávno soudně zrušenou DS a kteří nemají důvod dnes stejným způsobem nechválit „obrozenou“ DSSS, byli poměrně obyčejní konzumní dvacátníci — žádný velký radikalismus z nich cítit nebyl, snad jen touha po něčem, co by zase bylo možné pojmenovat, touha po něčem velkém a důsledném.