Politika k Číně je dosud největším selháním Sobotkovy vlády i ČSSD

Jakub Patočka

Podlézání České republiky čínskému politbyru je jedním z nejkřiklavějších příkladů ztráty schopnosti českého státu slušně sama sebe spravovat. Takto se „fungující stát“ nechová.

Když na velikonoční pondělí přiletí do Prahy čínský prezident Si Ťin-pching, aby podepsal „strategické partnerství“, všichni obvyklí obhájci „státní suverenity“ patrně zůstanou doma, i když se bude jednat zřejmě o nejhorší příklad ztráty nejenom suverenity, nýbrž přímo elementární sebeúcty, českého státu po roce 1989. Vezměme to jako jeden z příznačných paradoxů ilustrujících pokřivenost současné zdejší politické debaty.

České vztahy k Číně trpí dlouhodobě nedostatkem realismu. Na jedné straně tu má tradici romantický aktivismus, který ze země velikosti Tiencinu vznáší vůči Číně státoprávní požadavky radikálnější než dalajláma. Příznačné je, že nadšenečtí bojovníci za „svobodu Tibetu“ zpravidla netuší nic, anebo jen pramálo, o situaci Ujgurů v Sin-ťiangu, případně o situaci demokratického Tchaj-wanu, jehož svoboda a nezávislost jsou posud reálné, stejně tak jako jejich akutní ohrožení.

Druhý pól rezignace na realismus v české debatě o Číně je o stupeň mladšího data, byť z určitého pohledu lze jeho kořeny naopak snadno vystopovat v předlistopadovém režimu. Spočívá v přesvědčení, že Čína je výhodným ekonomickým, ba i politickým partnerem, nad jehož vnitřními poměry či mezinárodními ambicemi se není třeba dvakrát ošívat.

Je vcelku příznačné, že vrcholní představitelé obou směrů rezignujících na realismus ve vztazích k Číně, Martin Bursík a Jaroslav Tvrdík, se u příležitosti čínské státní návštěvy chystají v Praze demonstrovat. Nemá smysl debatovat o tom, který z obou gentlemanů má o Číně pošetilejší představy, sama skutečnost, že jeden z nich má zásadní vliv na určování české politiky vůči asijské velmoci je snad nejkřiklavějším příkladem postupné proměny České republiky v pomatený stát bez schopnosti definovat své zájmy a účinně je prosazovat.

Čínské zájmy v České republice versus české zájmy v Evropě

Jakákoli smysluplná debata o české politice vůči Číně by měla vycházet z praktické a věcné analýzy současné politické i společenské situace v nejlidnatější světové velmoci. Měli bychom také analyzovat, jaké zájmy má Čína ve světě a v Evropě. Důkladná úvaha nad takovými poznatky by pak měla vést k formulaci našich vlastních zájmů a naší pozice vůči Číně.

Současná Čína je světová velmoc číslo 2, která je posud na vzestupu. O všem podstatném v ní rozhoduje komunistická strana, dodnes silnější a brutálnější, než jaká kdy panovala u nás. Vůdci čínských komunistů nezapomněli nic ze svých krutých metod vynucování poslušnosti, ale nadto si osvojili veskrze pragmatický vztah k ekonomické globalizaci i metody prosazování mocenských zájmů prostřednictvím lobbingu a za použití, či spíše zneužití, soudnictví. Čínské politbyro dnes svou vládu uplatňuje brutálně uvnitř a tvrdě prosazuje své zájmy na mezinárodním poli.

Je příznačné, že chlácholivě o Číně u nás hovoří především lidé, kteří čínsky neumí, a vše, co o ní vědí, se dověděli od pečlivě prověřených Číňanů či z toho, co jim oni „na jejich vlastní oči“ ukázali. Naopak vážná varování zaznívají od sinologů (jež takový Jaroslav Tvrdík při své jazykové výbavě zřejmě pokládá za odborníky na hřích), Martina Hály v Hospodářských novinách, Ondřeje Klimeše v Orientaci Lidových novin či Olgy Lomové v Deníku Referendum.

Například Ondřej Klimeš v sobotní Orientaci LN popsal kruté metody vynucování poslušnosti v Číně. V důkladně zpracovaném textu plném odkazů na texty předních expertů na současnou Čínu popisuje otřesný stav poměrů, jež v zemi dnes panují. A tak například vedle popisu obnovení nechvalně proslulé praxe krutě vynucovaných falešných veřejných doznání líčí rovněž inovativní praktiky čínského režimu v potlačování opozice prostřednictví internetu.

„Rogier Creemers z Oxfordské univerzity výstižně označuje dnešní čínský systém za kyberleninismus: režim štědře investuje do „informatizace“ (sin-si-chua), tedy rozvoje IT a jejich využití pro politickou bezpečnost. Zcela vážně plánuje vytvořit takzvané integrované informační prostředí, kdy bude moci z telefonátů, e-mailů, sociálních sítí, chatů, messengerů, prohlížečů, vyhledávačů, nákupních serverů, rezervačních systémů, internetového bankovnictví a dalších platforem sledovat nebo dokonce předvídat chování občanů. Díky provázání mocenských a ekonomických elit strana navíc může počítat se spoluprací největších e-magnátů. Příkladem je veleúspěšný server Alibaba, jehož zakladatel Jack Ma nijak nezakrývá propojení svého impéria s vládnoucí oligarchií. Srovnání čínského režimu s „oldschool“ dystopiemi My od Jevgenije Zamjatina nebo 1984 od George Orwella je sice stále namístě, dnešní možnosti však začínají připomínat spíš filmy Matrix a Minority Report.“

Jaké zájmy má takováto Čína v České republice? Vcelku přesně to shrnuje pondělní Respekt: „Přitažlivost České republiky, země o velikosti okresního města v Číně, je jinde - v politické rovině. Podle diplomatických zápisů, do nichž měl Respekt možnost nahlédnout, považuje Peking v současné době Českou republiku za „nejpřátelštější zemi v Evropské unii“. Číňané explicitně oceňují „vyvážený postoj“ hlavních představitelů státu a těší se na „radostnou spolupráci“.“

Jinak řečeno Číňanům se jedná o to, aby skrze postkomunistické země s mnohem slabší politickou kulturou, než jakou vykazují země západoevropské, uplatňovali v Evropské unii svůj politický vliv. O totéž se tady ostatně pokoušejí další velmoci, Rusové a Američané. A také evropské či světové korporace.

Předvídatelný výsledek takového děje je nasnadě. Oslabování Evropské unie ostatními světovými velmocemi může nakonec vést k jejímu rozvratu. Selhání skupiny visegrádských zemí v tak zvané uprchlické krizi toho bylo názorným a dosud nejvarovnějším příkladem.

Takovéto oslabování Evropské unie zvyšuje riziko, že zakladatelským státům evropské politické integrace v čele s Německem a Francií dojde trpělivost. Prohloubí pak svou integraci v rámci tak zvaného tvrdého jádra EU, protože už nebudou mít jinou možnost, jak v rámci čím dál tvrdšího konkurenčního zápasu velmocí obstát.

Může se to před nimi vyjevit i jako nejlepší cesta, jak mnohem účinnějším způsobem prosazovat své zájmy i vůči selhávajícím a zhoubným virem xenofobie a nacionalismu zasaženým postkomunistickým středoevropským státům, které se dnes nechávají používat k oslabování EU tu Rusy, tu Číňany, tu Američany. Je zvyšování rizika takového vývoje v zájmu České republiky?

Sluší se poznamenat, že jakkoli polistopadová zahraniční politika České republiky spjatá s osobami Václava Havla, Saši Vondry či Karla Schwarzenberga má na tomto podrývání Evropské unie bohužel svůj podíl, nejvýrazněji při skandálním oslabováním společné evropské pozice před Bushovým kriminálním vpádem do Iráku, srovnávání Spojených států s Čínou v současné debatě, jako by se jednalo o dvě analogické mocnosti, je jinou formou frapantní rezignace na elementární politický realismus. USA prostě nejsou obdobou Číny.

Lze je kritizovat z řady různých důvodů, nejčastěji proto, jak často a hluboce se zpronevěřily svým deklarovaným ideálům, ale zůstávají reformovatelnou a v mnoha směrech inspirativní demokracií, a také naším spojencem. Čína je země, kterou jistě není na místě démonizovat, jistě je správné vést s ní všemožný dialog a pomáhat jí v něm k proměně v demokracii, ale realistický pohled na ni nutně povede k závěru, že je pro současný svět a jeho schopnost řešit civilizační otázky státem nebezpečnějším nežli Rusko. Nikdo jako Bernie Sanders zatím v žádných čínských primárkách nekandidoval.

V každém případě snahy Číňanů vytvořit si z České republiky obchodní přístav ve střední Evropě předpokládají naši ochotu zrazovat své spojence v Evropské unii a v NATO. A jakkoli můžeme chovat vizi o mezinárodním systému bezpečnosti, v němž úlohu Severoatlantické aliance převezme OSN v rámci demokratizace celého mezinárodního společenství — v duchu reformních návrhů Československa z roku 1992 — naše současná jednání s Čínou míří směrem právě opačným; jsou typickým příkladem ustavování vztahu imperiálně smýšlející velmoci a jejího slabého, politicky nekompetentního satelitu.

Uzavření dohody o „speciálních“ vztazích s Čínou je tedy manifestací naší slabosti, nikoli síly. Jedná se o fatální selhání české zahraniční politiky, o příklad chřadnoucí schopnosti České republiky rozumně, se znalostí faktů, definovat a hájit své státní zájmy.

Vztah k Číně a vyhlídky české demokratické levice

Nikoli nepodstatným aspektem sporů o to, jaký má být vztah České republiky k Číně, je také debata o charakteru české demokratické levice. Má být tváří české levicové politiky vůči Číně nadšený čínský maňásek Jaroslav Tvrdík, anebo v oboru široce mezinárodně respektovaná autorita profesorka Olga Lomová? Sama skutečnost, že je možno tuto otázku klást, ukazuje hloubku propadu ve schopnosti české vlády i ČSSD kompetentně formulovat svou politiku.

V příběhu je podstatné, že Olga Lomová se k české demokratické levici hlásí. Spolu s autorem tohoto textu patřila k nejužšímu vedení Strany zelených v éře Jana Beránka, kdy se Strana zelených poprvé jasně prohlásila za součást demokratické levice a ČSSD definovala jako svého základního strategického partnera. Dnes je Olga Lomová členkou think-tanku Masarykova demokratická akademie, patří do jejího poradního sboru.

Její analýzy čínských zájmů v České republice i mimořádně pochybné role společnosti CEFC, která čínský vpád do České republiky organizuje, včetně pravděpodobného napojení této podle Jaroslava Tvrdíka „stoprocentně soukromé firmy“ na čínskou rozvědku, měli dlouhodobě k dispozici jak Bohuslav Sobotka, tak Lubomír Zaorálek. Varování před pronikáním čínského vlivu do České republiky, byť mnohem méně konkrétně, ale obsahuje i poslední zpráva BIS.

Fakt, že se oba předáci ČSSD, nadto oba představitelé idealistického křídla v ní, rozhodli vážná varování ignorovat, je velmi nepříznivou zprávou o charakteru i vyhlídkách základní politické reprezentantky české demokratické levice. Ukazuje to — přinejmenším v tomto případě — na povážlivě nízký horizont úvah o naší současné politické roli v Evropě. Vedle již zmíněné koordinace přístupu k uprchlické krizi s postkomunistickými nacionalisty a xenofoby ve visegrádské čtyřce se jedná o nejvážnější politické selhání Sobotkova kabinetu.

V případě tak zvané uprchlické krize předáci ČSSD zjevně nevzali jako východisko reálná fakta o situaci uprchlíků a našich možnostech pomoci jim i podílet se na společném evropském řešení, nýbrž východiskem se jim stala zdivočelá atmosféra ve společnosti. Nevzali v potaz možnosti přijmout opatření, která by šíření iracionální nenávisti a paniky utlumila. A jejich bázlivá reakce ustupující fanatikům je vážným precedentem rezignace na politiku založenou na faktech. O co se opírá naděje, že nepřijdou další, ještě mohutnější nápory fanatismu?

V případě vztahu k Číně se jedná o podobný mechanismus: svou roli mohou hrát úvahy o tom, že Číňané jsou příliš velkou silou, než abychom jim mohli čelit a že mít je v zádech pro ČSSD nemusí být špatnou zbraní ve střetech s Babišem či jinými politickými protivníky. Čili: neuvažuje se tak, že je zapotřebí posílit evropský, humanistický a demokratický charakter státu a s takto jeho založenou silou oslabovat moc oligarchie, posilovat EU a naše místo v ní, a třebas pak také mimo jiné vyjednat na realistických základech partnerství s Čínou. Naopak naše neschopnost dobře si vládnout — a zajistit fungující stát — se bere při současných jednáních s Číňany jako výchozí fakt.

Je to rezignované smíření s realitou světa, v němž mezi sebou soupeří velmoci a v němž demokratická politika nijak vážně nedokáže čelit korupční síle kapitálu; falešně vydávané za „realismus“. Jenomže obzor současné mezinárodní demokratické levice leží jinde: ve vědomí, že právě takovouto rezignaci na stav světa je třeba překonávat politikou směřující k posilování demokratických institucí, prohlubování společenské soudržnosti a ekologické udržitelnosti.

Poměřujme to s bezprogramovým cynickým technokratem Jaroslavem Tvrdíkem, který by tak, jako dnes Sobotkovi, mohl o Číně klidně radit také komunistům nebo ODS, s jejichž předsedou a expředsedou se sešel včera na parlamentním semináři, korunovaném bombastickým arcitlachem, že se tu zbuduje kanál Dunaj-Odra-Labe. Tak velkolepý plán by zasluhoval, aby se osobám nesouhlasících — nejen, ale i — sociálních demokratů dostalo cti vyztužit betonové základy stavby čínsko-českého přátelství. A tak dokud ještě můžeme, zdvořile se ptáme: neměly by ambice ČSSD ležet úplně jinde?

Ostuda bude pokračovat. A bohužel teď už i za účasti české vlády. Foto FB Miloše Zemana

Fakt, že na formulaci české politiky k Číně má vliv Jaroslav Tvrdík, by byl strašnou ostudou, ať už by nositelem této politiky byl kdokoli. Ani Číňané si nás — právem — kvůli tomu nemohou vážit. Jak by mohli chovat v úctě stát, který nechá svou pozici spoluurčovat jejich člověkem, jenž v slepém nadšení hájí čínské zájmy zde, namísto českých v Číně, snad si přitom dokonce pošetile nalhávaje, že jsou totožné?

Jak opakovaně čeští sinologové prokázali, Tvrdík přitom prakticky neví o čem mluví, nezná některé základní aspekty současné čínské politické i společenské reality, a je v podstatě nástrojem čínské moci u nás. Poslední jeho eskapádou jsou skandální výroky o Ťiang Ťing-kuově nadaci, kterou nesmyslně spojuje s Čankajškem. Zatímco podle Tvrdíka má fakt, že evropská pobočka nadace sídlí na Karlově univerzitě, dokládat podjatost profesorky Lomové, ve skutečnosti se tím jen znovu prozradila jeho zbrklost a nekompetence.

Ve svém poznámce o nadaci, zveřejněné dnes v Lidových novinách, profesorka Lomová píše: „Z prostředků nadace jsou podporovány také mezinárodní projekty za účasti akademiků z ČLR a jedním z cílů nadace je propojovat různé akademické komunity po celém světě. První prezident nadace, světoznámý antropolog Li Yih-yüan, díky tomu za svého působení ve funkci získal desítky čestných doktorátů z čínských univerzit.“

A dále: „Pražské centrum CCKF bylo zřízeno jako projev respektu Jaroslavu Průškovi a mezinárodně uznávané Pražské sinologické škole. Je jediné svého druhu v Evropě a jeho nejbližším partnerem je sinologické centrum CCKF při Harvardově univerzitě v USA.“

Je možné ostudu, k níž se schyluje a jež zde na velikonoční pondělí naplno propukne, ještě nějak napravit? Zajisté ano. Premiér a ministr zahraničních věcí by měli veřejnost ujistit, že na budoucí českou politiku k Číně nebude mít Jaroslav Tvrdík a jemu podobní čínští lobisté už žádný vliv, že česká pozice vůči Číně se neodchýlí od společné politiky EU, a že další česká politika k tomu tématu bude vznikat za účasti českých odborníků, kteří — pro pána Jána, netrestejte mě za takové nároky na kvalifikaci — umí čínsky, jako je třeba Olga Lomová či její kolegové Hála nebo Klimeš.

    Diskuse
    March 23, 2016 v 7.26
    Vlastně se nic neděje
    Mezinárodně respektovaná autorita, profesorka Olga Lomová, bohužel nenávidí Komunistickou stranu Číny a v Deníku Referendum důsledně zobrazuje Čínu jako říši zla. Taková reaganovská rétorika mi přijde natolik otravná, že jsem její články dávno přestal číst.

    Vůbec se „zásluhou‟ Olgy Lomové článkům o Číně v Deníku Referendum většinou vyhýbám. Se značnou nedůvěrou jsem přistupoval i ke kritice pražské družby s Pekingem z pera Tomáše Křemena: http://denikreferendum.cz/clanek/22436-praha-a-peking-kamaradi-do-deste Ta mě příjemně překvapila, ale obávám se, že v Deníku Referendum je spíše výjimečná.

    Kam vede vykreslování říší a os zla, vidíme na případu Ruska. Tak dlouho mělo „mezinárodní společenství‟ Putina za padoucha, přestože Rusko narozdíl od USA dbalo na dodržování mezinárodního práva, až se Putin na mezinárodní právo a dobrou pověst vykašlal a prostě si vzal Krym.

    Čína se rovněž chová v mezinárodní politice lépe než USA, zejména v Africe si získala značnou oblibu tím, že se nevměšuje do vnitřní politiky států, se kterými obchoduje, a uzavírá obchody bez politických podmínek a požadavků. Zatím.

    Co nám vlastně od jednání s Čínou hrozí? Je důvod domnívat se, že nebude čistě obchodní — aspoň pokud naši představitelé budou mít dost rozumu, aby na čistě obchodním jednání trvali a čínským partnerům se snaživě nepodbízeli? Varovná je samozřejmě účast Jaroslava Tvrdíka, člověka, který zlikvidoval České aerolinie, ten nám žádný výhodný obchod nevyjedná. Nejsme nicméně na nevýhodné obchodování už dávno zvyklí, můžeme s Čínou dohodnout něco ještě horšího, než už jsme v minulosti nasmlouvali?

    Jak dalece náš přístup k Číně vybočuje ze společné politiky Evropské unie a jak ji narušuje, mi z článku není jasné. Ono mi ostatně není jasné ani to, zda nějaká společná politika EU existuje. Česká republika má ostudné „zásluhy‟ spíše na rozbíjení společné politiky EU než na jejím budování, není v tom nicméně ani zdaleka sama. Dostat do čela EU osoby nevýrazné a slabé, které hlavně nezastíní nikoho z představitelů jednotlivých států, bychom sami nedokázali. Británie si nedá ujít jedinou příležitost k rozbíjení EU, měli bychom doufat, že konečně odejde, Německo si hraje na vůdce EU, takže jako nejvyšší představitelka EU zpravidla vystupuje Angela Merkelová, a Francie se snaží dohnat Německo a taky dohodnout separátně něco, k čemu se EU nadšeně přidá.

    My jsme se nedokázali spojit s přirozenými partnery ve Visegrádské čtyřce k prosazení svých zájmů v EU, místo toho jsme si hráli každý na vlastním písečku a navzájem se podráželi, až jsme konečně dosáhli jednotného postupu ve zločinné politice proti přistěhovalcům. Naprosto nám přitom uniká, že když podporujeme v opatření proti přistěhovalcům Davida Camerona, má on na mysli především přistěhovalce od nás.

    Nu a vrcholem evropské politiky je hanebná dohoda s Tureckem o popření práv migrantů a uprchlíků a odmítnutí mezinárodních smluv, které ta práva měly zajišťovat, jakož i o evropské podpoře pro Erdoganův diktátorský až genocidní režim, nota bene spolupracující s Islámským státem. Můžeme s Čínou dohodnout něco hanebnějšího?
    March 23, 2016 v 12.40
    Kladu si otázku,
    proč inteligentní člověk jako pan Macháček zachází s informacemi způsobem, který ho nevyhnutelně musí dovést k omylům. Pokud nečtu to, co mě rozčiluje, protože to odporuje mému předem vytvořenému názoru, tak se ke mně zásadní část informací nedostane.
    JP
    March 23, 2016 v 15.25
    Pane Macháčku, míníte to skutečně tak, že Putin uchvátil Krym p r o t o, že ho Západ už předtím "považoval za padoucha"?...


    A co se toho "nevměšování Číny do vnitřních záležitostí" týče: ano, tam kde státu Západu mají přece jenom určité zábrany uzavřít obchodní smlouvy se státy autoritativními či s otevřenými diktaturami potlačujícími a vysávajícími svůj vlastní lid, tam Čína nemá skutečně sebemenší potíže. Čínským soudruhům se jedná skutečně jenom a pouze o (vlastní) kšeft; nějaká "lidská práva" a podobný balast je skutečně nezajímají ani v nejmenším. Ani v jejich vlastní zemi, ani v jiných zemích, kde větří výhodný byznys.
    VP
    March 24, 2016 v 0.01
    Nechci odbíhat od Číny,
    pane Poláčku, ale pan Macháček podle mě zkratku s padouchem myslel tak, že Západ promeškal dialog s Ruskem v době, kdy o to Putin na začátku prezidentování stál. K tomu stručně, ale s přehledem vizte rozhovor Roberta Skidelského ruské televizi Dožď (anglicky): https://tvrain.ru/teleshow/shanetskaja/intervju_s_robertom_skidelskim_originalnaja_versija-405996/
    March 29, 2016 v 18.11
    Ani já nemohu číst Olgu Lomovou
    a to ze stejných důvodů jako pan Honza Macháček. Proto mi také v DR unikla jeho reakce pod textem Jakuba Patočky. Náhodou jsem totiž ani Patočkův text nečetl a dodatečně jsem se k němu vrátil dnes, po přečtení textu Rudolfa Fürsta v a2larmu: http://a2larm.cz/2016/03/nevitana-navsteva-z-ciny/ . Fürst tam totiž Patočkův postoj hodnotí, a to dost kriticky a podle mne správně. (A jen na okraj, ještě více se mi v a2larm líbil komentář Martina Vrby http://a2larm.cz/2016/03/vitani-si-tin-pchinga/http://a2larm.cz/2016/03/vitani-si-tin-pchinga/.)

    Je zvláštní, kolik jsem našel v krátké reakci pana Honzy Macháčka postojů, s nimiž se ztotožňuju: Uznání pro názor Tomáše Křemena z občanského sdružení Mladí zelení. Hodnocení Putina (až na to, že nevím, jaký konkrétní článek jaké mezinárodní, pro Ruskou federaci závazné smlouvy RF potažmo Putin porušili). Jaroslav Tvrdík nejen zlikvidoval ČSA, ale v letech 2003 až 2010 byl hrobařem i ČSSD a osobně obstojného (na sociálního demokrata) Jiřího Paroubka, kterého nějak uhranul. Společná politika EU k ČLR neexistuje i proto, že EU žádnou společnou zahraniční nemá, neučinila potřebný krok k federalizaci. Politika Visegrádské čtyřky proti přistěhovalcům je zločinná, píše pana Macháček, já bych to je poopravil, že zločinná je politika Visegrádu vůči uprchlíkům a vůči jiným migrantům, pokud chtějí visegrádskými země jen projít, ekonomičtí migranti z Ukrajiny a Ruska tu jsou celkem vítáni, v Polsku a na Slovensku taky.

    Pokud jde o protičínské postoje Olgy Lomové, charakterizuje je i odmítání běžně a všeobecně užívané transkripce čínských znaků do češtiny, jejímž autorem byl v roce 1951 Oldřich Švarný, a to i při přepisu osobních jmen. Švarného přepis je přitom blízký čínské výslovnosti, a každý uživatel češtiny slovo, které je jím zapsáno, dobře vysloví. Umanutost je patrná při jejím psaní o Tchaj-wanu, který je pro ni vždy Taiwan. Je to posedlost amalgamem Rusko – komunismus – Putin – Čína, jíž trpěla Strana zelených trochu už před rokem 2006, kdy byla Olga Lomová její členkou. Tuto antikomunistickou a protiruskou posedlost a nezávislost Tibetu pak prosazovala ministryně Džamila Stehlíková (také tehdy ve straně Zelených) a předseda Zelených Martin Bursík na ní populisticky budoval svou politickou kariéru. Je přitom nepodstatné, zda protiputinovským a protiruským bludům (a také protičínským) geopolitičtí propagátoři věří, nebo je jen pragmaticky šíří – naivita a podlost vyjdou nastejno.
    March 30, 2016 v 18.09
    Umanutost?
    Taiwan není transkripce do češtiny, ale způsob, jak se Tchaj-wan píše v čínské hláskové abecedě (pchin-jinu): ta je také standardní a vytvořili ji Číňané. Lidé si často omylem myslí, že jde o anglickou transkripci a nelíbí se jim to z důvodů jazykového nacionalismu.

    Vidět v tom protičínský postoj zase připadá umanuté mně.Olga Lomová by nepochybně dovedla vysvětlit, proč dává v publicistických a vědeckých textech přednost pravopisu, který používají Číňané, pokud píšou latinkou. V překladech beletrie myslím českou transkripci používá.
    PK
    March 30, 2016 v 22.12
    Předhazovat známé sinoložce "protičínské postoje" je docela legrační
    Svědčí to o úplné argumentační bezradnosti pana Uhla.

    Je to podobné, jako třeba předhazovat "protiruské postoje" rusistovi a překladateli z ruské literatury prof. Putnovi.
    PK
    March 30, 2016 v 22.14
    Ještě pro pořádek připomeňme,
    že Tchaj-Wan (nebo Taiwan, jak je libo), se oficiálně jmenuje "Čínská republika".

    Na důsledném používání tohoto názvu doufám ani pan Uhl nemůže shledávat nic "protičínského".

    PK
    March 30, 2016 v 22.24
    A samotná existence Čínské republiky,
    stejně jako existence Hong-Kongu, usvědčuje ze lži všechny rasisty (i ty levicové, samozřejmě), kteří tvrdí, že Číňané jsou "úplně jiná kultura", pro kterou je demokracie něco cizího, a proti jejich přirozenosti.

    Něco, co jenom imperialistický Západ "vyváží", a snaží se jim "vnutit".
    March 31, 2016 v 7.51
    Ještě k psaní čínských jmen
    Česká transliterace čínských jmen je sice pěkný národní svéráz a tradice, ale také nám přináší problémy. Například čínský president se jmenuje Si Ťing-pching jen v češtině, ve většině jiných jazyků je to Xi Jiinping, podle pinyinu. U méně známých jmen česká transliterace dost ztěžuje orientaci rostoucímu počtu lidí, kteří nečtou jen česky.

    Na používání mezinárodně obvyklé a v Číně kodifikované podoby vlastních jmen by nic protičínského nebylo. A to ani v případě, že za protičínský postoj považujeme jakékoliv kritické zmínky o Komunistické straně Číny.
    March 31, 2016 v 12.31
    O návštěvě Ban Kimoona v Beijingu jsem četl v Renmin Ribao.
    Anebo jsem si v Žen-min ž'-pao (Lidovém deníku) četl o návštěvě Pana Kimuna v Pekingu? Nebo v Pej-ťingu (Běijīngu), jak se také dříve, před pár desetiletími, česky psalo? Ano, můj odpor ke zglajchšaltování češtiny na srozumitelnější světovou novořeč (newspeek), odpor k nepřechylování příjmení a také podstatných jmen v singuláru a naopak moje nechuť k jejich přechylování v plurálu, vyjadřujícímu generické maskulinum, je projevem jistého jazykového nacionalizmu, jenž by mi mohl vyčítat Jiří Kubička. A to i přesto, že americký (anglofonní) zápis čínských jmen a názvů nepletu s čínskou hláskovou abecedou, zapisovanou latinkou, zvanou pinyin (lépe pīnyīn) neboli pchin-jin. Pan Kubička používá výrazy pchin-jin (30.3.) a pinyin (31.3.) promiskuitně a oba výrazy sympaticky česky skloňuje podle vzoru hrad. Mýlí se však, když píše že česky (v transkripci Švarného) je jméno čínského prezidenta Si Ťing-pching. Je to to jen Si Ťin-pching.

    Můj kladný vztah k EU je dán i tím, že i za cenu velkých finančních nákladů se v jejích orgánech udržuje jazyková pluralita (smí se tam mluvit i irsky a maltsky!) a pluralita kulturní, i za cenu stálého stěhování Evropského parlamentu z frankofonního (a nefrancouzského) Bruselu do francouzského a stále malinko i germanofonního Štrasburku, kde našinec cítí, že kdysi bylo toto město spolu s Prahou a Brnem součástí jedné říše.

    Právě zřetelně imperiální a kulturněimperialistická ČLR, která se absurdně nazývá a je nazývána komunistickou, vnucuje světu, i anglofonnímu svůj pchin-jin, který nazývá „pinyin“. Kambodža kdysi trvala na Kampučii. Barma, už úspěšněji, prosazovala Myanmar. Někdy je takové přejmenování trvalé, dnes už nikoho nenapadne psát o Uhrách, Vlaších nebo Siamu. To můj otec často mluvil o norské Kristianii a také o Habeši (to když bosí Habešané bránili svoji svobodu) a vzpomínal, jak jeho otec mluvil o Čuchoncích (Finech). Jindy se nový název neujme, například Honkong je česky pořád jako v anglickém přepisu, a ne Siang-kang, jak by mělo být česky podle Švarného, nebo Xiānggǎng v chanském pchin-jinu, který tak naléhavě nabízí Peking. A právě ta politická naléhavost vede asi české uživatele k psaní Tajwan (v chanském pchin-jinu je to Táiwān, v tchajwanském pchin-jinu Táiwan), ale jen proto, že mu dávají přednost i tchajwanské úřady, i když možná jen v dobách, kdy 23 milionům Tchajwancům vládne nacionalisticko-konzervativní, a zároveň propekinský Kuomintang, a ne pluralitnější, a většině Evropanů srozumitelnější liberálové jako dnes. Těm to bude asi jedno.

    Jazyk je mocný politický (geopolitický) nástroj. To jsem poznal kdysi v Paříži, kde bělogvardějští (carističtí) emigranti vydávali Pусскую мысль pěkně předrevolučním pravopisem se znaky ѣ, i a častým ъ, nebo později v Polsku, kde užití synonym Związek Radziecki a Związek Sowiecki bylo rovněž politickou volbou, ale ne mezi komunizmem (ať už stalinským či „radovým“) a antikomunizmem, ale mezi anti-antikomunizmem a antikomunizmem.

    Pan Honza Macháček mě svým – podle mne oprávněným – odporem ke geopolitickým (a tím i protipekinským a protičínským) postojům sinoložky Olgy Lomové dovedl daleko, čtenářům se za to omlouvám. Je to ale obecnější jev Největšími protiputinovskými i bojovníky jsou v českém prostředí kyjevský rodák Jefim Fištejn a Alexandr Mitrofanov z Rostova na Donu, ve veřejnoprávním rozhlase rusista Libor Dvořák, v politice pak ruskojazyčná Moskvanka Džamila Stehlíková, jejíž ruskojazyční rodiče pocházeli z Alma-Aty a měli, pravda, kazašské kořeny.

    Uvědomil jsem si v této souvislosti, že do xenofobního Práva už nepíšu, a tak se nemusím hrbit, a že stejně jako před dvaceti lety budu zase psát koncovku –izmus a –azmus pěkně se „z“, protože to považuju v českých pravopisných bojích a zmatcích nejen za možné, ale i za správnější. A hlavně za „progresívní“, a já jsem už takový progresívní člověk.
    March 31, 2016 v 14.12
    Panu Uhlovi
    Pokud je vnucování pinyin(u) či pchin-jinu projevem čínského kulturního imperialismu, pak může být jeho příležitostné užívání profesorkou Lomovou těžko dokladem jejích protičínských postojů.

    Jiný věcný argument proto Olze Lomové ani Vy ani pan Macháček neuvádíte. Zejména nebyla usvědčena z žádného překrucování faktů.

    Články Olgy Lomové patří k tomu nejlepšímu, co o zahraničí v DR vychází. Velmi zajímavé jsou také články pana Kalendy o Latinské Americe. Podobně zasvěceně zde v DR o Rusku nikdo nepíše. Většina článků je na téma odrazu ruské politiky v českých médiích, vztahu Ruska a USA či Ruska a Západu atp. O ruském vnitřním dění zde byl za poslední léta myslím jen jeden článek (o vraždě Němcova od Petra Jedličky.) Jakoby Rusko samo o sobě za pozornost nestálo a nikoho nezajímalo.

    PK
    April 1, 2016 v 9.31
    Ještě tato nehoráznost pana Macháčka
    by měla být řádně okomentována:

    "Rusko narozdíl od USA dbalo na dodržování mezinárodního práva, až se Putin na mezinárodní právo a dobrou pověst vykašlal a prostě si vzal Krym"

    Jak už jsem jednou poznamenal, zdejší komunisti jsou ve stejně schizofrenní situaci, jako byli před 2. sv. válkou, když museli obhajovat pakt Molotov-Ribbentrop.

    Nyní, když už se opravdu nedá popřít, že Putin je padouch, tak aspoň tvrdí, že být padouchem ho donutil Západ. Neuvěřitelné, ale pro komunistické uvažování typické.

    Takže už jenom pro pořádek připomeňme, že před Krymem zde byla Gruzie, Dolní Osetie, Podněstří ...
    April 4, 2016 v 0.36
    Vysvětlivky pro čtenáře z dalekého vesmíru
    Tato diskuse proběhla v kontextu, který by většina pozemšťanů mohla znát, i když mnozí před některými fakty usilovně zavírají oči a nahrazují je legendami.

    Řeč zde byla především o Číně. To je kapitalistický stát řízeným konfuciánským režimem, jehož současná vládnoucí dynastie si říká Komunistická strana Číny, s komunismem ale mnoho společného nemá. Kromě představitelů Komunistické strany Číny nazývají čínský režim komunistickým především západní antikomunisté.

    Čínský režim dosáhl největšího tempa hospodářského růstu ze všech kapitalistických států a zároveň bezkonkurenčně největších úspěchů ve snižování chudoby. Přesto zasluhuje v mnoha ohledech kritiku. Antikomunisté kritizují s oblibou útlak Tibeťanů a potlačování svobody slova; útlak Ujgurů a další projevy chanského nacionalismu vůči ostatním národům Číny vadí antikomunistům méně, a vůbec je nezajímá boj čínských dělníků proti vykořisťování.

    Českým antikomunistům pomáhají členové Komunistické strany Čech a Moravy, kteří se rovněž tváří, jako by Čína byla komunistická, rovněž přehlížejí třídní boj v Číně a projevují více solidarity s Komunistickou stranou Číny než s čínskými proletáři. Někteří nekomunističtí levicoví aktivisté, jak se zdá včetně Jakuba Patočky, o údajně levicově smýšlející sinoložce Olze Lomové nemluvě, přebírají vůči Číně postoje antikomunistů a jejich výběrový pohled na lidská práva v Číně, takže nakonec mávají tibetskými vlajkami po boku Kalousků a Štětinů.

    Stejně jako Čínu považují za komunistický stát antikomunisté také Rusko, snad že je to nástupnický stát Sovětského svazu. Nijak jim nevadí, že narozdíl od Číny si v Rusku vládnoucí strana komunistická ani neříká. Co skutečně spojuje Rusko s Čínou, kromě kapitalistického hospodářství, formálně demokratického zřízení a novofeudálních rysů vládnoucího režimu, je, že jsou to velké země, které usilují o postavení velmoci a narušují globální hegemonii USA.

    Evropská unie dlouhodobě vede pod vlivem USA a v rozporu se svými vlastními zájmy protiruskou politiku spojenou se silnou antikomunistickou propagandou. Dnes vidíme katastrofální výsledky této politiky, zejména nestabilní režim na Ukrajině s velkým vlivem neonacistů, anexi Krymu Ruskem, ukrajinskou občanskou válku, v níž Rusko podporuje východoukrajinské separatisty, a snahu Ruska rozbít nebo aspoň výrazně oslabit EU. Zatímco antikomunisté blouzní o tom, jak nás Rusko ohrožuje vojensky, Rusko, do značné míry v sebeobraně, vede proto EU úplně jiné nepřátelské akce: podporuje evropské nacionalistické strany a hnutí, které Unii rozbíjejí, a šíří protiuprchlickou propagandu, která pomáhá těmto stranám a hnutím a vyvolává nálady směřující k uzavření evropských hranic a zničení Schengenského prostoru.

    O síle antikomunistické propagandy svědčí reakce několika údajně levicových diskutérů na to, že jsem jako odstrašující příklad, kam nás dovede zaslepeně protičínská politika, uvedl katastrofální výsledky evropské protiruské politiky. Pěkným příkladem protiruské propagandy je případ Gruzie a Jižní Osetie, který jako údajný důkaz padouštví ruského novocara Putina zmínil Pavel Kolařík.

    Jižní Osetie je část území Gruzie obývaná Osetinci. Gruzínská vláda, vedená autoritářským prezidentem Michailem Sákašvilim, dbá na práva Osetinců asi tolik jako čínská vláda na práva Tibeťanů. Osetinci se těší podpoře Ruské federace, jejíž součástí je Severní Osetie. Díky této podpoře a díky tomu, že Gruzie je slabší než Čína, vedly konflikty mezi Gruzínci a Osetinci k tomu, že Jižní Osetie získala značnou autonomii pod dohledem OSN a s mandátem OSN se tam usadila posádka ruských vojáků.

    Po návštěvě Condoleezy Riceové, toho času ministryně zahraničí v administrativě George W. Bushe juniora, která neprozřetelně prohlásila, že USA vždy bojují za své spojence, poslal Michail Sákašvili do Jižní Osetie armádu. V Pentagonu museli vidět na družicových snímcích jak gruzínské tanky, mířící k hlavnímu městu Jižní Osetie Cchinvali, tak ruské tanky čekající u hranic, a museli z toho být dost zděšení; usoudili, že nejlepší bude předstírat, že ty družicové snímky neexistují, a tvářit se, že o dění kolem Jižní Osetie nic nevědí, tvářit se překvapeně, až se to objeví v televizi. Vladimir Putin se tehdy rozhodl držet úzkostlivě mezinárodního práva a nedat rozkaz ke vstupu ruské armády na gruzínské území, dokud nebude mít v rukou nezpochybnitelné důkazy o válečných zločinech gruzínské armády v Cchinvali. Myslím, že Petr Uhl opakovaně vyčítal Putinovi právě tuto strategii, kvůli níž ruská armáda čekala celý den, zatímco gruzínská armáda v Chinvali ostřelovala ruské modré přilby a vraždila civilisty.

    Putin v Jižní Osetii upřednostnil mezinárodní právo a svou pověst v zahraničí před lidskými životy. Krutý vtip je v tom, že mu to nebylo nic platné — západní propaganda stejně označila Putina za agresora. Sice mu na půdě OSN nikdo nic vyčítat nemohl, ale televize není OSN.

    Takové přezíravé a nenávistné chování je vůči slabému soupeři nečestné a nesportovní, vůči silnému pak sebevražedné. USA mají bezkonkurenčně nejsilnější armádu světa, jenže střely dlouhého doletu s jadernými a termojadernými hlavicemi zaručují v případě světové války vzájemné zničení, a tak vylučují přímé využití americké vojenské převahy jak proti Rusku, tak proti Číně. Zbývají hospodářský nátlak, propaganda, podpora vnitřní opozice a podobné prostředky nekonvenční války. Evropská unie se nechala do takové nekonvenční války s Ruskem zatáhnout, a možná ji nepřežije. Čína, jako hlavní světový výrobce skoro všeho a největší věřitel USA, je pro nekonvenční válku pravděpodobně ještě nebezpečnější soupeř než Rusko.
    April 4, 2016 v 1.29
    Já jsem ho varoval
    „Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních vztahů mne ve svém článku pro A2larm (Nevítaná návštěva z Číny) ušetřil nechutné občanské povinnosti věnovat se zevrubně neuvěřitelné stati Jakuba Patočky v Deníku Referendum, šokantně nazvané Politika k Číně je dosud největším selháním Sobotkovy vlády i ČSSD. Vyslovil jsem se k samotné návštěvě Si Ťin-pchinga jinde, a tak s úlevou mohu ukročit stranou, k malému apendixu,‟ píše Martin Hekrdla 30. března. Pokračuje:

    „Tři poznámky-otázky si ovšem neodpustím na adresu Patočkova euroamerického hujerství, které se opírá o štětinovsky podivuhodně zaseklou sinoložku Olgu Lomovou, Bakalův Respekt, Babišovy Lidové noviny a de facto geostrategický think tank Project 2049 Institute, který zaštiťuje americkou imperiální politiku v západním Tichomoří: Mají sršatě levicoví redaktoři DR po publikaci Patočkova článku se svým šéfredaktorem aspoň podobný zásadní problém, jaký jimi zmítal a dosud zmítá nad postojem europoslance Jana Kellera v otázce uprchlíků? A nemá náhodou Jan Keller pravdu alespoň v tom, že levice vyfutrovaná právě takovým politologickým břitem, jenž charakterizuje Patočkovu stať, je jednoduše a prostě levicí impotentní? A konečně: Bude smět někdo z redaktorů DR s šéfem polemizovat, nebo byla jeho článkem jednou provždy stanovena redakční linie ‚levicového‛ webu? Nejsou to řečnické otázky, chci znát odpověď.‟

    http://altpress.cz/facebook-s-cinskymi-rysy/

    Na článek Rudolfa Fürsta z 28. března už odkazoval Petr Uhl; ukazuje, že s odborností Olgy Lomové a soudností Jakuba Patočky je to možná horší, než jsem si myslel:

    „Patočka vyzdvihuje české znalce Číny, kteří umí čínsky a věcem rozumí. Série článků o CEFC a bezpečnostních hrozbách ale vychází převážně ze zdroje Project 2049 Institute, který obhajuje americkou politiku v asijsko-pacifické oblasti a poskytuje expertní komentáře například pro CNN a Fox News. To u nás stačí jako důkaz pro pražské akademické gatekeepers...

    Manipulativní a banální diskurs českých neokonzervativců postavený na sekuritizaci a zideologizovaném moralizování, vyčtený kdesi na webu, zaplní levicový Deník Referendum, ačkoliv levicových kritických pohledů na Čínu je v Česku jak šafránu.‟

    http://a2larm.cz/2016/03/nevitana-navsteva-z-ciny/

    Já jsem Jakuba Patočku varoval, že tímhle článkem notně přestřelil, už 23. března.

    Diskuse pod svým článkem se neúčastní, tak jsem zvědav, jak odpoví Martinu Hekrdlovi. A doplnil bych ještě jednu otázku: Proč by mělo být přátelské jednání o hospodářské spolupráci s Čínou větším selháním než třeba účast na evropské dohodě s Tureckem o popření práv uprchlíků anebo zmrazení životního minima na částce, ze které se rozhodně nedá žít?
    PK
    April 4, 2016 v 8.42
    To už člověk fakt neví, jestli se má smát nebo plakat
    Oni Vám klidně drze přiznávají ruská padoušství, klidně vám je vyjmenujou, ovšem s tím, že za to všechno přece samozřejmě může EU, a vůbec ten zlotřilý Západ:

    "anexi Krymu Ruskem, ukrajinskou občanskou válku, v níž Rusko podporuje východoukrajinské separatisty, a snahu Ruska rozbít nebo aspoň výrazně oslabit EU ... podporuje evropské nacionalistické strany a hnutí, které Unii rozbíjejí, a šíří protiuprchlickou propagandu, která pomáhá těmto stranám a hnutím a vyvolává nálady směřující k uzavření evropských hranic a zničení Schengenského prostoru"

    Takže pane Macháčku, ano, to všechno je pravda (a tu Gruzii, Jižní Osettii a Podněstří k tomu klidně připočtěte), a kvůli tomu všemu uvalily demokratické země na Rusko hospodářské sankce.

    Čemu nerozumíte?
    PK
    April 4, 2016 v 8.56
    A dovedete si představit
    co by tady Macháčkové a Uhlové vyváděli, kdyby se USA dopouštěly v Sýrii podobných zločinů a zvěrstev jako Rusko?

    Nebo kdyby vojensky podporovaly u moci podobnou zrůdu jako je Assad?
    April 4, 2016 v 9.23
    Pan Honza Macháček mi zase mluví z duše.
    K vyčkávací taktice (spíše taktice než strategii) Vladimíra Putina po gruzínské agresi vůči Jižní Osetii bych ovšem dodal, že v případném soudním (kvazisoudním) projednávání, zda se tím Putin dopustil nějakého (například válečného) zločinu, by se muselo posoudit, zda věděl, že gruzínští vojáci budou v Jižní Osetii vraždit (také civilisty), nebo zda alespoň to vědět mohl a měl. K zavinění stačí nedbalost, ale tu je nutno prokázat. Je ovšem jasné, že před soudem by měl stanout Saakašvili (i z jiných důvodů, než to požaduje dnešní Tbilisi), Riceová a z Evropy ti, kteří Saakašviliho štvali proti Rusku. To už byly úmyslné zločiny. Jako stoupenec EU jsem rád, že její orgány a většinou ani její politici se k něčemu takovému nepropůjčili a že gruzínské agresory a tamní lidové nacionalistické nálady spíše uklidňovali.

    Na povzdech pana Pavla Kolaříka, zda se má smát, či plakat, lze odpovědět, že třeba obojí. Je to zlá vůle, nebo intelektuální insuficience, když někdo - jako pan Kolařík - v zájmu geopolitického (v daném případě ve prospěch USA) pohledu na svět nemůže pochopit, či spíše se tváří, že nechápe, že obrana Ruské federace a Putina vůbec neznamená ztotožnění se s ruskou politikou a že také nevylučuje kritiku, ba dokonce odmítání jak jednotlivých jejích kroků, tak tamního politického systému jako celku?

    Myslím ale, že tato polemika by neměla být sporem o Jana Kellera, také proto, že Martin Hekrdla je nebo byl (předpokládám, že honorovaným) asistentem či konzultantem Jana Kellera v jeho funkci poslance Evropského parlamentu, a v takové diskusi, jíž se na DR moudře neúčastní, by byl proto zřejmě ve sporu zájmů..
    PK
    April 4, 2016 v 9.44
    Pane Uhle
    Myslím, že byste si měl s panem Macháčkem vyříkat jednu věc. Pan Macháček napsal, že " Rusko podporuje východoukrajinské separatisty".

    To jste přece Vy rozhodně popíral, byl jste dokonce proti označení "separatisti", a plnou vahou své zde mnohými stále ještě tak uznávané osobnosti jste se postavil za všechny Putinovy kroky vůči Ukrajině.

    Takže mě můžete klidně vynechat. S panem Macháčkem si máte co vydiskutovávat.

    Jestli chcete tvrdit, že Vám jeho konstatování

    "Rusko podporuje východoukrajinské separatisty"

    mluví z duše, tak buď lžete, nebo se jedná o nějakou insuficienci, kterou už nebudu dále podrobněji diagnostikovat, ale o které si udělá laskavý čtenář úsudek sám.
    PK
    April 4, 2016 v 9.53
    Ovšem uznávám, že ten rozpor hned zmizí
    s maličkým dodatkem - který je ovšem třeba říci otevřeně na plná ústa, pane Uhle:

    Rusko podporuje východoukrajinské separatisty - a tak je to správne, tak to má byt.
    PK
    April 4, 2016 v 10.05
    Ale ještě tu terminologii si stejně raději vyjasněte
    Pan Macháček Vašim opolčencům a bojovníkům za svobodu a nezávislost říká "separatisti".
    PK
    April 4, 2016 v 10.20
    Ovšem že Hekrdla je placený Kellerem
    to nám zase pan Macháček jaksi v zápalu boje "zapomněl" sdělit :-)
    IH
    April 4, 2016 v 12.35
    Boj o Čínu
    Nevím, proč je tak těžké najít ve vztahu k Číně střední cestu. Tato ohromná země nezvládá svůj přechod od komunistického experimentu do "hlavního proudu" špatně. To je třeba uznat. Srovnejme třeba s Blízkým Východem, obdařeným tak velkým bohatstvím ropy. Také porovnání s Ruskem nevyznívá pro Čínu nepříznivě.
    Autoritativní čínský režim řídil zemi převážně efektivně a zamezoval četným chybám a ztrátám. Rychlost tamních změn byla ovšem zažehnuta námi samými, často na náš úkor. Evropa i Amerika připustily ohromný odliv kapitálu do Číny (a dalších zemí) a následný dumping. Čína se nyní zajisté nezbaví prostředků, jak tyto věci lépe regulovat.
    Není ovšem dobře, používáme-li Čínu v dalším partikulárním zájmu zdejších ekonomických elit. Totiž jako argument pro zavedení "flexibility" potřebné k obnovení naší konkurenceschopnosti.
    Stoupenci Číny by měli chápat, proč se odpůrci nadšeni Čínou necítí. Už tamní pragmatické neřešení minulosti a prostředků vůbec mohou cítit jako nedůstojné člověka a nebezpečné. Tak jako Čína teprve v jistý čas spustila automobilizaci, může náhle naplno otevřít stavidla imperialismu. Z tohoto důvodu, nejen z pozice obhajoby lidských práv, by měla být pochopitelná naše pozice respektu k Tibetu a Tchaj-wanu. Ale taktéž naše větší politická blízkost zájmům Japonska, Jižní Koreje, Thajska, Vietnamu či Filipín.
    Kritici Číny by měli naopak vnímat, jak se tato velmoc proměnila a proměňuje. Měli by si uvědomit, že je zvláštní, jak nedostatečně a jinak vnímají leccos nehezkého v Indii či v Africe.
    JN
    April 4, 2016 v 17.55
    Proč by potom Rusko nepodporovalo i sluníčkáře? (Otázka na pana Macháčka)
    Napsal jste, pane Macháčku:
    "Dnes vidíme katastrofální výsledky této politiky, (...) snahu Ruska rozbít nebo aspoň výrazně oslabit EU. (...) Rusko, do značné míry v sebeobraně, vede proti EU (...) nepřátelské akce: podporuje evropské nacionalistické strany a hnutí, které Unii rozbíjejí, a šíří protiuprchlickou propagandu, (...) vyvolává nálady směřující k uzavření evropských hranic a zničení Schengenského prostoru."

    Velmi s Vámi souhlasím, ale ptám se, proč by Rusko v té snaze rozbíjet EU mělo být tak nedůsledné, proč by podporovalo jen jednu stranu sporu, když může podporovat obě znesvářené strany a tím ten konflikt okolo migrační krize eskalovat daleko účinněji a rozbíjet tedy EU mnohem efektivněji. Proč by, kromě konvičkovců, nepodporovalo i nerealistické sluníčkáře z DR? Navrhuji tedy, ať si DR zřídí transparentní účet ke svému financování.
    April 4, 2016 v 22.13
    Nejsou tři cesty trochu málo? Panu Horákovi
    Já se dost divím, kolik lidí má názor na Čínu, který se dá shrnout do několika odstavců. Je to přece jen poměrně velká země.

    Je Čína dobrá, špatná nebo něco mezi? Nebrání takové položení otázky skutečnému poznání?
    IH
    April 4, 2016 v 23.27
    Určitě, souhlasím
    Bylo by záhodno rozebírat konkrétně různé aspekty vývoje v Číně, což by rozhodně nebylo jednoduché a "z jedny vody načisto".
    Zatímco s naším "štípnutím" v případě Ruska se asi nedá nic dělat, mám ještě občas takový pocit, že Čínu bychom snad před pouze černobílým nazíráním "mohli u nás ještě zachránit".
    JN
    April 5, 2016 v 7.49
    Krásný příklad „konfliktu“, kdy obě „znesvářené“ strany měly totožný zájem a obě byly podpoporovány jedním „hráčem v pozadí“, je, pane Macháčku,
    „konflikt“ mezi Klausem a Zemanem v době před takzvanou opoziční smlouvou (a možná i po ní).
    JN
    April 5, 2016 v 9.03
    Mobilizace !!!
    Velmi dobře si vzpomínám na jedno ráno těsně před volbami, kdy najednou celé sídliště bylo polepené plakáty ODS s nápisem „MOBILISACE !!!“

    Po úspěšné mobilizaci voličů proti „levicové katastrofě“ však bylo všechno jinak. „Okupanté“ sestavili menšinovou vládu s podporou našich „hrdinných obránců“ a „hrdinný generál“ se stal předsedou „kolaborantské“ Poslanecké sněmovny.
    JP
    April 5, 2016 v 12.35
    Dobrá, či špatná Čína?
    Jde o to, že my tady nepořádáme seminář o Číně; nýbrž se zde diskutuje legitimita navazování (nekriticky) přátelských vztahů k velmoci, která je ve vnitřní politice zcela evidentně nejen nedemokratická, nýbrž i vysloveně totalitní; a i ve vnějších vztazích si počíná se vzrůstající arogancí (teritoriální nároky na určitá mořská území, na úkor jiných, menších a slabších států).

    V této souvislosti je tedy skutečně přípustné úvahy v této diskusi zkrátit jenom na tuto základní linii, bez nutnosti rozebírat veškeré další aspekty existence této země.
    JN
    April 5, 2016 v 15.37
    Panu Macháčkovi. Inspirace Konstantinem Sergejevičem Stanislavským
    Samozřejmě, že mezi přístupem kvalifikovaného herce k roli v divadelním kuse "Opoziční smlouva" a prací s neherci a s davem v absurdním dramatu "Migrační krize" bude velký rozdíl.

    V tom absurdním dramatu necháme všechny neherce jejich role opravdu autenticky prožít, jinak bychom z nich kloudný herecký výkon nedostali.
    ??
    April 5, 2016 v 18.34
    Neco pro Patocku a Lomovou o Cine.
    http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=23207

    I kdyz nejaky jezuita neni o nic lepsi nez Zeman. Ze jo ?
    April 5, 2016 v 18.52
    Panu Poláčkovi
    Vcelku souhlasím. Ovšem nadstandardně přátelsky se choval hlavě prezident a policie, samotná smlouva se snad nijak zvlášť neliší od těch, které mají jiné státy jako Německo. Sobotkova vláda se k velkým ústupkům na rozdíl od pražské radnice dotlačit nedala.

    Skandálem je ovšem to, že policie zasahovala ve prospěch čínské propagandy, nezachovala politickou neutralitu a nebránila pokojné demonstranty proti pročínským výtržníkům.


    Za policii vláda zodpovědnost nese a Sobotka by měl dát Chovancovi za uši. Asi to neudělá, důvody si lze snadno domyslet.
    April 6, 2016 v 7.34
    Důležité body
    1) Sama skutečnost, že naše vláda navazuje spojenecké a obchodní vztahy s Čínou, není vůbec žádným selháním.

    „Spojené státy vyhlásily strategické partnerství s Čínou v roce 1997, strategické partnerství EU a Číny následovalo v roce 2003. Řada unijních států má podobně nadstandardní vztahy s Čínou – namátkou Velká Británie, Francie, Německo, Polsko,‟ píše Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních vztahů. Dodávám, že Polsko dávno před volbami, které z něj udělaly PiSoár.

    2) I při všech šaškárnách prezidenta Zemana a navzdory tomu, že se kolem motá neblaze proslulý lobbista Tvrdík jsou řeči Jakuba Patočky o největším selhání vlády přinejmenším hrubě přehnané.

    Slovy Rudolfa Fürsta: „Česká politika vůči Číně vychází z celé řady strategických programových materiálů, které vytváří resortní ministerstva, vláda a ministerstvo zahraničích věcí. Personální obsazení ministerstev na střední a nižší úrovni je nepolitické, neideologické, se změnami vlád se nemění a patří k tomu cennějšímu, co v státní administrativě máme. Pokrytí Číny sítí Czech Trade, Czech Invest a Czech Tourist je na možnosti malé země solidní. Česká veřejná diplomacie, zejména ta kulturní, je výtečná a velmi aktivní. Přispívají k ní i sponzoři – oligarchové. Zahraniční hodnocení asertivity Česka v podpoře lidských práv v Číně je uznalé (viz sérii studií ECFR, podle kterých je Česko v tomto ohledu v EU velmi výrazné, dokonce trvale první v evropské osmadvacítce).‟

    3) Selhání Jakuba Patočky (nejsem si jist, zda dosud největší, ale mohlo by být) lze částečně, ale jen částečně, vysvětlit jeho nemístnou fascinací čínštinou Olgy Lomové. Tato „mezinárodně respektovaná autorita‟ píše o Číně stylem projížďky domem hrůzy, naprosto se neobtěžuje studiem širších souvislostí nebo přemýšlením nad hlubšími rozbory, nezajímá ji vývoj čínské politiky ani čínského hospodářství, ignoruje čínské dělnické hnutí. Vybírá jednotlivé případy porušování lidských práv, a například narozdíl od Amnesty International se ani nezdržuje dlouhodobým sledováním vybraných případů, jen na nás vybafne s ukázkou krutosti čínského režimu, a jedeme dál k další atrakci strašidelného zámku.

    4) Dodatečně, spíše v souvislosti s pozdějšími články o průběhu návštěvy Si Ťin–pchinga než s tímto neuvěřitelným blábolem Jakuba Patočky o údajné zradě Sobotkovy vlády na hodném Západu bojujícím za lidská práva proti zlému Východu, si zaslouží kritiku zejména chování naší policie. Ta, jak správně píše Jiří Kubička, skutečně selhala a ministr Chovanec je za její selhání částečně zodpovědný. Částečně proto, že policie nám selhává častěji, kromě ochrany pochodů se šibenicemi a vyrážení zubů aktivistům pro jejich vlastní bezpečnost nebo teatrálního zatýkání anarchistických teroristických buněk vedených vlastními agenty má na svědomí aktivistické zásahy proti sqautterům nepodložené soudním rozhodnutím, násilí, jehož oběti pak ještě obviní z útoku na veřejného činitele, jako slavné bití squatterů ve vile Milada a ničení jejich věcí, prorážení cesty nacistickým pochodům včetně slavného útoku těžké jízdy na kněze v Krupce, mnohá selhání v boji proti zločinu jako legendární Krejčířův útěk, a také několik podezřelých úmrtí neozbrojených Romů nebo Vietnamců, někdy při policejním zásahu, někdy dokonce už po zatčení, na policejní služebně. S výchovou policie k umravňování chudých a přehlížení zločinů bohatých začala ODS, zvlášť výrazné bylo působení Ivana Langra jako ministra vnitra a nápadnou postavou nad zákonem je zakladatel TOP 09 Miroslav Kalousek, vzpomeňme jak Generální inspekce bezpečnostních sborů odstranila na základě falešného obvinění policejního prezidenta Petra Lessyho, když se s Kalouskem dostal do křížku. Na špatném stavu policie se velkou měrou podílí nejen GIBS, která dlouhodobě na jedné straně kryje nepřípustné excesy a na druhé likviduje politicky nepohodlné policisty, ale také soudy, které policisty obviněné z excesů systematicky zprošťují viny.

    Ministr Chovanec tedy není zdaleka jediný padouch zodpovědný sám a sám za opakovaná selhání policie. Je to nicméně postava vskutku neblahá a v ideálním světě by neměl co pohledávat ani v čele ministerstva ani na výsluní ČSSD. Jeho zářná kariéra je důkazem slabosti Bohuslava Sobotky — ne ve smyslu fyzické síly nebo chlapáctví, ale ve smyslu politického vlivu a počtu stoupenců ve straně — a špatného stavu české sociální demokracie.
    October 20, 2016 v 13.05
    Tento text stojí za oživení
    Kopíruji příspěvek pod Bartoškem:

    Pokud se bude Bohuslav Sobotka bát Zemana a vlastní sociální demokracie, nemůže vyhrát volby - bohužel. Aspoň že DR zůstává alespoň částečně nezávislé na sebevražedné politice soc.dem.
    October 20, 2016 v 21.33
    Politická ekonomie spotřebitelských půjček?
    Z komentářů k současné návštěvě dalajlámy, které jsem četl, se mi nejvíc líbil ten Dušana Radovanoviče v A2larmu:
    http://a2larm.cz/2016/10/navsteva-dalajlamy-slavnosti-pokrytectvi-a-zbabelosti/

    Hned vedle něj Rudolf Fürst z Ústavu mezinárodních vztahů kupodivu prohlášení našich nejvyšších ústavních činitelů obhajuje — jen jsem z jeho textu úplně nepochopil čím přesně:
    http://a2larm.cz/2016/10/tibetske-podzimni-tance/

    Že stačí, aby Prahou prošel dalajláma, a zbabělec Zeman, opevněný na svém hradě za detekčními rámy, už se třese strachy před čínskou nelibostí, jako kdyby mu skupina Ztohoven vyměnila prezidentskou standartu za tibetskou vlajku, to mě nepřekvapuje. Ale proč se s ním musel pod Ovčáčkův hlubokosklon Číně podepsat i premiér Sobotka?

    Jak píše Dušan Radovanovič, Číně vděčíme asi tak za 1 % svého zahraničního obchodu. Tak co nam ti Číňani vlastně můžou? Nepůjčit pandu do Čapího hnízda?

    Jedno procento zahraničního obchodu je samozřejmě z hlediska státu bezvýznamné, významné může být pro konkrétní firmy a podnikatele, jejichž podnikání patří právě do toho jednoho procenta. To by mohl být nejspíše Petr Kellner, o tom jsem před časem slyšel, že cestuje do Číny, dokonce tam snad vozí naše politiky svým vlastním letadlem, jestli se nepletu. A podniká tam ve finančnictví, nemýlím-li se, což je odvětví, které si čínská vláda hlídá, takže páky na to, aby Kellnerovi podnikání zatrhla, pravděpodobně má.

    Jestliže strach našich předních politiků z čínské nelibosti je strachem Petra Kellnera, zbývá objasnit, odkud Petr Kellner bere na naše přední politiky vliv. Nemohl by Deník Referendum rozkrýt podnikání Petra Kellnera podobně, jako se již věnovali, a tuším že i nadále věnují, Saša Uhlová Zdeňku Bakalovi a Zuzana Vlasatá Andreji Babišovi?
    + Další komentáře