Nedávná studie dokládá masivní omezování porodnosti Ujgurů v oblasti Sin-ťiang. Jednání čínských úřadů tím podle autora Adriana Zenze naplňuje definici genocidy podle Úmluvy OSN z roku 1948. Za soustavnou snahu zničit ujgurské etnikum coby svébytnou etnickou skupinu však lze označit i další opatření zaváděná v posledních letech.

Výzkum badatele Adriana Zenze publikovaný prestižní Jamestown Foundation vychází z oficiálních čínských pramenů posledních let. Ukazuje zaprvé strmě klesající porodnost Ujgurů v důsledku protiporodní politiky a masových detencí Ujgurů. Například ve dvou největších převážně ujgurských prefekturách (Kašgar a Chotan) mezi lety 2015 a 2018 porodnost poklesla až o čtyřiaosmdesát procent.

Dále ukazuje značný rozsah nucených sterilizací, potratů a nitroděložní antikoncepce, do roku 2019 plánovaných například nejméně u osmdesáti procent žen v porodním věku ve čtyřech prefekturách jižního Sin-ťiangu, kde žije největší koncentrace Ujgurů. V roce 2018 bylo v Sin-ťiangu údajně zavedeno osmdesát procent z celkového počtu nitroděložních antikoncepčních tělísek aplikovaných v celé Číně. Oblast však tvoří pouhých 1,8 % obyvatelstva země.

Podle studie také úřady trestají porušení porodních předpisů internací v převýchovném táboře, což vyplynulo už ze seznamu vězňů z tábora v okrese Qaraqaš publikovaného Zenzem letos v únoru. Cílem protiporodní politiky Komunistické strany (KS) Číny v Sin-ťiangu je snížit ujgurskou populaci v poměru k Chanům (etnickým Číňanům).

Protiporodní opatření cílená na Ujgury úřady se navíc extrémně zostřují v situaci, kdy se omezení tzv. plánovaného rodičovství (ťi-chua šeng-jü) pro ostatní obyvatele Číny uvolňují. Od roku 2016 mohou mít všechny chanské páry dvě děti.

Závěrem Zenzovy studie je, že čínské úřady se v Sin-ťiangu dopouštějí genocidy podle definice Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia přijaté OSN 9. prosince 1947, která v článku II. definuje genocidu jako „kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou“, například „opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí“.

Pomalá, bolestná, plíživá

Čínskou politiku vůči Ujgurům nazývá „pomalou, bolestnou, plíživou genocidou“ i přední ujguristka Joanne Smith Finleyová. Redakce respektovaného Washington Post pak vznesla otázku, zda by pořádání zimních Olympijských her 2022 v Pekingu mělo být nadále dovoleno státu, který páchá genocidu. Čína je sice smluvní stranou Úmluvy OSN o genocidě, ale neuznává jurisdikci Mezinárodního trestního soudu v Haagu, který jednotlivce obviněné z genocidy soudí.

Zenzova studie vnáší zásadní argument do debaty o tom, jaké stanovisko by mělo mezinárodní společenství zaujmout ke zločinům páchaným čínským režimem na Ujgurech, Kazaších a dalších menšinách v Sin-ťiangu (též známý jako Východní Turkestán). Už v minulosti použili někteří odborníci v souvislosti s čínskou politiku v Sin-ťiangu pojmy genocida, kulturní genocida, zločiny proti lidskosti nebo státní terorismus. Kromě popsané depopulační politiky jsou známa i další opatření, jimiž KS Číny usiluje o zničení Ujgurů coby svébytné etnické skupiny.

K „usmrcení příslušníků takové skupiny“ jmenovanému v Úmluvě došlo například při masakrech ujgurských civilistů v Ghuldže v roce 1997 nebo v Urumči v roce 2009 nebo při jiných protestech. Blíže neznámé množství dalších lidí, zejména mladých mužů, zůstalo po těchto protestech pohřešováno.

Plošnou represí, sledováním a vyhrožováním cíleným na celou národnost vystavuje čínský režim Ujgury „těžkým tělesným ublížením a duševním poruchám“. Příkladem je uvěznění až milionu lidí, tedy podstatné části této etnické skupiny, v politických převýchovných táborech a detencích, kde jsou podrobováni ideologické převýchově, někdy i krutému zacházení nebo mučení, hladovění, odpírání lékařské péče nebo sexuálnímu zneužívání.

Mnoho Ujgurů bylo odsouzeno k dlouhodobým trestům nebo posláno na nucené práce kvůli praktikování náboženství nebo jinému projevu etnické identity. Umisťování dětí uvězněných ujgurských rodičů do sirotčinců a dětských domovů pak odpovídá v Úmluvě definovanému „násilnému převádění dětí z jedné skupiny do jiné“, neboť cílem praxe je výchova nejmladší generace s pokud možno co nejslabším ujgurským národnostním cítěním.

Jako na okupovaných územích za 2. světové války

O „úmyslu zničit úplně nebo částečně“ Ujgury coby etnickou skupinu se svébytnými rysy vypovídají i jiná opatření či vyjádření čínských orgánů, která odpovídají chápání genocidy formulovanému tvůrcem tohoto pojmu, polským právníkem Rafaelem Lemkinem. Ve svém stěžejním díle Axis Rule in Occupied Europe (1944) Lemkin považuje za genocidu „koordinovaný plán různých akcí směřujících k rozbití bytostných základů života národních skupin s cílem zničit tyto skupiny samé“ pomocí rozložení politických a sociálních institucí, kultury, jazyka, národního cítění, náboženství, hospodářské existence, osobní bezpečnosti, případně osobní bezpečnosti, svobody, zdraví, důstojnosti nebo dokonce života jednotlivých příslušníků takové skupiny (str. 79—95).

Zenzem doložená de-ujgurizační populační politika čínských úřadů se podobá nacistické genocidní politice na okupovaných územích za 2. světové války. Také okupační orgány usilovaly o snížení porodnosti neněmeckého obyvatelstva za současného navyšování počtu obyvatelstva německého.

I další Lemkinovy příklady genocidních praktik provozovaných nacistickými orgány lze vztáhnout k současné čínské správě Východního Turkestánu. Čínský politický systém neumožňuje například žádnou autonomní politickou aktivitu Ujgurů. Stejně jako mnohé jiné aspekty čínské politiky v Sin-ťiangu, tento režim se vztahuje i na většinové chanské obyvatelstvo ve vnitřní Číně. Na Ujgury je však aplikován Chany coby vládnoucí etnickou skupinou na etnickou skupinu porobenou, a tedy ve větší intenzitě a rozsahu.

Příkladem je bezprecedentní odsouzení ujgurského intelektuála Ilhama Tochtiho na doživotí v roce 2014 kvůli kritice vládní politiky — takto drakonické opatření nebylo vůči akademikům chanské národnosti v posledních desetiletích uplatněno ani za mnohem ostřejší kritiku. Režim systematicky paralyzuje i ujgurská média a společenskou debatu.

Represe míří zejména na elity

Represe cílí na významné části ujgurské společnosti, zejména na intelektuální, umělecké, náboženské a ekonomické elity. Avšak vzhledem k tomu, že se dotčení jedinci nijak neprovinili, i k tomu, že represe se vztahují na řadové obyvatelstvo plošně, je evidentní, že důvodem perzekuce je jejich prostá příslušnost k ujgurskému etniku.

Rodina coby základ společenské struktury je čínskou politikou rozvracena vězněním Ujgurů nebo jejich přesídlováním na nucené práce. Vážným problémem je i chudoba Ujgurů, kterou způsobuje především vládní přesidlování a protežování Chanů a využívání zdrojů Sin-ťiangu pro potřeby státního hospodářství a většinové společnosti.

O rozmělnění ujgurské identity usiluje čínské vedení i potlačováním ujgurštiny coby vyučujícího jazyka ve školách. Plán tak zvaného dvojjazyčného vzdělávání (šuang-jü ťiao-jü) vede k tomu, že nejmladší generace Ujgurů vzdělaná v čínštině je prakticky monolingvní a mateřský jazyk dostatečně neovládá ani slovem, natož písmem.

Pod záminkou takzvané deextremizace (čchü-ťi-tuan-chua) a sinizace islámu (i-s’-lan-ťiao Čung-kuo-chua) stát zkriminalizoval i praktikování náboženství včetně kulturních obřadů a obyčejů k náboženství odkazujících. Muslimští Ujguři jsou vládními orgány běžně nuceni ke konzumaci vepřového nebo alkoholu, ženy k odhalování tváře nebo vlasů, objevila se i svědectví o nucených sňatcích s Chany. Demolovány jsou i ujgurské hmotné artefakty jako mešity, hrobky, hřbitovy a historická jádra starobylých měst, které představují nenahraditelné kulturní bohatství.

Státy Evropské unie by měly začít konat

Všechna uvedená opatření jsou státem praktikována dlouhodobě a systematicky s cílem Ujgury počínštit a zničit stávající způsoby jejich národní identifikace. Úspěšné provádění této politiky by znamenalo zánik Ujgurů coby autonomní etnické skupiny s vlastním světonázorem, jazykem, náboženstvím, kulturou, společenskou strukturou, elitami, médii a dalšími atributy důstojně žijících lidských bytostí.

I když v Sin-ťiangu čínský režim běžně nesahá k masové fyzické likvidaci Ujgurů, přesto prováděná politika pomalu ale jistě směřuje k eliminaci Ujgurů a ujgurskosti v Sin-ťiangu podobně jako naposledy mezinárodně souzené genocidy ve Rwandě a Bosně. Jednání čínských úřadů zřetelně obsahuje psychický aspekt záměru i fyzický aspekt implementace jednotlivých opatření vedených proti národnostní skupině jako celku, proto by z tohoto pohledu za genocidu považováno být mělo. Naopak pojmy kulturní genocida nebo etnocida se v souvislosti s doloženými biologickými a demografickými opatřeními čínských úřadů jeví jako nedostatečně výstižné.

Vzniká tím i otázka, zda genocidou nazvat i represi Tibeťanů. Tu čínské úřady vedou typologicky podobnými prostředky jako represi Ujgurů, avšak v různých tibetských administrativních celcích ji využívají v různé kombinaci a různé intenzitě. Související otázkou je i to, za jakých podmínek nazývat genocidou podobné případy extrémní represe etnických nebo náboženských menšin realizované světovými vládami jinde na světě.

Mezioborová diskuze na popsaná témata vzniká pozvolna, nicméně před mezinárodní veřejností každopádně stojí úkol zločiny čínského režimu pojmenovat a volat jejich pachatele k zodpovědnosti. V souvislosti s nedávno přijatým Zákonem o ochraně lidských práv Ujgurů (Uyghur Human Rights Policy Act) a následnými sankcemi uvalenými na vysoké sinťiangské funkcionáře úřady USA mají ohledně obrany Ujgurů a dalších perzekuovaných skupin v Číně co dohánět především instituce Evropské unie a jejích členských států.