Peking je horkým kandidátem na konání zimních olympijských her v roce 2022. Tato zpráva, která se před časem objevila i v našem tisku, ale mezitím zapadla, mě znovu zaskočila prostřednictvím mailu od Initiatives for China, lidskoprávní organizace se sídlem v USA požadující, aby ČLR, která brutálně pacifikuje své národnostní menšiny, privilegium pořádat zimní olympijské hry nedostala.

Organizace, jejíž výzva je nesená ušlechtilými humanistickými cíli, bere olympijské hry stále ještě vážně jako událost konanou v duchu ideálů olympismu. Ten sám sebe definuje jako hnutí, usilující spojením „sportu, kultury a výchovy o vytvoření způsobu života založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu, sociální odpovědnosti a respektování základních univerzálních etických principů“, jehož cílem je zapojení sportu „do služeb harmonického rozvoje lidstva, s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti“ (články 1 a 2 Olympijské charty).

Svým způsobem bere olympijské ideály vážně i čínská vláda, která jinak svou politikou lidských práv Chartu minimálně v bodě univerzálnosti etických ideálů otevřeně popírá. Pořádání olympijských her je totiž možné prezentovat jako důkaz, že ČLR je mezinárodně respektovaný „moderní civilizovaný“ (sien-taj wen-ming) stát, vyznávající stejné hodnoty jako Západ, byť stále častěji doplňované o přívlastek „s čínskými specifickými rysy“.

Poručíme sněhu, dešti

Nejšílenější na představě zimních olympijských her v Pekingu však není stav lidských práv v Číně, ale sama ochota Mezinárodního olympijského výboru brát čínský návrh vážně, bez ohledu na klimatické podmínky v této části světa. V Pekingu je sníh v zimě skoro stejně vzácný jako v Izraeli, o jehož sněhové nadílce nás loni stejně tak obšírně informovala média.

Když v Pekingu jednou, dvakrát za zimu napadne sníh, je to krása. Všichni se hned vyrojí s fotoaparáty, protože takovou výjimečnou událost si nelze nechat ujít. Je potřeba si pospíšit, v suchém větrném klimatu sníh do druhého dne vysublimuje. Okolí města na tom není lépe.

Závody ve sjezdovém lyžování a další disciplíny vyžadující dlouhé prudké svahy se přirozeně nemohou konat přímo v Pekingu i s ohledem na topografii místa. Navrhovatelé proto část závodů hodlají přenést do sedmdesát kilometrů vzdáleného Yanqingu u Dlouhé čínské zdi a dále více než dvě stě kilometrů na severozápad do hornatého okresu Čchung-li poblíž města Čang-ťia-kchou v provincii Che-pej. Vzdálenost by neměla být problém, čínská vláda slibuje v případě konání olympijských her bezchybné a rychlé spojení novou rychlodráhou.

Fotografie na oficiálních stránkách čínského olympijského výboru ukazují tamní scenérie lehce poprášené sněhem, ale statistiky meteorologů jsou neúprosné. V Jen-čchingu napadne ročně deset centimetrů sněhu, v Čchung-li, vzhledem k unikátnímu mikroklimatu, pravděpodobně víc, ale kolik přesně, se nikde neuvádí. (Čínské blogy, které slibovaly v této věci více podrobností, nelze otevřít.)

Průměrné měsíční srážky celé provincie Che-pej, kde se obě místa nacházejí, jsou nicméně od listopadu do února podle údajů ve Wikipedii dvěma až šesti milimetry, takže ani v tomto okrese sněhu mnoho nebude. Čínský olympijský výbor se ostatně netají s tím, že lyžovat se bude na umělém sněhu, který je prý pro závodní lyžování stejně lepší než sníh přirozený.

Okolí Pekingu si v zimě nemůže stěžovat na nedostatek chladného počasí (provinční průměr v zimních měsících je minus sedm až minus dvanáct stupňů a teploty pravidelně klesají pod více než minus dvacet). Na výrobu umělého sněhu je však potřeba nejen mrazivý vzduch, ale také velké množství energie, která se v okolí vyrábí především z uhlí, a vody, jejímž nedostatkem trpí celá severní Čína, včetně Pekingu.

Čínská vláda dlouhodobě řeší nedostatek vody v hlavním městě za pomoci výstavby systému kanálů (částečně vedených pod zemí) přivádějících na sever vodu z více než tisíc kilometrů vzdálené jihočínské řeky Jang-c´ a jejího přítoku řeky Chan. V prosinci loňského roku do Pekingu přitekla voda první plánovanou větví tohoto obřího systému vodních děl.

O události referoval v prosinci 2014 Guardian. Nákladný projekt a jeho nehospodárný provoz (voda musí být na několika místech přečerpávána, odhadují se velké ztráty v důsledku odpařování) s sebou přinášejí řadu dalších problémů, včetně úbytku vody pro zemědělství v některých oblastech na jihu, které mají zásadní význam pro produkci potravin v zemi.

Jeho realizaci komplikuje také průmyslové znečištění vody v Jang-c´, sociální napětí v místech, odkud jsou kvůli stavbám vystěhováváni místní obyvatelé. Zatím se odhaduje nedobrovolné vystěhování asi dvaceti miliónů lidí. Hrozí rovněž zhoršení podmínek pro vodní dopravu, která je na jihu Číny nepostradatelná.

Ekologové také varují, že může být narušen celý systém zásobování vodou na jihu země s nepředvídatelnými ekologickými následky a destrukcí zemědělství. Čínský olympijský výbor nicméně sebejistě tvrdí, že zimní olympijské hry v Pekingu budou úsporné a ekologické.

V místech, kde se mají hry v roce 2022 konat, již existují dvě lyžařská střediska, kde si bohatí Číňané na umělém sněhu zkoušejí sport, který donedávna mohli sledovat pouze na televizních obrazovkách, a naplňují si tak další díl svého snu žít jako obyvatelé Evropy a USA. Střediska provozuje developerská společnost Genting Highlands původem z Malajsie — a v malajském Kuala Lumpuru se shodou okolností bude 31. července rozhodovat o příštím místě konání zimních olympijských her.

Komentátoři svorně soudí, že Kazachstán, jediný soupeř Číny, se svou nabídkou hry uspořádat nemá šanci a nic na tom nemění ani fakt, že Almaty na rozdíl od Pekingu má vysoké hory, spoustu sněhu a zavedenou tradici lyžařského sportu. O lidských právech v Kazachtánu by se ovšem také dalo vyprávět.

Celý projekt zimních olympijských her v Pekingu je snad ještě absurdnější, než byla zimní olympiáda na černomořské Riviéře v Soči. Jeho hnacím motorem je ctižádost čínské vlády a komunistické strany urvat další prvenství v imaginárním závodě velmocí a hlavní město Číny učinit prvním městem na světě, které uspořádalo jak letní, tak zimní olympijské hry.

Soutěživost Číny v podobných nehospodárných projektech je nejen dědictvím nacionalistickou propagandou pěstovaného pocitu ponížení ze strany Západu za rozmachu imperiální expanze v 19. století. Je také jedním z dalších pokusů mobilizovat národní hrdost v době, kdy se v zemi prohlubuje ekologická, sociální a morální krize a kdy navzdory stále spektakulárnímu růstu HDP na obzoru straší také krize ekonomická.

Není však na místě pouze kritizovat čínský autoritářský režim, který buduje kapitalismus pod vedením komunistické strany a rozhazuje peníze na okázalou sebeprezentaci, místo aby je použil na řešení palčivých domácích problémů. Stejný díl viny leží na všech státech světa, které mají zastoupení v Mezinárodním olympijském výboru a místo zdravým rozumem a zásadami Olympijské charty se při rozhodování řídí silou peněz, ekonomické moci a možná i uplácení a zákulisního vydírání ze strany navrhujícího státu.

Mezinárodní olympijský výbor při tom ignoruje vlastní rozhodnutí z roku 1992, kdy přijal výzvu světové konference o životním prostředí v Rio de Janeiru a zavázal se respektovat principy trvale udržitelného rozvoje. Je předem jisté, že Mezinárodní olympijský výbor bude hluchý k peticím lidskoprávních aktivistů; v dnešní globální politické situaci přestává osud Tibeťanů a Ujgurů svět zajímat. Uvidíme, zda bude také slepý k přírodním podmínkám severní Číny a k vlastním závazkům v oblasti ochrany životního prostředí.

Před jedenácti lety Mezinárodní olympijský výbor doplnil do Olympijské charty článek, v němž se zavazuje dbát na to, „aby se olympijské hry konaly v podmínkách, které respektují životní prostředí“ a upozorňovat „na význam trvale udržitelného rozvoje“. Vzhledem k tomu, jak obtížná je volba mezi Kazachstánem a Čínskou lidovou republikou, bylo by nejjednodušší prostě olympijské hry v zimě 2022 nekonat a ušetřené peníze věnovat na rozvoj nekomerčního sportu a celosvětovou propagaci humanistických a životnímu prostředí nakloněných ideálů.