Pekingský ženský kongres 1995 dvacet let poté. Kritické zamyšlení

Alena Wagnerová o tom, kam se posunula ženská otázka dvě dekády po Pekingském kongresu věnovaném postavení žen ve společnosti a možnostem jejich emancipace.

Od velkých celosvětových shromáždění, jakým byl i pekingský kongres žen (mimochodem v pořadí čtvrtý, na což bychom neměli zapomenout) nelze očekávat konkrétní praktické výsledky. Jejich smysl je povýtce symbolický, světové setkání žen vytvořilo vlnu silných pozitivních emocí a solidarity, která nesla dál.

Podařilo se také, a to byl vlastní úkol a cíl konference, pojmenovat (znovu a po kolikáté už) problém a etablovat vědomí o něm ve světové veřejnosti. Otázka rovného postavení žen ve společnosti (a to ve světovém měřítku) patří k aktuálním kontroverzně diskutovaným a stále ještě nevyřešeným problémům.

Skutečnost, že zlepšení v určitých společenských segmentech je vzápětí „vyrovnáno“ zhoršením v oblasti jiné, je jistě dán i tím, co si často neuvědomujeme: že totiž vztah ženy a muže je základním vztahem od člověka k člověku (Marx), vztahem neobyčejně komplexním, který se prolíná prakticky všemi životními oblastmi a ovlivňuje je, od vztahů soukromých a intimních, až po vztahy společenské, politické a ekonomické, jak to již před léty formulovala Františka Plamínková.

V pekingské platformě byly samozřejmě konkrétní cíle v podobě dvanácti bodů vytyčeny. A v tomto smyslu pekingská platforma ještě svou platnost neztratila. Některé body by však měly být dnes konkrétněji formulovány. Například násilí vůči ženám má mnoho podob, od násilí v manželství a v rodině, přes znásilnění ve veřejném prostoru, vraždy žen, jež se odchýlily od tradičních způsobů života, redukci embryí ženského pohlaví, prostituci, jejíž problematiky se Peking v podstatě nedotkl, až po násilí ve válečných obdobích, kdy se ženy stávají kořistí vítězů, které bylo konečně uznáno za válečný zločin.


Skutečnost, že zlepšení v určitých společenských segmentech je vzápětí „vyrovnáno“ zhoršením v oblasti jiné, je jistě dán i tím, že vztah ženy a muže je základním vztahem od člověka k člověku. Repro Status quo

V minulých letech všech podob násilí vůči ženám přibylo, jako kdyby jím muži v některých společnostech reagovali svou stupňující se agresivitou na měnící postavení žen v jejich společnostech, jak jsme tomu byli svědky při demonstracích v Kahiře nebo při brutálních formách znásilnění v Indii.

Zjištění, že cíle platformy byly v posledních dvaceti letech naplněny v nejlepším případě jen zčásti (a že v některých bodech například pokud jde o otázku chudoby a to nejen specifické chudoby ženské, je situace dnes ještě daleko horší, než byla před dvaceti lety), by nás nemělo svést k pohodlnému depresivnímu závěru, že Peking 1995 k ničemu nevedl.

Všimněme si, že předchozí kongresy 1975 v Mexiku, 1980 v Kodani, 1985 v Nairobi jsou dnes prakticky zapomenuty, zatímco k Pekingu 1995 se světová ženská veřejnost neustále vztahuje. Bez Pekingu bychom dnes neměli ani Gender mainstreaming EU, jakkoliv i on se v byrokratickém systému unie značně zformalizoval a ztratil tím část své účinnosti. Pekingu 1995 se také v každém případě podařilo „udržitelným“ způsobem mobilizovat světové veřejné mínění a otázku rovných práv žen legalizovat jako neoddělitelnou součást lidských práv. To není málo.

Je ovšem třeba si uvědomit, že pekingská konference se odehrávala v situaci
krátce po rozpadu socialistického bloku, který se ze světa bipolárního, v němž spolu do značné míry i soutěžily dva společenské systémy (bez této konkurence by například nebyl vznikl systém sociálního tržního hospodářství) změnil ve svět unipolární s jasnou mocenskou převahou USA.

Konal se v situaci tak zvaného „konce dějin“, kdy rozpad socialistického systému definovaný jako vítězství kapitalismu nad socialismem vytvořil představu, že ke kapitalismu západního ražení neexistují žádné systémové alternativy. Důsledkem této unipolarity byl ničím nebrzděný nástup neoliberální ekonomie jako nové ideologie, výkladového schématu pro všechny aspekty jak života jednotlivce, tak společnosti, s představou trhu jako svého druhu morální instance lidského jednání a efektivity jako jeho jediné motivace.

V tomto historickou situací vymezeném prostoru se konference odehrávala a formulovala své cíle. Její orientace byla vysloveně reformistická a pragmatická, soustřeďovala se na uskutečnění změn ale bez společenské vize. Jistě, devadesátá léta žila v intenzivním vědomí, že společenské vize a utopie totálně selhaly (bývalý německý kancléř Helmut Schmidt tehdy tomu, kdo „trpí“ nějakou vizí, dokonce doporučoval jít k psychiatrovi). Toto selhání účinně dokumentoval rozpad socialistického systému, který společenskou vizi lepší společnosti původně uskutečnit chtěl a tragicky přitom selhal, protože pro její uskutečnění do svého systému integroval násilí jako politický prostředek.

Tento reformistický kurs konference vedl k tomu, že tu nebyla položena základní otázka společenských, ekonomických a politických struktur systému a místa člověka v něm jako člověka ženy a člověka muže. A to navzdory tomu, že mottem konference byl „Svět očima ženy“. De facto tu šlo jen o to, aby ženy dosáhly mužských standardů realizace ve společnosti.

V tomto bodě zůstal pekingský kongres daleko za tím, co formulovaly duchovní špičky feminismu. Ten měl ovšem v polovině devadesátých let své vrcholné období již za sebou: bylo dosaženo práva ženy na vlastní výklad světa, jiný, než je dosud normativní technokratická koncepce světa (i člověka) jako zdroje pro vytváření kapitálu. V tomto smyslu si dovoluji provokovat tezí, že koncepcí genderu, redukcí rozdílu mezi pohlavími na pouhý sociální fakt, (viz dekonstruktivismus) feminismus svou nejhlubší inovativní filozofickou dimenzi opustil a zploštěl.

Tímto konstatováním samozřejmě nemám na mysli představu o polárních protikladech mezi mužským a ženským principem, ale jednoduše řečeno akceptování rovných práv muže a ženy jako rovnosti rozdílného a jejich sociálních rolí jako vzájemně se doplňujících (tedy jakési „bipolarity“ pohlaví).

Téze, že kapitalistický systém svou definicí člověka jako pracovní síly osvobození ženy de facto vylučuje, není nová. Ani neoliberální odrůda kapitalismu není schopna vidět žádoucí uskutečnění rovnoprávnosti muže a ženy (jež se mezitím stala požadavkem celospolečenským) jinak, než zhodnocením toho, co označuje jako „humánní kapitál ženy“, který přece nelze nechat
nevytěžený.

Jako přímo školský případ pro to, jak kapitalismus mění společenské postavení ženy, tu může posloužit vývoj v České republice po sametové revoluci. Jestliže znárodnění po osmačtyřicátém přineslo jako svůj vedlejší efekt oslabení normativity mužských vzorů jednání a chování (které byly a dosud jsou vázány na vlastnictví výrobních prostředků), pak přestože socialistický systém měl řadu autoritativních a patriarchálních rysů, návrat soukromého vlastnictví výrobních prostředků a hierarchizace dosud egalitární společnosti tyto normativní vzory opět posílila a postavení ženy ve společnosti zhoršila.

Jedním z ukazatelů tohoto zhoršení byl i návrat představy o ženě jako sexuálním objektu a ženského těla jako veřejného majetku. Ženy, které se významně podílely na aktivitách Charty 77 (mezi jejími mluvčími byly ženy zastoupeny osmadvaceti procenty), stejně jako v občanské opozici proti normalizačnímu režimu, byly v procesu institucionalizace politických struktur z politického života de facto vytěsněny, a to často sexistickými argumenty.

Zastoupení žen v parlamentu se v prvních letech po roce 1989 snížilo na sotva deset procent, a také ve vládách a politických stranách bylo zastoupení žen často nulové nebo naprosto nedostatečné. Existence nějaké ženské otázky byla až hrubě bagatelizována. Ženy samy ovšem tuto novou situaci a její společenský význam nejprve podcenily.

K tomu ovšem přistoupily ještě pokusy o obnovení tradiční role ženy a nereflektovaný antikomunismus, který zatratil kvalifikovaná dětská zařízení jako socialistický neřád. S jejich nedostatkem a ostrakizací mladých žen, které chtějí (a pro své penzijní zajištění také potřebují) pracovat, jako špatné matky mladá česká generace žen dosud těžce bojuje.

Teprve přípravná fáze vstupu do EU ženskou otázku tak říkajíc legalizovala jako jednu z důležitých politických a společenských otázek. V tomto ohledu lze sice pozorovat určité zlepšení, ovšem základní otázka, zda kapitalismus obzvlášť ve své neoliberální podobě ženu a člověka vůbec může osvobodit, zůstává otevřená stejně jako se přes letité úsilí nevládních organizací se v celé Evropě nůžky mezi bohatými a chudými stále více rozevírají, že to působí až jako výsměch jejich aktivitám.

Jistě, úsilí o rovné příležitosti je důležitým aspektem postavení ženy ve společnosti. Pro její osvobození ovšem nestačí, jestliže její bezplatná práce v domácnosti je nahrazena jen vykořisťováním v pracovním procesu a její prekarizací v oblasti nedostatečně placených služeb, jak se s tím denně setkáváme třeba u pokladen při nákupu v supermarketu.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Pondělí, 27.Dubna 2015, 22:01:16

Ano, je pravda, že „socialistický systém měl řadu autoritativních a patriarchálních rysů“, ale proti první republice byl v ženské otázce nesporným pokrokem. Například Jarmila Glazarová (levicová žena téměř pravicového manžela) popisuje situaci mnoha dělnických žen na předválečném Ostravsku okolo roku 1935 takto: „Byly to zejména ženy se svým těžkým údělem. Ženy mužů, kteří věčně stáli pod hrozbou a ve stínu smrti v hlubokých dolech. Mužů, kteří ze zvyku pravidelně nebo z chlapského kamarádství občas propíjeli své mzdy. Ženy alkoholiků, kteří nemilosrdně bili a plodili dítě za dítětem. Ženy, které v zoufalém nedostatku, aby se děti v jizbě zahřály, vytrhávaly plot kolem chalupy, plaňku za plaňkou a topily jimi. Které pracovaly, šily, vyšívaly, posluhovaly a nechávaly se ztlouci. Daly se sekerou zahnat na celé dny na půdu, aniž křičely o pomoc, aby potom v pokorné tuposti přijímaly, nosily pod srdcem a rodily postupně devět, deset, dvanáct i třináct dětí.“
Jak hodně se to po válce změnilo....

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Sobota, 9.Května 2015, 09:31:36

V knize Jarmily Glazarové se objevuje ještě jeden zajímavý postřeh. Jako žena slezského venkovského lékaře pracujícího pro nemocenskou pokladnu, tedy pro lidi z těch nejnižších vrstev, bývala často přítomná ošetřování ran způsobených při domácím násilí. Ze zkušenosti tedy napsala, že rány způsobené ženami byly většinou daleko horší než rány způsobené muži.
Není totiž nic strašlivějšího, než hněv ženy, která se nechá utiskovat až k dovršení míry své trpělivosti.
Není to ovšem žádná speciální ženská vlastnost. Slepý destruktivní hněv je charakteristický pro utlačované lidi vůbec, tedy pro takové, kteří nejsou schopni se útlaku nějakým rozumným způsobem bránit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.