V listopadu roku 2005 jsem stála uprostřed lesa na Slovensku se skupinkou mladíků, rozebírali jsme, kdo půjde lézt jakou cestu na nedaleké skalní stěně, když v tom se jeden z nich – ten, kterého jsem na rozdíl od ostatních znala sotva pár hodin – otočil zády k nám a jal se konat malou potřebu.
Protože jsem byla rázné děvče, naznačila jsem mu přede všemi, že mi takové chování nepřipadá vhodné. Jak jsem později od kamarádů zjistila, tento jinak spíš tichý a zakřiknutý kluk se po incidentu několika z nich vyptával, „ jestli jako nejsem nějaká ta feministka“.
Nebyl to samozřejmě projev feminismu, ale spíš mé představy o elementárních pravidlech vystupování ve společnosti lidí… Přesto jsem si jeho otázku začala klást také.
Moje odpověď se od podzimu 2005 nezměnila. Stále zní: Jasně. A proto mě zaujalo několik nedávných událostí, které jakoby naznačovaly, že popkultura a feminismus jsou teď jedna ruka.
Sedmnáctinásobná držitelka hudební ceny Grammy, popová diva Beyoncé Knowles, sdílela v červenci na sociální síti Instagram fotografii, kde se stylizuje do podoby Rosie the Riveter – americké ikony ženské emancipace, reprezentující ženy, které za druhé světové války převzaly za své muže práci v továrnách a s vervou v nich vyráběly munici.
Ale to není vše. Beyoncé také namíchala do své letošní skladby Flawless pasáže z projevu Nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie, který zazněl na konferenci TEDx Talks a jmenoval se We should all be feminists.
Pokračování v tradici ženské emancipace, nebo příliš plytký popík? Foto www.breakingnews.ieA o upřímné a dojemné feministické zpovědi Emmy „Hermiony z Harryho Pottera“ Watson na konferenci Organizace spojených národů jste jistě slyšeli. Novopečená velvyslankyně dobré vůle OSN při ní představila kampaň za rovnoprávnost pohlaví s názvem He for She. (A od různých anonymů si za to vysloužila výhrůžky, že zveřejní její nahé fotografie. Žádné nemají…)
Zastavme se nyní na chvilku na webových stránkách iniciativy He for She. Píše se zde, že zatímco hnutí za genderovou rovnoprávnost původně začalo bojem žen za práva žen, dnes se proti jejich diskriminaci staví i stále více mužů. Což je dobře a kampaň chce usilovat o to, aby jich bylo ještě víc.
Potud by tedy mělo být s Lagerfeldovou dramaturgií módní přehlídky všechno v pořádku. Ale stejně si nemohu pomoct. Něco mi nehraje.
Už jenom to, jak ona přehlídka vlastně vypadala. Jako vždy dokonale elegantní bělovlasý Karl (už dávno připomíná svou vlastní voskovou figurínu) s nepostradatelnými tmavými brýlemi vede dav štíhlých, vysokých a dokonalých krasavic při fingované demonstraci, při čemž u toho vypadá jako jejich dirigent (taky se vám na mysl dere ta asociace s ovcemi?).
Značka Chanel prostřednictvím své zakladatelky patří k tradici ženské emancipace, takže bychom mohli říct, že to, co nyní předvedl v Paříži Karl Lagerfeld, je prostě věrnost, věnovaná jejímu odkazu. Ale stejně mé rozpaky přetrvávají. Zkrátka, jakkoliv nechci shazovat případnou snahu o spravedlivější svět, musím se ptát, nakolik je ona „demonstrace“ jen vypočítaným marketingem, který se snaží vlichotit moderní ženě? A samozřejmě: Jaké ženě? Na fotografiích z přehlídky vidíme dámy světlé pleti.
S čím přijde Chanel příští sezónu? Co bude s feminismem, až se feminismus okouká?
Fandím Beyoncé, fandím Emmě Watson a mám chuť fandit dalším ženám a mužům, kteří využívají svého jména k tomu, aby pomohli rovnoprávnosti a spravedlivějšímu světu vůbec. Ale snažím se mít na pozoru před případy, kdy má propagace rovnoprávnosti pomáhat dobrému jménu (potažmo zisku) značky. Obávám se, že o to šlo na Pařížském týdnu módy především.
