„Maminko, proč se ta paní drží za spoďárky?“ zeptala se drobná, asi šestiletá dívenka roztržité matky, čímž upoutala i mou pozornost k osvětlené ploše s reklamou na plavky umístěné v prostoru tramvajové zastávky.

Zobrazená krasavice měla neodolatelně sexuálně zaháknutý palec za lem spodního dílu bikin, vytrčený pelvis major ohraničený lopatami kyčelních kostí a pootevřená ústa, která mají upomínat na onu roztouženost, ale když je vidím já, vybaví se mi výhradně sucho v krku a něco tak složitého, jako jsou integrály, že člověk zapomene svou huběnku dovřít.

Po dotazu té holčičky jsem zažila moment prozření. Rozhlédla jsem se a poprvé si všimla, jaký les nahých údů se v mém nejbližším okolí znova rozlehl. Kolem krasotinek v nadživotních velikostech se procházely důchodkyně v šustivých pršipláštích, toho dne totiž krápalo; u plakátových ploch postávala mládež a klepala si vzkazy do mobilů.

Jinde zas diskutoval páreček outdoorových lidí s batůžky, v nichž jsou určitě vždycky kromě počítače se supervýkonnou baterií i mačky. Jako do té chvíle já, nikdo si jich nevšímal.

↗

Stereotypní zobrazování žen v reklamě je staré jako reklama sama. To neznamená, že je prostě musíme vzít na vědomí.

Protože mám potřebu zachování zbytkové sebeúcty, na sklonku jara si bezděky nasazuji na oči klapky, a přestože jsem čas od času (čím dál méně) v přítomnosti mužů ochotná prohlašovat, že „ta je dobrá, co?“, myslím, že po překročení určité věkové hranice mnoho z nás sní o tom, že vtrhne na poradu kreativního oddělení dotčené značky a výhrůžkami přiměje skupinu uštvaných marketérů a marketérek k tomu, aby se svlékla do prádla a natřela se opalizujícím bronzerem.

A pak se na sebe musela dívat. Nežárlím, tedy alespoň nijak zvlášť, a mé mindráky jsou po třicítce slušně pod kontrolou, jenom mě ty všudypřítomné nahaté prdelky začínají aktivně krkat.

Sémiotických, politických, genderových i marketingových analýz obrazů různě svlečených žen ve veřejném prostoru jsou potištěné kilometry papíru. Tento sloupek si neklade za cíl akademicky či s feministickým koltem u boku rozebrat skryté obsahy odhalených zadnic, nýbrž poukázat na to, jak je to prostě a jednoduše divné.

Tahle sexualizovaná nahota trůnící vprostřed zaplivaných a pokálených chodníků. Má to kolemjdoucí vzrušovat? A co s tím vzrušením budou na Andělu, mezi všemi těmi lidmi, dětmi, narkomany a muzikanty dělat?

Reklamní plakáty tohoto zaměření ani necílí nejdříve na ženské, jak by se s těmi bikinami myslelo, nýbrž na chlapy, přičemž ženské mají dojít k závěru, že budou-li majitelkami takových bikin, budou i ony pro ty chlapy horoucně žádoucí.

Jsou to aspirativní sdělení. Je to prostá finta: napřed vás ta situace jako ženu nepozorovaně zprudí, protože srovnatelně dmoucí ňadro nemáte, pak si představíte, jak se kvůli němu váš mužský protějšek přeráží o neopatrně umístěný odpadkový koš, jelikož včas nezaostřil pod nohy, pak si řeknete „a když je budu mít já, tak si taky zlomí nohu chtíčem“.

Tím pádem vezmete to obchodní sdělení na milost a přeberete si to tak, že ty troujúhelníky z plavkoviny prostě musíte mít.

Je to úplně logické, že. Přehledně organizované, jako ženské podvědomí.

A nejde tu jen o ty zadky dámské. Funguje na někoho zadek pánský, zří-li ho zcela bez přípravy během cesty pro rohlíky, jako z reality vyprošťující estetický objekt? Zasní se a řekne si „to je škoda, že to doma nemám“?

Říká si to vůbec někdy někdo? Vnímá někdo pekáč buchet Davida Beckhama umístěný nad magistrálou, myslí průměrný řidič při popojíždění v koloně na sedy-lehy?

Mám dojem je, že je ta nahota stejně otravná, v určitém kontextu (nákup jídla!) nehygienická, a vlastně neviditelná. Prázdná. Tolik práce ve Photoshopu...

Ale jednu věc té malé holčičce, která si všimla vyšpulené holky z plakátu, nezávidím. Moje puberta s mindrákotvorným Bravíčkem byla vedle té, která čeká na ni, procházka Rajskou zahradou.