Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum od roku 2012; pro rok 2015 tedy počtvrté. Text vychází v rubrice Štěstí z šesti, vybíráme tedy vždy půltucet osobností, které svým působením ve veřejném prostoru z našeho pohledu pomáhají měnit české země k lepšímu.

Ač se jedná o přehlídku osobností, rekapitulace uplynulých ročníků napoví, že výslednou sestavu spoluurčují záležitosti, jimiž společnost v daném roce žila. Málokdy se totiž stane, že někdo sám dokáže téma nastolit a strhnout k němu takovou pozornost, aby se stalo osou diskusí politické veřejnosti.

Tak to bylo do určité míry poprvé, v roce 2012, kdy jsme Osobností roku vyhlásili Martina Marka, který připoutal pozornost k podvodům na plzeňských právech a vedl v Plzni úspěšnou kampaň za obecní referendum. Předloňské vítězství Ivanky Mariposy Čonkové odráželo atmosféru nenávistných protiromských kampaní. A minule se pro nás osobností roku stal Vít Rakušan jako ztělesnění příznivých tendencí, které se odrazily do výsledků komunálních voleb v roce 2014: oceňovali jsme nejen monumentální povahu jeho vítězství v Kolíně, ale především způsob, jakým ho jím vedená kandidátka dosáhla.

Ještě ani jednou se ale určující téma roku nepromítlo do našeho výběru v takové míře jako tentokrát uprchlická krize. Přitom dominantním tématem české veřejné debaty se stala vcelku paradoxně, protože žádná uprchlická krize tu nenastala a ani nehrozila. Fascinující vášnivost, s níž mnozí téma prožívají, napovídá, že se jedná o téma zástupné, maskující hluboké a kumulující se frustrace, jež českou společnost prostupují.

Téma uprchlické krize, či přesněji způsob, jakým jsme s ním zacházeli, tak spíše vypovědělo o úpadku naší schopnosti vést veřejnou debatu založenou na věcných argumentech, selhávala v tom většina médií i velká většina politické reprezentace. Ukázala se křehkost demokracie, jejíž instituce se tu nepodařilo po roce 1989 pevně zabudovat. Na tématu ztrácely vážnost mnohé dřívější autority, mezi případy nejkřiklavějších selhání se vyjímají postavy Jana Kellera či Václava Cílka.  

Nepodařilo se vysvětlit vcelku prosté skutečnosti, že uprchlíků nepřicházejí nijak nezvladatelné počty, a to ani na území Evropské unie, že muslimy prchající z Blízkého východu nelze spojovat s militantním islamismem, ani to, že cílené a systematické porušování práv migrantů, jehož se české země dopouštějí, je také porušováním základních východisek, na nichž se česká demokracie po roce 1989 obnovovala. Naopak populistická mobilizace založená na eskalaci nenávisti tu v roce 2015 dostala tolik prostoru jako snad nikdy po roce 1989.

A to se nekonaly žádné volby. I tím byl rok 2015 mimořádný. Pokud se nepřihodí žádná událost, jež by narušila stávající volební rytmus, příští rok, v němž se nebudou konat žádné volby, ponese letopočet 2027. V přehlídce osobností pro rok 2015 máme každopádně pouze ty, které zůstaly vůči vlně populismu a xenofobie imunní, přičemž zvláště oceňujeme ty, které jí aktivně čelily.

6.Josef Středula

Distribucí majetku a příjmů česká společnost — tak jako velká většina západních zemí — čím dál více připomíná společnost aristokratickou, a ne demokratickou. A jednou ze základních příčin  je — vedle systémového zvýhodnění korporací oproti živnostníkům — také systémové znevýhodnění zaměstnanců oproti zaměstnavatelům.

A zajisté rovněž celkově malá schopnost kolektivní sociální akce. Vinou směsi historických i novějších ideologických důvodů ve společnosti přetrvává spousta předsudků vůči odborářům. Dodnes není výjimkou potkat vcelku rozumného sociálně nijak zvlášť dobře situovaného člověka, který se holedbá tím, že do odborů by za nic na světě nevstoupil. Je jedním z paradoxních důsledků vlády komunistů, že se tu lidé běžně pyšní svou ochotou nechat se vykořisťovat.

Málokdo si přitom uvědomuje, jak podstatná je pro celkové klima ve společnosti sociální soudržnost: jak souvisí s podhoubím pro nenávistnou politiku i se schopností společnosti věcně řešit problémy, jež před ní vyvstávají. České odbory mají štěstí, že v Josefu Středulovi stojí v jejich čele osobnost, která si je takového širšího kontextu působení odborů dobře vědoma.

Středula se nebojí konfliktů a konfrontace, nevstupuje do nich ale zbytečně, sleduje své kolegy po světě a snaží se od nich přiučit, pomáhá společnost vzdělávat o neblahých dopadech nárůstu politického vlivu korporací a o potřebě posilovat sociální práva. Odbory pod jeho vedením vystupují proti zamýšlené, katastroficky špatné generální obchodní smlouvě mezi Evropskou unií a Spojenými státy, známé jako TTIP, a vedou důležitou kampaň za zvýšení minimální mzdy.  

Středula se nenechal strhnout k populismu vůči uprchlíkům, naopak se proti vlně vášní ohradil. Jedinou vadou na kráse jeho působení je tak nedostatek citlivosti pro ekologická témata, kterou osvícenější z jeho západních kolegů dnes již vcelku běžně projevují. Na druhou stranu faktem je, že české ekologické hnutí má vůči odborářům a sociálním tématům dluhy snad i násobně vyšší.

5.Kateřina Valachová

Přestože současná česká vláda představuje nepochybné zlepšení proti svým předchůdkyním, není snadné hledat osobnosti, na kterých bychom to mohli ilustrovat. Lepší vládnutí je spíše měřítkem upadlosti režimu ODS nežli kvalit vlády současné. Vláda napravuje nejhorší excesy svých předchůdkyň, jinak provádí ale hlavně údržbu. Nekoná kroky, které by poměry systémově proměňovaly k lepšímu či příznivě pročišťovaly společenskou atmosféru.

Zklamáním jsou ministři KDU-ČSL, antikomunista Herman i Babišův příručí Jurečka, předvídatelným zklamáním jsou prakticky všichni ministři ANO a za očekáváním, jež s nimi bylo možno spojovat, zůstává i většina ministrů ČSSD. Bylo by možno argumentovat, že nejpříznivější postavou vlády je její předseda: tlumil vášně, zastal se — byť po dlouhých okolcích — uprchlíků, pevně se ohrazoval proti zlomyslným výpadům z Hradu, pevně držel pozice Evropské unie. Možná vůbec nejlepším jeho krokem byla ale výměna nepodařeného ministra školství Chládka za Kateřinu Valachovou.