Letos se nekonaly žádné volby, lze říct, že koaliční vláda Bohuslava Sobotky spravuje zemi ve srovnání se svými předchůdkyněmi vcelku ku prospěchu obyvatel, nečelila významné krizi, neotravuje veřejnost hádkami, pokud vznikly mezi koaličními stranami rozepře, ani jednou nepřerostly ve vážnější roztržku. Vláda zrušila druhý důchodový pilíř, prosadila navýšení minimální mzdy, plánuje zatočit s hazardem.

Kontinuálně se snižuje počet lidí bez práce, ekonomika po celý rok rostla. Přesto je evidentní, že se mnoha lidem nežije dobře, statistiky uvádějí, že chudoba a sociální vyloučení hrozí téměř jednomu a půl milionu lidí. Téměř 150 tisíc obyvatel České republiky nemá na dostatečné úrovni ani jednu ze tří složek definujících špatné životní podmínky. Nedisponují dostatečným příjmem, materiálním vybavením ani prací.

Ještě podstatnější než čísla Českého statistického úřadu je atmosféra ve společnosti a to, jak každý z nás subjektivně vnímáme a prožíváme svou každodennost. Jak by to nejspíš řekl Jiří Dienstbier senior: „Jinak vypadá svět z Prahy a jinak z Bruntálu.“ Právě v tomto momentu tkví podstata úspěchu Miloše Zemana a Andreje Babiše. Oba těží z frustrace velké části společnosti, která je do značné míry legitimní.

Vše hlavní se letos odehrálo mimo naše hranice: experiment řeckých voličů se Syrizou, šokující nástup Jeremyho Corbyna, úspěchy nové levice v Portugalsku a Španělsku. A samozřejmě uprchlická krize. Jako událostem listopadu 1989 předcházely rozličné momenty, tendence a posuny nejen domácí, nýbrž především evropské či světové politiky nejpozději od poloviny 80. let minulého století, tak se i nyní v Evropě rodí nový budoucí řád, jehož budeme součástí.

Prosazuje se poznání, že příčinou krize nejsou deklasované segmenty společnosti, nýbrž naopak, politické a ekonomické elity. Přesto nalezení strategie, která krizi zastupitelské demokracie překoná, nás teprve čeká. Sobotkova vláda v tomto posun nepřinesla. I na konci roku 2015 je tu stále až příliš mnoho lidí, které v politice, aspoň na její centrální úrovni, nikdo nereprezentuje, neprosazuje jejich zájmy.

„Je to tu nějaké horší, jakoby. Rok je pryč, a byl to mžik. Jednou si to budu muset říct o celém životě, nejsem se sebou spokojen, vůbec! Poměry mě znehybňují, kladu asi malý odpor. To není veliká ctnost, mít k věcem pořád týž postoj a nepást už ani po změnách,“ napsal v roce 1985 Ludvík Vaculík. O čtyři roky později změny přišly. Lze v letošních událostech spatřovat aspoň zrnka budoucí pozitivní proměny? Těžko říct, za pokus to ale jistě stojí. Nabízíme šest událostí, které by nás snad k jisté naději v příznivý vývoj opravňovat mohly.

Blokáda neonacistů

Na prvního máje letos Dělnická mládež opět po čtyřech letech svolala své příznivce do Brna. A tak jako tehdy, i letos mobilizovala stovky lidí k tomu, aby vyšli do ulic a dali veřejně najevo, že odmítají xenofobii a rasismus. Zatímco neonacistů přijelo kolem dvou set, jejich odpůrců se sešly úctyhodné dva tisíce.

Blokádu navíc podpořila řada osobností. Mimo jiné herci Marek Daniel a Arnošt Goldflam, herečky Taťjana Medvecká a Simona Babčáková, senátor a ministr za lidská práva Jiří Dienstbier, senátorka Eliška Wagnerová nebo předsedkyně Českého helsinského výboru Táňa Fischerová či předseda ČMKOS Josef Středula a rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.

Memorandum odsuzující pochod neonacistů navíc schválilo také brněnské zastupitelstvo: „Tato organizace dlouhodobě spolupracuje s neonacistickou scénou a vyzývá k potlačování práv a svobod, na kterých stojí demokratická společnost. Přijetí jasného stanoviska Zastupitelstva města Brna považujeme vzhledem k probíhajícímu Roku smíření za zvláště důležité.“

Podobných akcí, jejichž účastníci jednoznačně odsoudili nárůst podpory xenofobních a rasistických názorů, se uskutečnilo během roku několik. Sice ne vždy byl soulad jejich účastníků s politickou reprezentací podobně jednoznačný, ostatně prezident Miloš Zeman na jedné akci nenávistných spolků, navíc 17. listopadu, dokonce osobně řečnil, přesto lze říct, že akce odmítající krajně pravicové elementy byly asi nejpovzbudivější zprávou letošního roku.

Iniciativy na pomoc uprchlíkům

Podobně podmanivou a veskrze pozitivní zprávou o povaze části české společnosti byl spontánní způsob, jakým stovky lidí neváhali pomáhat uprchlíkům. Někteří přispěli do sbírek, jiní organizovali dobročinné akce, další se ve svém osobním volnu vydali pomáhat lidem prchajícím ze Sýrie nebo Iráku do Maďarska, Chorvatska, Srbska, Makedonie nebo třeba na pražské hlavní nádraží.