Současný hlavní proud balkánské migrační trasy, jak se — s různými průběžnými změnami - ustálila v průběhu jarních, letních a podzimních měsíců letošního roku, se bude v nejbližší době výrazně měnit zejména s ohledem na okolnosti, jimž se nyní budeme podrobně věnovat. Již dříve jsme popsali jednak aktuální stav na tak zvané Balkánské trase a jednak odpovědnost evropských zemí za situaci migrujících lidí.

Omezení možnosti vstupu uprchlíků do některých zemí

Jakékoliv omezení vstupu po trase mezi cílovými zeměmi a balkánskou cestou vyvolává kaskádovitý účinek a má okamžitý vliv na životní situaci tisíců běženců na cestě. Současná dramatická situace v řeckém Idomeni v bezprostřední blízkosti hranice s Makedonií je ukázkovým, byť rozsahem zatím jen omezeným, důsledkem takových rozhodnutí.

Tranzitní státy jsou ochotny běžence na své území pouštět, ba jim poskytovat při přesunu nějakou míru součinnosti, ale jen s očekáváním, že zanedlouho zase zemi opustí. Žádný tranzitní stát si dlouhodobý pobyt uprchlíků na svém území nepřeje a pokud se objeví signály, že by dlouhodobější setrvání uprchlíků mohlo hrozit, hranice uzavře stejně, jako to učinila Makedonie poté, co Německo a Švédsko začaly deklarovat omezení v přijímání běženců ze států mimo Sýrii, Irák a Afghánistán.

Takováto deklaratorní vyjádření cílových států bývají určena především potenciálním uprchlíkům v zemích původu, ale projeví se okamžitě v aktuálních poměrech na uprchlické trase. Jakékoliv zásadnější omezení přijímání běženců, ať už výběrové či nevýběrové, povede k obtížně zvladatelným situacím, protože tranzitující uprchlíci budou nuceni setrvat v zemi, v níž se právě nacházejí.

↗

Jakékoliv zásadnější omezení přijímání běženců, ať už výběrové či nevýběrové, povede k obtížně zvladatelným situacím. Foto Magdalena a Petr Pospíchalovi.

Krátkodobě může být situace zvladatelná, pakliže státy budou ochotny se na klidné a citlivé podpoře uprchlíků podílet. Budou-li uprchlíci mít naději, že se třeba i po vleklých mezistátních jednáních nakonec do svých cílových zemí (anebo jiných zemí zaručujících snesitelnou životní perspektivu) dostanou, nemusí se situace nijak dramatizovat. Začnou-li však naději ztrácet, budou hledat náhradní možnosti, jak se do cílových zemí dostat.

Organizovaný zločin, který má takřka v každé zemi, tím spíše v balkánských státech po trase, silnou tradici i zázemí, v takovém případě velmi rychle vytvoří náhradní možnosti, jak uprchlíky, kteří ještě budou schopni přesun zaplatit, do cílových zemí dostat. Z hlediska humanitárního je třeba s takovou situací počítat a připravit se na ni předběžnou organizací pomoci, která by umožnila zklidnění situace a zachování civilizačních standardů i v případě zdržujícího se tranzitního pobytu uprchlíků.

Dohody mezi Evropskou Unií a Tureckem o readmisi

Obrysy dohody, která byla předběžně uzavřena v minulých dnech na jednání členských států Evropské unie s Tureckem, mají připravit částečné řešení uprchlické krize, které by mělo spočívat ve vracení běženců z tranzitních zemí balkánské cesty i z cílových zemí do Turecka jako bezpečného útočiště. Rozumíme motivům a účelu snahy dosáhnout takové dohody, ale považujeme ji za velmi sporný a jen částečně účinný způsob, jak omezit rozsah přistěhovalectví v důsledku současné migrační vlny.

Některé regiony Turecka rozhodně nejsou bezpečným útočištěm, přičemž vracející státy nebudou mít žádnou kontrolu nad svrchovanou možností tureckého státu umisťovat navrácené uprchlíky podle svých potřeb, a tudíž nebudou moci plně zaručit podmínku bezpečného útočiště. Státy Evropské unie mohou tak podlamovat svoji důvěryhodnost, a to ve věci tak citlivé, jakou je dodržování lidskoprávních záruk vůči lidem, kteří prchají z ohrožených či přímo válečných zón. Turecko je navíc zemí s nevyšším zatížením současnou migrační vlnou, takže zvyšování počtu běženců dlouhodobě setrvávajících zde může způsobovat nepřiměřenou zátěž.

Navrácení běženci se navíc ocitnou v osobně obtížně řešitelné situaci. Jestliže rozprodali ve své původní zemi majetek, budou setrvávat ve snaze nakonec se do cílových — či alespoň jiných skutečně bezpečných — zemí dostat. K takovým přesunům budou samozřejmě volit jiné, dosud nepoužívané migrační trasy.

Zimní období

Využitelnost přesunu přes mořské úžiny mezi tureckým pobřežím a ostrovy řeckého Dodekanéského souostroví a severoegejskými ostrovy už nyní slábne, plavba začíná být velmi nebezpečná, síla a směr větru neodhadnutelná a možnost záchrany v případě problémů či ztroskotání slabá. To vede k posilování pozemních migračních tras z tureckého území, které mohou být vzhledem ke geografické poloze Turecka pouze dvě.

Méně vhodná, a tudíž nevyužívaná, směřuje přes pozemní hranici do Řecka, hranice vede tokem řeky Marici; v některých částech linií původního, nyní již suchého, meandrujícího toku řeky. Přechod přes Maricu by vyžadoval silnou korupční součinnost na obou stranách hranice, protože tok řeky je sice pomalý, ale břehy často bažinaté, je tudíž nutné využívat mostů, které samozřejmě nezůstávají na vojensky tak významné hranici, jakou je řecko-turecká, ani na chvíli bez dozoru.

Mnohem vhodnější trasa vede přes hranici s Bulharskem, která je bez hraničních vodních toků a ve své východní části vede velmi sporadicky osídleným pohořím Strandža, které není vysoké (nejvyšší vrchol má 1031 metrů nad mořem), je převážně zalesněné a poskytuje množství úkrytů při ilegálním přechodu hranic i přesunu do vnitrozemí. Hranice v pohoří Strandža není plně střežitelná ani za nepřiměřeně velkých finančních nákladů.

↗

Přes Bulharsko se v budoucnu bude chodit více než dosud. Foto Magdalena a Petr Pospíchalovi

Tato trasa bude proto v budoucnu jistě využívána více než dosud, a to i přes značnou, výše již popsanou, nevlídnost bulharského státu. Počty v řádu blížícím se tisícovce běženců denně by zřejmě přinutily bulharský stát k institucionalizaci všech aspektů součinnosti při zajišťování humanitárních potřeb, bezpečnosti i převozu uprchlíků přes své území.

Je možné, že v průběhu zimních měsíců takový vývoj nastane. A to i přes slib, který prezentoval osobně bulharský ministerský předseda britskému premiérovi při návštěvě Bulharska dne 4. prosince, že oplocení celé turecko-bulharské hranice žiletkovým plotem bude do tří měsíců zcela dokončené. Vzhledem k tomu, že dosud je vybudován plot v délce nejvýše čtyřicet kilometrů, považujeme tuto možnost za nerealistickou, tím spíše, že plot podél celé hranice měl být původně dokončen už v září.

Při větším počtu uprchlíků procházejících přes území Bulharska je nasnadě, že se trasa dalšího směřování může začít štěpit. Rumunsko bylo zatím využíváno pro tranzit jen sporadicky jednotlivci a malými skupinami. Jsou známy desítky případů vracení uprchlíků z Rumunska zpět do Bulharska. Pro přechod je možné využívat prakticky jen východní, asi sto kilometrů dlouhou suchou část bulharsko-rumunské hranice směrem od města Silistra, kde se Dunaj odklání do rumunského vnitrozemí.

Rumunské území je však rozsáhlé a jeho přechod či průjezd bez cizí pomoci velmi obtížný, zejména v zimních měsících. Nenastanou-li nepředvídatelné dramatické změny, nelze očekávat, že by se etablovala významnější náhradní trasa přes Rumunsko. Spíše lze očekávat posečkání uprchlíků v Turecku po dobu zimního počasí a obnovení či přinejmenším částečné obnovení větších migračních proudů na počátku jara následujícího roku.

Výměna dat mezi státy Evropské unie

Důležitým poznatkem z naší cesty, byť nahrubo zřejmým již dříve z řady zdrojů, je skutečnost neustále opakované registrace běženců každým tranzitním státem zvlášť. Uprchlíci se v naprosté většině pohybují po linii přímé a je jim poskytována pomoc, aby se mohli přemístit od vstupní státní hranice až k hranici výstupní. Opakovaná registrace tedy není věcně vůbec potřebná.

Naprostá většina uprchlíků vstoupí na území Evropské unie buďto na některém z řeckých ostrovů nebo na některém z ostrovů italských. Nakolik jsme měli možnost počátkem září sledovat tehdejší naprostou humanitární katastrofu na řeckém ostrově Kos, bylo třeba už tehdy konstatovat, že identifikace a registrace běženců probíhala — na rozdíl od zajištění jejich základních životních potřeb — docela důsledně.

Okolo mobilní policejní stanice byly veřejně vystaveny seznamy uprchlíků obsahující jméno a příjmení, zemi původu a rok narození. V daném případě se na nich oznamovala možnost nalodit se k odplutí do Pirea. Další registrační úkony včetně snímání otisků prstů se prováděly v mobilní policejní stanici.

Předpokládejme, že obdobně postupuje na vlastním území rovněž policie italská. V takovém případě mají oba státy k dispozici prvotní identifikační údaje o naprosté většině běženců, kteří se vydávají na další pouť až do cílových zemí.

S výjimkou běženců, kteří přejdou turecko-bulharskou hranici a jejichž většinu posléze identifikuje bulharská policie, je tak k dispozici základní soubor identifikačních informací o každé jednotlivé osobě. Je zřejmé, že získané údaje neumožňují ověřit pravdivost uváděných údajů. Smyšlené může být jméno i příjmení, země původu i věk.

Otisk prstů je však trvalým a jednoznačným identifikátorem, který sice nepomáhá vypátrat minulost a jmennou identitu osoby, ale umožňuje vytvořit elektronickou i fyzickou identifikační kartu, která bude uprchlíka provázet během jeho průchodu dalšími evropskými zeměmi a bude tak nezávislá na případných osobních dokladech, které uprchlíci často z účelových důvodů u sebe nemají.

Nejsme schopni posoudit, nakolik jsou Řecko a Itálie svolné či schopné data předávat dál. Neměl by však být problém vynutit si předání dat jako povinnost podmiňující převzetí uprchlíka na území dalšího státu.

Rozumíme, že samotná efektivita celého procesu přebírání uprchlíků nebude státům znít jako silný argument, ale při stále se opakujících úvahách o bezpečnostních aspektech migrace by snad právě výměna dat měla být procesem zcela stěžejním. Kdyby systém předání dat fungoval, bylo by možné bez problémů sledovat pohyb naprosté většiny běženců, počet neregistrovaných by nemohl přesáhnout úroveň jednoho promile.

Elektronická identifikační karta síťově předávaná mezi státy by zároveň mohla být nosičem případných bezpečnostních informací o dané osobě a také informací správních. Při námitce ohledně ochrany osobních údajů je třeba vycházet z faktu, že stát projednávající žádost o udělení azylu, případně žádost o udělení dočasné ochrany, takové informace může bez právní kolize považovat za podstatné pro projednání žádosti.

Dohodou států Evropské unie na spuštění takového systému by se mohly potlačit časté a účelově zneužívané bezpečnostní námitky. Lze se tedy domýšlet, že naprostá většina problémů vznikajících v této oblasti je důsledkem nedostatečné koordinace mezi členskými státy Unie.

Suchozemské myšlení o moři nás nikam nedovede

Otázka střežení vnější hranice Evropské unie již značně vybočuje z daného tématu, ale protože nedílně souvisí s celkovým vývojem migrace a s pokračováním současné situace, dovolujeme si přidat stručné vyjádření i k ní. Celková délka řeckého pobřeží je více než patnáct tisíc kilometrů, přičemž využitelná délka pobřeží pro migraci uprchlíků zcela jistě překračuje jeden tisíc kilometrů.

To je délka vojensky neuhlídatelná, a to ani spojeným úsilím řeckého státu, evropské agentury Frontex a jakýchkoliv dalších výpomocných sil. A dokonce i kdyby uhlídatelná byla, tak to vůbec nic neřeší.

České suchozemské uvažování setrvává v dojmu, že mořská cesta je jen trochu mokrá a slaná pevnina. Mořeplavba má však tisíciletou historii a tradičně dodržované ustálené zvyklosti. Z její tradice odvozené mořské právo a námořní pravidla slaďují postupy a povinnosti, aby tak snížily nejistotu vyplývající z existence mnoha různých právních řádů příbřežních a smluvních států. Proto jsou námořní pravidla neobyčejně stabilní a nepodléhají konjunkturálním vlivům či zájmům jednotlivých států.

Prioritou je ochrana lidského života, a to i za cenu nákladů a rizik, které případně nesou všechna plavidla bez ohledu na účel, zemi vlajky nebo názor velitele posádky na uprchlickou krizi. Ani pohraniční plavidla příbřežního státu nemohou postupovat jinak než podle námořních pravidel.

Člun s uprchlíky tak bude vždy považován za plavidlo s trosečníky, jehož pasažéry je třeba vzít v ochranu. Takže u plavidel s uprchlíky, která budou v mezinárodních vodách zachycena jinými loděmi včetně vojenských, připadá v úvahu záchrana s asistovaným doplutím k nejbližšímu přístavu nebo poskytnutí útočiště na lodi.

Poskytnutí záchrany nebo ochrany se žádné plavidlo nemůže vyhnout, ledaže by se samo vystavilo nebezpečí ztroskotání, i tak by ale velitel posádky musel takové nebezpečí dokázat doložit. Ve výsostných vodách vzniká povinnost umožnit takovému plavidlu vstup do nejbližšího vlastního přístavu, právní náležitosti lze řešit až ve chvíli, kdy jsou lidé v bezpečí, což je současně přesně tehdy, kdy jim vzniká možnost požádat o azyl nebo o dočasnou ochranu v zemi s daným přístavem.

Představa, že by mohli být uprchlíci, kteří již jsou na moři a dosáhli mezinárodních vod, přímo z moře vráceni do země, z níž člun vyplul, je naivní a nerespektuje námořní pravidla, která z dobrých důvodů stanoví jako základní hodnotu ochranu lidského života.

Specifická geografická podoba (blízkost břehů, členitost břehů, a také absence mořských proudů) mořského pobřeží Řecka a Turecka na společné linii výsostných vod nemá v Evropě a snad s malými výjimkami ani nikde na světě obdobu. Je proto k tomuto typu migrace přímo předurčená. Nelze tedy očekávat, že se situaci podaří administrativně či dokonce vojensky zvládnout. Migraci lze snad jen dočasně omezit, ale ne znemožnit.

Dokud bude v Turecku velké množství lidí, jejichž cílem je dostat se na území Evropské unie, není možné očekávat, že se nebudou pokoušet dostat dále právě tudy. Rétorické odsuzování Řecka za to, že nechrání vnější hranici schengenského prostoru, je vždy jen kombinací neznalosti a pokrytectví.

Snaha zastavit migrační proud může efektivně spočívat pouze v zastavení ozbrojených konfliktů, zklidnění situace ve zdrojových zemích a započetí poválečné obnovy. S tím samozřejmě musí souviset i dostatečná evropská solidarita se zeměmi, které nesou skutečně rozsáhlé břemeno strpění uprchlíků, jako je Turecko, Libanon, Jordánsko.

Bude třeba soustředit masivní pomoc uprchlíkům dlouhodobě žijícím v táborech, z nichž velká část z důvodu naprosté ztráty životních perspektiv hledá nové možnosti osobního rozvoje právě v evropských zemích. Pomoc se bude muset zaměřovat kromě humanitární oblasti i na takové problematiky, které se podílejí na vytvoření životní perspektivy — vzdělání (a to nejen základní), vytváření rozmanitých pracovních příležitostí, kultura, zachování a rozvoj národních či skupinových tradic, přístup k novým technologiím, přístup k informacím.

Celá problematika, má-li ji Evropa zvládnout, bude podobně robustní výzvou, o jaké hovořila předsedkyně německé vlády Merkelová v souvislosti s přijetím velkého množství uprchlíků vlastní zemí. Bude nejspíše znamenat naprostou změnu paradigmatu, bude nutno začít uvažovat o světě, přinejmenším o té jeho části, která v Evropě přiléhá, Evropou se cítí ovlivněna a Evropu vnímá jako etalon uspořádání moderní společnosti, jako o světě spřízněném, s námi souvisejícím a perspektivně do značné míry propojeném.

Další části analýzy situace na Balkánské uprchlické cestě vyšly včera a předvčerem.

Galerie (3)