Deník Referendum Domov

„Tááák, a teď si tu provedeme cosi jako Rorschachův test bez skvrn,“ říká rozšafně mladá žena, kulaťoučká, jako by dva měsíce přenášela. „Vidíte, mám do týdne porodit, ale musela jsem přijet, protože z dobrovolníků, kteří pomáhají v terénu, sem nikdo nechtěl; sama jsme ze zřejmých důvodů – hi, hi – nikam ven vyrazit nemohla, ale snad je zastoupím,“ pokračuje. „Teďka vám promítnu pět obrázků, a vy řeknete, co na nich vidíte.“ Lidé ve spoře zaplněném venkovském kině se začnou vrtět v polstrovaných seslích vonících novotou. Blíží se akce, do níž budou zapojeni.

„A už tu máme první obrázek,“ povídá. Je na něm vidět prezident České republiky Miloš Zeman. Ze sálu se okamžitě ozve: „Dement,“ odjinud: „Prase,“ smích a další výkřik: „Ostuda národa.“ Na to někdo vykřikne: „Ovládejte se, vždyť to je prezident republiky, sakra!“ Těhotná žena třímající mikrofon říká: „Vida, zvolila jsem to schválně. Názory jsou prostě různé, jeden v něm vidí spasitele národa, sjednotitele, který nás ochrání, druhý burana, který na svém místě nemá co dělat. Tak takhle to bude probíhat.“

Druhý obrázek: plot s ostnatými dráty na maďarských hranicích, z jedné strany policie, z druhé několik uprchlíků. „Co vidíte?“ Ze sálu se ozve: „Ty, co utíkají z války“, „Maďary“, „policii v práci“, „plot“. Osoba s mikrofonem ve snaze o vtip podotkne: „Včera jsme se dověděla, že by se slovo plot vůbec nemělo říkat, že to není politicky korektní. Mělo by se říkat brána s dlouhými postranicemi, případně protihluková stěna. Máme sice v Evropě svobodu slova, ale slovo plot už není v některých zemích povoleno.“

A pokračuje: „Je to o tom, co vidíte. Něco, co brání někomu ve vstupu, anebo něco co tu nemá bejt?“ Z publika se ozve rezolutní: „Něco co tady nemá bejt.“ A po chvíli: „Je to manipulace! I kdyby přišli všichni, co sem chtějí, vzroste procento muslimů v Evropě ze čtyř na pět procent.“ Výkřiky nesouhlasu, hluk.

Třetí obrázek: skupina uprchlíků, před nimi přetékající odpadkové koše. Na otázku: „Co vidíte?“ přichází rychle poznámka: „Festival po třech dnech.“ Po několik výkřicích opět mladý muž, který před chvíli varoval před islamofobií, řekne: „Vidím Evropu, která se nedokáže postarat o úplnou prkotinu.“ Strhne se nesrozumitelná hádka, kterou ukončí žena slovy: „Já tu svou přednášku ukončím, jestli se mi tu budete takhle hádat.“

A pak se jme vysvětlovat: „Jsou to lidi z úplně jiného kulturního prostředí, vůbec nenosí baťohy... Jak bych to řekla, nejsou to skauti, proto nosí jenom igelitky. A říkají si: musíme se tam rychle dostat, šup, šup, šup, šup. Představte si, že by vám někdo slíbil zadarmo dovolenou na nějaké chatě v Alpách, kde vám všechno zaplatí... No a oni byli takto nalákáni Merkelovou: pojďte sem, přijmeme vás,“ pokouší se vykonávat osvětu.

Za lidmi, které si přivezl Konvička, sedí místní občanská společnost: „Vidí Evropu, která se nedokáže postarat o úplnou prkotinu.“ Foto Jakub Patočka, DR

Ale jedeme dál: „Co vidíte na tomto obrázku?“ přepne na snímek částečně se potápějící lodi přeplněné těly. Ozve se: „Evropu, která se potopí s muslimama,“ „zoufalé lidi k smrti vystrašené.“ Žena s mikrofonem pak kvapně zopakuje fragment další odpovědi: „...do Evropy“, na další nepočká a řekne: „No ve skutečnosti se díváte na už potopený člun, kde lidi nepřežili, to už jsou prostě jenom těla.“

Ihned pokračuje beze změny intonace: „Těch cest do Evropy vede několik, já vám teď ukážu jednu mapu: přes Středomořskou cestu sem proniklo sedm set tisíc lidí a zahynulo 3200, ale to jsou jen ti, o kterých víme, spousty těl se nedohledají nikdy.“

A už promítá poslední obrázek, jedná se o snímek dobrovolnice z pražského hlavního nádraží s cedulkou REFUGEE ASSISTANCE. Ozve se zcela nepravděpodobné: „Hrdinka,“ dětský hlásek zvolá: „Stopařka, zastavuje auto“, pak někdo řekne: „slečna z hlavního nádraží v Praze“. Moderátorka s mikrofonem shrnuje ohlasy, znovu se pokoušejíc vtipkovat: „Ano, slečna pomáhá uprchlíkům na hlavním nádraží v Praze: někdo vidí hrdinu, někdo kandidáta na Darwinovu cenu, někdo vidí potrefenou slečnu, která nemá co lepšího na práci.“

Těhotná osoba se ještě marně snaží vysvětlit, že uprchlíků přichází „tak mnoho“, neboť cesta do Evropy je přespříliš levná. Nesmyslné údaje vzápětí vyvrátí Salman Hasan, který se posléze nadšeně účastní protiislámské propagandy. Těhotná žena s mikrofonem se zajíkavě brání, že se jedná o údaje europoslance Zdechovského. Nepomůže tím ale ani sobě, ani jemu.

Když promítá videoklip, na němž se europoslanec Zdechovský pokouší vysvětlit, jak vše Evropa zvládne razantním postupem, někteří lidé se jeho snaživeckému výstupu smějí. A ozve se také zvolání: „Hanba Evropské unii!“ Rorschachův test bez skvrn tak končí hlubokými rozpaky pořadatelů.

Pokročile těhotnou osvětovou pracovnicí byla Jitka Fialová, členka KDU-ČSL, místopředsedkyně mladých křesťanských demokratů v Jihočeském kraji a spolupracovnice europoslance Tomáše Zdechovského. Po jejím extempore pokračuje program na plakátku inzerovaný slovy „ojediněle nejednostranná diskuze o migraci s exkluzivními hosty“. Ale nálada už není a nebude tak mile pospolitě nenávistná, jak snad organizátorky původně doufaly.

Konvička se asi stane muslimem
O tom, že se koná v Polné u Jihlavy beseda Uprchlíci a Evropa 2, jsem se dověděl náhodou. Přítel mě upozornil, že akci organizují spolupracovnice europoslance Zdechovského z KDU-ČSL, v jehož účast jsem doufal, neboť program sliboval i „speciálního hosta“. V panelu měli vystoupit také Ivan Langer a Martin Konvička.

Dále plakátek inzeroval Muhameda Abbáse, ředitele nikoho nezastupující Muslimské unie ČR, požárníka Jiřího Vítka, někde představovaného jako předsedu Unie bezpečnostních složek, jinde jako představitele organizace Patrioti, a Salmana Hasana, uváděného jako exmuslima, ředitele humanitární organizace International Christian Outreach Ministry, která patrně zastupuje především jeho osobní zájmy.

Akce okázale manifestující záměr šířit nenávist proti skupině obyvatel, pořádaná ze všech míst, co jich jen v českých zemích máme, zrovinka v Polné, mě neodolatelně vábila. Objednal jsem si nocleh v Penzionu u Hilsnera a vyrazil v pondělí odpoledne v Brně na vlak.

K budově nedávno opraveného kina jsem přišel zhruba patnáct minut po ohlášeném začátku akce. Hlediště bylo obsazeno asi ze čtvrtiny, sedělo v něm zhruba padesát lidí: více, než jsem doufal, méně, než jsem se obával. Na pódiu se konala úvodní vystoupení hostů.

Abbáse jsem zmeškal, aniž bych, jak se posléze ukázalo, o cokoli přišel. A Langer bohužel nedorazil, v panelu ho nahradil Jiří Payne. Ve vystoupeních zaznívaly předvídatelné propagandistické zkratky, Paynův protievropský konzervatismus, Konvičkovo neurotické, obhroublými osobními ataky protkané šovinistické plácání, Vítkova obrana národních hodnot definovaných pivem, buřty a nenávistí, a – vzhledem k poměrům panujícím na pódiu – důmyslné protiislámské štvaní Salmana Hasana.

Vzorec programu tak byl dílem okamžiku jasný. Muhamad Abbás, který tu měl reprezentovat Konvičkovými slovy „prolhané muslimy“, pronesl nějaký ničím neověřený, patrně z nějakých radikálních islamistických konspiračních webů vyčtený nesmysl (Saúdská Arábie přijme dva miliony uprchlíků!), a na to mu odpověděli Hasan či Konvička nějakou citací Koránu líčící islám jako krvelačné náboženství. Teologická debata nadšených amatérských fundamentalistů.

Martin Konvička po té, co vydal kuchařku islámských receptů, možná nyní ke svému oblíbenému náboženství konvertuje. Foto Jakub Patočka, DR

Abbás všechny ústrky trpělivě snášel, zřejmě s neochvějnou vírou, že prorok je spravedlivý a jeho mučednictví ocení. Hrál ve scénáři akce roli mouřenína, figuranta, na němž islamofobové mohli demonstrovat opodstatněnost svých předsudků. Patrně nikoli vědomě, ale kdyby byl placený, nemohl takovou úlohu sehrávat lépe. Ano, ano, i mezi muslimy jsou cvoci.

Debata se tématem uprchlíků prakticky nezabývala, jen tu a tam se ho nesměle dotkla, jinak se zaměstnávala štvaním proti islámu. Jiřímu Payneovi to po chvíli začalo vadit. Když se ovšem začal ohrazovat argumentem, že eskalace nenávisti není formou debaty, a na pomoc si vzal dokonce citace Masaryka, setkal se s tak dokonalým Konvičkovým neporozuměním, jako bychom se v Polné vrátili v čase o 115 let zpět.

A tak se stalo, že zarputilý konzervativec, stojící na krajním okraji evropské demokratické pravice, zastupoval na pódiu jediný hlas hájící jakés takés evropské hodnoty, jimiž se tu všichni zaštiťovali. Když Paynea označil Konvička ta „troubu“, zhruba pět lidí v sále se znechuceně zvedlo a odešlo pryč.

Debatu mimořádně neobratným, přitom snaživě inkvizitorským způsobem moderovala jiná lidovkyně Romana Vosejpková. Je to osoba, jež si na všepřejícím webu Idnes.cz založila blog. Její jediný zde vydaný text pod titulkem Jak naštvaný Ištván neuštval Ivana začíná skrumáží slov vzdáleně připomínající věty v naší mateřštině, někde jim ale scházejí slovesa, jinde tečky: „Takového setkání desperátů v čele s údajným "extremistou" Původně jsem doufala, že proti Konvičkovi usadím první ligu mainstreamu.Jenže první liga předem ohlásila, že v den diskuse hromadně padne s chřipkami a angínou..“ Na lajk od Zdechovského to ale stačí.

Věřte nicméně, že Romana Vosejpková lépe píše nežli moderuje. Na konci řekla: „Tak poslední tři čtyři otázky.“ Padla jen jedna, a vzápětí se vše rozpadlo v chaotickém finále. Nejhodnotnější postřeh večera patrně vyslovil Muhammad Abbás, který řekl, že si umí představit Martina Konvičku, jak jednoho dne konvertuje k muslimům.

V debatě nakonec došlo i na Masaryka. Už zase, po 115 letech. Foto Jakub Patočka, DR

Nakonec proč ne? V zemi, kde spolupracovníci europoslance zvoleného za KDU-ČSL organizují akce, na nichž se upachtěně pokoušejí zesměšnit Angelu Merkelovou a devótně propagují další z řady pokusů o etablování českého fašismu, by to snad ani nemohlo nikoho překvapit.

Jisté je, že kdyby měl být islám tak nenávistným náboženstvím, jak se je Konvička snaží vylíčit, on sám by se musel v jeho lůně cítit jako doma. Žádná organizace bližší svými názory Talibánu, nežli je Islám v ČR nechceme, u nás dnes nepůsobí. Konvička je takovým naším malým českým mullou.

U Beranů
Po skončení debaty jsem na nic nečekal a vyrazil za skupinkou mladých lidí, kteří svými poznámkami rozvrátili zamýšlený průběh „Rorschachova testu“. Kdo jsou? Kde se tu vzali? „Prostě jsme přišli, zajímá nás, jak pomáhat uprchlíkům, ale o tom se tady vůbec nemluvilo! Pořád se hádali jen o islám a křesťanství,“ bez okolků vypálila jediná žena mezi nimi. Ptám se, zda jsou někde organizovaní. „Ne, ale jestli jste novinář a máte chuť, můžete s náma jít do hospody.“ Jdu.

Ještě předtím se v předsálí kina odehraje menší konflikt. Když Salman Hasan bulíkuje mladé ženě, že kdyby tu takto stála mezi pěti muslimy, hned jí znásilní, řekne mu jeden muž, že je lhář a že na to v naší zemi nejsme zvyklí. Hasan se rozdurdí a tvrdí, že úplně všechna znásilnění v Norsku padají na vrub muslimských imigrantů, načež mu onen muž zopakuje, že je lhář a že na to v naší zemi nejsme zvyklí. Připadá si v tu chvíli jako obránce evropských hodnot. Hasan mu vyhrožuje, že se setkají na policii. Onen muž řekne, že v to doufá a dá mu svou vizitku. Byl jsem to já.

Hospoda u Beranů je fenomenální doupě. Kouř je tu hustý jako mlha u Rákosníčkova rybníčku. Okouzlující barmanka se ošije, když si objednám červené víno. Po chvíli se vrátí se slovy: „Promiňte, to nemáme, to tady ještě nikdy nikdo nechtěl.“ Než odejdu, budu muset ještě odolat přesvědčování svých spolubesedníků, abych si s nimi dal bestii. Nakonec mě omilostní: „Je přece teprve pondělí.“

Promiňte, ale to tady ještě nikdy nikdo nechtěl. Foto Jakub Patočka, DR

Chci vědět, co je má velká polenská pětka zač; a jak přišli ke svým názorům. Všichni mají už po školách, pracují. Jeden v nadnárodním hobby řetězci, další jako obchodní zástupce, třetí prodává dveře, čtvrtý, ten, který měl v sále výrazně konfrontační poznámky, je „ajťák“, žena pracuje na katastrálním úřadu v Jihlavě.

Dva z mých nových přátel byli před časem na výletě v Jordánsku. Z dobrodružství svého života se vrátili se vztahem k muslimům stejně laskavým, jako bylo zacházení, jehož se jim tam dostalo. Poznatek: vidět svět mnohým stačí, aby chtěli být k lidem hodní. Stěny tu zdobí vlajky Slávie Praha, ale velkorysému prostředí nevadí, že jsem příznivcem nejslavnějšího klubu na světě, Zbrojovky Brno.

Kdo byl v publiku? Dovídám se, že všichni v prvních dvou řadách přijeli už s Konvičkou, přivezl si svou klaku. Před akcí se prý zdravili a společně popíjeli. Na Konvičkův účet se tu žertuje způsobem, který odpovídá prostředí: „Vypadá jak Izer obouchanej o chodník.“ Reálný počet hostů rázem klesá na třicet. „Z Polné tu bylo tak patnáct lidí,“ říkají číslo, které mi na druhý den potvrdí správce kina.

Nechodím už nikam, kam nemusím
Polná je pěkná. Zvlněný reliéf, množství krásných budov, Husova knihovna, dům, jejž navštěvovali Havlíček a Němcová, kouzelná budova Ústavu Jana Sozimy z Rouchova, znamenitě vedená prodejna zdravé výživy, rázovitý antikvariát, chátrající Hotel U rytířů, srdceryvný příběh ruského vojáka Induse zastřeleného jednou z posledních kulek II. světové války. A půvabná židovská čtvrť kolem trojúhleníkového Karlova náměstí, na němž se skví celkem čtyři cedule informující o tom, co všechno tu bylo spraveno z dotací zlopověstné Evropské unie.

Je po sezóně, do židovského muzea se nedostanu, byť by jeho správkyně byla ochotná, dnes je ale zaměstnaná jinde. Na jeho prahu si hoví kočka, protože pes tu chcíp. Jen pošťačka roznáší reklamními letáky, jinak nikde ani živáčka, než se tudy pomalounku prošourá jedna stará paní se síťovkou, model 1985.

V Informačním centru se dovím, že o Hilsnerovi tu nic nemají, ale snad budou něco mít v Městském muzeu, v němž se personál vzpamatovává po konci turistické sezóny a chystá se na tu další. Ptám se ženy v Informačním centru, zda ví, co se tu včera konalo. Rozvzpomíná se. „Už vím, psala jsem o tom do obecního zpravodaje, nějaká beseda o uprchlících, ale nebyla jsem tam.“ Proč? „Nechodím už nikam, kam nemusím,“ povídá.

Ale ani v Městském muzeu, jež sídlí v areálu zdejšího hradu, žádnou knihu o Hilsnerovi nemají. Ujímá se mě jedna ze tří stálých pracovnic, ničím mi nedá najevo, že ruším nebo obtěžuju, je milá a ochotná a má krásně svázaný cop. O Hilsnerovi tu ale mají jen třístránkový leták. Jen vývěsky tu zdobí reprodukce módního komiksu komolícího mateřštinu skoro jako vlastenka z KDU-ČSL.

Jistý pokrok lze v líčení zdejší historické události karikaturisty za posledních 115 let zaznamenat. Foto Jakub Patočka, DR

Před odjezdem se v radniční kavárně setkávám s provozovatelem kina. Jakub Skočdopole je patnáct let vegetariánem, pět let veganem. Jíst maso mu nedává smysl a dovídám se, že veganem lze být dnes snadno už i v Polné. Působí jako člověk, který si váží své svobody, přeje ji druhým a snaží se pomáhat. Proč tedy ve kině, jež spravuje, hostil nácka Konvičku?

O tom, o koho se jedná, dle svých slov do pondělí nevěděl. Akce se v kině, které spravuje, konala z iniciativy lidovců. Ozvali se mu, když na FB ohlásil, že nabízí čerstvě zrekonstruované kino, jež dostal do správy, i k veřejným debatám.

„Byla to pro mě škola. Budu moc přemýšlet, než někomu příště něco takového dovolím,“ povídá, ale nakonec nezapře marketingové ledví: „Ať už budete psát cokoli, hlavně prosím vás napište, že se to konalo v kině v Polné. A pokud byste mohl, zmiňte se i o tom, že v pátek děláme akci k požárům v Indonésii.“

O ní prý už nepřijede napsat kolega Marek z Jihlavského deníku, který byl zato podle slov správce kina nadšen pondělní akcí: „Strašně se mu líbilo, jak tu Konvička Payneovi řekl, že je trouba a těšil se, že to bude moct napsat. Říkal jsem mu o tom pátku, ale nepřijede.“

Kolega z RT se nechtěl nechat vyfotit. Foto Jakub Patočka, DR

Kromě Jihlavského deníku a Deníku Referendum se akce účastnil ještě nějaký televizní štáb. Na kameře měli známé logo RT, na které kameraman významně ukázal, když jsem se zeptal, pro koho tu natáčí. Pak podotkl: „Bude to na Parlamentních listech,“ a když jsem si ho fotil, jeho kolega odvrátil tvář.

No a opravdu: fenomenálně tendenční, fašistoidní sestřih z akce nepochybně pocházející z jeho natáčení, neboť žádné jiná kamera v sále nebyla, se už objevil na YouTube. Už dlouhou dobu je mým přesvědčením, že jaká má společnost média, takovou má i politiku.

Krásné léto
Polná je taková laboratoř. Můžete tu číst jako v knize, proč se česká politika vyvíjí tak, jak se vyvíjí, proč sociální demokracii padají preference, proč Babiš stagnuje, proč opozice nezískává, proč jsou lidé neklidní a proč nikdo neví, co přinese budoucnost.

Cestou z penzionu u Hilsnera na náměstí v Polné nelze přehlédnout vývěsky politických stran a občanských sdružení. Ano, zdejší základní umělecká škola má vitrínku rozmlácenou, ale pořád lepší než dvě donedávna neochvějné dominanty české politiky, ČSSD a ODS.

Jejich vývěsky jsou tu hned vedle sebe. ODS v ní má dva plakátky s fotografiemi svého aktuálního předsedy, který pózuje jako exhibicionista: rozhaluje si sako, pod nímž má tričko s nápisem Rozbal to! ČSSD na tom je, pokud možno, ještě hůř. Pod plakátkem duchamorně a nepřesvědčivě shrnujícím, co ČSSD vykonala pro důchodce, je ještě jeden, na němž 10. listopadu 2015 ČSSD přeje svým voličům „Krásné léto“.

Hlavně nás prosím vás nevolte. Foto Jakub Patočka, DR

Lidovci tu pořádali šovinistickou besedu s náckem. Komunisté na své nástěnce na autobusovém nádraží vystavují titulní stránky Haló novin. Je evidentní, že Andrej Babiš tu nemůže nezískávat body čistě tím, že se zdejšího politického života neúčastní vůbec nijak než médii, která vydává.

Je hrůzostrašnou zprávou o českých demokratických stranách, co dokázaly provést s jednou z nelepších marketingových značek, které vůbec existují a která má jméno: Demokracie. Když jdete jako přemýšlivý člověk kolem vývěsek ODS a ČSSD v Polné, nutně musíte mít pocit, že těmto stranám na vás vůbec nezáleží, ba co víc, jako by se vás svou politickou komunikací pokoušely ponížit.

Přitom, jak překrásně ilustrovali lidé z hospody u Beranů, kteří se vypravili s důvtipem a elegancí Zdechovského spolupracovnicím a Konvičkovi rozvrátit jejich šovinistickou nenávistnou propagandu, dobré jádro lidí tu navzdory všemu přetrvává. Co potřebují?

Vědět, že se o ně někdo zajímá, že je někdo reálně chce zastupovat, chce zlepšovat poměry, hledá cesty jak, přemýšlí o tom a bere je vážně. Protože české politické strany se jim prezentují jako nástroje v rukou duchem opuštěných lidí, sledujících výhradně vlastní zájmy, obnažujících se na veřejnosti v tričku s pohlouplým nápisem, eskalujících nenávist anebo přející jim v listopadu Krásné léto, upínají se mnozí k ničím neodůvodněným nadějím.

Ty stále ještě nejčastěji zastupuje Babiš, i když také o něm smýšlejí mnozí čím dál přísněji, avšak mohou si stále ještě říkat, že aspoň něco dokázal a když řídí velkou firmu, třeba by i ve státě dokázal udělat pořádek. Pokud se i Babišova voličská podpora zhroutí, co přijde po něm, může být i horší.

Polistopadová éra skončila. Zprivatizovalo a zrestituovalo se, co se dalo, ale ráj nenastal. Politické pilíře polistopadové éry kolabují, média, majetky, politická moc přecházejí do rukou oligarchů, zahraničních zájmů a kapitálu, a v nich se konsolidují. Český stát povážlivě ztrácí schopnost kloudně sama sebe spravovat.

Začíná se cosi nového a není ještě jasné, jaký to bude mít tvar. Stojíme na křižovatce a situace pomalu spěje k rozuzlení. Buď se můžeme ještě víc zpronevěřit vlastní demokratické tradici a vydat se – paradoxně i ve jménu nacionalismu – v maďarských, polských, slovenských šlépějích: budeme zemí s nějakým autoritářským, s domácí oligarchií propleteným, vůdcem, anebo se na poslední chvíli vzpamatujeme a v masarykovském duchu se napojíme na aktuální evropské politické obrození, jehož nejbujnější výhonky lze pozorovat v Řecku, ve Španělsku, v Portugalsku, v Anglii, ve Skotsku, v Norsku, na Islandu.

Jen jedno je jisté. Pokračování stávajících způsobů je vyloučeno.


Věnováno Davidu Mackovi