Odcházím z KDU-ČSL

David Macek

Bývalý místopředseda KDU-ČSL a zastupitel Jihomoravského kraje David Macek vysvětluje, proč po devatenácti letech opouští stranu.

Ukončil jsem po téměř devatenácti letech členství v KDU-ČSL. Bylo to pro mě dost náročné rozhodnutí. K důvodům a souvislostem jsem uvedl:

Přistupuji k tomuto kroku, abych svým jednáním a svými postoji dále nepoškozoval jednotný obraz lidové strany. Věřím, že pro stranu i mé veřejné působení bude vhodnější, když po zbytek volebního období 2012—2016 rozšířím počet nezávislých členů Klubu (jihomoravských) krajských zastupitelů KDU-ČSL.

Hlavními důvody mého rozhodnutí jsou fakticky rozdílné postoje ve dvou oblastech, které považuji za strany téže mince:

1) Česká republika jako spolehlivý partner v hlavním proudu evropské integrace a NATO, jasná západní orientace naší země.

2) Aktivní budování přátelských vztahů s lidmi jiných kultur a vyznání, včetně nekompromisního hájení jejich důstojnosti a práv, zvláště pokud jde o pomoc lidem vyhnaným a prchajícím.

Podporuji společnou evropskou pomoc uprchlíkům včetně takzvaných kvót; vadí mi populistická politika „proti všem“ vedená snahou zalíbit se domácímu publiku, podsouvání nesmyslů našim klíčovým spojencům v EU. Foto Ondřej Mazura, DR

Nedokázal jsem ve straně v poslední době získat podporu — naopak jsem čelil sílící kritice a izolaci — v řadě konkrétních případů:

  • Demonstroval jsem s červenou kartou proti destruktivní politice prezidenta Miloše Zemana (namísto jeho přijetí se vší parádou během loňské návštěvy Jihomoravského kraje).
  • Navštívil jsem muslimy v brněnské mešitě a ocenil, že veřejně odsoudili lednové atentáty na Charlie Hebdo.
  • Přijal jsem pozvání na jarní Sudetoněmecké dny v Augsburgu a vyjádřil přání, aby své setkání uspořádali během příštích let v Brně.
  • Veřejně jsem odsoudil letní útok na brněnskou mešitu.
  • Začal jsem v září s dobrovolnickou pomocí uprchlíkům na nádražích a uspořádal následně veřejnou debatu se čtyřmi sty účastníky „Kdo jsou a odkud přicházejí uprchlíci“, která vyzněla jako motivační setkání pro nové dobrovolníky.
  • Veřejně kritizuji různé formy manipulace, vyvolávání a přiživování strachu ze strany politiků napříč spektrem ve vztahu k uprchlíkům a různým menšinám. 
  • Podporuji společnou evropskou pomoc uprchlíkům včetně takzvaných kvót; vadí mi populistická politika „proti všem“ vedená snahou zalíbit se domácímu publiku, podsouvání nesmyslů našim klíčovým spojencům v EU (zvlášť předsedkyni sesterské CDU Angele Merkelové, jejíž gesta a kroky považuji za příkladné).

Dobře vím, že se jedná o aktivity, které mají zatím jen menšinovou podporu české veřejnosti, vedení a zřejmě i voličské základny KDU-ČSL. Bohužel jsem tak narušoval disciplínu a jednotu, které obecně považuji ve stranické politice za vysoké hodnoty.

Zápas o křesťanskou, tedy lidsky přívětivou tvář Evropy dnes nicméně podle mého názoru nespočívá ve snaze uzavírat hranice a srdce před lidmi odlišnými, lidmi v nouzi; znamená především přátelskou otevřenost, sebevědomý dialog, odvahu k nezištné pomoci. Lpění na liteře předpisů tváří v tvář bezprecedentní humanitární situaci statisíců bližních, sympatie pro politiku Orbána, Fica či Putina, návrat k mentalitě křižáckých tažení spojený s používáním vojenského slovníku (invaze, bránit „dobyté“ území, oprávněný strach) — to vše s lítostí považuji za absurdní chybu, sebepoškozující přístup a promarněnou šanci.

Bolestně postrádám masivní podporu KDU-ČSL a celé vlády stovkám obětavých českých dobrovolníků u nás i na takzvané Balkánské cestě — podporu politickou, věcnou i osobní. Nadšení i organizace dobrovolníků jsou obdivuhodné a přináší českým zemím uznání světových médií i mezinárodní komunity. Ovšem s nastupující zimou: Státe prosím jednej! (Europe please act!)

Ukončuji členství v KDU-ČSL také proto, že se s přáteli chystám jako nestraník věnovat zásadním výzvám dnešní doby ve veřejném prostoru a na mezinárodní úrovni ještě intenzivněji než dosud. Podporuji naše přináležení k hlavnímu proudu evropské integrace, interkulturní a mezináboženský dialog, aktivní začleňování imigrantů, úzkou spolupráci s našimi odvěkými krajany, sudetskými Němci. To všechno považuji za nezbytné předpoklady pro dlouhodobý rozvoj českých a moravských regionů. Nechci pro příště do těchto svých občanských aktivit „přímo zatahovat stranu“, jak mi mnozí opakovaně vyčítali.

Nedávno jsem se dozvěděl, že okresní výbor Brno-město se v tajném hlasování rozhodl jednoznačně nepodpořit moji kandidaturu do krajských voleb v příštím roce. V letech 2010 a 2012 jsem sice přes nevýhodnou pozici na krajské kandidátce získal pro KDU-ČSL druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů, tentokrát už ale vůli straníků respektuji a za KDU-ČSL nekandiduji. (Paradoxně bych přitom rád v krajských volbách 2016 z čelního místa přispěl ke změně atmosféry v kraji i na úřadě podobně, jako se to daří „koalici smíření“ ve městě Brně. Přirozeně bych tak po dvanácti letech v zastupitelstvu zúročil nabyté zkušenosti, jistý mezinárodní přehled a silnou motivaci vést Moravu k lepšímu.)

Do KDU-ČSL mě před zhruba devatenácti lety přivedla touha uplatňovat v politice křesťanské sociální učení. K nejzajímavějším příkladům dobré praxe v této oblasti patří takzvaný „lombardský model vládnutí“, ordo—liberální přístup postavený na subsidiaritě, který v posledních dvaceti letech katapultoval italskou Lombardii mezi pět nejrozvinutějších regionů Evropy. Zkušenost ukazuje, že tento úspěšný styl politiky si velmi ráda osvojí i jiná středová či pravicová formace, zdaleka nejen křesťanská demokracie. Tím spíš si na tuto inspiraci dovoluji — po našem jarním setkání s jejími protagonisty během Expo Milano 2015 — ještě jednou upozornit.

Závěrem bych rád poděkoval stovkám a tisícům vzácných lidí, s nimiž jsem se za dvě desetiletí svého působení v KDU-ČSL setkal. Se zvláštní vděčností vzpomínám na brněnský lidovecký Klub komunálních politiků, který pro mě byl na přelomu milénia zásadním místem politické formace. Také díky němu jsem se pak mezi léty 2006—2010 mohl dvakrát jako celostátní místopředseda s plnou vervou podílet na zápasu o charakter KDU-ČSL. Byl to boj mnohdy bolestný a neúspěšný (například podpora Jana Švejnara proti Václavu Klausovi doprovázená křivými obviněními, pokus zabránit Miroslavu Kalouskovi v rozšíření hazardu a následná „Tříkrálová výzva“ aj.), tím víc si ovšem vážím toho, že jsem ho směl vést.

Přeji KDU-ČSL odvahu, otevřenost a úspěch.

    Diskuse
    November 3, 2015 v 17.46
    Takových politiků bylo,
    kteří odešli ze své strany, když se dozvěděli, že nebudou na volitelném místě na kandidátce.

    Stačilo napsat 4. odstavec odspodu.

    Jinak názorově s panem Mackem souhlasím.
    PH
    November 3, 2015 v 22.17
    Kdyby o kandidaturu tolik stál
    tak by asi neprováděl vyjmenované aktivity. při znalosti majoritního mínění. Osobně panu Mackovi blahopřeji k odvaze a lidskosti.