Štěstíčku naproti

Fotbal a politika se příliš neliší. Obojího se účastní milonáři za křiku hajlujícího davu. A tak zatímco fotbalová Schalke fandí běžencům, sparťanští fanoušci výpomoc bojkotují. Zrcadlí tím postoj české vlády i veřejnosti.

Psaní o fotbale mi jde ztěžka. Snad ještě hůř než jeho hraní. Ze zákrut mozku se totiž okamžitě vyplíží klišovité sportovní metafory a je skoro nemožné zahrát je do autu. Výjimečné setkání, které se mi poštěstilo, si ovšem zasluhuje pozornost. Navíc disponuji patřičným vzděláním pro psaní takových textů – jako jeden z mála jsem absolvoval rok na základní fotbalové škole, na níž domácí úkoly spočívaly například ve sledování pražského derby.

Ve čtvrtek 5. listopadu přijel do Prahy německý klub Schalke 04. Kromě svých fanoušků přivezl i třicet krabic s humanitární pomocí pro uprchlíky. Když jsem se vypotácel z přednášky o právní tradici Židů, migrujícího národa par excellence, na několik skupinek fotbalových fandů v bělomodrých barvách Schalke jsem narazil.

Kopat za uprchlíky, ne do nich
„Vaši fotbalisté přivezli krabice s pomocí pro běžence. Co si o tom myslíte?“ vybalil jsem u jednoho z obchůdků na rodinu zkoumající matrjošky se Zinédinem Zidanem. „Podle mě je to dobrej nápad,“ zahučel podsaditý chlapík. „Není to jenom pro uprchlíky, ale pro všechny lidi v nouzi a pro chudé,“ řekla matka tlačící svého synka na kolečkovém křesle. „My si přece ani neumíme představit, v jaké situaci se ti lidé ocitli.“

Na Náměstí Republiky jsem odchytil trojici smějících se kluků. „Myslíte kampaň Uprchlíci vítejte?“ Přikývl jsem. „Tak pro tu jsme!“ ujistil mě jeden z nich. Druhý chvíli dumal a pak dodal: „Přál bych si, aby Evropa v tomhle úkolu držela více při sobě.“ Okolo se prohnali jejich krajané s mrazícími boxy. „Tohle není přímo pro uprchlíky,“ poučil mě jeden z kluků. „Zrovna tohle jsou basy s pivem.“

Schalke 04 ukazuje, že fotbal může fungovat jako platforma pro vyjádření demokratického étosu. Foto opu.cz

Klub Schalke zapojil právě i své fanoušky do projektu Kumpelkiste, „přátelských balíčků“. Charitativní výpomoc směřuje k běžencům v Německu, ale sportovci ji s sebou tahají i do zemí, v nichž je čeká utkání s místním týmem. Oproti tomu někteří fanoušci Sparty si sentiment šetří výhradně na prohry a vítězství svého týmu. Na konci září sparťanští ultras bojkotovali zápasy, protože je rozzuřila drobná částka putující z ceny vstupenek na výpomoc uprchlíkům.

Daří se jim tak suverénně padat do nebezpečné propasti, kterou hloubí sportovní fandění: zapřažení fotbalu do služeb nacionalismu. „Kdo neskáče, není Čech“, „Jude, Slávie, Jude!“ a kdo nefandí s námi, ten fandí a hlavně žije proti nám. Pojem národa, který je tváří tvář příchozím cizincům znovu povolán do zbraně, je totiž bolestně prázdnou slupkou.

Jistě, lze jej definovat rovností, solidaritou a univerzálními právy. Česká ledabylost jej ale raději napěchuje národní reprezentací, etnicky čistými hráči a hřištěm, které se z místa pro přátelské zápolení promění na demoverzi střetu civilizací. Sparťanské srdíčko pak přepadne nacionální arytmie, když jeho klub přijme černošského záložníka nebo vyjádří soucit s běženci.

Vlastenectví je raněno. Sport bez agresivního národovectví přece není představitelný, stejně jako národ bez fotbalu. Identita se drolí a obnažuje pustinu. Ta je podobně vyprázdněná jako tribuny osiřelé na protest proti solidaritě. Jen vítr si pohrává se střapci, které tu upustily roztleskávačky…

Němečtí fanoušci se zapojili do pomoci běžencům. Přejí si, aby Evropa byla v tomto směru jednotnější. Foto Lukáš Senft

Zatímco tedy maďarští novináři podráží nohy syrským trenérům a čeští hooligans podrývají charitu, gelsenkirchenská Schalke kope za uprchlíky. Ano, fotbal dokáže být elegantním baletem a pohybovou kaligrafií, téměř šachovou partií důmyslných taktik i karnevalem tajemné náhody. Schalke ale ukazuje ještě jednu rovinu, tu nejpodstatnější. Fotbalové střetnutí může fungovat jako platforma pro vyjádření demokratického étosu.

Pro všechny země, ať už ty mocné nebo geopoliticky titěrné, platí na hřišti stejná pravidla a každý hráč přispívá celku podle svých schopností. Politika se ostatně od fotbalu příliš neliší. Obojímu se věnují milionáři, na které při tom řve hajlující dav. Pokud ale některý z nich, ať už zastupitel nebo sportovec, předvede zásady fair play, většina společenství jej odmění úctou.

Na internetu tak sklízí mnoho milionů zhlédnutí video se zoufalým brankářem. V ruce drží míč a chystá se rozehrát. Rozvázala se mu ale tkanička. Pokud se rozběhne, přišlápne ji a spadne. Aby si ji zavázal, musel by upustit míč, na který ale čekají supi-protihráči.

V tu chvíli se jeden ze supů rozeběhne, poklekne před brankářem a tkaničku uváže. Bez řečí se zvedne a hra může pokračovat. Je to drobný, ale výjimečný čin. Přerušuje dravčí logiku a vrací na hřiště narativ solidarity. Pokud jsme schopni domluvit se na předpisech v divoké hře, jakou je fotbal, proč bychom nemohli hrát fér v tak suchopárných záležitostech, jakými jsou mezinárodní politické úmluvy nebo kultivace občanské společnosti?

Ve čtvrtečním utkání Sparta se Schalke remizovala. Skutečný zápas, ten o transkulturní empatii, se ale stejně přesunul na tribuny. A zde Sparťané prohrávají 30:0, stejně jako tuzemská vláda a veřejnost. Tomu solidárnímu štěstíčku je prostě potřeba vyjít trochu naproti.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 10.Listopadu 2015, 12:22:20

A ve stadiónu Bayernu Mnichov byl před několika týdny - v časech vrcholící migrační vlny, kdy každý den německé hranice překračovalo deset tisíc uprchlíků - rozvinut velký transparent s nápisem "Vítáme migranty". Dokáže si někdo něco takového představit na stadiónu pražské Sparty?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.