Online hooligans

Fandit vítězům nás baví. Když už neumíme sami zápasit, chceme se aspoň svézt na excelenci těch lepších. A o tom, kdo je lepší, rozhoduje počet fanoušků. Prostředí sociální sítí uvádí v pochod naše plytčí já.

Fotbal je facebook pro chudý. A facebook zase fotbal pro bohatý, což ve skutečnosti neznamená ani taky vysokopříjmový, jako spíš ty s vysokoškolským titulem.

Stejně jako si fanoušci jednotlivých klubů tu a tam smluví místo a čas, kde si s vyhrnutými rukávy klubových dresů nebo v tričkách s runami namelou držky (sledujte od 21:30), si i my, pražská nebo brněnská kavárna, zkrátka my holky a kluci, co víme, že jsme kulturně a intelektuálně na výši, tu a tam zasazujeme rány. S tím rozdílem, že z těch našich krev neteče a bolí tak maximálně na duši.

Být součástí stáda a opájet se slávou vítězů je nejspíš důležitý zážitek pro každého. Stejně jako se občas pořádně vybít. Zdroj Twitter

I facebook má své své šampiony. Nejlepší útočníky, stopery, kapitány. I takové ty plyšové maskoty, co poskakují po stadionu před zápasem. A protože jistá míra fanouškovství je nám všem vrozená, necháme se také strhnout.

Nemáme sice odvahu a chuť vstoupit do kotle mezi upocená břicha opilců s klubovými šálami vibrujícími nad hlavami jako vrtule helikoptér a neznáme ty správné písničky příslušníků kmene. V principu jsme ale úplně stejní. Jen méně upocení a pijeme pivo z malých pivovarů namísto gambrinusu z plechovky.

Příležitost k bitce se obvykle nachýlí neplánovaně. Přichází s železnou jistotou ruku v ruce s neukočírovatelnou mírou frustrace ze světa, jaký je. Z nesnesitelnosti názorů těch, kteří jsou trochu víc napravo nebo nalevo od nás, ačkoliv se jedná o ty, k nimž máme z celé naší matičky země nejblíž. Ostatně i ti fotbaloví hooligans jsou všichni z jednoho těsta a mají stejný zájem.

Každý zkrátka občas potřebujeme bitku – někoho urazit, vytrollit, ponížit, zaexcelovat, udělat humor – anebo jí alespoň přihlížet a fandit, pokud sami nejsme dobří, respektive oblíbení hráči. Rozdávat „lajky“ a morálně či intelektuálně vítězit spolu s tím, kdo jich dostal víc, a je tudíž LEPŠÍ.

Správné udělení lajku se ostatně podobá okamžiku, kdy fandíme v dresu vítězného týmu. Bez bitek toho slastného pocitu není. Fandíme, zápasíme, pereme se s fanoušky oponentů. Chceme být kamarádi hvězd a nechávat se prostupovat jejich jedinečností.

Petr Bittner ve svém sloupku Trolling jako praxe kulturní nadřazenosti popisuje, jak se někdy v prostředí sociálních sítí – občas i pod bohulibou záminkou – ujišťujeme o tom, že patříme k těm lepším, morálnějším. A o tom, že dokážeme „sundat“ ty, co se nám nelíbí.

Člověk je – jak říkává moje oblíbená profesorka Hana Librová – zlá opice. Dělá nám dobře ruku v ruce s vítězstvím porážet a přihlížet něčímu ponížení. Zvláště, když je to tak snadné a lze to dělat i s laptopem v posteli. Snad proto se parta kultivovaných lidí občas chová jako tlupa chuligánů.

Jakkoliv mám problém najít byť špetku sympatií pro subkulturu fotbalových fanoušků (mí bratranci „eF Cé Bé“ prominou), když občas sleduji ty virtuální nakládačky, nemůžu se obránit pocitu, že by trocha toho fyzického vybití taky neuškodila.

Pro jistotu doplním – ono už se konec konců v minulosti stalo, že se jedna facka pro některé stala ekvivalentem podněcování k násilí – nemusíme si jít hned dát do úsměvu. Ale co třeba zahrát si pro jednou radši fotbal?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.