Pondělí 2. listopadu, 15:30. Po čtyřech hodinách spánku a pořádné snídani přijíždíme na místo. Je zde spousta uprchlíků, ale situace se zdá být stabilizovaná. Když jsme nad ránem odjížděli, přicházely zespoda stovky nových. Míříme s Rastkem ke stánku českého týmu, který se nachází přibližně uprostřed mezi několika vojenskými stany zastřešujícími příchod k hranici.

Každý z nich slouží jako dílčí checkpoint pro padesát uprchlíků. Dobrovolníci během dne napytlovali veškerý nepořádek. Sháním kolečko a spolu s další skupinou dobrovolníků svážíme desítky pytlů k už tak přeplněným kontejnerům. Jejich vyvezení asi není na pořadu dne. Po chvíli přijíždí aspoň čištění těch několika málo toitoiek, které tu máme. Odpolední podzimní slunce stále ještě hřeje.

Na stánku se seznamuju s Rosťou, vedoucím zásobování a šéfkuchařem. Shání pomocníka, hlásím se mu do služby. V plánu je večeře pro dobrovolníky - těstoviny s rajčatovou omáčkou pro třicet lidí. Příprava nám trvá přes dvě hodiny a je to asi nejklidnější čas, který na hraničním přechodu zažívám.

Čaj versus sunar

Jsem v zázemí, s uprchlíky nepřijdu do styku. Skoro jako na fesťáku, pomyslím si. Trochu ve mě hlodají výčitky, že nejsem vzadu, vepředu - kdekoliv, kde je potřeba uklidňovat situaci. Zaháním je pomyšlením na třicet dobrovolníků, kterým dá teplá večeře sílu vydržet v tom, co dělají, snad celou noc.

Koordinátorka Míša vyzývá ty, kteří jsou na baru, aby se rychle najedli, očekává se zhoršení situace. Mají přijet další lidé a informace z chorvatské strany hovoří o tom, že do pěti do rána se nebudou vypravovat autobusy. To může snadno přerůst v krizi. Řeší se ubytování rodin ve stanech. Rychle se najím a jdu se podívat dozadu. Po dvou hodinách vaření v zázemí bez kontaktu s uprchlíkem jsem odpočatý a zároveň pořád cítím určitý dluh.

Situace vzadu u toitoiek je vážná. Spousta lidí a otevřený průchod na pole. Pouštíme pouze lidi na záchod malým průchodem mezi ploty. Na obehnání celého prostoru kolem toiek nemáme dost plotovek. V tu chvíli přichází rozkaz od policie, že se musí co nejvíce plotovek odnosit dolů.

Přijde mi to absurdní, ale nemáme na výběr. Snášíme plotovky proti proudu uprchlíků. Tím se samozřejmě ještě více otevírá prostor nahoře na poli, kam čas od času někdo z uprchlíků vyrazí na průzkum. Najednou se z týlu davu začne ozývat křik a volání po policii. Na místo vybíhá několik dobrovolníků, já zůstávám a držím linii. Další rvačka, prý ale tentokrát bez závažných následků. Dav mezitím viditelně znervózněl.

Dohaduji se s kolegou, aby prostor od vstupu kolem záchodů aspoň zalepil páskou. Jsem jediný dobrovolník na rozsáhlé části pole táhnoucího se k hranici. Snažím se být vidět. Jakmile projde jeden nebo dva uprchlíci, dav se zblázní a vyrazí za nimi, říkám si. Neměl bych sebemenší šanci jej udržet. Zapínám čelovku, je akorát po západu slunce.

Držím pozici, s uprchlíky komunikuju pouze příležitostně. Stojím tam hodinu, dvě. Nemůžu si ani ubalit cigáro, ale říkám si, že to vydržím. Dav se pomalu pohybuje, situace se postupně trochu stabilizuje. Nakonec si dovoluju odejít do zázemí a zanechat tam jen dobrovolníka, který kontroluje boční ploty. Na obzoru vidím vycházet žlutavý ležatý půlměsíc.

Několik dalších hodin vařím a rozlévám čaj. Na stánku dvě plotny s třicetilitrovými hrnci, vzadu ještě další stejně velký. Martin čaj připravuje, já vydávám uprchlíkům a rozlévám dobrovolníkům do termosek. Ani nevím, kolik pytlíků dává do každého hrnce, už to neochutnávám. Základ je jasný - na třicet litrů vody dvě kila cukru. Všechno se to roznáší ve čtyřech velkých termoskách, na dvou pekáčích po osmnácti kelímcích, v případě potřeby na dalších tácech.

Kelímky si mezitím berou procházející uprchlíci. Jedeme velkovýrobu, vydáváme odhadem třicet litrů za dvacet minut. Jsem unavený a už nedokážu myslet s čistou hlavou. Dílčí krizové situace se snažím řešit svým barmanským instinktem, který ale zde nefunguje tak, jak bych potřeboval. Po největším šrumci kolem druhé ráno vytahuju ze zázemí flašku domácí slivovice, kterou mi představil kuchař Rosťa. Cvaknu si já, cvakne si Martin, jedeme dál.

Sunar. Dělat či nedělat. Přichází dobrovolnice Kristýna a žádá si lahvičku. Probíráme to s Martinem, týpkem, co dělá festivaly a má podobný přístup k věci jako já. Hygiena je věc jedna, tu jsme zjevně připraveni zkousnout, ačkoliv pokyn shora zní jasně - nedělat. Namíchání malé lahvičky sunaru ale především trvá několik minut a vyžaduje si všechnu Martinovu pozornost. Mezitím mi bude chybět na čaji.

Manažersky je dělání sunaru nesmysl, shodujeme se, žadatelů je mnoho a soustředěním se na čaj můžeme obsloužit stokrát více lidí. Musela by to být krize, říkám. Podíváme se na sebe. Martin jde přichystat sunar do lahvičky. V následujících hodinách se z něj stane bezmála expert na jeho přípravu.

Čaj roznáší kromě českých dobrovolnic Kristýny a Dáši, které obsluhují hlavně stan bezprostředně před námi, především polské posily: Paulina, Bartek, Sabina. Kolem třetí hodiny přichází s tím, že končí. Mají spaní v Bělehradu. Proboha proč, ptám se? Mysleli si, že budou užiteční tam. Nedá se nic dělat.

Říkají ale, že poptávka po čaji v davu srocujícím se u vstupu na přístupovou cestu je velká a že stále přijíždí noví lidé. Jsem najednou na stánku sám a šance, že bych někoho získal na roznos vypadá mizivě. Na jednu stranu jsem tady odstíněný od stresu, na druhou stranu mám zase výčitky a obavu z toho, co se děje tam, kam nedohlédnu.

Koho pustit?

Pomalu se začínají trousit polovyspalé posily. Tereza vypadá, že je svěží. Přenechávám přípravu čaje Martinovi a holkám, které zde hlídají lajnu a jdeme roznášet. Bereme jeden tác a dvě termosky. Přecházíme o jeden checkpoint dál a snažíme se tam rozdávat. Máme ale pořád nějak moc věcí v rukou, jsme pomalí a nekoordinovaní. Rastko chce, abychom čaj roznesli v zadní části stanu, nakonec se do toho pouští sám. Vracíme se pro novou várku s novou strategií.

Čtyři termosky, tři balení kelímků. Táhnu Terezu dozadu - tam je to nejvíc potřeba, říkám. Rozléváme u toitoiek, snažím se nepokládat termosku do vytékajících výkalů. Tereza vytipovává matky s dětmi a dává jim přednostně, brzo chytáme slušný grif. Skupiny jsou ale zrovna v pohybu, který se my marně snažíme zachytit. Jdeme dál, po naší levici jsou matky s dětmi oddělené od mužů. Nabízíme všem, i těm, které jsou příliš unavené si o cokoliv říct. Lidé se o čaj neperou, dav se trhaně posunuje. Tři zbývající termosky nicméně rozlijeme během deseti minut.

Koukám se dozadu na stovky lidí tlačících se za stánky někde ve směru, kde je zaparkované moje auto a říkám, že se musíme vrátit s další várkou. Doplňujeme u stánku čaje a užíváme si klidný moment. Vracíme se dozadu. Po cestě na prvním checkpointu ve stanu je nějaký problém, dav hlučí, Tereza na chvíli mizí uvnitř. Zaslechl jsem něco o zlomené noze. Posílám tam jednu z vyspalých slovenských posil.

Pokračujeme s Terezou v cestě. U toiek se nešikovně protahujeme ploty. Sarra několik desítek metrů před námi arabsky organizuje dav, zjevně se připravuje pohyb. Říkám si, že je se svými sotva sto šedesáti centimetry obdivuhodná. Jdeme dál dozadu, rozdáváme několika dětem a ženám.

Lidé na pravé straně se tlačí dopředu. Tři koordinátoři se je marně snaží klidnit. Běženci začínají po jednom propadávat levou stranou a proplétat se mezi matkami s dětmi. Konsternovaně to pozorujeme, chvíli nám trvá zareagovat. Především ani nevíme, o co přesně se přítomní dobrovolníci snaží a nechceme situaci zhoršit. Odkládáme termosky, jsme stále ještě bezradní. Dav bouří čím dál víc.

Tereza to nakonec rozetne - odložíme termosky ve stánku Úřadu Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky (UNHCR). Jdeme pomoci zadržet dav, ale už je pozdě, bariéry se protrhly. Musíme jít bránit vstup k toikám, říkám a rychle vyrážíme po směru proudu lidí.

U toiek je naštěstí už plotovka, nicméně dav na ni silou naléhá. Na kraji jsou ženy, děti. Umačkání je v takové situaci zcela přítomné riziko. Opřu se o plot, držím jej a snažím se vyzývat uprchlíky, aby se netlačili. Chorvati neodbavují, takže daleko vepředu je zátka. Ivo drží plotovku vlevo ode mě, situace je vážná, bezprostředně hrozí průchod lidí na pole. Někteří procházejí okolo toiek, zatím přibíhají čtyři dobrovolnice a situaci rychle pacifikují.

Držím plotovku. K lidem jsem zády, na navazování očního kontaktu jsem moc unavený. Když se uprchlíci ptají, říkám jim pravdu - Chorvati neodbavují a nevím, kdy začnou. Zatímco Ivo situaci po chvíli kontroluje a může si dovolit procházet několik metrů od plotu, já jej stále držím vahou svého těla. Hodnotím situaci a říkám si, že pokud brzy nezačnou jezdit autobusy a dav vepředu se neodšpuntuje, pravděpodobně jej neudržíme pod kontrolou.

Stojím hned za první toikou, metr od přeplněného kontejneru. Exkrementy a špína všude, kam se podívám. Je mi to ale už dost jedno. Čtyři dobrovolnice kontrolují páskou zadělanou díru mezi toikami vpravo ode mě. Mám pocit, že potřebuju pomoct s udržením svého, nadmíru citlivého úseku, ale nevypadá to, že by k tomu byl někdo připraven.

Klidním dech. Rukou, kterou mám od roznášení čaje stále ještě v tenké gumové rukavici, držím ledový plot. Po chvíli přestávám cítit chlad, ruka mi zkrátka jen brní. Brnění přechází do celého těla. Je příjemnější než zima. Uprchlíci na prostranství za mnou si rozdělali oheň.

Malá holčička potřebuje na záchod. Tatínek ji s mým svolením staví do bláta mezi toitoiky a přeplněné kontejnery. Ona ale neví, kam jít - vždycky odběhne kousek za kontejner a pak zas se štěbetáním přiběhne zpátky. Její rodiče chtějí, abych jednoho z nich pustil za ní. Odmítám. Holčička si nakonec dřepne do plných odpadkových pytlů vedle kontejnerů. V tu chvíli si všimnu, že na východě svítá.

Přešlapuju ve špíně a stále držím ten samý plot. Situace vepředu se nijak nemění. Na mé straně plotu jsou ještě dvě malé děti se svítícími kroužky na rukou, zjevně aby je rodiče neztratili z dohledu. Tatínek hází dcerce přes plot velkého plyšového králíka. Podávám jí ho, ta ho ale ušpiněného od moči a výkalů už nechce. Obě děti sedí na zemi, je jim zima, ale jsou statečné a baví se pozorováním svého okolí. Okolí, které kromě suchých klasů kukuřice momentálně představují odpadky, přetékající záchody a temný dav.

Porod na hranici

Mladá pohledná žena se dvěma dětmi stojí hned za plotem. Malé, asi dvouleté, chce dát na moji stranu, bojí se o něj. Přebírám od ní dceru a pokládám ji vedle sebe do bláta. Začíná téměř okamžitě brečet. Pláč se záhy zvrhává do záchvatu, holčička se prověšuje na plot a cloumá se sebou i s ním. Matka se jí marně snaží utišit. Dcerka je čím dál hlasitější.

Dvě další holčičky zpoza plotu scénu tiše a snad i s určitým pobavením pozorují. Matka chce, abych jí pustil za dcerou za plot, jsem ale rezolutní. Samotné otevření díry v plotě je stále příliš riskantní. Mluví se mnou slušnou angličtinou, zajímá ji, proč se takhle chováme k matkám a dětem. Snažím se nepřipouštět si výčitky, unaveně, ale klidně vysvětluju situaci.

Dcera stále brečí. Ukazuju za plot a navrhuju, aby si sedly do volného prostoru. Po chvíli žena rezignuje. Podávám jí dceru, ta okamžitě přestává plakat. Žena odchází i s druhou dcerou. Napadá mě, že pokud tady za celou dobu nikdo neumře, bude to jednoduše zázrak.

Jsem na pokraji sil. Situace je stále stejná - vepředu špunt, všechny stany plné, hrozen stovek, možná tisíců mrznoucích lidí za přístupovou cestou. Mám pocit, že to je neudržitelné, že se brzo stane něco zlého. Zároveň se stále znovu přesvědčuju, že nesmím odejít uprostřed bitvy, že bych tím ohrozil spoustu lidí a v neposlední řadě celé snažení dobrovolníků.

Volám k sobě koordinátorku Míšu, která se s dalšími třemi dobrovolnicemi baví o pár metrů dál. Snažím se jí vysvětlit, že potřebuju pomoct, že na tomhle místě je potřeba aspoň o člověka víc. Navrhne, ať jdu spát a dodává, že se někteří dobrovolníci koušou do zadku. Moje reakce už má v sobě hysterický podtón. Míša to vycítí a trvá na tom, abych skončil. Ponechávám ji na místě osudu a s ulehčením odcházím.

Když dojdu k našemu stánku, říkám si, že se asi záhy složím. Po fyzické stránce se ještě držím, ale psychicky jsem úplně vysátý. Slovenská dobrovolnice sedí vzadu ve stánku a s prázdným výrazem říká, že dozadu už prostě nejde. Beru si od Romana cigaretu a první potáhnutí mě pošle blízko k pláči.

Jdu si pro čaj, třesu se po celém těle, nejspíš ani ne zimou. Čaj a cigareta mě nakonec uklidní. Vydýchávám se. V tu chvíli přibíhá šmoulinka z UNHCR. Tím, co říká, potvrzuje informaci, kterou jsem už před chvílí zaslechl - nějaká žena tu rodí. Chce rychle něco na sezení. Tři z nás otupěle hledají za barem.

Vzpomenu si na skládací židličku, která byla u výdeje oblečení. Najdu ji, podám ji dívce. Ta ji s vděkem vezme a rozloží. Ukazuje se, že jde o dětskou sedačku. Omlouvám se a říkám si, že to byla poslední kapka. S pocitem bezmezného obdivu pro ženu, která řeší porod uprchlice, si jdu pro svoje věci.

Úterý, 5:50 ráno. Na východě jsou nádherné červánky. S Rastkem a Lucy šlapeme po namrzlých kukuřičných listech směrem k autu. Říkat už není co.