Dva státy, dva přístupy a jedna nejednotná unie

Uprchlíci v Röszke a Tovarniku: dvě stejné situace, dva jiné přístupy, jeden šťastný konec. Fotograf DR byl na obou místech a viděl jak to jde i nejde. V čem chorvatský přístup lepší?

Ondrej

Ondřej Mazura

24.09.2015 08:00

Röszke bylo donedávna poklidné maďarské maloměsto. Rozléhá se u srbských hranic, čítá zhruba tři tisíce obyvatel. Když k němu začaly docházet tisíce lidí jdoucí podél železniční trati i dálničního přechodu, vzniknul na poli za městem provizorní humanitární tábor.

Ten okamžitě začali střežit policisté, kteří těchto několik málo hektarů uzavřeli řetězem těžkooděnců. Z tábora pomoci udělali vězení obehnané páskou, za kterou uprchlíci nesmějí. Jediná cesta ven vedla skrze autobusy, jež policie přistavovala v tempu jeden za hodinu. 

Přičemž počet lidí, kteří do tohoto malého vyhrazeného prostoru přicházeli, byl přinejmenším třikrát větší. Asi lze odhadnout, k čemu tento přístup vedl. Svět obletělo video z chvíle, kdy uprchlíci kordon policistů prorazili a dali se na útěk po svých, zatímco do nich maďarská novinářka kopala. 

Tovarnik je poklidné chorvatské maloměsto při srbských hranicích, čítá zhruba osmnáct set obyvatel. Poklidné bylo až do 15. září letošního roku, kdy maďarská vláda dostavěla svůj čtyřmetrový plot s ostnatým drátem, hlídaný vojáky se psi a puškami. 

Od té chvíle všem lidem prchajícím před válkou či špatnými podmínkami v jejich zemi Maďaři na hranicích mezi Röszke a srbským Horgošem za pomocí obušků a pepřového spreje vysvětlují, že tudy cesta nepovede, že musí jinudy, přes Chorvatsko.
 
Dalo se očekávat, že se nyní bude v Tovarniku opakovat podobná situace jako v Röszke. Nestalo se tak. Celé Chorvatsko ukázalo Maďarsku i Visegrádské čtyřce, že to jde i jinak.

Na místě byly čtyři oficiální organizace. Chorvatský červený kříž, UNHCR (The UN Refugee Agency), Save the Children a Lékaři bez hranic - ti ošetřovali uprchlíkům zranění, která jim způsobili maďarští policisté u Horgoše.

Kromě organizací tu bylo přítomno také mnoho dobrovolníků, dobrá dvacítka z nich i z České republiky. Dále Rakušané, Němci i Maďaři, ale také sami Chorvaté z Tovarniku a okolních vesnic. 

Zemědělská společnost poskytla uprchlíkům zdroj elektrické energie a vodu, stejně tak železniční stanice. Policisté jim nebránili ve volném pohybu po celém městě, lidé si mohli jít cokoli nakoupit a kdyby snad chtěli jít pěšky, prostě by šli. 

Hlavním úkolem policistů bylo zařídit bezpečný nástup do dopravních prostředků směřujících k hranicím se Slovinskem a Maďarskem. I tady bylo lidí příliš mnoho. Zatímco do jednoho autobusu se vejde asi šedesát lidí, a jeden vlak s dvanácti vagony jich pojme až okolo dvanácti set, počty uprchlíků se blížily deseti tisícům.

Autobusy přijížděly na křižovatku ulice u zemědělského družstva. Po celé její délce stála řada vytvořená z batohů migrantů, kterou pár z nich posouvalo, zatímco ostatní nabíjeli své telefony, dostávali jídlo, pití, oblečení a také lékařskou péči na louce hned u cesty.

V Röszke policisté nástup do autobusů absolutně nezvládali. S autobusem vždy zajeli přímo doprostřed tábora, kde tak vznikla obrovská tlačenice, přes kterou se na sedačky dostali jen ti nejsilnější. V Tovarniku naproti tomu byli lidé k autobusu pouštěni po jednom a spořádaně. 

Vždy bylo přitom dbáno na to, aby rodiny zůstávaly pohromadě. Zatímco na začátku dlouhé řady zrovna veselo nebylo, na jejím konci chorvatští policisté žertovali společně s lidmi, kteří by si už už šli nastoupit, ale museli ještě chvilku počkat. Fotili si s nimi selfíčka a přáli jim šťastnou cestu.

Na železniční stanici byla situace komplikovanější, jelikož vlak zajížděl přímo do nádraží, na kterém již lidé po tisících čekali. Policie pomocí zátarasu těžkooděnců držela dav lidí od nástupiště, dokud vlak nepřijel. Dlužno podotknout, že místní těžkooděnci měli oproti těm maďarským sundané přilby, neměli roušky ani nedrželi v rukou obušky.

Poté se snažili o klidný nástup. Prvně do všech vagonů naráz. To se však příliš neosvědčilo a do vagónů se opět dostali hlavně silnější jedinci na úkor žen a dětí. Při příjezdu dalšího vlaku již umožnili přístup vždy pouze do jednoho vagonu se snahou, aby nastoupilo co nejvíce rodin. To se nakonec podařilo.

Z Röszke jsem odjížděl unavený a zdrcený. Z Tovarniku se vracím sice unavený, ale s dobrým pocitem a s vírou v lidi. Chorvaté prokázali velkou solidaritu, všichni si pamatují, jaké hrůzy dokáže válka. Ta chorvatská skončila teprve před dvaceti lety a její stopy jsou dodnes viditelné, nejen na vodárenské věži v nedalekém Vukovaru.

Již tak vystresované lidi utíkající ze svých domovů se snažili Chorvaté víc neděsit, napojili je, nasytili a dopravovali tam, kam sami chtějí, vstříc Německu. Ne do detenčních center.

Maďarsku, které postavilo plot, nezbylo nic jiného než přistavit k chorvatským hranicím svoje autobusy a s převozy do Rakouska pomoci. Což je věc, kterou mohli udělat rovnou, i bez stavění žiletkových plotů. Ale to by Orbán nesměl být takový tupec.

To kvůli němu teď roste další plot na hranicích s Chorvatskem, členem stejné Evropské unie. To je mi tedy Schengen.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.