V reklamě mezi událostmi na kanálu Al Džazíra se zjevil Josefovi anděl a řekl: „Vstaň, vyměň svou truhlářskou dílnu za chytrý telefon, probuď ženu i dítě a prchněte do Německa! Sebranka ze sousedství si hraje na krále Herody a hrozí, že vás při svých pitkách zlynčují. S pokřikem ‚Allahu Akbar!‘ už vyrabovali i mešitu. Honem, než zavřou Schengen!“

Tak se stalo, že po únavné a strastiplné cestě přes Sýrii, Turecko, ostrovy či mořské vlny z řeckých mýtů, napříč balkánskou nocí mezi lány slunečnic, podél žiletkových plotů, přes stíny posedů s dřímajícími myslivci, i díky přízni nejen strážných andělů, ale zejména lidí dobré vůle s nohama na zemi, se mladý pár s kojencem ocitl ve městě sta věží, tisíců pivních píp a jednoho pražského Jezulátka.

Nejprve rodina vstoupila do Pražské kavárny. Číšník se vzhledem k Josefovým vousům dovtípil, že nejspíš náležejí k Taberymu, a zacházel s nimi s respektem. Přivítal je v „samém srdci Evropy“, ve kterém žel s odchodem Václava Havla praskla neonová žárovka. Kavalíři u okolních stolků se jako na povel roztesknili, kdo kdy podal Vendovi popelník, kdo s ním vyrazil na underground, koho kdy tento kamarád poprskal při proslovu. „Tady nás v bryndě nenechají,“ pomyslila si Marie. „Nejenže se dnes vyspíme v opravdové posteli, dokonce pokud jsou všichni Češi takoví, byla by radost tu zůstat nadobro.“

Otázkou „Kdo to byl Havel?“ se však smolař Josef nic netuše deklasoval do kategorie trollujících neomarxistů, z Taberyho bratrance byl rázem Che Guevara, a koutky úst celé kavárny se škubaly jak nebe před bouří. „No a kdo, kdo, kdo jsi ty?!“ spustil konečně číšník, div nevychrstl do Josefových očí piccolo. „Magor by ti ji hned natáhnul, ty… ty magore!“ ozval se druhý, na úkor své slabosti pro Gándhího. „Zazdi se zpátky na Facebook!“ A když krev všem stoupající do hlavy připomínala něco mezi červenou kartou, obřími rudými trenkami a praporem rudoarmějců, byl nejvyšší čas prásknout do obnošených bot.

Zmatení manželé si to zamířili k nejbližšímu hostelu. Jistou naději jim skýtalo skandování refrénu „Your own personal Jesus“ slyšitelné až u pokladen přilehlých nonstop večerek. Hostel byl narvaný k prasknutí hlučnými a zdrogovanými migranty, kterým se korektně říká „erasmáci“.

Hned ve dveřích se k Josefovi nachomýtl jakýsi Jamie nebo Freddie nebo tak něco a — „Čaues, hipstře, are you fine?“ Jakmile se mu Josef pokusil zagestikulovat své problémy, chytil ho ten Johnnie okolo ramen a do úst mu vrazil jointa: „Tímhle se všechno vyřeší — enjoy your life!“ Zmerčiv Josefův právě kojící doprovod, neodpustil si přihodit slova soustrasti, že „kdybyste používali Pepíno during the fucking, mohli jste být forever jedněma z nás a nekápnul by z toho you know průser.“ Marie pohladila ten průser po tváři a nechápavě se ohradila, že actually je dosud pannou, na což hejsek zareagoval: „A já jsem dosud kozoroh!“ Odkudsi z notebooku se ozval sitcomový smích.

Rozladěni z těchto neznámých kultur, rozhodli se naši poutníci vsadit na tradiční náruč církve. Při jejich vstupu do chrámu akorát probíhala mše, při níž atraktivní mladý kněz kázal své hrstce oveček o milosrdném Samaritánu: „… a proto i my, křesťané, bychom si měli v těchto krizových dobách zachovávat soucit s každým bez výjimky, kdo má nouzi, neboť Bůh — to je Láska! A nikoli pýcha a majetek a náboženské války.“

Hned pod kůrem rovnal hrbatý kostelník bible na prodej, a nemohl si tak nevšimnout nově příchozích. Nejenže ho znepokojovalo už jen to, že je nezná a jak zásadně se liší od běžné křesťanky Otčenáškové s trvalou a fialovým přelivem, oděné v tom nejsvátečnějším jak z komody, tak z klenotnice. Co ho namíchlo o to víc, byl fakt, že nádobku se svěcenou vodou minuli, aniž by se pokřižovali, rovněž do pokladničky nevložili ani korunu, a když navíc dítě vyloudilo první žvatlavé citoslovce, bylo třeba přejít do protiútoku:

Dítě: uaé

Kostelník: sss!

Dítě: eiou

Kostelník: sss! sss!

Díté: éééé

Kostelník: huš!

Dítě: bééééééééééé!!!

A to už je stařec hnal všechny tři ven s pomocí koštěte od pavučin, varhany na chóru spustily hrozivé Dies Irae a sochy světců nad tím vším jen přivíraly oči.

Za zdrcenou rodinkou, div je nepřejela tramvaj, se přece jen ozvalo přátelské „Haló!“ Z boční lodě to za nimi pospíchala zatoulaná ovce Magdalena, toho času grantová úřednice v arcidiecézní charitě. Poslušna mesiášskému komplexu se nemohla zpovzdálí smířit s chováním „neřáda strážícího pořádek“, pročež zasypala poutníky motivačními frázemi dle metodiky práce s rodinou, střelhbitě analyzovala jejich životní situaci včetně rizikových faktorů a možností intervence. A honem, aby stihla svaté přijímání, vyslala je s darovanou tisícikorunou směrem k noclehárně Naděje. „Bůh přece existuje — a já to nejsem,“ prolétlo hlavou děťátka. Vděční manželé se konečně pokřižovali.

Cestou k nádraží, po Národní, proti nim vypochodoval slavnostní průvod. Hromadný zpěv písně Kde domov můj? vyvolal v cizincích pohnutí — „Jsme zachráněni!“ a zařadili se mezi hnutí Pro-life a polo-japonský Úsvit. Makety šibenic zajisté znázorňovaly utrpěná příkoří těchto nomádů, jako se jindy nosí kříže, afričtí lvové zas vytrvalost, že „my se jen tak snadno nedáme“, a symbol konviček pak nejspíš živou vodu shůry. Když se vzápětí při výšlapu k Hradu zpívalo „Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína“, nemohlo být o vznešenosti průvodu pochyb.

U kamenných nohou tatíčka Masaryka už stála připravená řečnice: „Nejprve děkujeme prezidentu Zemanovi a primasu Dukovi za udělení záštity.“ „Ať žije Zeman!“ zavýskla první řada. „Sešli jsme se zde, abychom uctili…“ „Ať žije Zeman!“ „… třicet devět a osmdesát devět. K tomu bych ráda…“ „Ať žije Zeman!“ „… nejsem rasistka, ale naštvaná matka a jde mi o budoucnost našich dětí!“ Marie se už neudržela, zvedla děťátko nad hlavu a provolala s cizokrajným přízvukem „Aleluja!“ V tom nastal chaos jak po výstřelu.

Zemanovci se honem ukryli za lačná média, dlouhovlasé matky za holohlavé ultras, Úsvit mazal na západ, konvičkovci naskákali s mrštností Šemíků do Vltavy, a dokonce oživlý Masaryk zamířil přes Petřín k Bruselu, zlomiv nad touto zemí svoji hůl.

A z oblaků se snášel vrtulník s protiteroristickou zásahovkou, akrobaticky lapající betlémskou rodinu coby svou první vážnou kořist. Tohle už není jenom kominík, anebo Češka v šátku! Tohle jsou…

Bez platných dokladů, ocitla se rodina za mřížemi detenčního tábora Bělá-Jezová. Po svléknutí donaha jim zřízenci zabavili telefon i peníze od křesťanky. Z tiskové policejní svodky dále vyplývá, že Josef užil v nedávné době marihuanu a že pochází z té samé oblasti, kde operuje Herodovo bratrstvo, jemuž coby truhlář dodával nábytek. Máme tak co do činění s potenciálním narkobaronem, extremistou, nedej bože i strůjcem izraelsko-palestinského konfliktu! Josefa si vyžádal detenční tábor Guantánamo, načež o něm už nikdy nikdo neslyšel.

Nad Bělou-Jezovou se podle meteorologů zjevila neznámá hvězda. Někteří tvrdili, že šlo o půlměsíc. Pastýři si však ničeho nevšimli, mající plnou hlavu svých závazků k Agrofertu. A tři králové? Z Havla je zombie, Klaus má oči jen pro zrcadlo a Zeman mi našeptává bonmoty.

Vážně vzal nebeské poselství jen jeden kamelot Nového prostoru, když přímo před Nadějí vyhodil časopisy do vzduchu, a prohlásiv se za Jana Křtitele, jal se hulákat: „Já vám to říkal! Vrátí se a spasí nás! Už je tady! Copak to nevidíte? Bláznové, pojďme mu naproti!“ Přičemž české dítě si ho pobaveně natáčelo na mobil, který dostalo od Ježíška, než toho proroka umlčí nejbližší strážník, lékař, nebo politik. A zpátky do normálu.

Je to zvláštní svět. Vánoce v kruhu rodinném: zabijeme kapra, zabijeme strom a teď se chystáme ve jménu našich hodnot zabíjet cizí lidi.

Kdesi na odvrácené straně obýváku se vymanil nový Ježíšek z náručí své umučené matky a odpřísáhl, s kouzlem prvních slov: „Až budu velký, štanu še telolištou!“