Cílem naší cesty bylo navštívit místa, jimiž prochází balkánská migrační trasa od uzavření maďarsko-srbské hranice ze strany Maďarska pro průchod uprchlíků, čili přibližně od konce srpna letošního roku. Souborná návštěva řady míst na dané trase v průběhu několika dnů měla podle našeho záměru ukázat ucelený pohled na celou trasu a aktuální migrační pohyby po ní, kromě toho jsme chtěli rovněž sledovat:

• zajištění základních životních potřeb běženců
• organizace přesunů po Balkánské trase
• chování státní moci vůči uprchlíkům
• rozsah dobrovolnické pomoci

• odhad potřeb humanitární pomoci
• navázání kontaktů s dobrovolnickými skupinami
• sběr dat pro koordinátory dobrovolnické pomoci
• odhad dalšího možného vývoje migrace na Balkánské trase

• Hlavní nádraží ve Vídni
• hraniční přechod Šentilj (Slovinsko/Rakousko)
• hraniční přechod Gornja Radgona (Slovinsko/Rakousko)
• hraniční přechod Razkrižie (Slovinsko/Chorvatsko)
• registrační tábor Dobova (Slovinsko, poblíž hranice s Chorvatskem)
• uprchlický tábor Slavonski Brod (Chorvatsko)
• uzavřený uprchlický hraniční přechod Berkasovo (Srbsko/Chorvatsko)
• předávací stanoviště Šid (Srbsko, poblíž hranice s Chorvatskem)
• shromažďovací stanoviště Adaševci (Srbsko, poblíž hranice s Chorvatskem)
• Azylové informační centrum v Bělehradě
• uprchlický tábor Preševo (Srbsko, poblíž hranice s Makedonií)
• uprchlický hraniční přechod Miratovac (Srbsko, poblíž hranice s Makedonií)
• registrační tábor Gevgelia (Makedonie, poblíž hranice s Řeckem)
• uprchlický tábor Idomeni (Řecko, poblíž hranice s Makedonií)
• Soluň (Řecko)
• Sofie (Bulharsko)
• registrační tábor Dimitrovgrad (Srbsko, poblíž hranice s Bulharskem)

Naše trasa nám však umožnila získat časový snímek celé trasy v průběhu několika dnů a sebrané poznatky, jakkoliv nemohou nahradit četné kontakty a informace koordinátorů, mohou pomoci vytvořit ucelený obraz situace, kterou jsme nahlíželi v několika různých aspektech. Předpokládáme, že naše zpráva bude užitečná pro ty, kteří znají situaci na balkánské trase především z mediálních výstupů či z jednotlivých přímých zdrojů, nebo pro ty, kteří ocení systematický a ucelený pohled na problematiku. V další části textu podrobně popíšeme potřebnou humanitární pomoc.

Následuje popis situace v jednotlivých navštívených místech:

1)Hlavní nádraží Vídeň, situace v sobotu 21. listopadu odpoledne:

Počet uprchlíků méně než sto, průběžně odjíždějí a přijíždějí. Uprchlíci mají dostatečné zázemí v dosud neotevřené části nového vídeňského hlavního nádraží, hala je však velmi studená, ve větším chladu bude přebývání uprchlíků velmi obtížné. Dobrovolnické zajištění velmi dobré, na místě okolo dvaceti místních dobrovolníků.

Materiální zajištění dobré, ale průběžně je nutné opatřovat šatstvo, potraviny a další potřeby z dobrovolnických sbírek. Spotřeba všech shromážděných věcí je dost vysoká, dobrovolníci pracují velmi systematicky. Atmosféra ve využívaném prostoru nádraží byla velmi přátelská a vlídná. Policie nebo jiná státní moc nebyla přítomna. Uprchlíci mají volný pohyb nejen v prostoru užívané části nádraží, ale mohou odejít kamkoliv.

2)Hraniční přechod Šentilj (Slovinsko/Rakousko), situace v sobotu 21.listopadu ve 21:00

V bezprostřední blízkosti státní hranice je na slovinské straně umístěn uprchlický tábor Šentilj, je situován poblíž dálnice, při zastavení u první benzínové stanice za hraničním přechodem je tábor vidět, hledá se velmi obtížně. Na webu Refugee Voluntary Map umístění zaznačeno dosti nepřesně.

V době naší návštěvy bylo v kempu asi 600 lidí. Kapacita je okolo 5000 osob, ale do poloviny listopadu bývala v některých dnech i tato kapacita nedostatečná. Nízký aktuální počet uprchlíků si místní dobrovolníci vysvětlují zadržováním uprchlíků z ostatních zemí (kromě Sýrie, Afghánistánu a Iráku) na makedonsko-řecké hranici.

Uprchlíci přijíždějí do blízkosti tábora vlakem z chorvatsko-slovinské hranice. Nádraží je asi kilometr od tábora. Zdržují se v táboře jen krátkodobě, do chvíle předání rakouským úřadům.

V táboře v současné době nepůsobí žádní čeští dobrovolníci. Pokud by byl mezi českými dobrovolníky zájem o pomoc v tomto táboře, byla by tam práce přibližně pro deset lidí, ale situace se rychle mění a tudíž potřebnost další dobrovolnické pomoci je třeba vždy zjišťovat aktuálně. Přijímají ovšem pouze registrované dobrovolníky. Materiální pomoc nepotřebují.

Přímo do tábora jsme se nedostali. Policie nebyla viditelná, ale místní dobrovolníci respektují omezení vyhlášená policií. Sami místní dobrovolníci jsou dost podezíraví, prý měli špatné zkušenosti s novináři. Nejviditelnější na místě působí iniciativa Slovinská Filantropie. Dobrovolníky koordinuje Tiasa Arka (+38668173324).

3)Hraniční přechod Gornja Radgona (Slovinsko/Rakousko), situace v neděli 22.listopadu v 11:00:

V městečku Gornja Radgona se nedaleko nádraží (asi dva kilometry od rakouských hranic) nachází uprchlický tábor, uprchlíky přivážejí především z registračního tábora v Dobově na slovinské straně slovinsko-chorvatské hranice. Nachází se přímo v městečku nedaleko nádraží a asi dva kilometry od rakouských hranic.

Tábor má kapacitu asi 800 míst a je umístěn v areálu regionálního výstaviště. Uprchlíci na místě dostanou jídlo a mohou také přespat, pak se vydávají na cestu pěšky přes hranice podle toho, kolik lidí je schopna rakouská strana přijmout.

Na místě působí Červený kříž, UNHCR, Charitas a Slovinská Filantropie, a také dobrovolníci, kteří třídili oděvy a připravovali jídlo. Místních dobrovolníků je na místě údajně dostatečný počet. V době naší návštěvy bylo v táboře jen několik uprchlíků, kteří čekali na lékařské ošetření.

Areál není ohrazen, ale je střežen nepřetržitě přítomnou policií. Byli jsme vpuštěni dovnitř bez ukázání osobních dokladů a pod slibem, že nebudeme fotografovat. Kdyby na místě bylo větší množství uprchlíků, zřejmě bychom se dovnitř nedostali.

Kontakt: Martina Borko - borkotina87@gmail.com, +38651363922

4)Hraniční přechod Razkrižie (Slovinsko/Chorvatsko), situace v neděli 22. listopadu ve 13:00

Na obhlídku této lokality mimo hlavní trasy na hranici s Chorvatskem jsme se vydali přesto, že jsme měli informaci, že místo už není využíváno, abychom ověřili, jestli se situace nezměnila. Po jakémkoliv táboře či uprchlících nebyla zjevná žádná stopa.

5)Registrační tábor Dobova (Slovinsko, poblíž hranice s Chorvatskem), situace v neděli 22. listopadu v 17:30

Lokalita se nachází severně nedaleko od dálnice z Lublaně do Záhřebu, poblíž hraničního přechodu Rigonce-Harmica. Je využíván velmi intenzivně, do městečka přijíždějí uprchlíci vlakem z Chorvatska a po zastávce, která znamená registraci všech jednotlivých osob, desinfekci, odpočinek a občerstvení, buďto pokračují přímo dál přes slovinské území na hranici s Rakouskem, nebo jsou odvezeni do tábora vzdáleného asi dva kilometry směrem na hranici s Chorvatskem, kde přespí, případně jsou lékařsky ošetřeni.

Tábor je vybaven velkými vyhřívanými stany a funguje také jako odbavovací místo pro rozvoz autobusy, aby nebyli všichni uprchlíci soustředěni pouze na vlakové trase. Čeští dobrovolníci pomáhají hlavně pod hlavičkou Červeného kříže na nádraží. Dobrovolníky po předchozí registraci (trvá obvykle dva dny) rádi přijmou.

Ve chvílích naší návštěvy bylo v táboře několik set uprchlíků, část z nich právě nastupovala do autobusů k další cestě. Materiální zajištění bylo dostatečné, na místě bylo několik desítek pracovníků humanitárních organizací i dobrovolníků.

Tábor je střežen policií, ke vstupu nám postačovala, podobně jako později i na jiných místech, visačka z festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Opatrné a neprovokativní fotografování bylo tolerováno.

Přímý kontakt s uprchlíky však nebyl možný. Nádraží v Dobově bylo prázdné, je využíváno k registraci (přímo na nástupišti jsou využívané nádražní budovy, pro potřeby registrace) a desinfekci uprchlíků po vstupu na slovinské území.

Zde je také často nárazově potřeba dobrovolnické pomoci, kterým zde pomáhá trochu zajišťovat týlovou podporu dobrovolnická německo-švýcarská skupina (mají postaveny stany hned u zadního nástupiště za plotem). Uprchlíky se dobrovolníci snaží vybavit potřebným oblečením, pokud bylo k dispozici, dát jim připravené balíčky jídla a vysvětlit, kde se nacházejí a kam bude pravděpodobně směřovat jejich další cesta.

Kontaktní osoba z Mezinárodního Červeného kříže: Barbara +38651658299

6)Uprchlický tábor Slavonski Brod (Chorvatsko), situace v neděli 22. listopadu ve 21:00

Tábor je v současné době jediným pobytovým zařízením na chorvatském území, ve vzdálenosti 108 kilometrů západně od srbského Šidu, odkud jsou přiváženi uprchlíci. Je umístěn při samé říční hranici Chorvatska a Bosny a Hercegoviny, za průmyslovou zónou na okraji Slavonského Brodu poblíž obce Gornja Vrba.

Tábor je tak zcela mimo běžné přístupové cesty, vlakové soupravy zajíždějí přímo dovnitř areálu. V době naší návštěvy v něm bylo okolo 6000 uprchlíků. Celková oficiální kapacita tábora je 5000 osob, v případě nouzových podmínek až deset tisíc.

Tábor je silně střežen policií, vnější osoby tam nemají žádný přístup, dobrovolnická pomoc je možná, ale pouze po předchozí registraci. Dovnitř jsme se nedostali, policie je velmi přísná, ale umožnila nám rozhovor s pracovnicí Červeného kříže. Na místě pracují i další instituce, které navíc pro činnosti zaměstnávají na časově omezenou dobu registrované nezaměstnané.

Uprchlíci se v táboře zdrží jen po nezbytnou dobu (zpravidla jednu noc, déle především v případě nutnosti lékařského ošetření či komplikovanější registrace), pak jsou převáženi dál k hranici se Slovinskem. Tábor poskytuje velmi potřebnou možnost odpočinku, uprchlíkům dává první takovou možnost od řecko-makedonské hranice.

Kontakt Červený kříž, kamp-sb@hck.hr, koordinátorka Sanja Pupačič, +385 1 4655 814, sanja.pupacic@hck.hr.

7)Uzavřený uprchlický hraniční přechod Berkasovo (Srbsko/Chorvatsko), situace v pondělí 23. listopadu v 11:00

Lokalita je prázdná, na místě je umístěno několik nových buněk s nejasným účelem, které jsou střeženy. Většina zařízení v bezprostřední blízkosti hranice s Chorvatskem je poničena a zůstává na místě. Celý prostor je mírně znečištěný. Vzhledem k tomu, jak v současné době funguje předávací nádražní stanoviště v Šidu, nelze předpokládat, že by mohl být obnoven průchod hranice pro uprchlíky v tomto místě, jak fungovalo ještě na počátku listopadu.

8)Předávací stanoviště Šid (Srbsko, poblíž hranice s Chorvatskem), situace v pondělí 23. listopadu ve 12:00

Železniční stanice Šid je poslední stanicí na srbském území na železniční trase z Bělehradu do Záhřebu. Do stanice přijíždějí chorvatské vlaky, během naší návštěvy stále viditelně značně znečištěné, do kterých nastupují uprchlíci. Kapacita každého vlaku je okolo tisíce až tisíc dvě stě osob. Uprchlíci nejsou informováni o cíli své cesty, tedy o tom, že budou převezeni do tábora ve Slavonském Brodu.

Nádraží v Šidu je střeženo velkým množstvím policistů, kteří se snaží zabránit v přístupu k uprchlíkům všem vnějším osobám kromě viditelně označených pracovníků humanitárních organizací. Do blízkosti vlaků jsme se dostali ze zadní strany nádraží od nákladní rampy, ale zanedlouho jsme bdělou policií byli zpozorováni a rázně vykázáni.

Na místě jsou autorizovaní, zejména místní dobrovolníci, v místě panuje značný chaos, velký pohyb uprchlíků a náhodných osob, nádraží je přímo ve městě. Uprchlíci jsou do Šidu přiváženi buďto přímo z makedonsko-srbské hranice, nebo z nedalekého shromažďovacího stanoviště v Adaševcích.

9)Shromažďovací stanoviště Adaševci (Srbsko, poblíž hranice s Chorvatskem), situace v pondělí 23. listopadu ve 13:00

Tábor je umístěn za poslední čerpací stanici u dálnice před dálničním hraničním přechodem do Chorvatska. Využívá ploch a částečně zázemí zdevastovaného a dávno nefunkčního motelu Adaševci a okolních technických budov. Na místě zastavují autobusy, které přivážejí uprchlíky z makedonsko-srbské hranice z tábora v Preševu.

Některé autobusy jedou přímo na nádraží v Šidu, ale většina zastavuje v tomto tranzitním táboře, aby se přímo v městě Šid nehromadilo větší množství uprchlíků. Během našeho tříhodinového pobytu na místě bylo autobusů v každou chvíli nejméně dvanáct.

Uprchlíci se na místě zdržují okolo šesti hodin, ale někdy také musí ve stojících autobusech improvizovaně přespat. Na místě dostanou občerstvení, jsou k dispozici toalety a ve velmi omezené míře také voda na mytí. Také zde působí v improvizovaném kontejneru Lékaři bez hranic, kteří poskytují lékařskou péči. UNICEF zajišťuje dva dětské koutky (uzpůsobené kontejnery). V zázemí staví UNHCR dva velké stany pro případ, že by předávání uprchlíků chorvatské straně vázlo. V takovém případě ale bude kapacita připravovaných velkých stanů zřejmě nedostatečná.

Na místě působí skupina českých a slovenských dobrovolníků, hovořili jsme s Janem Skalíkem (koordinátor ze skupiny Pomáháme uprchlíkům na útěku), který byl na místě s krátkou přestávkou více než měsíc. V rozhovoru s ním a jeho slovenskou kolegyní Míšou Guldanovou z Člověka v tísni jsme upřesňovali, jaké vybavení by mohlo v případě narůstající krize či trvání současného stavu do zimních měsíců pomoci situaci zvládnout.

Shromažďovací stanoviště je střeženo policií, ale poměrně ledabyle, protože přes něj vede jediná odjezdová trasa z benzínové stanice. V její blízkosti je také možno potkat neregistrované a neinstitucionální dobrovolníky z různých zemí, kterým policie nedovoluje působit přímo v místě, kde se řadí autobusy s uprchlíky.

10)Azylové informační centrum v Bělehradě, situace v pondělí 23. listopadu v 17:00

V Bělehradě jsme prošli Hlavní nádraží, přilehlé autobusové nádraží, jakož i přilehlý park Bristol, v němž se obvykle shromažďují uprchlíci, kteří přicestují z hraničního tábora Dimitrovgrad, anebo ti, kteří nepřicestovali po hlavních migračních trasách. Nikde jsme žádné uprchlíky neviděli, patrně především proto, že jsme do Bělehradu přijeli okolo páté hodiny odpolední, čili už za tmy.

V blízkosti všech uvedených míst jsme našli Azylové informační centrum v ulici Nemanjina 3 (infocentarzaazil@gmail.com), telefon +381644757074, vedoucí manažer Vladimir Sjekloca), které provozuje Srbská organizace pro lidská práva. Centrum funguje nepřetržitě, umožňuje uprchlíkům použít počítače včetně hlasové komunikace, dává jim jídlo a oblečení, sbírá rovněž pomoc od občanů.

V centru uprchlíky informují o jejich právní situaci, o možnostech pokračovat v migraci, i o dalších aspektech jejich situace. Působí velice profesionálně a věcně. Rozdávají informační letáky v angličtině, perštině, urdštině a arabštině.

11)Uprchlický tábor Preševo (Srbsko, poblíž hranice s Makedonií), situace v úterý 24. listopadu ve 13:00

V centru městečka Preševo je umístěn uprchlický registrační tábor. Uprchlíci se v něm zpravidla nezdržují déle, než je nutné, aby mohli pokračovat dále do Šidu. Tam jsou převáženi autobusy, které jsou ve velkém počtu připraveny poblíž městečka, fronta pohotovostně připravených autobusů je dlouhá několik set metrů. Tábor je střežen, ale lze se do něj vloudit.

Jeho kapacita je několik set osob, ale areál je nepřehledný a dost rozsáhlý, dobudovává se rozšíření jeho kapacity. Uprchlíci se mohou pohybovat i mimo tábor, městečko je vlastně uprchlíků stále plné, panuje v něm také značný chaos, lidé se stále přesouvají a přijíždějí.

Místní obyvatelé se zřejmě už naučili žít v jakési symbióze s proudícími davy uprchlíků i velkým množstvím přítomných policistů. Mimo tábor působí stan Lékařů bez hranic, ale i skupiny dobrovolníků. Potkali jsme srbské i albánské dobrovolníky.

V Preševu už několik let působí lokální, ale velice schopná albánská dobrovolnická skupina www.solidariteti.com, (Center of Solidarity and Advancement), s kterou Czech team spolupracuje. Jejím koordinátorem je Xhalal Hasani, +38163374034

12)Uprchlický hraniční přechod Miratovac (Srbsko, poblíž hranice s Makedonií), situace v úterý 24. listopadu v 15:00

Do obce Miratovac, která leží osm kilometrů jižně od Preševa, v bezprostřední blízkosti hranice s Makedonií, přichází stálý proud uprchlíků přes improvizovaně zřízený hraniční přechod, který slouží pouze k přesunu uprchlíků z makedonské železniční stanice Tabanovci, u které vystupují z autobusu po převozu z Gevgelie na hranici s Řeckem. Přes hranici do Srbska přecházejí uprchlíci pěšky.

U hranice na srbské straně je odvážejí autobusy do Preševa, ale převoz je pod velkým tlakem policejní a taxikářské mafie, která má zájem na tom, aby uprchlíci museli do Miratovce dojít pěšky a byli tak nuceni použít taxi. Terén od hranice je blátivý, cesta vede do kopce a pro uprchlíky, kteří jen zřídka mívají vhodnou obuv, a především pro rodiny s dětmi, je cesta velice nepříjemná, zejména s počátkem velmi chladného počasí.

V Miratovci jsme se potkali se skupinou dobrovolníků z Polska, pomáhají tam takříkajíce v první linii, a jsou tudíž rovněž pod tlakem zmíněné mafie. Polští dobrovolníci odmítají jakékoliv institucionální zázemí, pomáhají v místě, kde po nich registraci nikdo nevyžaduje, ale jsou v kontaktu s místním občanským sdružením z Preševa, jejichž terénní činnost doplňují.

Mají na místě polní kuchyni pro přípravu čaje, rozdávají také sušenky a především — s tím jsme se po cestě setkali pouze v Miratovci — vařená vejce, denně jich rozdají 1100 kusů. Je to ideální, a zároveň levná a výživná - potrava pro lidi, kteří putují, nákupem vajec navíc podporují místní zemědělce. Situace v Miratovci je třeba nazvat humanitární krizí.

Zajištění základních potřeb běženců je velmi improvizované, naprosto nedostatečné a děje se za naprosté lhostejnosti srbského státu, který jen zajišťuje pravidelné autobusy (s výjimkou nočních hodin, ačkoliv uprchlíci přicházejí stále), jejichž provoz ale komplikuje právě spolčení zkorumpované policie a taxikářů, často nejen bez taxikářské registrace, ale leckdy také zcela bez registračních značek na vozidle.

Počet lidí přecházejících hranici u Miratovce se snižuje souběžně se snižováním počtu lidí na celé migrační trase, ale stále jde o počty velmi vysoké, v době naší návštěvy denně nejméně sedm set lidí. V místě působí také skupina českých dobrovolníků, ale v době našeho pobytu zrovna nebyli na místě, takže se nám nepodařilo se s nimi setkat. Všechny dobrovolníky tam však koordinuje zmíněný Xhalal Hasani, který v Preševu dobrovolníkům poskytuje přístřeší v jeho domě.

13)Registrační tábor Gevgelia (Makedonie, poblíž hranice s Řeckem), situace v úterý 24. listopadu ve 21:00

Pohraniční městečko Gevgelia nevykazuje na první pohled žádné známky souvislosti s migrační vlnou. Po delším pátrání se nám nakonec podařilo najít registrační uprchlický tábor, který je vybudován za městem asi sto metrů od hraniční čáry a přiléhá k železniční trati. Nevede k němu žádná přístupová cesta, kromě téměř nesjízdné kamenité pěšiny za mostem přes Koňskou řeku, na jehož konci je dopravní značka označující slepou ulici a následně i zákaz vjezdu.

Tábor je silně střežen a dostat se dovnitř je nemožné. Podmínky pro zahraniční dobrovolníky, chtějí-li získat registraci k působení, jsou natolik restriktivní, aby nemuselo být přímo řečeno, že jakákoliv dobrovolnická pomoc ze zahraničí je v Makedonii nežádoucí. V táboře pracuje především UNHCR, ale také Červený kříž i Lékaři bez hranic, a také skupiny místních aktivistů občanského sdružení Legis, kteří mají povolení na místě působit. Spojili jsme se a posléze také sešli s ředitelem tohoto sdružení Jasminem Redžepim (+38978299414, nvo_legis@yahoo.com), který nám popsal obtíže, s nimiž se při své pomoci setkávají.

Místní aktivisté se snaží alespoň mírnit důsledky arogantního až nepřátelského vztahu policie k uprchlíkům. Snahou makedonského státu je co nejrychleji se uprchlíků zbavit, a to oběma směry — uprchlíky ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku co nejrychleji převážejí k hranici se Srbskem, zatímco ostatní uprchlíky odmítají vpustit. Na řecké straně hranice to způsobuje dramatické situace, jak následně popíšeme.

14)Uprchlický tábor Idomeni (Řecko, poblíž hranice s Makedonií), situace v úterý 24. listopadu ve 24:00

Po příjezdu do uprchlického tábora v Idomeni byla ihned znatelná úplně odlišná situace, než na všech dosavadních hraničních přechodech ve státech bývalé Jugoslávie. A to ve dvou základních, značně protichůdných ohledech: ve vstupu do tábora nám nikdo nebránil, nikomu nevadilo fotografování, všichni policisté i personál tábora se chovali velice klidně, zjevně by je ani nenapadlo, aby nás vůbec v čemkoliv omezovali.

Nejen my jsme mohli do tábora vejít a zcela volně se v něm pohybovat, ale i uprchlíci mohli volně z tábora vycházet, ani oni nebyli nijak omezováni. Po řetězci nevlídných států jsme se najednou ocitli ve státě vlídném a laskavém. Policie byla na místě zřetelně vidět, a to v plné zbroji, ve vybavení obvykle vídaném na demonstracích. Naše blízká přítomnost včetně fotografování jim nevadila.

Na druhé straně byla situace v Idomeni mnohem napjatější, než kdekoliv jinde. Ve dvou sousedících areálech uprchlického tábora bylo okolo dvou tisíc lidí, všichni ze zemí mimo Sýrii, Afghánistán a Irák. Byli tam zadržováni v té době již několik dní, dostali informaci, že tam zůstanou po dobu jednoho měsíce a potom budou vráceni, aniž by bylo řečeno kam.

Napětí v táboře bylo tudíž značné a jak se ukázalo v následujících dnech, také dále výrazně narůstalo. Mezi uprchlíky náhle vznikaly rvačky, menší konflikty chvíli sledovaly dobrovolnické skupiny a zpovzdálí také policie. Během naší návštěvy velké konflikty nepropukly, ale policie byla nepřetržitě připravena (v počtu okolo třiceti ozbrojených mužů) je okamžitě řešit. Netřeba mít ovšem iluze, že by šlo o řešení laskavé či mírné.

Lidé v táboře jsou na případnou další cestu na sever naprosto nedostatečně vybaveni. Oblečení odpovídá teplotám nad patnáct stupňů celsia, obutí je nedostatečné alespoň v polovině případů. Lze předpokládat, že podobně jsou na tom i uprchlíci, kteří jsou propouštěni dále.

V samém táboře je pobyt velmi slušně zajištěn. Je k dispozici dost mobilních toalet, dostatečný zdroj studené vody. V táboře je okolo deseti velkých vojenských stanů, v nichž stanují rodiny i jednotlivci v malých stanech. Kapacita stanů ale je přeplněná, část běženců proto nocuje ve stanech podél sousedící železniční trati, kde jim je zima.

Pro dobrovolníky není Idomeni vzhledem k častým a nepředvídatelným konfliktům mezi uprchlíky nijak snadné místo. Další dobrovolnická pomoc je žádoucí, není k ní třeba žádné registrace a žádných formalit. Vzhledem k současnému dramatickému vývoji (viz zprávu Václava Drozda) lze odhadnout, že v následujících dnech se situace v Idomeni dostane na úroveň humanitární katastrofy.

Ještě poznámka k dopravování humanitární pomoci do Řecka: přes Srbsko je velmi obtížné přepravovat větší množství humanitární pomoci (v osobním autě to není problém, v dodávce to už může být obtížnější), proto je při cestě přímo do Idomeni jednodušší cestovat přes Rumunsko a Bulharsko. Je to cesta poněkud delší a v některých úsecích nepříliš pohodlná (zejména úsek Vidin — Sofie), ale pro přepravu většího množství věcí bezproblémová.

Občanská dobrovolnická organizace Praksis: koordinátorka Fotini Kelektosoglu, +377694219963, f.kelektosoglu@praksis.gr.

Podle aktuálních informací byl tábor v Idomeni uzavřen. Další možný vývoj, ani pokud jde o samotnou lokalitu, ani ohledně dalšího místa pobytu běženců z Idomeni, ba ani ohledně jejich dalšího osudu, zatím není znám.

15)Soluň (Řecko), situace ve středu 25. listopadu

V Soluni jsme prošli místa, na nichž bychom očekávali, že by se mohli spontánně shromažďovat solitérní uprchlíci, kteří si vybrali jiné než obvyklé trasy anebo se od těchto tras odpojili. Navštívili jsme tak okolí přístavu, dále park okolo Bílé věže, který obvykle bývá centrem levicových protestů, Aristotelovo náměstí a náměstí Katuni, náměstí Demokracie a třídu Egnatia. Žádné uprchlíky jsme neviděli.

16)Sofie (Bulharsko), schůzky v pátek 27. listopadu

V Sofii jsme navázali kontakt s místními dobrovolnickými skupinami. Jde o iniciativy, které vznikly už v předchozích letech, protože migranti přes Bulharsko procházejí už několik let, aniž by to vzbudilo jakýkoliv či starost ostatních evropských států či evropských institucí.

Jde o dlouhodobě působící bulharskou pobočku mezinárodní instituce Orient Bulgaria, která se kromě běžné dobrovolnické pomoci věnuje krátkodobému i déledobějšímu vzdělávání dětí uprchlíků a pak o skupinu Pryateli na bežencite (Friends of Refugees), která působí od roku 2013. Dobrovolnická pomoc v Sofii má trochu jiný charakter než pomoc v České republice.

Většina péče je orientována na uprchlíky, kteří v Bulharsku pobývají dlouhodoběji a často nelegálně. Krátkodobý tranzit uprchlíků probíhá ve velkém utajení a je organizován převaděčskými mafiemi, které si na bulharsko-tureckém pomezí přebírají skupiny uprchlíků od tureckých převaděčů, a to zejména v noci. Ještě za tmy je převážejí do Sofie, tam je shromažďují v pronajatých bytech ve skupinách až po padesáti lidech (aby skupina mohla zaplnit jeden autobus) a další den v noci je odvážejí k bulharsko-srbské hranici poblíž srbského Dimitrovgradu.

Tento způsob převozu přes bulharské území by nemohl fungovat bez rozsáhlé korupce. Lze říci, že kdyby bulharské bezpečnostní síly opravdu chtěly, musely by celý systém rozkrýt během jediného dne. Jenže v současné bulharské mediální a společenské atmosféře se státním orgánům zřejmě zdá být přijatelnější zavřít oči nad nelegálním tranzitem, než akceptovat převoz legální, což by také znamenalo zajišťovat jeho bezpečnost a další funkční prvky a také novou vlnu mediálního zájmu.

Bulharská policie samozřejmě řadu takto převáděných uprchlíků zadržuje. Jsou pak nuceni setrvávat v detenčních táborech obdobně, jako uprchlíci, kteří chtěli cestovat přes Českou republiku.

V Bulharsku jsou dva uzavřené detenční tábory (Ljubimec u hranic s Tureckem a Bosmanci nedaleko Sofie), oba pod správou ministerstva vnitra. V zemi jsou také otevřené tábory, které poskytují uprchlíkům ochranu. (Pastegor, Harmanli, Bania, všechny v oblasti přiléhající k hranicím s Tureckem, v Sofii pak Ovča kupel, Voenna rampa a Vrazhdebna). V městečku Elchovo nedaleko hranic s Tureckem je registrační tábor, z něhož jsou zachycení uprchlíci rozdělováni do jednotlivých typů táborů. Dobrovolníci, s nimiž jsme hovořili, zdůrazňují velmi dobrou péči a pověst tohoto tábora, a to díky osobě velmi obětavého ředitele. V současné době je ve všech táborech málo lidí.

Bulharští dobrovolníci jsou znepokojeni častými zprávami o policejním násilí policistů vůči uprchlíkům, jednotlivé případy se však nedaří plně zdokumentovat. Některé historky jsou dost strašné, ale není zřejmé, jestli se odehrály právě tak, jak jsou popisovány.

Rozhodně je však Bulharsko zemí k uprchlíkům velmi nevlídnou. Mediální atmosféra je velmi podobná té, která v České republice panovala celé léto a částečně ještě přetrvává.

Kontakt: Pryateli na bežencite — Borislav Dimitrov, +359876130019

17)Registrační tábor Dimitrovgrad (Srbsko, poblíž hranice s Bulharskem), situace v sobotu 28.listopadu v 11:00

Městečko Dimitrovgrad leží nedaleko hranice s Bulharskem na hlavní silniční trase mezi Sofií a Bělehradem. Tábor zachytává běžence, kteří předtím překročí volný terén bulharsko-srbské hranice. Tábor je umístěn na pozemku bývalých kasáren, je dost malý (asi deset malých buněk, v nichž se tísní rodiny s dětmi), postupně je mírně rozšiřován a nevyhovuje ani své základní funkci, kterou je registrace přicházejících uprchlíků a jejich převoz do Bělehradu, a dále do Šidu.

Rodinám s dětmi poskytuje alespoň základní velice nouzovou ochranu, samotným mužům neposkytuje téměř nic, kromě možnosti využití toalet a přístupu k vodě. Uprchlíci se na místě zdržují v řádu hodin až dnů, někteří uprchlíci nám říkali, že policisté záměrně prodlužují dobu registrace a přitom naznačují, že za úplatek bude možné dobu čekání zkrátit.

Tábor je střežen, policisté nechávají dobrovolníky působit ve vzdálenosti několika desítek metrů od tábora, ale při přiblížení k samému táboru reagují velmi nevlídně. V táboře působí Červený kříž.

Dobrovolníci opodál poskytují horký čaj, sušenky a chleba. Řada uprchlíků se tísní okolo dobrovolnického stánku, udržují tam malý ohýnek živený papírovým odpadem z obalů dobrovolnické pomoci a zahřívají se u něj. Na místě jsme viděli řadu uprchlíků trpících trýznivým prochladnutím.

Dobrovolnická pomoc je obětavá, ale nedostatečná, místo určitě vyžaduje větší počet dobrovolníků s dostatečným vybavením — ideální by byla polní kuchyně, pevné zázemí namísto provizorního stánku překrytého nepromokavou plachtou. Na místě jsou potřeba deky, pánská obuv, teplé oblečení.

V Dimitrovgradu jsme se setkali se skupinou lucemburských dobrovolníků, mají zázemí v pronajatém bytě na okraji města, který slouží dobrovolníkům přibližně už tři měsíce, ze záznamů na popsaných dveřích jedné z místností bylo možné usoudit, že na místě působila i skupina českých dobrovolníků. V místě byla dost podezíravá atmosféra, lucemburští dobrovolníci měli dojem, že jsou sledováni a že je na ně vyvíjen tlak, sice nevýslovný a nepřímý, zato však velmi patrný.

Uprchlíků přichází do Dimitrovgradu denně mezi stovkou a sto padesáti. Lze předpokládat, že počet uprchlíků na této trase nebude klesat ani přes následující zimní měsíce. Pokud by se počet uprchlíků v Dimitrovgradu zvyšoval a současně se nerozšiřovalo zázemí i rozsah poskytované pomoci, dostala by se situace na místě do úrovně humanitární katastrofy.

Další části zprávy vydáme zítra a pozítří.