České osobnosti roku 2012

Naší osobností roku je plzeňský občanský aktivista Martin Marek. Společnost mu tvoří Jiří Dienstbier, Eliška Wagnerová, neznámá studentka či student, Ilona Švihlíková a Roman Smetana.

Jakub_cb

Jakub Patočka

27.12.2012 03:47

  • Domov
  • Štěstí z šesti

Související

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2013

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2014

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2015

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2016

Štěstí z šesti

České osobnosti roku 2017

Pořádat seznam osobností, které vstoupily do veřejného prostoru, aby se v něm pokoušely měnit věci k lepšímu, je vždy ošidná věc. Je to věc názoru a týká se lidí.

Při sestavování našeho seznamu jsme se snažili o to, aby se v něm odrážela východiska Deníku Referendum, abychom dokázali překonat i své vlastní předsudky, abychom si mohli stát za každou jeho částí a přitom platil i jako promyšlený celek a abychom pokud možno založili tradici, na níž bude možno v dalších letech navazovat.

6. Jiří Dienstbier

Je naším pevným přesvědčením, že v české vrcholné politice v přítomnosti nepůsobí slibnější politik.

Dienstbier se nebojí prohrávat, nebojí se střetů se svou vlastní stranou. Je, kam až paměť sahá, možná jediným vrcholným politikem zvoleným do nejužšího vedení strany navzdory vehementnímu odporu své vlastní, nota bene velmi vlivné, krajské organizace. Zásadně neuzavírá kompromisy s vlivovými skupinami, i proto je jeho prezidentská kampaň chronicky podfinancovaná.

Pokud jde o programovou stránku, představuje v ČSSD výspu moderního evropského sociálně-demokratického myšlení: není technokrat, je v mnoha ohledech zelenější než předsednictvo takto pojmenované strany; má přirozené sociální cítění, je důsledným ne-komunistou, ale není antikomunistou; v ČSSD založil obrodný proud idealistů, ale k věcem přistupuje s vzácným realismem.

Nedělá věci na efekt, dokonce často i ke své vlastní škodě, ale dokáže získat přízeň mnoha z nejzajímavějších lidí všech generací. Ostatně více než rok je nejpopulárnějším politikem. A pokud bychom hledali doklad, že s českou politikou to ještě není úplně beznadějné, pak bychom těžko mohli obejít právě tento fakt.

Když se v polovině letošního roku rozhodovalo o tom, koho ČSSD nominuje jako svého prezidentského kandidáta, napsali jsme společně s Jaroslavem Šabatou výzvu, v níž jsme se za Jiřího Dienstbiera postavili, a pro niž jsme pak získali řadu dalších osobností. Texty na Dienstbierovu podporu byly tím posledním, co Jaroslav Šabata veřejnosti sdělil.

Dienstbier tak může být nyní právem pokládán za nositele nejaktuálnějšího odkazu jednoho z největších českých poválečných politických filosofů. V DR věříme průzkumům jen odsud posud, takže si pořád myslíme, že se může stát českým prezidentem. Mezi kandidáty není nikdo lepší.

5. Eliška Wagnerová

Zatímco o svém niterném vztahu k Jiřímu Dienstbierovi jsme nenechali ani na chvíli nikoho na pochybách, mnozí nás dodnes podezírají, že zveřejnění prognózy voleb v senátním obvodě Brno-město, z níž nám jako pravděpodobná vítězka vycházela Stanislava Slavíková, bylo rafinovaným úmyslem, jak Elišku Wagnerovou poškodit.

Inu nebylo to tak, ostatně dosah našeho působení, je z tohoto hlediska pořád ještě přeci jen omezený. Prostým faktem je, že jsme Elišku Wagnerovou pokládali za outsidera a dodnes se domníváme, že naše hodnocení situace před započetím volebním kampaně bylo správné.

Elišce Wagnerové se však podařilo to, co se Jiřímu Dienstbierovi zatím nepříliš daří: zmobilizovat spousty mladých aktivistů, nadchnout velkou část z těch, které bylo nadchnout možno a osudu outsidera se vzepřít.

Fakt je, že jí situaci usnadňovala distance vůči všem zavedeným stranám, což je v naších očích ovšem spíše handicap. Že kandidovala za Stranu zelených, jí sice bylo k tíži, jak obecně, tak v našich očích, neboť zvlášť v Brně jsme to pokládali za projev ne úplně dobrého politického vkusu.

Na druhou stranu volební slogan „Nespravedlnost nesnesu. Budu vás hájit i bez taláru,“ je pravděpodobně kandidátem na status legendy svého žánru a také odstín zelené na plakátech si dával tuze záležet na tom, aby bylo jasné, že distance není malá.

Z jejího vítězství se nakonec radovali úplně všichni, snad včetně Richarda Svobody. Ani to by ale na zařazení do našeho seznamu nestačilo. Muselo přijít velkolepé finále, v němž Eliška Wagnerová ukázala to, co je v české politice dnes úplně nejvzácnější, že za svá slova je ochotna ručit i činy. Z klubu s Okamurou a Čunkem odešla, na následky nehledíc.

Spolu s Jiřím Dienstbierem, jehož podporuje jako prezidentského kandidáta, představují tandem, který by mohl dokázat ještě mnohem víc než reprezentovat českou parlamentní politiku mezi osobnostmi roku 2012 v Deníku Referendum.

4. Neznámý student/neznámá studentka

Zřejmě nejpovzbudivější veřejnou událostí loňského roku byla vzpoura vysokoškolských studentů proti školnému a ministru Dobešovi. Možná jí zvláštní energii dodal i probíhající generační zlom; bylo to první velké politické vystoupení příslušníků generace narozené kolem roku 1989.

Událost v řadě míst provázela protorevoluční atmosféra, na kterou se snad dokážeme rozvzpomenout, až budeme setřásat okovy našeho současného beznadějně nepodařeného pokusu o demokracii. Na jedné z nejbytelnějších výsep současného českého reakcionářství, která se jmenuje Katedra politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, se jeden muž s přiléhavým jménem nechal slyšet, že se nám sem s protesty vrací duch marxismu. Popletové jsou oni skoro ve všem: vracel se totiž spíše duch Masarykův, ale chápeme, že na brněnské politologii to splývá vjedno; není v tom ostatně sama.

Z onoho týdne kouzel se vybaví řada skvostných událostí. Divoce podvratný happening studentů FAMU, šestitisícový pochod brněnských studentů, jemuž vévodily traktůrky obstarané frekventanty veteriny, skandující do propuknuvšího deště: „Nečas přejde!“, slibně zjitřená atmosféra na pražské filosofické fakultě, kde se na přednášce nekonformně myslícího historika sešel mezi posluchači snad tucet sloupkařů Deníku Referendum.

Hnutí studentů v mezičase poněkud odeznělo, protože ke kritickému množství neklidu, jež zažehovalo štěpnou reakci, potřebovalo jak hrozbu školného, tak provokující buranství ministra Josefa Dobeše; otec brněnské politologie Petr Fiala je proti němu prakticky neviditelný; tiše a pilně pracuje na škodách a neupozorňuje na sebe.

Studentské hnutí bylo hnutí bez viditelných vůdců, avšak s množstvím vzácných talentů. Člověk si říká, jak skvěle by mohla společnost vypadat, kdyby se v zápětí po absolutoriu nemusely prodávat na trhu práce korporacím.

Ze všech událostí jako nejsilnější moment, nad nímž v ohromení nepřestáváme žasnout, a do nějž se zkoncentrovala tvůrčí i intelektuální síla letošních studentských protestů, utkvěla kompozice z výstavy k dějinám studentským protestů, která zdobila foyer pražské filosofické fakulty. Stály tu panely s citáty a miniaturními medailonky studentských vůdců všech různých dějinných konstelací.

Autor výstavy, anebo jen instalace, zde postavil vedle sebe osobnost Jana Opletala, studenta zabitého nacisty v roce 1939, a Camily Vallejo, současné chilské aktivistky za rovnoprávný přístup ke vzdělání, která je jednou z nejvlivnějších osobností současných latinskoamerických sociálních hnutí. Kdybychom znali jméno člověka, který velmi dobře věděl, proč ti dva patří takto vedle sebe, bylo by zde napsané.

3. Ilona Švihlíková

Ilona Švihlíková vpadla do českých veřejných debat jako bouře a můžeme jen litovat, že jí nepředcházely podobně silné a očistné poryvy pod písmeny A-CH.

Strnulá česká debata o podstatě fungování ekonomiky, kterou ozvláštňovaly pouze pokusy o ekonomickou popmusic, Markéty Šichtařové a jejího partnera či Tomáše Sedláčka, a kterou z nějakého důvodu nevyrušovaly z klidu zásadní disonantní tóny zaznívající od prvotřídních zastánců alternativních hledisek, jako jsou Martin Fassman či Naďa Johanisová, najednou narazila na přírodní sílu: Ilonu Švihlíkovou.

Nemůžeme říci, že bychom s ní vždy a ve všem bez výhrad souhlasili. Přece jen ekonomický determinismus nám není vlastní, ať už přichází z Chicaga či z hnízd evropské levice. Hrubší a místy snad poněkud zjednodušující, ale všeobecně srozumitelný a k podstatě věci se vždy poctivě blížící výklad je ale přesně tím, co proráží dvě desítky let hromaděné ledy, a tak pomáhá osvobodit českou debatu ze zajetí ohlupujících schémat.

Vůbec nejsympatičtější na Iloně Švihlíkové je, s jakou samozřejmostí spojuje dráhu akademickou s působením občanským. Její občanská iniciativa nese skvělý název Alternativa zdola. Obdivujeme, s jakou vášní vystupuje na protivládních manifestacích či ve veřejných debatách – a mimochodem, nevíme o jediné, v níž by tahala za kratší konec.

Snad díky tomu, že netrpí předsudky vůči Latinské Americe, takže mimo jiné právem vysoce oceňuje Huga Chavéze, vyniká mezi českými radikálními aktivisty veskrze věcným, praktickým přístupem k politice. S progresivními komunisty a levicovými sociálními demokraty založila Společenství práce a solidarity, kde je jednou z trojice mluvčích.

No a kdybychom napsali, koho podporuje v prezidentských volbách, už to tu bude pomalu vypadat jako agitka, nebo co...

2. Roman Smetana

Není náhoda, že v hlasování o českou knihu 20. století zvítězil Josef Švejk. Jsme ostatně přesvědčeni, že kdyby Josef Švejk žil reálným životem, v anketě o největšího Čecha by si to Karel IV. rozdal s TGM o čestné druhé místo.

Nikdo neobnažil zdegenerovanost současné české veřejné správy s tak odzbrojující elegancí jako Roman Smetana. Jeho příběh je dramatizací srážky Ivana Langera jako bývalého korunního prince ODS a nejpilnějšího žáka Václava Klause s Josefem Švejkem.

Smetana jde touto cestou, protože to odpovídá jeho mentalitě, poměrům, do nichž patří, z nichž vzešel. Kdyby byl profesorem, možná sepíše traktát, založí Chartu, stane se senátorem nebo bude držet hladovku. Že je prostým mužem z Hané, drtí naši přetvářku Švejkovými zbraněmi.

Smetana bere naši řeč doslova. Pokročila-li moderní civilizace tak daleko, že věznice již nejsou trestním, ale nápravným zařízením, pak on, Smetana, krotce, ale nesmlouvavě trvá na tom, že tam patří Langer, Klaus, Kalousek... celá současná vládní elita spíše nežli on, který se v nepoctivé době a v nepoctivých poměrech živil poctivě jako řidič veřejné dopravy, ale odmítl snižování své lidské důstojností tím, že měl během své pracovní doby propagovat lidi, které prostě člověk se zdravým rozumem nemůže nepokládat za zloděje a lháře.

Smetana je oním Havlovým zelinářem, který odmítl vyvěsit komunistické heslo do výlohy. Je to vyznavač života v pravdě, a nepochybujeme o tom, že kdyby Václav Havel žil, byl by na to upozornil jako ze všech první.

Každý Smetanův krok dává absolutní smysl v čisté logice řeči, kterou mluvíme. Pokud bychom si pomohli ještě jedním literárním příměrem, Smetana se chová jako Mrtvá kočka ze stejnojmenné povídky Karla Michala. Je to mluvící mrtvá kočka, která se řídí přímočarou a nesmlouvavou logikou jazyka a tím lidi drtí tak jako Smetana naši současnou pokryteckou a na pokrytectví vystavěnou náhražku demokracie (ze stejného souboru Michalových povídek pochází později zfilmovaná a dnes díky tomu celkem všeobecně populární Bílá paní).

Co je ale hlavní: Smetana za to, aby ukázal, v jakém nešvaru a neřádu žijeme, si šel v pravém slova smyslu dobrovolně sednout do vězení. Jeho čin je podobný jiným politicky motivovaným obětem, nikoli absolutním, ale ne malým: věznění disidentů, či politickým hladovkám.

Imponující je také jeho důsledný odpor k povrchnímu mediálnímu lesku. Kdo s ním mluvil, má tuto zkušenost. A konečně režiséři Klusák a Remunda ve svém filmu, který je vlastně mnohem pompéznější nežli Smetana sám, o tom podávají nepřehlédnutelné svědectví. Smetana je skromný, švejkovský, ale i proto beze zbytku úctyhodný hrdina naší doby.

1. Martin Marek

Naším mužem roku 2012 je plzeňský občanský aktivista Martin Marek.

Ačkoli také on stejně jako všechny předešlé osobnosti (s výjimkou oné neznámé osoby, i když kdo ví) z našeho půltuctu letošního roku již v Deníku Referendum publikoval, jako jediný nám není vyloženě blízký; nikdo z nás se s ním zatím nikdy tváří v tvář neviděl.

Jeho politické názory nás častěji dráždí, než těší. Nemůžeme vystát jeho paušalizující odsudky sociální demokracie, vadí nám zkratkovité poznámky k českým dějinám, provokuje nás svým iluzemi o možnostech obrody Strany zelených, které je ostatně nikoli druhořadým členem.

Přesto nám letos nikdo neimponoval víc. Nebylo to ovšem slovy, nýbrž činy. Kdyby platilo, že „slova mlčí, mluví činy,“ byl by Martin Marek nejupovídanějším z nás.

Martin Marek v podstatě vlastnoručně zlikvidoval plzeňskou právnickou fakultu.

A vedle toho přinutil celou klasicky zkorumpovanou komunální politickou elitu čtvrtého největšího českého města ke kapitulaci v tvrdém sporu o výstavbu dalšího typicky obludného a zcela zbytečného obchodního centra.

Díky Markem zorganizované a do všech důsledků dotažené kampaně se tu bude konat místní referendum. A bude se konat v termínu, který si vynutil – ten bude totožný s prezidentskou volbou, čímž roste naděje, že se podaří překonat diskriminační mez padesátiprocentní účasti, která je podmínkou, aby byl výsledek referenda závazný. Jinak řečeno: Plzeňáci, jděte volit a vezměte s sebou příbuzné.

Smetana je díky svému počínání hrdinou, ale Marek je svým počínáním vzorem.


A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jiří Hyldebrant - Praha

Pátek, 28.Prosince 2012, 15:26:50

O DIENSTBIEROVI

„Dienstbier se nebojí prohrávat, nebojí se střetů se svou vlastní stranou. Je, kam až paměť sahá, možná jediným vrcholným politikem zvoleným do nejužšího vedení strany navzdory vehementnímu odporu své vlastní, nota bene velmi vlivné, krajské organizace.“

Dienstbier se možná prohry nebojí, ale zřejmě se jeho prohry bojí ČSSD, když ho nikdy nekandidovala do parlamentu. Do roku 2010 Dienstbier nebyl dost dobrý na to, aby ho ČSSD umístila na volitelné místo do sněmovny, natož jako lídra kandidátky v některém kraji. Avšak už o rok později byl Dienstbier dost dobrý dokonce na funkci prezidenta republiky. Nabízím 2 vysvětlení:
1) ČSSD nikdy předtím nenominovala Dienstbiera na významnější funkci, protože by prokázal svoji neschopnost. Vytasili ho až těsně před volbou, aby nestihl nic zkazit. Dienstbier byl poslancem 90-92 a pak už nikdy na celostátní úrovni nekandidoval, zřejmě se jako poslanec neosvědčil.
2) Myslím, že by se starému Dienstbierovi nemusely líbit synovy přehnané prezidentské ambice a některé postoje. Kandidatuta mladšího Dienstbiera je založena na pokračování působení jeho otce a neměla by smysl, kdyby se setkala s němými rozpaky, ne-li vyslovenou kritikou jeho otce. Nástup mladšího Dienstbiera logicky nastal přesně po úmrtí staršího.
Střet s vlastní stranou je jen umělý. Dienstbier odmítnul korupční koalici v Praze pouze proto, aby se měl čím chlubit při volbě prezidenta, dokonce i v textu nominační petice. Odmítnul malé korýtko v komunální politice proto, aby následně vykalkuloval velké koryto v podobě prezidentské funkce.

„je důsledným ne-komunistou, ale není antikomunistou“

Vztah ke KSČM a k ostatním politickým subjektům je pro mě nepochopitelný:
a) Dienstbier obhajuje vládní spolupráci s KSČM tím, že tato strana nebyla zakázána a soudem zrušena. Pak ale není jasné, proč mu tak vadí korupční opoziční smlouva a korupční koalice v Praze, když je zákony a soudy nezakazují. V prvním případě účelově deleguje svoje svědomí na soud, ve druhém případě mluví o politické kultuře.
b) Dienstbier tvrdí, že na antikomunismus byl čas před rokem 1989, když byli komunisté u moci, zatímco teď už antikomunismus není na místě, a z toho důvodu Dienstbier připouští, aby se komunisté znovu podíleli na vládní moci. Dienstbier však sám používá antizemanovství, na které analogicky měl být čas v době Zemanovy vlády, když byl Zeman u moci, nikoliv teď, kdy se Zeman znovu o moc uchází. Je s podivem, jak Dienstbier jako politik účelově nakládá s přirozeným vyjádřením politických preferencí.

„Ostatně více než rok je nejpopulárnějším politikem.“
„V DR věříme průzkumům jen odsud posud, takže si pořád myslíme, že se může stát českým prezidentem.“

Průzkum preferencí má menší váhu než průzkum popularity? Jinak Gross byl také nejpopulárnějším politikem.



O SMETANOVI

„odmítl snižování své lidské důstojností tím, že měl během své pracovní doby propagovat lidi, které prostě člověk se zdravým rozumem nemůže nepokládat za zloděje a lháře.“

Místo protiprávního jednání měl raději dát výpověď. Ničení cizího majetku není snížením své lidské důstojnosti?

„Imponující je také jeho důsledný odpor k povrchnímu mediálnímu lesku.“

Tohle nemůžete myslet vážně. Smetana se cpal do médií, jak jen mohl. V převleku se nacpal do sídla ODS, vymetal mítinky a demonstrace, jen aby vzbudil pozornost médií. Neměl sílu, aby se proti rozsudku odvolal, ale má dost síly na to, aby exhiboval a provokoval. Je jistě mnoho nespravedlivě odsouzených, kteří takto hlasitě nenaříkají, protože nemají ve zvyku na sebe upozorňovat a stavět se do centra pozornosti, a kteří by si tutíž spíše zasloužili respekt, veřejnou a mediální podporu a nápravu spravedlnosti.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Kadete Biglere, hodně zdraví a štěstí v novém roce 2013! Úterý, 1.Ledna 2013, 11:29:55

O HYLDEBRANTOVI

Nejen Roman Smetana, ale také Jiří Hyldebrant má, jak se zdá, dost síly na to, aby exhiboval a provokoval.

A proto pátým pádem volám:
-- Vydrž kadete Bieglere! Nedáš-li se zviklat, třeba se staneš osobností roku 2013... --

Tvůj oddaný příznivec a spolubojovník poručík Dub

PS: Zatím mne znáš z té lepší stránky, ale...


* * * * * * * *


"...Vypil trochu více koňaku, váš pan aspirant na důstojnickou hodnost, a podělal se... Byl by se patrně podělal i bez vašeho koňaku. Sežral tolik kremrolí, které mu poslali z domova... Je to dítě... V kasině, jak vím, pil vždy jednu čtvrtku. Abstinent."
Doktor Welfer si odplivl. "Kupoval si linecké řezy." ..."

Facebookov_

Jaroslav Šebek - Praha 7

Je škoda času reagovat na pana Hyldebranta... Středa, 2.Ledna 2013, 23:57:56

... je to jen mluvka, jehož "názory" jsou prosty jakékoliv logiky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.