Pořádat seznam osobností, které vstoupily do veřejného prostoru, aby se v něm pokoušely měnit věci k lepšímu, je vždy ošidná věc. Je to věc názoru a týká se lidí.

Při sestavování našeho seznamu jsme se snažili o to, aby se v něm odrážela východiska Deníku Referendum, abychom dokázali překonat i své vlastní předsudky, abychom si mohli stát za každou jeho částí a přitom platil i jako promyšlený celek a abychom pokud možno založili tradici, na níž bude možno v dalších letech navazovat.

6.Jiří Dienstbier

↗

Je naším pevným přesvědčením, že v české vrcholné politice v přítomnosti nepůsobí slibnější politik.

Dienstbier se nebojí prohrávat, nebojí se střetů se svou vlastní stranou. Je, kam až paměť sahá, možná jediným vrcholným politikem zvoleným do nejužšího vedení strany navzdory vehementnímu odporu své vlastní, nota bene velmi vlivné, krajské organizace. Zásadně neuzavírá kompromisy s vlivovými skupinami, i proto je jeho prezidentská kampaň chronicky podfinancovaná.

Pokud jde o programovou stránku, představuje v ČSSD výspu moderního evropského sociálně-demokratického myšlení: není technokrat, je v mnoha ohledech zelenější než předsednictvo takto pojmenované strany; má přirozené sociální cítění, je důsledným ne-komunistou, ale není antikomunistou; v ČSSD založil obrodný proud idealistů, ale k věcem přistupuje s vzácným realismem.

Nedělá věci na efekt, dokonce často i ke své vlastní škodě, ale dokáže získat přízeň mnoha z nejzajímavějších lidí všech generací. Ostatně více než rok je nejpopulárnějším politikem. A pokud bychom hledali doklad, že s českou politikou to ještě není úplně beznadějné, pak bychom těžko mohli obejít právě tento fakt.

Když se v polovině letošního roku rozhodovalo o tom, koho ČSSD nominuje jako svého prezidentského kandidáta, napsali jsme společně s Jaroslavem Šabatou výzvu, v níž jsme se za Jiřího Dienstbiera postavili, a pro niž jsme pak získali řadu dalších osobností. Texty na Dienstbierovu podporu byly tím posledním, co Jaroslav Šabata veřejnosti sdělil.

Dienstbier tak může být nyní právem pokládán za nositele nejaktuálnějšího odkazu jednoho z největších českých poválečných politických filosofů. V DR věříme průzkumům jen odsud posud, takže si pořád myslíme, že se může stát českým prezidentem. Mezi kandidáty není nikdo lepší.

5.Eliška Wagnerová

↗

Zatímco o svém niterném vztahu k Jiřímu Dienstbierovi jsme nenechali ani na chvíli nikoho na pochybách, mnozí nás dodnes podezírají, že zveřejnění prognózy voleb v senátním obvodě Brno-město, z níž nám jako pravděpodobná vítězka vycházela Stanislava Slavíková, bylo rafinovaným úmyslem, jak Elišku Wagnerovou poškodit.

Inu nebylo to tak, ostatně dosah našeho působení, je z tohoto hlediska pořád ještě přeci jen omezený. Prostým faktem je, že jsme Elišku Wagnerovou pokládali za outsidera a dodnes se domníváme, že naše hodnocení situace před započetím volebním kampaně bylo správné.

Elišce Wagnerové se však podařilo to, co se Jiřímu Dienstbierovi zatím nepříliš daří: zmobilizovat spousty mladých aktivistů, nadchnout velkou část z těch, které bylo nadchnout možno a osudu outsidera se vzepřít.

Fakt je, že jí situaci usnadňovala distance vůči všem zavedeným stranám, což je v naších očích ovšem spíše handicap. Že kandidovala za Stranu zelených, jí sice bylo k tíži, jak obecně, tak v našich očích, neboť zvlášť v Brně jsme to pokládali za projev ne úplně dobrého politického vkusu.

Na druhou stranu volební slogan „Nespravedlnost nesnesu. Budu vás hájit i bez taláru,“ je pravděpodobně kandidátem na status legendy svého žánru a také odstín zelené na plakátech si dával tuze záležet na tom, aby bylo jasné, že distance není malá.

Z jejího vítězství se nakonec radovali úplně všichni, snad včetně Richarda Svobody. Ani to by ale na zařazení do našeho seznamu nestačilo. Muselo přijít velkolepé finále, v němž Eliška Wagnerová ukázala to, co je v české politice dnes úplně nejvzácnější, že za svá slova je ochotna ručit i činy. Z klubu s Okamurou a Čunkem odešla, na následky nehledíc.