Deník Referendum Domov

Naše hlavní opoziční strana je v nelehké situaci. Nikoli proto, že odmítnutí Jana Švejnara kandidovat za českou sociální demokracii na funkci českého prezidenta by bylo politickou tragédií. To zcela určitě není. Její problém tkví v nebezpečí, že rostou chutě těch, pro než „chtít a mít Švejnara“, znamenalo zbavit se Dienstbiera.

A je zcela vedlejší, kdo by sehrál roli „druhého Švejnara“, jenž rozkmitá volební pole s výhledem, že se dále rozšíří prostor pro destruktivní náboj zápasu o programovou orientaci strany, jenž se promítl do otázky, koho sociální demokracie vyšle do souboje o Pražský hrad. Jisté je, že o Švejnarovy „alternáty“ nemusí být nouze; byť by hráli jen roli příslovečného mouřenína.

Jako klíčová se proto jeví otázka, zda se na zasedání ÚVV ČSSD svolaném na 19. května 2012 prosadí zdravý rozum: zda definitivně uspěje kandidatura potenciálně nejsilnějšího kandidáta, jímž v očích veřejnosti Jiří Dienstbier je, nebo se ze šiku sociálně demokratických senátorů otevřeně podporujících kandidaturu Miloše Zemana stane povážlivé znamení doby.

Všechno ostatní je odvozené: i to, na kolik dnů se jednání hlavní parlamentní české strany o prezidentském kandidátovi protáhne. Jde o rozhodnost, s níž bude vedení strany jednat tak, aby reálně hrozící blamáž odvrátilo, aby pevně stálo za svým pro veřejnost nejpřijatelnějším místopředsedou.

Strategie popsaná slovy „skrze Švejnara nemít Dienstbiera“, byla v úvodní fázi nominačního procesu jakžtakž pochopitelná. Profesor Švejnar ve volbách v roce 2008 doslova zazářil. Stal se relativně úspěšným protikandidátem Václava Klause; a pro mnohé dokonce jediným světlým bodem tehdejší volby prezidenta. Zcela jinak se věci mají po pěti letech. Politika odmítání Dienstbiera bez postavy odpovídající kalibru Švejnara z roku 2008 ztratila jakýkoli smysl.

Ostatně: neměla by jej ani v tom případě: kdyby, se Jan Švejnar rozhodl za ČSSD kandidovat. Důvod tkví v komplexních proměnách světa a Evropy zahrnující proměnu politických poměrů všeho druhu: rovněž oněch poměrů, které určují postavení sociální demokracie a jejích protivníků na mapě současné české společnosti.

Počátek tohoto pohybu symbolizuje proslulý krach jednoho finančního domu na Wall Streetu. Renomovaný světový ekonom jej tenkrát, v září roku 2008, přirovnal k pádu zlopověstné Berlínské zdi, zatímco pro Václava Klause šlo o projev banálního onemocnění, které přejde stejně jako se přechází chřipka. Pošetilostí tohoto typu je nepřeberně. A je nabíledni, že přehodnocování zdánlivě neotřesitelných ultraliberálních hodnot nemohly zastavit.

Náš prezident to ostatně dokazuje svou vlastní názorovou evolucí: v rozhovoru pro americkou televizní stanici CNN přirovnal nynější situaci v Evropě k stavu v Československu před dvaceti lety, když se hroutil komunismus. Tehdy – stejně jako dnes – prý taky nešlo dělat částečné reformy a muselo dojít k radikálně změně. Toto krédo přizpůsobivého pseudorevoluconáře, jemuž dějiny nedaly a nemohly dát za pravdu, má zcela zvláštní půvab právě pro sociální demokracii, která se na svém 36. sjezdu (2011) přihlásila k úsilí o svou proměnu ve stranu „nové generace“ (M.Hašek) či stranu „jednadvacátého století“ (B.Sobotka).

Klausovo prohlášení je pokřiveným odrazem sílícího pocitu, že náprava současných zjevně krizových poměrů opravdu není a nemůže být jen věcí „nějakých reforem“, že jejich odpovědná náprava vyžaduje soustředěné úsilí o systémovou změnu na evropské úrovni – o změnu zabudovanou v dlouhodobých koalicích všech odpůrců zpátečnických sil na všech úrovních národních států.

Spor o Dienstbierovu kandidaturu není z tohoto hlediska jen sporem o ducha i duši sociální demokracie, o způsob rozchodu se „starou“ sociální demokracii, jejíž žoviální politické strejcovství se snoubí s partokratickou nostalgií po „charizmatických“ vůdcích. Sociálně demokratický spor je zároveň výrazem sporu o vnitřně stabilní „novočeskou“ státnost.

Nestor našich liberálně konzervativních publicistů Bohumil Doležal rozjímající v uplynulých dnech o chronické labilitě polistopadových vlád, o politické nestabilitě, jež podle něho dosáhla vrcholu za vlády pyšnící se v okamžiku svého vzniku nebývalou většinou stoosmnácti křesel v parlamentě, uzavřel své zamyšleni povzdechem: „Uplácat (z našeho národního dědictví) politickou stabilitu, je úkol skoro nadlidský; ale úkol to je a všichni účastníci by jej měli brát vážně“.

Tomuto závěru chybí jen tečka na „i“: že zdrojem „novočeské“ politické lability je ultraradikální odklon od listopadového programu vydávaný za nejpotřebnější „radikální změnu“: partokratickou nadutostí počínaje, přes populistické řešení krize v česko-slovenských vztazích, až po zpackanou privatizaci; a že si proto v obtížném politickém terénu, který vznikl během devadesátých let, razily cestu dva protichůdné vzorce stability.

Jedním je stabilita připomínající hřbitovní klid, stabilita tak či onak se uzavírajících systémů, stabilita konzervující nežádoucí poměry úskočným volebním inženýrstvím na úkor rovných práv občana. Jejím uměleckým dílem byla menšinová sociálně demokratická vláda Miloše Zemana vzešlá ze Smlouvy o stabilitě politického prostředí mezi ČSSD a ODS (1998).

Protikladným typem stability jsou dynamické systémy založené na odvaze politiků větrat zatuchlé poměry posilováním pluralitního charakteru demokratického „režimu“ a těsným spojenectvím s občany. Zdá se, že se začíná naplňovat úsloví „všeho do času“. A že před frustrovanou českou společností se rýsuje řádově konsolidovanější budoucnost.

Jiří Dienstbier je z tohoto hlediska dobrým znamením doby. Je odolný vůči slabošské a nihilistické znechucenosti politikou (podle vlastních slov se do politiky „narodil“); a niterně souzní s tou částí společnosti, která nepřišla o víru v demokracii jako politickou formu lidskosti (jak hlásá jedna znárodnělá klasika).

Jeho životopis vypovídá o intelektuální poctivosti a mravní integritě politika, který není fenoménem z jiného světa. Své postavení ve straně si vybojoval ve jménu své pevné víry ve svobodu člověka a sociální spravedlnost. Příkladně reprezentuje stále sílící kritický sociální proud ve své straně i mimo ni; má úctyhodný přehled o katalogu kritických témat české společnosti: rozevírání sociálních nůžek, balancování významné části našich spoluobčanů nad hranicí chudoby, stále vratší postavení vrstev středních, stotisícová masa mladých lidí marně hledající práci, pošramocená soustava veřejných služeb…

Takoví lidé nebývají „doma“ proroky (v Dienstbierově případě je „doma“ především v pražské organizaci ČSSD), ale jsou solí demokratického vládnutí, jež umožňuje formování organicky rostlé politické kultury nezbytné pro perspektivní parlamentní většinu a vnitřně silnou demokratickou státnost.

Tak se dostáváme k nejkritičtějšímu bodu „dienstbierovského“ příběhu: ke „kennedyovskému“ věku Jiřího Dienstbiera juniora. Zde nelze přejít argument především stoupenců prezidentské kandidatury Miloše Zemana, že právě velký sociálně demokrfatický expremiér je dokonalým protějškem k údajně „příliš mladému a nezkušenému“ Dienstbierovi.

Argumentovat Dienstbierovým věkem je snad nejkurióznějších rysem protidienstbierovského odporu. Nejenže odporuje letité zkušenosti s tímto už nikoli nejmladším, ale velmi zdatným mužem středního věku – přesně takového věku, jaký je i podle ústavy pro potřeby náročného obratu k plně konzolidované budoucností českého státu „jako dělaný“; na pozadí velkého „úkolu doby“ a četných politických eskapád a dětinských bizarností obou sebestředných konstruktérů „smluvní“ české politiky, se vyvrací sám.