↗

Miloš Zeman na sjezdu v Hradci Králové, kde se v roce 1993 stal předsedou strany. Foto ČSSD

Poté, co Miloš Zeman opustil Občanské hnutí, vystupoval několik měsíců jako politický sólista zviditelňující se stále hlasitější kritikou Klausova neoliberálního projektu transformace. Tím si získával pozornost a sympatie především v levicových kruzích. Zdůrazněme nicméně, že spíše svým ostrovtipem a sarkasmem, kterým častoval své politické oponenty, než nabídkou promyšlené alternativy.

V polovině roku 1992 si nakonec našel cestu k obnovené ČSSD, když postupně nabyl přesvědčení, že pro naplnění svých politických ambicí potřebuje perspektivní stranu. V té době ČSSD ještě nebyla ve Sněmovně, ale již se o ní hovořilo jako o straně, která má perspektivně největší šanci stát se levicovou protiváhou ODS. Ve Federálním shromáždění již působil Klub sociálnědemokratické orientace, do kterého Miloš Zeman zkraje roku 1992 vstoupil.

Příběh Miloše Zemana

Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.

Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci.

Dosud vydané díly seriálu analýz:

1. Osobnost Miloše Zemana: nenaplněná nietzscheovská perspektiva
2. Intelektuál Zeman?
3. Miloš Zeman v sametové revoluci a prvních letech po ní

ČSSD se ještě radikálněji než Občanské hnutí vyhraňovala vůči Klausovu neoliberálnímu projektu. Tehdy ČSSD příliš s vizí demokratického Československa nespekulovala a žádala přechod k standardnímu západnímu modelu sociálního státu, založenému na sociálně demokratických principech — zkratkovitě označovanému jako „skandinávský model“.

Ten byl ale pro Klause a spol. zcela nepřijatelný. Nekritičtí čtenáři Hayeka a Friedmana v jeho kruhu chtěli naopak Západu ukázat, jak chyboval, když takový „kvazi-komunistický“ model připustil a jak se má kapitalismus jako kapitalismus správně chápat a provozovat.

Nicméně i ČSSD byla v kritice neoliberálního projektu před volbami roku 1992 opatrnější. Nalevo od ní působili stále silní komunisté a tehdejší Horákovo vedení nechtělo v polistopadové anti-komunistické atmosféře riskovat, že ČSSD bude označována za jejich soft-variantu, a blokovat si tak podporu u pro-transformačních voličů. Svoji opoziční kritiku tak vydávala za „konstruktivní“ a každý kritický argument zvažovala na laboratorních vahách takto pojímané „politické korektnosti“.

Ve straně se tak zformoval radikální proud, který se nebál kritiku Klausova neoliberálního projektu přitvrdit. A protože v Zemanovi viděl osobnost, která by v tom mohla sehrát důležitou roli, navázal s ním kontakt a vyzval jej, aby do strany vstoupil. Výzvu Zeman vyslyšel jen zčásti s tím, že je ochoten straně pomoci v nadcházejících sněmovních volbách, ale o členství v ní bude uvažovat až na základě jejich výsledků.

Rázem se tak v roce 1992 ocitl jako nezávislý na kandidátce ČSSD za Jihočeský kraj. ČSSD ve volbách získala necelých sedm procent a stala se sněmovní stranou. Volby drtivě vyhrála ODS. Občanské hnutí zcela propadlo. Očekávání, že ČSSD má nejspíše největší šanci stát se levicovým protipólem české pravice, se začalo naplňovat. A po volbách se Zeman stal jejím členem.

Legendami opředený Hradecký sjezd ČSSD v roce 1993

Většina členů v ČSSD Zemana ve svých řadách přijala se sympatiemi, zdaleka ne všichni si jej ale dokázali představit, a to včetně mnoha takzvaných radikálů, jako jejího vrcholného lídra. I ti pohlíželi na Zemana jako na poněkud nedisciplinovaného politického sólistu, který může být nanejvýš zvolen do užšího vedení strany a zde má zůstat pod jeho kontrolou.

Po volbách však Zeman začal hlasitě dávat najevo, že chce stranu vést a zradikalizovat její opoziční kurz. Za tímto účelem zformoval svůj „pražský tým“, který měl ve straně pro tento krok připravit podporu na březnovém sjezdu v Hradci Králové příštího roku.

Ale i řada nejaktivnějších členů tohoto týmu — včetně autora tohoto článku — si byla vědoma jistého rizika takového vnitrostranického manévru. V interní diskusi se Zemanem si za podporu, kterou se mu od nich dostane, vynutili jeho příslib, že jako předseda strany bude krotit svoji nedisciplinovanost, ve vedení respektovat odlišné názory a podřizovat se kolektivním rozhodnutím.

Už v přípravách na sjezd se však ukazovalo, že to se Zemanovým příslibem být budoucím disciplinovaným předsedou ČSSD nemusí dopadnout dobře. I mnozí radikálové začali o Zemanovi pochybovat. Strana měla na sjezdu přijmout nový program, který byl kolektivně připravován v odborných komisích. Zeman si ale vytvořil vlastní tým, který chtěl na sjezdu předložit jeho alternativu.

Ukázalo se však, že o žádnou alternativu nešlo, neobsahoval nic v zásadním rozporu s oficiálním programem, který připravovaly komise. Zeman chtěl touto cestou jen vyhrotit vnitrostranický spor s těmi, kteří jej na funkci předsedy nepodporovali.

Dokonce začal pořádat vlastní tiskové konference, na kterých otevřeně útočil na stávající politiku a vedení ČSSD, které demagogicky obviňoval ze slabosti, nekompetentnosti a kolaborace s pravicí. Mnohým členům strany se mohlo oprávněně zdát, že větším „nepřítelem“ je pro něj tehdejší Horákovo vedení než Klausova ODS.

Také se ukázalo, že Zeman měl již před hradeckým sjezdem ještě druhý, skrytý tým razantnějších podporovatelů — později se jím bude říkat „zemanovci“. Ti byli ochotni mu splnit sebemenší přání za příslib, že je vyzdvihne do nejvyšších stranických a v delší perspektivě do státních funkcí.

Tento tým dokonce zpracoval tzv. „černou listinu“ stoupenců tehdejšího předsedy Horáka, který Zemana na funkci předsedy nepodporoval, a kteří za to měli být v případě Zemanova vítězství vyhozeni ze svých stranických funkcí, či dokonce ze strany. Již před sjezdem tak dával Zeman najevo, že k prosazení své osoby do čela strany je ochoten sáhnout až k těm nejkrajnějším prostředkům.

Tohle místy odpudivé předsjezdové chování Zemana připomínající snahy nepřátelského převzetí strany však narazilo na kritiku v jeho volebním týmu a on musel své chování zmírnit. Zeman nakonec na sjezdu předsednický post získal, když jej zvolila mírně nadpoloviční většina delegátů.

I když ve svých projevech dost nevybíravě útočil na protikandidáty, pod tlakem svého týmu doporučil do vedení svého největšího oponenta Pavla Nováka, který měl ve straně velký respekt. A také Petru Buzkovou, která sice patřila do Zemanova týmu, ale zachovávala si zdravý kritický a nezávislý úsudek na jeho osobu.

Zeman byl zvolen novým předsedou ČSSD na poslední chvíli, když mu potřebné hlasy dodali dlouho váhající mladí sociální demokraté pod vedením Stanislava Grosse. O těsném vítězství a vypjaté sjezdové atmosféře vypovídal nejlépe fakt, že po ohlášení jeho vítězství, polovina delegátů odměnila Zemana vstoje bouřlivým potleskem, zatímco druhá polovina projevila své roztrpčení tím, že netleskala a zůstala sedět. Ze sjezdu mnozí delegáti odjížděli se smíšenými pocity — na jedné straně s nadějí, na straně druhé s velkou nejistotou.

Zeman — lídrem ČSSD v letech 1993—1996

Zvolením předsedou ČSSD vstoupil Zeman naplno do sociálně demokratické etapy své politické kariéry. Uvědomil si, že byl zvolen jen těsně a zdaleka nemá stranu pod kontrolou. Nespokojenost mnoha straníků s jeho volbou ohrožovala její jednotu a akceschopnost.

Brzy po sjezdu však výzkumy veřejného mínění zaznamenaly znatelný vzestup jejích volebních preferencí a bouřlivá vnitrostranická atmosféra se začala zklidňovat. Volba Zemana do čela strany se zdála správným krokem.

Přispěly k tomu „spanilé jízdy“ Zemana do regionů, kde si upevňoval podporu mezi těmi straníky, kteří jej volili, a naopak na svou stranu získával ty, kteří jej nevolili. Sloužily k tomu uvolněná neformální setkání se sudy piva, becherovkou a jitrničkami. Zeman byl ochoten slíbit všechno a jeho snaha získávat na svou stranu včerejší odpůrce zabírala.

Součástí výjezdů byly i besedy s místními občany. Zeman dovedně využíval obecnou rostoucí nespokojenost s Klausovou vládou a jitřil ji stále radikálnější proti-vládní kritikou.

Už tehdy však byla poněkud stereotypní, založena na několika opakovaných populistických frázích, častých osobních útocích vůči Václavu Klausovi. Chyběla konkrétnější srozumitelná nabídka sociálnědemokratických řešení. Když v tomto směru různí straníci Zemanovi vyjadřovali své pochybnosti, reagoval na to nerudně a svůj dryáčnický styl argumentace ještě přitvrzoval.

Tehdy jsem si začal poprvé naplno uvědomovat, že Zeman je politickým sólistou, kterému nejde primárně o obhajobu sociálnědemokratického programu, ale především osobními urážkami a bonmoty dehonestovat politickou konkurenci a ukájet své ego. Na veřejných mítincích měl tento styl své vděčné posluchače, kteří Zemana odměňovali bouřlivými ovacemi. Bylo vidět, jak přitom jeho ego bytní, ale z jeho projevů se stále více vytrácí srozumitelný politický obsah.

Po prvním vzedmutí preferencí ČSSD krátce po sjezdu v dalších měsících začaly stagnovat. Ve straně se rozproudila diskuse, jak jejich růst obnovit.

Zeman trval na bezohledné kritice vlády. Ostatní vedoucí představitelé strany, kteří měli mezi jejími členy respekt, jako Petra Buzková, Stanislav Gross či Vladimír Špidla, požadovali, aby tvrdá kritika vlády byla vyvažována věcnějším vysvětlováním sociálnědemokratických programových alternativ.

Oprávněná kritika kupónové privatizace bez silné alternativy

Zásadní spor se vedl o to, na jaké voliče se má ČSSD zaměřit. Zeman svojí kritikou vlády mířil primárně na nejnespokojenější voliče nejčastěji podporující KSČM, a také Sládkovy republikány. Zeman tyto voliče nazýval „zdivočelými sociálními demokraty“ a oprávněnými námitkami řady svých spolustraníků, že jde o stoupence krajní pravice, kteří jsou sociální demokracii hodnotově nejvíce vzdáleni, se nehodlal zabývat.

Zemanovou taktikou bylo učinit z ČSSD nejsilnější stranu získáním podpory co nejvíce voličů nespokojených s Klausovou vládou bez ohledu na jejich hodnotové a ideologické postoje. Jinými slovy, chtěl učinit z ČSSD populistickou stranu, která se veze na vlně masové nespokojenosti — a jejímž primárním cílem je dostat se k moci. Už tehdy se mu hodnoty a program strany stávaly pouhými prostředky jejího dosažení.

Zeman tak zaměňoval cíl — uskutečnění programu — za prostředek, naproti tomu prostředek — dostat se k moci — se mu stal cílem. To byl charakteristický rys Zemanova politického stylu.

Strana tehdy měla díky kvalitnímu odbornému zázemí svůj program dobře hodnotově nastavený a obsahově kvalitní. Avšak v Zemanově populistické rétorice se tento obsah vytrácel, anebo byl krajně zploštěn.

Hlavním terčem opoziční sociálnědemokratické kritiky Klausovy vlády byla kupónová privatizace — ona specifická česká cesta neoliberálního projektu ekonomické transformace, která se v různých formách uskutečňovala ve všech postkomunistických zemích. Zeman ji nazval trefně „loupeží století“, vezmeme-li v úvahu, o kolik stovek miliard tím stát přišel.

Ale opět, i když sociálnědemokratická kritika kupónové privatizace jitřila v nemalé části veřejnosti naštvanost proti Klausově vládě, v jejích očích nebyla ČSSD stále politickou silou nabízející nějakou přesvědčivou alternativu. V devadesátých letech patřil k hlavním ekonomům ČSSD populární Valtr Komárek; ten však byl svým způsobem politického uvažování zakořeněn hluboko v minulosti a nebyl schopen takovou alternativu pro podmínky polistopadového vývoje zformulovat.

Reálnou alternativou tak mohla být stále ještě koncepce ekonomů Františka Vlasáka a Jana Vrby, kterou prosazovali Svobodní demokraté — bývalé Občanské hnutí. Bohužel přetrvávající nevraživost Zemana vůči politikům této strany bránila, aby jejich alternativu naplno převzal a začal ji i s jejich pomocí prosazovat. Hlavním problémem ale bylo, že po zahájení kupónové privatizace se neoliberální projekt ekonomické transformace už těžko mohl zastavit a program ČSSD bylo třeba tomuto faktu přizpůsobit.

Naposledy v kladné roli

Abychom ale nebyli k Zemanovi nespravedliví, i v tomto období je možné působení Miloše Zemana v čele opoziční ČSSD hodnotit v řadě ohledů příznivě. Z ČSSD se stala nejsilnější levicová strana schopná konkurovat ODS, čímž se v České republice prakticky dotvořil standardní demokratický „pravo-levý“ politický systém. Takto sílící hlas české sociální demokracie v parlamentu i mimo něj bránil Klausově vládě zcela demontovat důležité prvky sociálního státu a učinit z polistopadové České republiky neoliberální laboratoř.

V zahraničním srovnání se ČSSD stala nejsilnější stranou v postkomunistických zemích vybudovanou na autentických sociálnědemokratických základech. Přispěl k tomu nakonec i fakt, že v této době se podařilo dokončit sjednocení domácích a exilových proudů české sociální demokracie.

Tohle vše nebyla výlučně Zemanova zásluha, dokonce mnohé z toho se prosadilo navzdory jeho pozérským a populistickým lapsům. Podařilo se to kolektivním úsilím členů strany a jejího tehdy prozíravého a poměrně názorově pluralitního vedení. Zeman stál ale tenkrát tomu všemu v čele a jeho podíl na těchto úspěších mu nelze upírat.

Pokud tedy sledujeme Zemanovu politickou kariéru do voleb 1996, je v nich řada pozitivních momentů, které nás opravňují hodnotit jej jako politika přispívajícího k rostoucí prestiži ČSSD a k polistopadovému demokratickému směřování země. Bohužel jeho politické jednání stále intenzivněji motivované zhoubnou nietzscheovskou perspektivou se v druhé polovině devadesátých let změní a Zeman bude pro postavení ČSSD a demokratické směřování země stále větším rizikem.

Zásadním předělem v tom byl volební výsledek ČSSD v roce 1996.