Bouřlivé století samostatnosti

Poslední předseda ČSSD v exilu Karel Hrubý se zamýšlí nad humanitní koncepcí zakladatele československého státu a tím, co z ní zůstalo v dnešní době.

Před sto lety skončila světová válka, která otřásla světem a vědomím tehdejší společnosti více, než se při jejím začátku tušilo. Rozpadly se staleté říše, vznikla řada nových států, mezi nimi na troskách Habsburské monarchie také svobodné Československo.

V čele s muži, jako byl Masaryk, Beneš, Švehla, Kramář, Rašín, Soukup a Štefánik, který se však svobodné země dotkl už jen svou předčasnou smrtí. Naplnil se sen generací, které vnímaly rakouskou nadvládu sice celá staletí trpělivě, ale s trvalým pocitem křivdy, že nemají na správě své země spravedlivý podíl.

Otevřela se cesta k svobodnému rozvoji kultury, hospodářství, školství – a především cesta k budování demokratických institucí, jež měly zajistit občanům rovnost, spravedlnost, sociální péči a bezpečnost vnitřní i vnější. Neboť válka přinesla i otřes všeho, več se dosud věřilo, čím se měřil život národů i jednotlivců, a vyvolala nesmírnou nejistotu, co bude dál.

Rozvrat, který přivodila, vyvolal pochybnost o správnosti cesty lidstva dějinami. Pro mnohé se zdál být východiskem z beznaděje pokus ruských bolševiků nastolit nový řád a připravit příchod nového člověka. Naproti tomu nový československý stát – přes vznik silné komunistické strany – se měl pod Masarykovým vedením stát baštou pluralitní parlamentární demokracie, úcty k člověku i zákonu, garancií spravedlnosti a lidskosti, pevným odpůrcem jakékoli diktatury či autokratickému systému, ať politického, tak majetkového, třídního, názorového či religiózního charakteru.

Tom__garrigue_masaryk_1925„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním – všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ napsal Masaryk v České otázce. Repro DR

Humanita jako program
Masarykova stopa na formování nového státu byla zřetelná. Už dávno před válkou, v roce 1895 vyšla jeho Česká otázka, v níž se zamýšlel nad faktory, které určovaly cestu národa dějinami a hledal motiv, který se má stát programem i pro budoucnost národa. Našel ho v ideji humanity.

„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému, vlastní a cizí nehumanitě společnosti a jejím orgánům osvětným, církevním, politickým, národním – všem. Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce,“ napsal v České otázce. Idea humanitní se pak stává pádným argumentem Masarykova státotvorného programu politického za I. světové války, kdy jako politický exulant přesvědčil Dohodu o slibné perspektivě našich dějin, a tak i o oprávněnosti našeho nároku na samostatnost.

Ačkoli nové Československo bylo po dvacet let zmítáno také spory národnostními (vedle Čechů a Slováků tu byli Němci, Maďaři, Poláci, kteří tvořili téměř jednu třetinu obyvatelstva státu), stejně jako názorovými, náboženskými a zájmovými rozepřemi, zůstalo v době, kdy v sousedních zemích sílil fašismus, demokratickou pevností, která byla dobyta nacisty teprve ve chvíli, kdy ji v Mnichově opustili její smluvní spojenci, Francouzi a Angličané.

Těžké rány
Nástup nacismu zasadil Masarykově demokracii a jeho humanitnímu odkazu těžkou ránu. Po Mnichovu přišla éra fašistické diktatury, války, koncentračních táborů, kdy likvidování a zotročování jednotlivců i celých etnických, rasových či politických skupin se stalo děsivou ilustrací zla ‒ nehumanity, neúcty k člověku, zdrojem pohrdání všemi atributy morálního dobra. Zlo, které přinesl hitlerovský fašismus, přesahovalo všechna dosavadní měřítka a zmenšovalo všechny obranné možnosti jednotlivce i společnosti na minimum.

A sotva skončila II. válka a s ní i rozklad této nelidské mašinerie, přišla po krátkém tříletém zotavení demokracie do února1948 další éra potlačování lidskosti. Éra perzekuce, vylučování a pokořování jednotlivců i celých (nejprve po válce etnicky, a po únoru především třídně chápaných) vrstev společnosti.

Nešlo už jen o potlačování zla v individuálním člověku a v denním životě společnosti, jak chtěl vidět působení humanity Masaryk, nýbrž Zlo tu vystupovalo jako INSTITUCE totalitní moci, používající násilí a ideologizovanou propagandu, jimiž se dosahuje podřízení myšlení a hodnocení obyvatelstva k mocenským účelům a k indoktrinaci dogmatu ideologie.

Pobouření národa nad touto diktaturou našlo v listopadu 1989 sílu povalit monopol vlády jedné strany i výhradní platnost jedné ideologie a obnovit politickou i názorovou pluralitu ve svobodě. Byla obnovena parlamentární demokracie, v níž se arcinepřítel diktatury disident Václav Havel snažil oživit některé masarykovské tradice. Příliš se to nepovedlo.

Mentalita společnosti byla systémem diktatury už značně změněna. Z kritického sebevědomého občana, který byl ještě v roce 1938 odhodlán bránit svou svobodu, svou republiku a její demokratický řád, se stal pasivní příjemce pokynů poručnického systému, pod jehož tlakem se postupně vzdával občanského sebevědomí a kritického rozumu.

Podporoval pak po listopadu i novou demokracii jen váhavě a nedostatečně proti vpádu dravého kapitalismu a ideologii jeho politických špiček. Došlo také k rozdělení státu mezi českou a slovenskou část dosavadní republiky.

Nápor na demokracii
Co z toho zbývá dnes v jubilejním roce vzniku svobodného Československa, je spíše smutné než radostné. Znovu se otevřela cesta těm, kteří chtějí řídit stát a společnost autoritativním způsobem, obcházet demokratické instituce, vytvářet manipulací veřejné mínění, které je tlačeno do duševního přízemku senzacemi, skandály, bludnými předsudky, poplašnými informacemi. Těmi má být vytlačeno z vědomí veřejnosti to podstatné, co se dnes děje: že se znovu podemílají pilíře pluralitní demokracie a solidarita mezi občany zajišťující soudržnost národa i státu,.


Znovu ožívají strachy, averze, fóbie rasové, sociální, názorové. Dokonce se využívá i motivu náboženského hlásáním bludu, co muslim, to terorista a tím se vyvolává odpor k poskytnutí pomoci lidem bez domova, ohrožovanými násilím ve své vlasti a hledajícími pomoc u národů, které dosáhly svého rozkvětu a vysoké životní úrovně také díky humanistickému náboji své cvilizace, v níž péče o slabé a pomoc potřebným byla nejen dobrým zvykem, ale morální normou ve vztazích mezi lidmi. Normou, kterou nám vštěpoval i Masaryk.

Odklon od Masaryka
Vzdalování nových politických elit od Masarykovy koncepce humanity jako vedoucího motivu vývoje české společnosti naznačil výrazně Václav Klaus jako předseda sněmovny v březnu 2000 projevem věnovaným stopadesátiletému výročí Masarykových narozenin. V tomto projevu, v němž podle svých slov „bořil masarykovské mýty“, prozradil také, co mu na Masarykovi nejvíce vadilo.

Jeho zájem o otázku sociální, která byla součástí jeho koncepce humanity: „Zdá se oprávněné tvrdit,“ prohlásil Klaus, „ že Masaryk po celý svůj život zůstal socialistou, že byl ideově zřetelně nalevo a že se jen nerad, a v každém případě jen částečně, smiřoval se samotnou podstatou volného trhu a se všemi důsledky, které pro lidskou společnost tento dominantní společenský mechanismus přináší.“

Tady už byl zřetelný odvrat od humanitního zájmu o člověka k péči o chod mechanismu volného trhu, který určuje podmínky života společnosti podle vlastních zájmů bez ohledu na zájmy člověka žijícího v jeho sevření

Bylo by ovšem nespravedlivé připisovat tuto změnu v hodnocení společnosti jednomu člověku. Už dávno probíhal tento posun v celém našem civilizačním okruhu, Klaus tu jen na nevhodném místě a v nevhodné chvíli vyslovil neúprosnou diagnózu vývoje moderní společnosti, která se posunula od víry v člověka, jeho práva, důstojnost, svobodu rozhodování, a přikláněla se stále více k víře ve vědecký a technický pokrok, který přináší společnosti mnoho výhod, ale také stupňuje bezohledné využívání přírody a zatlačuje do pozadí péči o mravní a duševní vývoj člověka a smysluplné směřování jeho cesty dějinami.

Dominance Prosperity
Vítězná Pravda Masarykova, Pravda velikánů našich dějin, ale i celé evropské civilizace a jejího humanitního zaměření, byla vyměněna za vítěznou Prosperitu, v níž rozhoduje nevyzpytatelný trh, algoritmy s pomocí elektronické exploze, vědecký marketing, zvyšující výnosy podnikání globalizačními přesuny. Ale kde současně hynou hodnoty duchovní i mravní, to nevšední, co chce člověk na tomto světě uskutečnit a co je postatou jeho civilizačního vzestupu, jeho vývoje od pudů k uvažujícímu vědomí.

Prosperovat osobně, prosperovat jako společnost, je důležitější než usilovat o pravdu, spravedlnost, o svobodné myšlení a autonomii člověka při tvorbě svého osudu. Tento cíl se dnes stává pro velkou část společnosti nejen u nás, ale v celém našem civilizačním okruhu vůdčí ideou i politiky. Prosperita je jistě nezbytná, je zdrojem bohatství společřnosti, ale neměla by vytlačit ohled k člověku.

Ten je pro ni dnes důležitý především jako konzument, volič a daňový poplatník. Jeho lidské potřeby a nároky, jeho bolestná ztráta identity a existenční jistoty už vedoucí elity tak nezajímají. Ruku v ruce s tím pokračuje demontáž demokracie, jejích institucí zajišťujících práva a samostatnost člověka. Nastupuje úsilí o zdatného „šéfa“, o autoritativní rozhodnutí bez ohledů na mínění parlamentu, jak to u nás demonstroval prezident Zeman svým tvrdošíjným lpěním na nominaci Babiše i poté, co se nenašla podpora parlamentu pro jeho první vládu.

Dochází také ke snižování role intelektuálů v životě a v zápasu národa, jak ukázalo už Klausovo zpochybňování významu disentu při překonání komunistické diktatury. Toto tažení zesílil pak Miloš Zeman svým paušálním označením nepohodlných kritiků svého působení dehonestujícím odsudkem „pražská kavárna“. Jeho sklon k populismu, k vulgárnímu vyjadřování a k autoritivnímu prosazování svých sympatií a antipatií v politickém životě země, dosud až nepochopitelně tolerovaný politikou i veřejností, signalizuje další sestup civilizační úrovně naší společnosti.

Nesložit ruce v klín!
Otázkou dneška tedy zůstává: Jak tohoto moderního člověka, opojeného z nadměrné nabídky, kterou si nemůže každý dovolit, z přítažlivosti elektronické komunikace, z honby za prožitky vzrušení, člověka žijícího v prostředí stále perfektněji ovládaného mediální manipulací – jak tohoto člověka a občana vrátit znovu do hry?

Jak mu vrátit funkci autonomního určovatele své cesty ve společnosti, řídícího se hodnotami a pravidly, které vyrůstají z toho, co bylo vydestilováno historickou zkušeností naší civilizace jako hodnotné a úctyhodné? Z pravdy, svobody, spravedlnosti, solidarity a nezávisti úsudku, jak nás tomu učil také humanitní program Tomáše G. Masaryka?

I když se osud Masarykovy koncepce humanity zdá být v chaosu dnešních technokratů a populistických manipulátorů veřejného mínění spíše smutný, není na místě rezignovat na hodnoty a pravidla humanity, která budou i v příštích letech naší státní existence důležité pro naše občanské zdraví.

Humanita je soubor takových hodnot a pravidel, které umožňují harmoničtejší, ohleduplnější, spravedlivější soužití v kolektivu, ve společnosti, vedené respektem k lidské důstojnosti. Humanita proto také implikuje zápas o tyto hodnoty a pravidla – proti nehumanitě. Proti zlu v člověku i v systémech.

I tady zůstává Masarykův pokyn v platnosti: Nesložit ruce v klín. Potlačovat Zlo ve světě, ve společnosti, v institucích, v každém z nás. Neboť humanity lze dosáhnout jen další usilovnou prací. A jak ukázal přesvědčivě Masaryk: prací na sobě i prací politickou. Vyžaduje to od těch, kteří ještě věří v demokracii pro člověka, aby své práci na její obranu dali vysokou prioritu.

A co si myslíte vy? Diskuse (39 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Před sto lety se plně otevřela cesta k budování demokratických institucí Neděle, 28.Října 2018, 11:46:6

Především na celostátní úrovni. Na úrovni místní, spolkové, občanské společnosti, vědy a kultury již svoboda byla dávno před rokem 1918. A je zajímavé, že i dnes fungují tyto oblasti, vzniklé za starého Rakouska, kdežto ty, které měla vybudovat republika, upadají a morálně strádají. Občané jim nevěří a je to logické. O jejich funkčnosti je stále i po 29 letech svobody nutné pochybovat.

Čím to je, že to za sto let Češi nezvládli, když je doprovázela spousta šťastných okolností tak, že tu stále jsou a mají svůj stát?

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Usilovnou prací k humanismu? Neděle, 28.Října 2018, 14:31:23

Obecně nelze vývodům Karla Hrubého nic vytýkat, nic proti nim namítat. Ano - konec konců to, pro co máme označení "humanismus", je alfou a omegou veškerého poctivého usilování v oblasti společenského uspořádání. Jde o nic více - ale především o nic méně - nežli o to, aby středobodem všeho dění byl sám člověk, v autenticky humánním významu tohoto slova, jakožto bytost svobodná, všestranně kulturní a vzájemně pospolitá. V tomto smyslu tedy není možno proti Hrubého výzvě k práci ve prospěch této humanity naprosto nic namítat.

Je to zajímavá shoda okolností: zrovna dnešní den jsem v "Rudém právu" z února roku šedesátého osmého četl projev Alexandra Dubčeka, k výročí "Vítězného února". Dubček - na rozdíl od (ještě) prezidenta Novotného, který svůj sáhodlouhý projev pronesl většinově ve starém funkcionářském stylu - Dubček v prvé řadě s odvoláním se na původní tradice dělnického a komunistického hnutí vyzval všechny občany bez rozdílu ke společné a usilovné p r á c i na všeobecné demokratizaci společnosti.

A není možno mít žádných pochybností: i Dubček to se svou výzvou k té práci pro zlepšení obecných poměrů (a bylo by možno klidně i říci: práci pro h u m a n i z o v á n í poměrů) myslel naprosto upřímně a z hlubokého přesvědčení.

Vůbec, ta věta "čeká nás ještě mnoho práce" se pak stala velice používanou floskulí z úst tehdejších čelných reformních politiků. I tehdy zavládlo přesvědčení, že postačí jenom s dobrým úmyslem pustit se do této práce, a časem se nevyhnutelně dostaví odpovídající výsledky.

Bylo by tady velice povrchní konečné ztroskotání toho jejich tehdejšího úsilí svádět jenom na to, že "přišli Rusové". Jde o to, že k a ž d ý politický respektive společenský systém unese jenom určitou míru interních změn. Krátce řečeno: ta tehdejší humanizační práce reformních sil narazila na hluboké s t r u k t u r á l n í překážky systému. Ukázalo se, že není možné prostě jenom nějak v dobré vůli, lineárně pracovat na humanizaci tehdejšího systému. Dospělo se k hranici, na které byla už jenom dvojí alternativa: buďto tuto hranici vnitřní tolerance překročit - pak by ovšem systém ve své stávající podobě přestal existovat, a stal by se něčím úplně jiným. Anebo alternativa druhá: systém aktivizuje své obranné mechanismy, a reformní respektive humanizační snahy potlačí.

Pro dnešní situaci to znamená: doufat, že prostě a jenom tou "poctivou usilovnou prací" dosáhneme zásadní humanizace našeho přítomného světa, znamená naprosto spoléhat na to, že ten současný systém je s těmito humanizačními snahami respektive ideály p r i n c i p i á l n ě kompatibilní. Že tento systém je buďto s ideály humanismu v souladu a podporuje je; anebo že se s nimi přinejmenším nenachází v zásadním rozporu, a proto je může alespoň tolerovat a - více či méně bez odporu - implantovat.

Podívejme se tedy blíže na to, jaké je vlastně strukturální a funkční nastavení současného systému.

Karel Hrubý sám zmiňuje, že s těmi humanizačními snahami se v zásadním rozporu nachází restaurovaný kapitalismus, mechanismus "volného trhu, který určuje podmínky života společnosti podle vlastních zájmů bez ohledu na zájmy člověka žijícího v jeho sevření".

Což tedy ovšem znamená: nejinak nežli v roce osmašedesátém, i dnes by jakékoli skutečně důsledné snahy o zásadní humanizaci daného společenského systému narazily na jeho hranici - na hranici jeho nejvlastnější existenční, tedy ekonomické základny. I tady tedy stejně tak platí: pokud by se to s tím humanizačním úsilím myslelo opravdu vážně, pak by bylo nutno překročit systémové hranice, kdy současný charakter společnosti by přestal být sám sebou, a stal by se něčím zcela jiným. - Není snad zapotřebí dodávat, že i v tomto případě by stávající systém aktivoval všechny své obranné mechanismy, aby takový útok na svou vlastní podstatu se vší rozhodností odvrátil.

----------------------------

Ten současný systém ovšem není jenom a pouze kapitalismus; je to také ještě i (politická) demokracie.

Podívejme se tedy ještě, v jaké relaci se tato demokracie nachází k postulátu humanismu.

Pokud pro tuto chvíli demokracii pojmeme nikoli v její ryzí definici, nýbrž v obecně rozšířené představě, pak je nepochybné, že tato obsahuje určité prvky humanismu. Základní osobní a osobnostní práva jednotlivce, zákaz útisku, určitá možnost účasti "dolního lidu" na rozhodování o stáních záležitostech - to všechno dozajista odpovídá základním humanistickým zásadám.

Na straně druhé ale - my tady stále máme přítomen i ten zcela prapůvodní element demokracie, totiž holou v l á d u v ě t š i n y.

A tato většina - ta je za daných okolností naprosto p o l a p e n á oním diktátem Prosperity, který i sám Karel Hrubý uvádí jako jednu z největších překážek na cestě ke skutečně humánnímu světu. "Prosperovat osobně, prosperovat jako společnost, je důležitější než usilovat o pravdu, spravedlnost, o svobodné myšlení a autonomii člověka při tvorbě svého osudu."

Takže: bohužel, ale nedá se nic dělat, dokonce i samý systém respektive mechanismus demokracie je zcela zásadní překážkou toho, aby se nějakým jednoduše lineárním způsobem, prostě "poctivou a usilovnou prací" mohlo dospět k pronikavému zhumanizování našeho současného světa.

V obou těchto aspektech platí: jakékoli snahy o skutečné, radikální zhumanizování nevyhnutelně narazí na zcela zásadní systémové překážky. Panující systém se bude těmto humanizačním snahám bránit ze všech svých sil. A pokud bychom na té cestě k humanizaci chtěli opravdu vyhrát - pak se musíme připravit na to, že nebude stačit pouhá práce, nýbrž že nutně a nevyhnutelně dojde i ke zcela zásadnímu střetu a boji o charakter naší skutečnosti, našeho lidského světa.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 28.Října 2018, 19:17:50

Můžete to, pane Ungere, prosím, konkretizovat?

Vojtěch Klusáček - Brno

Neděle, 28.Října 2018, 19:39:44

Že se ptáte, Češi přece rozbili tu svobodnou, pluralitní a demokratickou podunajskou monarchii a terorizovali potom Němce. To je taková ungerovská konstanta.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Pospíšilovi Neděle, 28.Října 2018, 20:14:34

To, do je dnes v našem státě funkční z hlediska demokratického státu, je kultura, spolkový nepolitický život a komunální politika v sídlech menší než okresní města. Základy toho byly položeny v Rakousko-Uhersku.

Problém nastává s institucemi v oblasti celostátní, ve velké politice. Zde je nejvíce patrné odcizení občanské veřejnosti. Samozřejmě v tom hraje úlohu i globální kapitalismus se zájmy velkých korporací. Ale jiné národy těmto problémům čelí mnohem lépe než Češi. Jak to?

Ve světle toho všeho oslavy 100 let něčeho nicotného se jeví jako neskutečná česká sebeironie dějin. O to horší, že je nezáměrná. Co vlastně slavíme? Sto let státnosti? Sto let československého státu? Sto let nezávislosti a samostatnosti?

Václav Pospíšil - Záhoří

Pondělí, 29.Října 2018, 01:24:28

Měli bychom slavit aspoň tisíc let: že jsme se udrželi. Nedopadli jako Lužičtí Srbové nebo Polabští Slované, Slované v Rakousku, Maďarsku. Ale i těch 100 let stojí za to. Že jsme měli tak výborné vzory - člověk, který na stáří emigruje, aby stvořil stát, doma jiní riskují i život. A pak jsme mohli skončit v Patagonii, a později na Sibiři. Je mezi námi dost..., a většina z nás si zadala s režimem, ale žijeme a můžeme začínat znovu. Velkou politiku nám nedovolilo ani Rakousko, ani Německo, ani Sovětský Svaz. Té se teprve budeme muset učit. Bude na to stačit dalších sto let?
To, na co vzpomínala maminka - divadlo, spolky, operetky, to nebylo z Rakouska, to bylo ze srdce. To aby přežili. Někde to přežilo totalitu, jinde se to probouzí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pondělí, 29.Října 2018, 12:08:57

Jestliže výsledkem těch sta let samostatnosti je fakt, že tento stát může reprezentovat někdo takový jako je M. Zeman, pak se nevyhnutelně staví otázka, jestli je opravdu co slavit.

A jestli by toto stoleté výročí daleko spíše nemělo být popudem k hlubokému zamyšlení se nad sebou samými.

Masaryk řekl, že státy se udržují idejemi, ze kterých vznikly. - Má tento stát vůbec ještě nějakou skutečnou ideu?...

Pavel Krupička - zcela odcizený socialista, vyvržen Prahou do zapomnění

Pondělí, 29.Října 2018, 15:38:14

Máte u mě bod za poslední příspěvek pane Poláčku.

Ale :-) Tento stát nepochybně má své ideje a jsou to ideje kapitalistické a maloměšťácké. Naším programem je asociálnost a fake news. Hodnota člověka se měří mírou jeho majetku a bankovního konta. Vzdělaní (zvláště humanitně a společensky vědně) lidé nepoužívají často své vzdělání za účelem hledání pravdy a pomoci bližnímu svému, ale jako potvrzení svého (maloměštáckého) statusu elity, která má pravdu automaticky (zvlášť v kontaktu s někým, kdo nemá formální vzdělání, jež je vlastně často jen prázdný titulem před jménem, který se dá i "koupit") a za účelem rozšíření svého majetku. Cílem "elit" je často konzervovat: majetek, privilegia, rodinné postavení. Jak vidno, ideály přeci jen nějaké jsou, jen vytrvat :-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

„Humanitní ideál vyžaduje, abychom soustavně, všude, ve všem a vždy odpírali zlému..." Pondělí, 29.Října 2018, 16:45:19

Znamenají tedy ta Masarykova slova, že humanitní ideál dnes od nás vyžaduje, abychom se postavili i proti těm současným ideologiím, které pod možná přitažlivou vnější fasádou (podobně jako ty minulé ideologie) skrývají totalitní myšlení?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 29.Října 2018, 16:51:58

A co teprve, když si člověk vzpomene, že v Matoušovi 5:39 stojí:
"Já však vám říkám, abyste neodpírali zlému".

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Pospíšilovi Pondělí, 29.Října 2018, 18:20:49

Přijde mi slavení toho, že jsme se jako národ sto let udrželi, trošku málo. Vrátil bych se k Schauerovým Dvěma otázkám a řekl bych si, skutečně to vše stojí za to, se jen udržet? Ty pochybnosti o (jazykově!) národní existenci, abychom se nerozplynuli jako Slované někde na Labi, tak to je velký pozůstatek herderovského jazykového romantismu, který nás stále svazuje.

Ano, mějme ideály, může to být velkolepý ideál humanismu, který dosud nikdo na světe nevymyslel, klidně tomu věřme, věřme tomu, že to budou Češi, kteří připraví ráj na zemi. Tak tomu je v podstatě už od dob obrození. Ale proboha, udělejme ten ideál realizovatelný, napišme ho tak, aby byl v nějaké době uskutečnitelný a hlavně, abychom mu vytvořili nějaké mezinárodně politické zajištění, aby mohl fungovat, aby ho někdo další mohl také převzít, realizovat a šířit naši myšlenku dál! Bez ohledu na jazyk a mlékem či strdím oplývaný český ráj... A především - držme se ho a pracujme za něj.

Slavme republiku, ale nevymýšlejme si, že ta republika trvá sto let, když po dvaceti letech padla. Prostě začněme vnímat realitu a svět kolem, ne jen romantické úniky a fantazírování.

David Unger - psycholog, Kroměříž

K panu Poláčkovi Pondělí, 29.Října 2018, 18:31:31

Jinak obávám se, že tento stát má vnitřní rozpor mezi ideou a praxí. Idea je formálně únik do sebe, kdy si národ myslí, že je vždy lepší, schopnější a úžasnější než ostatní. V praxi však tuto vznešenou a dokonalou ideu nelze realizovat, proto se vše jen přežívá a překlepe.

Doporučuji k přečtení dnešní článek na BL (https://blisty.cz/art/93237-vzdelavani-aneb-chcete-zachovat-demokracii.html) a odkaz na pořad s Janem Werichem, kde jen suše konstatoval, že "Češi jsou sice tak strašně celosvětově známí a slavní a dokonalí, že si ale nejsou schopni v Libni z hlavního města odstranit šraňky, které blokují při průjezdu vlaku dopravu jako na venkově."

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Pondělí, 29.Října 2018, 23:13:13

Matouš 5:39 ?
"Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;"

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Nushartovi Úterý, 30.Října 2018, 02:06:48

"Abyste neodpírali zlému" stojí v Bibli Kralické.
http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/k/Mt5.php

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 30.Října 2018, 05:14:7

Pane Poláčku a Krupičko, sami jste opustili nebo nenašli ani evropské kořeny, natož Masarykovskou otázku náboženskou, a chcete kritizovat, že ostatní jsou ještě materialističtější.
Není tady stejný stát jako před sto lety, ani ten, co tu byl před pěti sty, tisíci lety. Jsme tu však my, kteří milujeme ten kout země, kde jsme se narodili (a třeba naučili milovat ten další kousek, kam jsme se přesadili). Špatní jsou ti, kteří chtěli a chtějí škodit těm, kdo zde žijí a kdo nechtějí udělat něco pro ostatní. Tuto lásku je možné rozšířit na celou Evropu i celý svět. Přesto zůstává v srdci jedno místo nejdražší, a tomu se říká vlast.
Navíc, myslím, že idea nás neuzavírá do sebe, ale naopak dává křídla.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Úterý, 30.Října 2018, 10:52:16

Děkuji za odkaz na text Bible Kralické. Ta pasáž tam tedy vypadá takto:

38. Slyšeli jste, že říkáno bylo: Oko za oko, a zub za zub.
39. Jáť pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému. Ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého.

---------------------

V českém ekumenickém překladu to vypadá takto:

38 Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘
39 Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;

-------------------------

Domnívám se, že ani jeden z těch překladů nelze chápat jako vybízení ke smířlivému vztahu vůči zlu obecně, ale jako určitý návod k osobnímu postoji v případě, že zlo se děje právě jen mně osobně.

Tu samotnou větu z verše 39 v Bibli Kralické ("Jáť pak pravím vám: Abyste neodpírali zlému.") tedy asi nelze chápat v takovémto (posunutém) smyslu:

Duch ho vodil po poušti
čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kamení, ať je z něho chléb.“
Ježíš mu odpověděl: "Ano jistě, ďáble, hned to bude."

Pak ho ďábel vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království země a řekl: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království, poněvadž mně je dána, a komu chci, tomu ji dám: Budeš-li se mi klanět, bude to všechno tvé.“ Ježíš mu odpověděl: "Děkuji ti, ó můj pane, už se na to těším a rád to tebe všechno přijmu."

-------------------------

Nejsem si ale jist, jak jste vlastně myslela tento svůj příspěvek [Pondělí, 29.Října 2018, 16:51:58], zda to byla ironie.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Odporovat, či neodporovat zlu? Úterý, 30.Října 2018, 11:25:3

Ta inkriminovaná pasáž z Matouše zní v německém (ekumenickém) překladu takto: "Já vám ale pravím: neprotivte se tomu (leistet keinen Widerstand), kdo vám činí zlé, nýbrž když tě někdo udeří v pravou tvář, nastav mu i svou druhou. A když tě někdo chce přivést před soud, aby tě připravil o košili, přenech mu i svůj plášť."

Z celé této věci tedy vyplývá: je mnohdy opravdu velice nejisté, co Ježíš vlastně ve skutečnosti řekl; tím méně pak, co tím doopravdy myslel. Už samotný překlad bývá mnohdy velmi sporný; tím spíše pak výklad.

Ale z logiky věci, vzhledem k celkovému charakteru Ježíšova působení v daném případě je sotva možný jiný výklad, než že Ježíš to "neodporování násilí" naprosto v žádném případě nemyslel jako v š e o b e c n ý příkaz či apel ke smiřování se se zlem; nýbrž jako jenom ryze i n d i v i d u á l n í příkaz neodpovídat na křivdu aktem d a l š í h o (i když o sobě legitimního) násilí.

Už jsme o tom myslím jednou mluvili: Ježíšovi v t o m t o kontextu jde výhradně o to, přerušit tu (jinak především v oněch dobách naprosto běžnou) spirálu násilí, kdy na jedno zlo se vzápětí odpovídá vlastním aktem násilí. A to i za cenu, že pro tuto chvíli strpím nespravedlnost. (Mimochodem, naprosto stejnou pozici zastával i Buddha, se svým příkazem a b s o l u t n í h o promíjení všech křivd.)

Ale ještě jednou: to všechno se týká jenom jednání jednotlivců, když jim o s o b n ě byla spáchána křivda. Sám o sobě mohu a smím - ve jménu vyššího principu - dopustit křivdu na sobě samém.

To ale v žádném případě neznamená a znamenat nemůže, že by tím p r i n c i p i á l n ě nemělo být bráněno zlu v tomto světě. Kdyby Ježíš takovýto příkaz vyslovil, pak by tím bezprostředně popřel sám sebe. - Vždyť čím jiným bylo nakonec celé jeho působení, veškerá jeho kázání, nežli nepřetržitým bojem proti zlu?!... On ovšem tomu zlu neodporoval násilím - nýbrž silou svého ducha, silou svých myšlenek.

Takže nepropadněme klamu: ani Ježíš nás v žádném případě nezbavuje povinnosti bojovat proti zlu ve všech jeho podobách; jde jenom o to, abychom na jedno zlo neodpovídali (potenciálním) zlem jiným.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Láska k vlasti a vyšší idea Úterý, 30.Října 2018, 11:43:27

Pane Pospíšile, je mi opravdu naprostou záhadou, na základě čeho jste dospěl k závěru, že já a pan Krupička jsme prý "opustili nebo nenašli ani evropské kořeny, natož Masarykovskou otázku náboženskou".

Začněme třeba tím náboženstvím: našel byste někde v Novém zákoně místo, kde Ježíš by lásku ke s t á t u Izrael nějakým způsobem stavěl nad skutečné hodnoty mravní?!... A co ty evropské kořeny - pokud vyjdeme z toho, že těmi vlastními kořeny evropské kultury je antika, pak i tady je možno konstatovat principiální prioritu hodnot fundamentálních, etických nad v zásadě pouze lokálním, partikulárním vztahem ke své vlastní vlasti či státu.

Ano, chtělo by se milovat svou vlast. Jenže, pane Pospíšile: já už jsem zažil ve svém životě už příliš mnohokrát, kdy tato přirozená láska člověka k jeho vlasti byla zneužita, pervertována, převrácena ve svůj naprostý opak. Bylo to za časů totalitního režimu, kdy on této "lásky k vlasti" zneužíval k udržování své chatrné legitimity, když už neměl téměř nic jiného, o co by svou snahu po legitimitě ještě mohl opřít.

A ten stát nový, posttotalitní? Ten stát, který na své prapory napsal heslo "Urvi si, co můžeš!"? Není tomu snad tak, že i tento stát z n e u ž í v á toho přirozeného vztahu člověka ke své vlasti, aby okázalým vybičováváním sentimentu zakrýval svou vlastní mravní chatrnost?!

Pane Pospíšile, já sice mohu do jisté míry chápat Váš pozitivní vztah k vlasti; ale z mého pohledu je tato "vlast" už příliš zatížena špatnostmi minulými i současnými, nežli aby bylo ještě možno ji právem milovat paušálně.

To jediné, co je za těchto okolností možno ještě legitimně činit, je důsledně r o z l i š o v a t mezi tím, co je dobré, a mezi tím, co je špatné a hodné zavržení. A nenechat se při tomto rozlišování polapit nekritickým národním sentimentem.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Nushartovi Úterý, 30.Října 2018, 11:46:20

Ne, nebyla to ironie, ale jen prosté ulpění na slovech, o která se v minulosti vedla často spory (vlastně i Masaryk).

Netýká se to odpírání ve smyslu „říct ďáblovi ne“ nebo říct „ne“ člověku, který nás navádí k něčemu nekalému. Jde o to, že nikdo mě nemůže donutit trestat druhé (byť by si trest zasloužili), z čehož může plynout například odmítání vykonávat vojenskou službu, popřípadě něco analogického (policie apod).

Myslím, že to vychází z hlubokého přesvědčení, že tresty a násilí (a donucování vůbec! ) vůbec nevedou k nápravě člověka a světa.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 30.Října 2018, 11:46:38

Ostatně, pane Pospíšile, slova "vlast" a "stát" znamenají něco zásadně jiného.

To co se v minulých dnech tak bombasticky oslavovalo, to byl s t á t. Nic jiného.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 30.Října 2018, 11:48:25

Pan Krupička: ano, je tomu - bohužel - přesně tak. Tento stát jako svou státní "ideu" vytyčil naprostou rezignaci na jakékoli skutečné ideály. A přesně podle toho to také vypadá.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 30.Října 2018, 11:49:37

A Ježíš to vskutku nemyslel jako příkaz, pane Poláčku, nýbrž jako návod k jednání pro ty, kteří ho chtějí následovat.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Idea jako únik do sebe? Úterý, 30.Října 2018, 12:07:6

To bych takhle neviděl, pane Ungere.

Idea je naopak principiálně v z e s t u p k něčemu vyššímu, nežli jsem já sám. K hodnotám či sférám transcendentálním, či jinak nadindividuálním.

Samozřejmě, to zneužití ideje k vzbuzování (a odůvodňování) pocitu vlastní nadřazenosti je vždy možné. A vlastně skutečně zcela pravidelné. Už Římská říše svou expanzivní politiku zdůvodňovala svou kulturní nadřazeností nad okolními "barbary".

Takže možné to je; ale na straně druhé, zneužít je možno naprosto všechno. To ještě není důvodem zavrhovat ideu jako takovou.

Ta pravá idea se vždy spolehlivě rozpozná podle toho, že je spojena nikoli s pocitem nadřazenosti, nýbrž v prvé řadě s pocitem o d p o v ě d n o s t i. S pocitem vlastní zavázanosti za její uskutečnění.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Úterý, 30.Října 2018, 12:08:55

Návod nebo příkaz, paní Hájková, na to už nepřijde. Ježíš se zcela jednoznačně ke svému okolí obracel ve formě mravních p ř i k á z á n í.

Ale ve věci samé jsme myslím velmi podobného náhledu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Vlast a teritorialita Úterý, 30.Října 2018, 12:12:49

"teritorialita – pojem užívaný ve specif. významu v sociobiologii pro označení chování živočichů, jímž brání relativně fixovaný prostor proti jeho obsazení nebo užití jiným členem téhož druhu. Je to vyjádření monopolního práva na užívání zdrojů v daném prostoru. P. L. van den Berghe spojil velmi důmyslně problém t.s agresivním chováním a navrhl kauzální model vztahů mezi populačním tlakem, růstem potřeb, teritorialitou, hierarchií a agresí. T. se netýká mezidruhových vztahů: teritoriální nejsem, když vyháním ze zahrady krtka, ale když vyháním sousedovy děti. (...) T. má mimořádný význam pro regulaci počtu populace určitého druhu."

zdroj: Miloslav Petrusek, Sociologická encyklopedie

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 30.Října 2018, 17:59:17

Nedávno jsem, pane Poláčku, vyslechla přednášku o tom, že Ježíš byl Masarykovi sociálním reformátorem, ale nikoliv Spasitelem. Myslím si, že vy jste na tom podobně jako Masaryk.
Nemáte představu o tom, co pro některé lidi Ježíš znamená.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jenom upozornění Středa, 31.Října 2018, 06:13:50

Jak to určitě myšleno není.
"Když vidíte, že někdo někoho udeřil na jednu tvář, řekněte postiženému, aby nastavil i druhou."

Bohužel právě s takovou interpretací se zhusta setkáváme.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 31.Října 2018, 06:24:30

Proto jsem taky včera napsala panu Poláčkovi, že Ježíš nevydává příkazy, nýbrž návody k jednání. A sám je příkladem.
On skutečně neříká postiženým "zvykni si na rány", nýbrž "co pro tebe mohu udělat?"

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Středa, 31.Října 2018, 09:26:27

Ano, paní Hájková, jsou autoři (především materialistické orientace), kteří v Ježíšovi nevidí nic více, nežli toho sociálního reformátora. To je dozajista velice redukcionistický pohled.

Ale ta skutečnost, že - jak sama píšete - pro n ě k t e r é lidi Ježíš znamená ještě něco mnohem více, pro mě ještě není důvodem, abych ho považoval za "Spasitele" v objektivním smyslu.

Pokud někdo opravdu může mít reálný potenciál lidskou bytost a lidský rod "spasit" z jeho současného stále ještě velmi nevyvinutého stavu, pak jsme to my sami, a nikdo jiný.

David Unger - psycholog, Kroměříž

Panu Poláčkovi Středa, 31.Října 2018, 20:42:27

Měl jsem na mysli, že česká idea nějak uniká ze své realizace. Asi by se to dalo nějak definovat, že česká idea na rozdíl od idejích jiných má problém na vyšší úrovni. Prostě zůstává a nepokračuje z nějakých důvodů dál. Hegelovsky idea nepostupuje přes přírodu směrem k duchovnímu principu? Co vy na to?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Středa, 31.Října 2018, 20:54:6

Jak vám to s tím Ježíšem a jeho spásou vysvětlit?
Dnes jsem četla takový slovní obrat: Vrátit život vyhaslým srdcím.
To je myslím docela výstižné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 08:14:31

Vyhaslost srdcí Masaryk patrně neřešil. Prostě člověk se má chovat mravně, hájit humanitní ideál a basta.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 10:45:17

Co se toho Masaryka týče, paní Hájková: tady je nutno si uvědomit, že on svůj národně-politický étos naprosto opíral o náboženství. Tedy o jakési transcendentální zakotvení. Bylo by omylem se domnívat, že on se opíral jenom o čistě "civilní" stránku věci, tedy o ryzí občanskost.

To evropské pojetí demokracie je v zásadě ovlivněné Francouzskou revolucí, tedy osvícenstvím, včetně laicismu; občanská společnost má svůj smysl čerpat jenom sama ze sebe.

Masaryk ale oproti tomu byl ovlivněn prostředím americkým, kdy státnost je zakotvena právě ve vyšším, tedy náboženském principu.

Ono to napohled může klamat, protože Masaryk byl dosti silně antikatolický, takže se dostával do sporu s i n s t i t u c e m i církve. Ale faktem je, že ten transcendentálně-náboženský moment u něj byl vždy přítomen.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 11:02:56

Co se pak těch "vyhaslých srdcí" týče: vracet život či oheň do vyhaslých srdcí je dozajista naprosto v pořádku.

Ale - opravdu to nejde bez pěstování si fikce nějakého "spasitele"? Tím spíš když dotyčný sám ve svém reálném životě neměl vůbec ani tušení o tom, že mu bude tato úloha jednou přisouzena?...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 12:16:54

Už ve Starém zákoně se mluví o Bohu jako o spasiteli. Je zmiňován jako "zastánce slabých, ochránce zavržených, spasitel zoufajících".
Myslíte, že dnes nejsou slabí, zavržení a zoufající? Jsou. Ale někteří takoví přestali být poté, co uvěřili.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Idea a její zdroje Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 12:21:41

Zajímavá myšlenka, pane Ungere. A tak se na to zkusme podívat trochu blíže.

Napřed co se té "české ideje" týče: tady by bylo napřed zapotřebí porovnat, do jaké míry je na tom česká (státní) idea hůře, nežli jak je tomu u národů jiných.

Už jsem zmínil, že například v antice (respektive vůbec u velkých civilizací starověku) mohla dokonce do značné míry oprávněně existovat idea vlastní kulturní a civilizační nadřazenosti.

I poté pak ještě se po dlouhé věky udržovala idea tak či onak pojímané nadřazenosti národní. Francouzská "La Grande Nation", anglická "říše nad kterou nezapadá slunce", německý "Tausendjähriges Reich"; ale dokonce i současný pocit legitimity vlastního světového hegemonismu ze strany USA je spjat s tímto nacionalismem. Tedy s pocitem, že právě ten vlastní stát či národ je nějakým způsobem exkluzivní, že vládne nějakými vyššími schopnostmi a kvalitami ve srovnání se státy či národy jinými.

Ze všech těchto vyjmenovaných případů už jenom Američané si tento pocit vlastní výlučnosti (respektive nadřazenosti) mohou do jisté míry udržovat ještě i dnes; všichni ostatní museli projít procesem bolestného rozpoznání zacházení na úbytě jejich "ideje". (Svým způsobem by ten známý Masarykův výrok o tom, že "státy se udržují idejemi, ze kterých vznikly" bylo možno ironizovat v tom smyslu, že ve skutečnosti "státy z a c h á z e j í idejemi, ze kterých vznikly - a které ony nedokázaly natrvalo unést".)

Takže v tomto smyslu ta česká státní idea (pokud kdy taková vůbec kdy existovala) a její osud se nijak zásadně neliší od osudu idejí národů jiných.

I když stojí za připomenutí i to, že podle Hegela je každý stát pouze jednou jedinkrát nositelem ideje - totiž té skutečné, pravé dějinně-metafyzické ideje; a pokud splnil tuto svou historickou úlohu vývoje Ideje jako takové, pak už mu nikdy nebude umožněno tuto roli hrát ještě jednou. A nelze popírat že až doposud si tato Hegelova téze udržuje překvapující naprostou platnost: jak Egypťané, tak Peršané, tak Řekové, tak Římané, tak ale třeba i Francouzi - tyto všechny národy prožily okamžiky svého vrcholného vývoje, kdy přinesly do světového dění nové impulsy; ale pak už nikdy poté. V tomto ohledu by tu českou "národní ideu" bylo možno ze všeho nejspíše umístit do doby husitství - tedy do toho aktu radikální náboženské emancipace člověka od všech institucionalizovaných struktur a dogmat. To byl skutečně absolutně přelomový moment; který byl Čechům v obecném povědomí vlastně tak trochu "ukraden" ve prospěch Luthera.

---------------------------------------------

Ale tím jsme se dostali k té vlastní otázce: mají - státní - ideje nějaký hlubší, metafyzický základ? Probíhá tu snad přece jenom za jednotlivými historickými událostmi a akty nějaký skrytý, všeobecně působící proces, který veškeré naše snažení a konání vřazuje do širšího rámci vývoje a rozvoje reality světa k nějakému (vyššímu, konečnému) cíli?

Právě takto to viděl samozřejmě Hegel. A - po něm to dosti podobně viděl i Karel Marx. V podání jich obou lidské dějiny nejsou jenom nějakým chaotickým, neuspořádaným řetězcem jednotlivých událostí, nýbrž probíhá tu jednoznačný vývoj od nižších stupňů vývoje, od nižších kvalit ke kvalitám vyšším, až na konci tohoto vývoje stojí stav finálního dovršení.

Rozdíl mezi nimi je samozřejmě v tom, že Hegel jako aktivní, činný faktor tohoto dějinného vývoje vidí (logickou, metafyzickou) Ideu, zatímco Marx reálnou, materiální produkční aktivitu lidského rodu samotného.

Na tomto místě je vlastně nutno zodpovědět hned dvě zcela zásadní otázky:

Za prvé, měli Hegel a Marx (společně) pravdu se svým konceptuálním pojetím dějin, směřujících ke svému naplnění? Anebo je tento cílový vývoj jenom fikce, iluze?

A za druhé, pokud by měli tuto společnou pravdu - koncept kterého z těchto obou je pak ten pravý, idealistický Hegelův či materialistický Marxův?

K první otázce: na toto téma by samozřejmě bylo možno sepsat sáhodlouhé traktáty. Dnes je to konceptuální, k jednomu fixnímu cíli směřující pojetí dějin ovšem většinově zcela odmítáno. - Zajímavé na tom ovšem je, že ani tito všichni skeptikové asi nebudou popírat, že r e á l n ě lidstvo nějakým vývojem probíhá. Když nic jiného, tak dnešní člověk se vyznačuje daleko vyšší mírou svobody, emancipace, nežli jak tomu bylo v dobách dřívějších.

Takže je možno vycházet z toho, že nějaký vývoj tu přece jenom probíhá; a to sice vývoj od nižších forem k formám vyšším, vyspělejším. Jediná otázka pak tedy je, jestli je tento vývoj nějak předurčen apriori, anebo probíhá ryze spontánně.

Ovšem: tato otázka je vlastně zcela fiktivní. Pokud jednou uznáme, že v ů b e c probíhá vývoj, a to sice od nižších forem k formám vyšším - pak tu prakticky automaticky máme i to apriori. Neboť je samozřejmě předem logicky jasné, že na začátku stojí formy nižší, méně komplexní, méně vyvinuté, a že teprve jejich vývojem mohou vznikat formy vyspělejší, komplexnější.

Takže vyjděme z toho, že ty konceptuální modely (Hegel, Marx) přece jenom ještě neztratily (alespoň ne zcela) svou platnost, nebo přinejmenším svou inspirativnost.

A teď tedy: Hegel, nebo Marx? Logická, metafyzická Idea, anebo materiální činnost samotného lidstva?

Co je na tom opravdu zajímavé: když se tyto dvě teorie postaví proti sobě, pak k a ž d á z nich má naprostou pravdu oproti té druhé!

Marxismus - jakožto teorie mladší - má naprostou pravdu v tom, že ty Hegelovy konstrukce (samo)vývoje logické ideje ve jsoucím světě jsou velice často umělé, nepřesvědčivé, násilné. A především: je to koncept naprosto redukcionistický, celý živoucí svět tu vlastně jenom plní roli nástroje, materiálu pro samovývoj samotné logické ideje. Absolutního Ducha.

Proti tomu marxismus staví veškerou plnost přírodního dění, a především pak vědomé aktivity lidstva, v procesu jeho sebevývoje a sebeosvobození.

Jenže: na straně druhé, Hegel - aniž by ovšem co mohl vědět o pozdějších materialistických konceptech Marxe - už předem velice trefně a přesvědčivě vyvrací veškerý (filozofický) materialismus!

Hegel píše: Člověk je r o z e n ý i d e a l i s t a. Neboť zvíře se dokáže ke světu vztahovat jenom ryze materiálně, tím že ho konzumuje; ale je to právě a jedině člověk, který ve věcech rozpoznává jejich o b e c n o u podstatu, a tedy jejich i d e á l n í stránku!

A nedá se nic dělat: Hegel tady vyslovil jednu opravdu velkou pravdu. Veškerý materialismus nevyhnutelně nakonec zůstává vězet v pouhém empirismu; zatímco jakmile začneme zkoumat samotné podstaty věcí, pak nevyhnutelně narážíme na jejich logickou, a tedy ideální a a p r i o r n í stránku.

Takže k naší otázce, odkud se vlastně berou (dějinné a národní) ideje, by bylo možno ze všeho nejspíše dát podvojnou odpověď:

Tyto ideje mají svůj abstraktní původ v apriorně-logických, nehmotných formách bytí; ale na straně druhé je to jenom a pouze člověk, který je svou vlastní činností může nejen uchopit a realizovat, ale i sám je p ř e t v á ř e t svou vlastní aktivní činností, svou vlastní autonomní vůlí.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Kdo je spasitel? Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 12:26:36

Paní Hájková, podle některých podání dokonce i Gautáma-Buddha už při svém zrození zvěstoval, že prý "přišel na svět, aby ho spasil".

Já nikterak nepopírám, že je spousta (věřících) buddhistů, kteří toto údajné spasitelské poslání Buddhy berou naprosto vážně, a že z něj čerpají zdroj pro svou životní útěchu.

Nicméně osobně zůstávám u přesvědčení, že je přece jenom objektivně krajně málo pravděpodobné, že by Buddha tato slova po svém zrození pronesl.

A nemám sebemenšího důvodu se domnívat, proč by ty židovsko-křesťanské legendy o "spasiteli" měly mít nějaký reálnější podklad, nežli ty buddhistické.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 1.Listopadu 2018, 17:44:9

Já myslím, že ideje vznikají ze strádání, z neuspokojení důležitých lidských materiálních i sociálních potřeb.
Proto je zvířata neznají. Zvířata (aspoň v divoké přírodě), i když také mohou strádat, nikdy netrpí tak dlouhodobě jako lidé.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Pátek, 2.Listopadu 2018, 10:32:24

Dalo by se říci, že ideje vznikají z p n u t í.

Z pocitu napětí mezi tím, co člověk cítí jako svou možnost, jako potenciál svého žití - a mezi nemožností tento potenciál aktuálně uskutečnit.

Položme si otázku: mohou bohové mít "ideje"? - Asi sotva; u nich totiž takovéto pnutí není. Oni jsou přece na samotném vrcholu bytí, není nic co by ještě dalšího či vyššího mohli dosáhnout, po čem by tedy mohli (marně) toužit. Aby si tedy vytvářeli nějaké "ideje", to by v jejich případě byl naprosto zbytný akt.

Je to tedy právě a pouze člověk sám, který cítí to pnutí mezi realitou jaká je, a mezi takovou, která by mohla být. A která by mohla být lepší, vyspělejší, obsažnější nežli ta, která tu je aktuálně.

Takovéto ideje mohou být samozřejmě obecně vzato nejrůznějšího druhu; ale pokud tady hovoříme o idejích v hegelovském (respektive i marxistickém) smyslu, pak se nevyhnutelně jedná o pnutí objektivní, o pnutí mezi profánností života vezdejšího na straně jedné, a mezi vyšší, metafyzickou dimenzí bytí vůbec.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.