Zemanův politický příběh můžeme rozdělit na čtyři etapy. Na rané „devadesátky“, kdy byl jednou z nepřehlédnutelných postav demokratické transformace země (Zeman Sametu); na desetiletou sociálnědemokratickou etapu, kdy stál v čele ČSSD (Sociální demokrat Zeman); desetiletou post-sociálnědemokratickou etapu, kdy se s ČSSD rozešel, začal si s ní vyřizovat účty (Zeman — Zoro mstitel); a desetiletou prezidentskou etapu, kdy se mu splnil jeho sen stát se hlavou státu (Prezident Zeman). Dnes se zaměříme na první z nich.

Komplex vůči disidentům

Miloš Zeman byl jednou z výrazných postav sametové revoluce. Díky svému vůči režimu silně kritickému článku, který vyšel v srpnu 1989 v Technickém magazínu a získal si tehdy velkou popularitu, byl Zeman zván na velké protestní mítinky, aby přidal svůj kritický hlas.

K „revolučnímu jádru“, tvořenému hlavně předními disidenty, ale nepatřil. Jak známo, disidentské prostředí se formovalo kolem Charty 77. Zeman Chartu nepodepsal a to, jak to zdůvodňuje, o něm mnohé vypovídá: „Nikdo mne nežádal, abych podepsal Chartu 77 (obávám se, že moje sebeúcta by mne k tomu přinutila).“

Pokud ale v Zemanovi zaznívá onen tichý, ale silný hlas sebeúcty, proč čekal, že ho někdo o podpis Charty požádá? Proč prostě dokument nepodepsal z vlastní vůle? Jistě nelze Zemana obvinit, že byl zbabělec, když to neudělal; slavný dokument podepsala v dusné normalizační atmosféře jen „hrstka“ nejodvážnějších.

Zeman, zdá se, trpěl vůči disidentům určitým komplexem. Hybateli revoluce se stali studenti a dělníci, ale morálními lídry byly přední disidentské osobnosti. Ty vyjednávaly s poraženou komunistickou elitou o předání moci, ty rozhodovaly, kdo a kde bude řídit v prvním období demokratickou transformaci země. Zeman mezi morální lídry nepatřil a nebyl ani osobou, kterou by vedení Občanského fóra pokládalo za vhodnou pro nějakou významnou státní funkci.

Komplex Zemana vůči předním disidentům tak začal přerůstat v určitou zatrpklost. On přece svým článkem v Technickém magazínu zásadním způsobem přispěl k rozpoutání protirežimní nálady v zemi, řečnil na masových shromážděních! A nyní je z vrcholných jednání o předání moci vyloučen…

Tato Zemanova zatrpklost je vcelku pochopitelná, zvláště když si uvědomíme, že u těchto jednání byli přítomni někteří představitelé takzvané předlistopadové „šedé zóny“, jako například Václav Klaus, kteří se před listopadem nijak viditelně kriticky neprojevovali. A právě v Klausovi Zeman začal brzy vidět svého hlavního politického protivníka.

Se Zemanovým podivným omlouváním nepodepsání Charty souvisí i jeho neméně podivné mlžení, pokud jde o jeho účast na demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989. Jednou říká, že s protestním průvodem došel jen na Vyšehrad, jindy, že došel až na Národní.

Proč to nikdy neřekne jasně? Bojí se přiznat, že na Národní nebyl? Ale proč? Aby snad ještě více „nesnížil“ podíl své veřejné role v listopadových událostech?

Poslancem Federálního shromáždění

Buď jak buď, Miloš Zeman byl v prosinci 1989 kooptován do Federálního shromáždění, svůj poslanecký mandát v prvních svobodných volbách na jaře 1990 obhájil a stal se předsedou rozpočtového výboru. Zároveň přechází do Prognostického ústavu vedeného Valtrem Komárkem, kde zůstává až do roku 1993. Tehdy také spoluzakládá československou pobočku Římského klubu. Zdá se, že v této době chce pokračovat ve své předlistopadové odborné kariéře, ale zároveň zaujmout pozici veřejně angažovaného intelektuála.

Ve Federálním shromáždění a v médiích se stává kritickým glosátorem porevolučních poměrů. Profiluje se tehdy jako politicky nezávislý a svoji kritiku zaměřuje všemi směry.

Na jedné straně kritizuje retardační síly bývalého normalizačního režimu, na druhé straně i řadu kroků rodícího se porevolučního establishmentu. Kritika je to svým stylem typicky zemanovská — směs faktů, polopravd a vyložených výmyslů. Touto kritikou proloženou oblíbenými bonmoty se sice hodně lidí baví, ale zároveň ji málokdo bere vážně.

Ano, je v tom ono velké zemanovské pozérství a snaha na sebe za každou cenu upozorňovat. Ale výstřední sólista vyslovuje i řadu „nepříjemných pravd“, které je třeba brát vážně — o české povaze, české historii, malosti českých poměrů. Například když kritizuje Benešovy dekrety a uplatnění kolektivní viny při odsunu Němců z poválečného Československa, populistické výzvy nahrazovat reprezentativní demokracii takzvanou přímou demokracií nebo stavění Československa do pozice „mostu“ mezi Východem a Západem.

Bohužel, v budoucnu Zeman začne uvedené postoje naopak hájit, což vyvolá otázku, nakolik myslí svá deklarovaná stanoviska vůbec vážně. Jeho standardní odpovědí bude, že „pouze idiot nemění názory“. Avšak vzhledem k tomu, že bude své politické názory měnit stále častěji, bude také stále více považován za politického chameleona.

S tím lze souhlasit, ale vidíme zde určitý rozdíl. V raných „devadesátkách“ se mohl Zeman cítit politicky nevázaným sólistou, který si může říkat, co si myslí, a to bez ohledu na to, komu se tím zalíbí či naopak znelíbí. Podstatné bylo „být viděn a slyšen“. Nicméně v pozdějších dobách jako aktivní politik svoji rétoriku stále častěji přizpůsobuje veřejnému mínění, a to podle toho, nakolik mu to přináší osobní politické zisky.

V konfliktu při štěpení Občanského fóra stál na správné straně

Poté, co se po volbách 1990 vítězné OF stává politickým hegemonem, propukají v něm spory o podobu ekonomické transformace země. Tento spor nakonec vedl k rozštěpení OF na dvě frakce, z nichž brzy vznikly dvě konkurenční strany — Občanská demokratická strana (ODS) vedená ministrem financí Václavem Klausem a Občanské hnutí (OH) vedené ministrem zahraničí Jiřím Dienstbierem.

ODS prosazuje čistě volnotržní — neoliberální — podobu transformace s rychlou privatizací. Občanské hnutí se staví za alternativu ekonomů Jana Vrby a Františka Vlasáka s opatrnějším a sociálně předvídatelnějším procesem privatizace a zároveň s ohledem na její nutné právní předpoklady.

Zeman nebyl neoliberál či libertarián, který věří v trh jako samohybný mechanismus ekonomického rozvoje, do kterého má stát co nejméně zasahovat. Byl ekonomický keynesiánec a z této pozice klausovskou neoliberální cestu transformace kritizoval; názorově se tak ocitl na straně Občanského hnutí. V stále vyhrocenějším sporu o podobu transformace spatřil příležitost, jak se v politice aktivněji prosadit, a proto do něj vstupuje.

V Občanském hnutí se pak Zeman snaží dostat do jeho vedení a zaujmout pozici hlavního mluvčího proti-klausovské alternativy ekonomické transformace. Zeman nevnesl žádné originální myšlenky do ekonomického programu sepsaného Vlasákem a Vrbou, ale myslel si, že Občanské hnutí postrádá silného vůdce, jakým byl Klaus v konkurenční ODS. A byl přesvědčen, že jím má být on.

V liberálním prostředí Občanského hnutí, jehož ducha ztělesňovali disidenti jako Jiří Dienstbier, Pavel Rychetský či Petr Pithart, si ale nedokázal vybudovat potřebný respekt. A to kvůli svému sklonu prosazovat se za cenu vyvolávání zbytečných osobních konfliktů (v nichž si mimo jiné „léčil“ svůj anti-disidentský komplex), malé schopnosti věcné argumentace a neochotě podřídit se týmové práci. To Zemana v Občanském hnutí izolovalo a on cítil, že pro uskutečnění svých politických ambicí musí hledat prostor jinde.

Když ale sledujeme Zemana v sametovém období raných „devadesátek“, tak máme, navzdory jeho sklonům k politickému exhibicionismu a pozérství, řadu důvodů jej hodnotit pozitivně. Nejen za jeho ochotu vyslovovat „nepříjemné pravdy“, ale především za jeho ostře kritický postoj vůči Klausově neoliberální cestě privatizace.

Ti, co v této době viděli dopředu a správně předvídali, že se tato cesta ukáže tragickým omylem, jejíž důsledky se budou jen stěží napravovat, byli spíše v menšině a Zeman byl jedním z nich. Ocenit je rovněž třeba jeho hlasitý protest a organizování veřejnosti proti rozpadu československé federace.

Pro mnohé se z těchto důvodů Zeman stával zajímavým, originálním a nadějným politikem, který si zasluhuje respekt. Bohužel naděje s ním spojené se v dalších obdobích jeho politické kariéry naplňovaly stále kontroverznějším způsobem, až nakonec zcela vzaly za své.