Miloš Zeman se snahy získat prezidentskou kandidaturu za ČSSD nikdy nevzdal. V roce 2002 si o ni soukromě řekl novému úspěšnému předsedovi strany a svému nástupci v křesle premiéra Vladimíru Špidlovi, který ji sice s chladnou zdvořilostí vyslechl, ale k Zemanově podpoře se nezavázal. Veřejně si ale Miloš Zeman o kandidaturu za ČSSD neřekl nikdy a snahu ji získat přenesl na své nejvěrnější stranické kolegy.

I tady byl charakteristicky neupřímný: navenek hrál roli politikou naplněného muže, který chce odjet na milovanou Vysočinu a užívat si politického důchodu. Aby to ale nevypadalo až tak vážně, tvrdil, že by prezidentskou kandidaturu přece jen přijal, kdyby na ní strana trvala. Smyslem této taktiky bylo, že strana jej musí o kandidaturu požádat, on bude dělat chvíli drahoty — a pak na ni milostivě kývne.

Problémem bylo, že vedení Špidlovy strany již mělo jasno o možných kandidátech, jako Jaroslav Bureš či Otakar Motejl. Zeman mezi nimi nefiguroval na prvním místě. Navíc po volebním vítězství ČSSD v ní mezi členy výrazně ubyla ochota Zemanovu prezidentskou kandidaturu podpořit.

Zemanovci proto více méně na vlastní pěst, za viditelného nezájmu vedení strany, zorganizovali vnitrostranické referendum s nasazením několika uvažovaných prezidentských kandidátů, včetně Zemana. Doufali, že v něm Zeman vyhraje a jeho kandidaturu pak bude muset vedení potvrdit.

Zeman toto referendum skutečně vyhrál, ale zúčastnila se jej sotva polovina členů strany a z nich jen mírná polovina hlasovala pro Zemana. Zemanovu kandidaturu tak podpořila jen zhruba čtvrtina straníků.

To byl dost dobrý důvod, aby výsledky referenda Špidlovo vedení strany nebralo vážně, zvláště když se vynořila oprávněná podezření, že se konalo za nejasných pravidel a s výsledky se ve prospěch Zemana manipulovalo. Vedení se následně shodlo na prvním kandidátovi — bývalém ministrovi spravedlnosti Jaroslavu Burešovi.

Zeman se však rozhodl prezidentskou kandidaturu za ČSSD nevzdat. Rychle tedy oznámil, že se spokojí s kandidaturou do druhé prezidentské volby, pokud v první volbě Jaroslav Bureš nezvítězí. Za těchto podmínek širší vedení strany jeho kandidaturu přece jen podpořilo.

Zpackaná prezidentská volba

Prezidentská volba však dopadla pro ČSSD žalostně a stála za tím nejednotnost poslanců ČSSD. Pro-zemanovští poslanci nebyli ochotni podpořit prvního nasazeného kandidáta Bureše, jeho podporovatelé naopak druhého nasazeného Zemana. Prezidentem tak byl nakonec až ve třetí volbě zvolen do té doby největší Zemanův politický rival Václav Klaus.

Zeman se z toho doslova psychicky zhroutil a docela zbaběle utekl z Hradu zadním vchodem. Od té doby vypráví se svými věrnými „srdcervoucí“ příběh, jak jej jeho strana, respektive její špidlovské vedení, v prezidentské volbě zradilo.

Tento příběh má zahladit fakt, že to byli Zemanovi nejvěrnější ze zákonodárců ČSSD, kteří odmítli respektovat rozhodnutí strany a v první volbě volit Jaroslava Bureše. Protože tak neučinili, vnesli mezi sociálnědemokratické zákonodárce rozkol, který způsobil, že se naopak v druhém kole nesešel potřebný počet jejich hlasů pro Zemana.

Dodnes umíněně opakované líčení zemanovců o tom, jak byl Zeman vlastní stranou v prezidentské volbě 2003 zrazen, je tedy třeba demaskovat jako mýtus. Čemu měl sloužit, je leitmotivem třetího post-sociálnědemokratického období Zemanovy politické kariéry: jeho hořkost bude pohánět bezbřehou touhu po pomstě.

Miloš Zeman jako Zorro mstitel: první na řadě byli Špidla a Gross

Zeman začal údajnou „zradu“ Špidlovy ČSSD v prezidentské volbě v roce 2003 vydávat za oprávněný důvod, proč se jí pomstít. To znamenalo, že bude napříště systematicky mařit jakékoli její potenciální úspěchy, politicky ji oslabovat, vyvolávat vnitřní rozpory s tím, že ji znovu ovládne, a pokud ne, tak ji nakonec pošle ke dnu.

Jakkoli předstíral, že odchází do politického důchodu na svou tvrz ve Veselí a s politikou končí, ve skutečnosti začal hrát roli Zorra mstitele. Toto Zemanovo post-sociálnědemokratické období můžeme situovat do desetiletí 2003-2013 a lze jej rozdělit na dvě fáze.

V prvním období 2003-2007 Zeman zůstává formálně členem ČSSD a snaží se v něm vypořádat se svými nástupci ve vedení strany, kteří podle něj nesli za údajnou „zradu“ v prezidentské volbě největší odpovědnost — s Vladimírem Špidlou a Stanislavem Grossem. V druhém období 2007-2013 tyto snahy pokračují, ale už ne v dresu ČSSD, ale v dresu konkurenčních politických subjektů — spolku Přátel Miloše Zemana a Strany práv občanů — Zemanovci (SPOZ).

V obou obdobích Zeman stále pevně doufá, že se mu podaří jeho údajné „zrádce“ z vedení strany pomocí svých věrných stoupenců odstranit a nahradit je těmi, kteří zařídí, aby ČSSD jeho kandidaturu podpořila v příští prezidentské volbě. Zeman se už tedy nechce vrátit do aktivní politiky jako stranický politik, ale pouze jako prezident.

Zemanův podíl na destrukci Špidlovy koaliční vlády

Svoji dráhu Zorra mstitele Zeman začíná tím, že od počátku veřejně podkopává legitimitu Špidlovy koaliční vlády složené z ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody, kterou nazývá „zradou“ na sociálně demokratických voličích. Přitom přechází fakt, že v předchozích dvou volebních obdobích vládl s pravicovou ODS na základě principiálně korupční opoziční smlouvy.

Špidla to měl v čele koaliční vlády opravdu těžké a Zeman a jeho lidé v ČSSD mu to dělali ještě těžší. Špidla už nechtěl ohýbat standardní parlamentní demokratická pravidla vládnutí opozičně smluvními experimenty a vládl s křehkou sto jedničkovou poslaneckou podporou a v permanentní nejistotě, že vláda padne.

Pojistkou proto neměly být nějaké netransparentní intriky běžné z opozičně-smluvního období vládnutí, ale férové a otevřené vyjednávání mezi koaličními partnery zvyšující ochotu k navzájem přijatelným kompromisům a s důrazem na zájmy země.

Problémem bylo, že Špidlova vládla si vytkla za cíl po svém vstupu do Evropské unie co nejrychleji přijmout euro, ale k tomu potřebovala snížit rozpočtový schodek vzniklý za předchozí Zemanovy vlády z šesti na čtyři procenta HDP. To se mohlo podařit jen kombinací určitých úspor v sociálních výdajích a zvýšením některých daní, přičemž podnikům se měly daně naopak snížit.

Může se klást otázka, zda byla tato opatření to nejlepší, na co mohla tehdy Špidlova ČSSD oprávněně přistoupit. Každopádně šlo o politický kompromis, s nímž nemohl být zcela spokojen žádný z koaličních partnerů. Hlavní problém ale byl, že dlouhodobý cíl těchto opatření — přijetí eura a jeho přínosy — nebyli mnozí koaliční politici ochotni na veřejnosti srozumitelně obhajovat. U některých dokonce převážila úzce doktrinální a ideologická hlediska a začali je veřejně napadat jako nepřípustné kompromisy.

Zeman v této politice ale viděl důkaz slabosti Vladimíra Špidly jako premiéra a příležitost jak ve straně i na veřejnosti podkopávat jeho autoritu. To byla v historii ČSSD věc naprosto neslýchaná.

Zeman přitom v minulosti vstup České republiky do eurozóny podporoval a bylo zjevné, že kdyby on po roce 2002 pokračoval v politickém aranžmá opoziční smlouvy, musel by se přijetí eura buď vzdát, anebo přistoupit v otázce snížení schodku veřejných financí jako podmínky přijetí eura na podobné, ne-li větší, kompromisy s pravicovou ODS.

Volby do Evropského parlamentu 2004

Špidla svou obtížnou pozici jako premiér vlády s křehkou stojedničkovou sněmovní podporou zvládal. V referendu konaném v polovině roku 2003 občané odsouhlasili vstup země do Evropské unie se suverénní většinou a premiér byl jednou z nejdůležitějších politických postav, která se svou argumentací ve prospěch členství o tento výsledek zasloužila. Česká republika následně vstoupila do Evropské unie 1. května 2004.

V té chvíli Špidlova popularita dosahovala slušných čísel, jeho vláda se personálně a programově stabilizovala. Zdálo se, že může úspěšně dovládnout do příštích voleb v roce 2006.

V roce 2004 ale ČSSD prohrává první volby do Evropského parlamentu (EP), ve kterých získává pouze dva mandáty — ve srovnání s devíti mandáty pro ODS. Tento výsledek zpečetil osud Špidlovy vlády i jej osobně.

Fakt, že ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu vždy dosahovala slabších výsledků, souvisí s tím, že nikdy nedokázala svou jasně pro-evropskou orientaci voličům srozumitelně vysvětlit. Pokusil se o to až Špidla jako premiér v referendu o vstupu do Evropské unie, ale to byl teprve začátek, který se do výsledků ČSSD v prvních evropských volbách u nás nemohl dostatečně promítnout.

Selhal tu ale především právě Miloš Zeman, který neměl během svého vedení strany odvahu pustit se do zásadního vysvětlování potřebnosti členství České republiky v Evropské unii sociálnědemokratickým voličům. Zeman o sobě sice někdy říkával, že je eurofederalista, ale žádná silná proevropská gesta nedělal.

Jeho rétorické cílení na „zdivočelé sociální demokraty“ mezi krajně pravicovými nacionalisty, kteří se vstupem EU vyslovovali radikální nesouhlas, to ani neumožňovalo. Když viděl obdobný nesouhlas i u části voličů ČSSD, ze strachu, aby je neodradil, pro posun jejich myšlení proevropským směrem přestal dělat cokoli.

Zeman se v tomto případě choval stejně zbaběle jako v případě neochoty jasně podpořit česko-německé smlouvy či vstup do NATO. Špidla tak v roce 2004 sklízel jen kyselé ovoce vypěstované za předchozího Zemanova vedení strany. Nutno však opět kriticky zdůraznit, že ČSSD se vysvětlováním své pro-evropské orientace nikdy příliš nezabývala ani v dalších obdobích, a to trvale způsobovalo její slabé volební výsledky do Evropského parlamentu.

Špidlův pád, Grossův krach

Po evropských volbách zemanovci spustili proti Špidlovi ještě intenzivnější kampaň s cílem jej odvolat z vedení strany. Za tímto účelem iniciovali svolání ústředního výboru, na kterém mu hodlali vyslovit nedůvěru. To se jim ale nepodařilo, Špidla pozici předsedy strany uhájil.

Zemanovci následně vyvolali hlasování o pokračování vlády ČSSD s KDU-ČSL a Unií svobody a jimi zmanipulovaný ústřední výbor se vyslovil proti. Na základě toho Špidla sám odstoupil z čela strany i z funkce premiéra. Špidlu k odstoupení zjevně přiměla i vlivná stranicko-mocenská skupina kolem Stanislava Grosse.

Gross byl populární politik ČSSD s ambicemi na nejvyšší politické pozice. I když v roce 1993 dopomohl Zemanovi stát se předsedou strany, nebyl nikdy jeho skalním stoupenecem. Ačkoli Zeman sám o něm hovořil jako o svém „korunním princi“, Gross jen po určitou dobu využíval jeho přízeň na posilování své autonomní stranické pozice. Když však usoudil, že Zeman už začíná spíše ČSSD škodit, spojil se se Špidlou proti němu.

Poté co ČSSD prohrála evropské volby a Gross viděl, že Špidla post předsedy strany sotva uhájí, dostal strach, že se strana dostane opět pod Zemanův dominantní vliv. Špidlovi tedy navrhl, že po něm stranu i vládu převezme a vláda jej podpoří na funkci evropského komisaře pro sociální politiku.

Špidla, který měl už podrazů ze strany zemanovců plné zuby, s nadějí, že jím dojednaná trojkoalice dovládne do voleb, Grossův návrh přijal. Zeman a jeho lidé takovýto Grossův postup tehdy podpořili, což bylo paradoxní, protože iniciovali vedle odvolání Špidly i ukončení projektu trojkoalice.

Po Špidlově odchodu z jejího čela jim však její pokračování přestalo vadit. Za pozornost přitom stojí, že ve vládě seděli za ČSSD tři prominentní zemanovci — Zdeněk Škromach, Jiří Rusnok a Jaroslav Palas.

Nakonec se tedy ukázalo, že zemanovcům nešlo primárně o konec trojkoalice, ale o to zbavit se Špidly jako prvního „zrádce“ v Zemanově prezidentské volbě. Ideologické „důvody“ pro její konec najednou přestaly existovat.

Špidlův odchod z čela strany a vlády zemanovci považovali za své velké vítězství. Ani Grosse neměli rádi, i on byl pro ně „zrádcem“ Zemana. Byli však přesvědčeni, že životně nezkušený mladík Gross ve vysokých funkcích brzy selže — a pak se vypořádají i s ním.

To se bohužel naplnilo. Stanislav Gross v roli předsedy ČSSD a premiéra neobstál. Jakkoli šlo o velmi talentovaného a populárního politika, do kterého dlouho — nejen sociálnědemokratická — veřejnost vkládala velké naděje. Detaily Grossova politického selhání jsou dostatečně známé a zde není třeba aféru s financováním jeho bytu detailněji připomínat.

Je však třeba zdůraznit, že právě zemanovci i jemu, poté, co jej takticky podpořili do čela strany, začali házet klacky pod nohy. A když se stala jeho aféra terčem nevybíravé opoziční a mediální kritiky, ještě přikládali pod kotel. Doufali, že s odchodem Grosse se vláda rozpadne, ve straně vypukne chaos a oni ji začnou návratem do vysokých funkcí po zemanovsku „stabilizovat“.