Miloš Zeman se snahy získat prezidentskou kandidaturu za ČSSD nikdy nevzdal. V roce 2002 si o ni soukromě řekl novému úspěšnému předsedovi strany a svému nástupci v křesle premiéra Vladimíru Špidlovi, který ji sice s chladnou zdvořilostí vyslechl, ale k Zemanově podpoře se nezavázal. Veřejně si ale Miloš Zeman o kandidaturu za ČSSD neřekl nikdy a snahu ji získat přenesl na své nejvěrnější stranické kolegy.

I tady byl charakteristicky neupřímný: navenek hrál roli politikou naplněného muže, který chce odjet na milovanou Vysočinu a užívat si politického důchodu. Aby to ale nevypadalo až tak vážně, tvrdil, že by prezidentskou kandidaturu přece jen přijal, kdyby na ní strana trvala. Smyslem této taktiky bylo, že strana jej musí o kandidaturu požádat, on bude dělat chvíli drahoty — a pak na ni milostivě kývne.

Problémem bylo, že vedení Špidlovy strany již mělo jasno o možných kandidátech, jako Jaroslav Bureš či Otakar Motejl. Zeman mezi nimi nefiguroval na prvním místě. Navíc po volebním vítězství ČSSD v ní mezi členy výrazně ubyla ochota Zemanovu prezidentskou kandidaturu podpořit.

Zemanovci proto více méně na vlastní pěst, za viditelného nezájmu vedení strany, zorganizovali vnitrostranické referendum s nasazením několika uvažovaných prezidentských kandidátů, včetně Zemana. Doufali, že v něm Zeman vyhraje a jeho kandidaturu pak bude muset vedení potvrdit.

Zeman toto referendum skutečně vyhrál, ale zúčastnila se jej sotva polovina členů strany a z nich jen mírná polovina hlasovala pro Zemana. Zemanovu kandidaturu tak podpořila jen zhruba čtvrtina straníků.

To byl dost dobrý důvod, aby výsledky referenda Špidlovo vedení strany nebralo vážně, zvláště když se vynořila oprávněná podezření, že se konalo za nejasných pravidel a s výsledky se ve prospěch Zemana manipulovalo. Vedení se následně shodlo na prvním kandidátovi — bývalém ministrovi spravedlnosti Jaroslavu Burešovi.

Zeman se však rozhodl prezidentskou kandidaturu za ČSSD nevzdat. Rychle tedy oznámil, že se spokojí s kandidaturou do druhé prezidentské volby, pokud v první volbě Jaroslav Bureš nezvítězí. Za těchto podmínek širší vedení strany jeho kandidaturu přece jen podpořilo.

Zpackaná prezidentská volba

Prezidentská volba však dopadla pro ČSSD žalostně a stála za tím nejednotnost poslanců ČSSD. Pro-zemanovští poslanci nebyli ochotni podpořit prvního nasazeného kandidáta Bureše, jeho podporovatelé naopak druhého nasazeného Zemana. Prezidentem tak byl nakonec až ve třetí volbě zvolen do té doby největší Zemanův politický rival Václav Klaus.

Zeman se z toho doslova psychicky zhroutil a docela zbaběle utekl z Hradu zadním vchodem. Od té doby vypráví se svými věrnými „srdcervoucí“ příběh, jak jej jeho strana, respektive její špidlovské vedení, v prezidentské volbě zradilo.

Tento příběh má zahladit fakt, že to byli Zemanovi nejvěrnější ze zákonodárců ČSSD, kteří odmítli respektovat rozhodnutí strany a v první volbě volit Jaroslava Bureše. Protože tak neučinili, vnesli mezi sociálnědemokratické zákonodárce rozkol, který způsobil, že se naopak v druhém kole nesešel potřebný počet jejich hlasů pro Zemana.

Dodnes umíněně opakované líčení zemanovců o tom, jak byl Zeman vlastní stranou v prezidentské volbě 2003 zrazen, je tedy třeba demaskovat jako mýtus. Čemu měl sloužit, je leitmotivem třetího post-sociálnědemokratického období Zemanovy politické kariéry: jeho hořkost bude pohánět bezbřehou touhu po pomstě.

Miloš Zeman jako Zorro mstitel: první na řadě byli Špidla a Gross