Byl Miloš Zeman státník? Nikoli. Byl to Putinův užitečný idiot
Oto NovotnýPrávě vztah Miloše Zemana k Rusku a Číně bude patřit ke korunním důvodům, proč se nezapíše do dějin jako úctyhodný státník, ale jako břídil, který svým sebestředným počínáním ohrožoval demokratické základy českého státu.
Obrana demokracie musí nabýt sofistikovanější podobu. Je třeba odmítnout argumentaci buržoazií „přefiltrovaných“ liberálů, neoliberálů, že nespokojené masy jsou primárně produktem populistických manipulátorů typu Miloše Zemana, Tomia Okamury, Jindřicha Rajchla, Andreje Babiše, Donalda Trumpa, Orbána, Putina, Marine Le Penové, Nigela Farage, Geerta Wilderse a dalších. Je to složitější.
Všichni jsou produktem reálně existujících sociálně-ekonomických i kulturních poměrů v jádru liberálně demokratického řádu. Populisté na této nespokojenosti parazitují a pokoušejí se ji soustředit do proudu, který má liberální demokracii pod záminkou „systémové změny“ a „lepší“ demokracie odplavit.
Je proto zřejmé, že pokud máme demokracii uchránit proti rozkladu pod ataky populistů, musíme její nezbytné liberální základy soustavně podrobovat kritické reflexi, a to především tváří tvář potřebě řešení aktuálních společensko-politických problémů. Zde by měla sehrát primární roli sociálnědemokratická, socialistická a zelená levice prohlubující liberální základy demokracie v sociálním, ekonomickém a — stále důležitějším — ekologickém směru.
Alternativou liberální demokracie není iliberální demokracie, ale demokracie sociální, ekonomická a participativní, která bere liberální vizi moderního emancipovaného člověka vážně a snaží se přivést její humanistický odkaz k jeho co nejúplnějšímu naplnění.
I Miloš Zeman se kdysi k této vizi hlásil, i když lze vážně pochybovat, že v tom byl zcela upřímný. Pokud to ale připustíme, je zřejmé, že postupem času se jí stále více vzdaloval, až ji zcela zradil.
Jak budou Zemana jako politika, který se výrazně zapsal do dějin polistopadového vývoje v naší zemi, s odstupem času historikové hodnotit? Bude jeho obraz lepší či horší než ten, který vytvářeli jeho současníci? Oto Novotný, který byl po čtvrt století hlavním analytikem České strany sociálně demokratické, podává obraz Zemana poznamenaný vlastní osobní zkušeností s ním – především v prostředí druhdy dominantní levicové strany a událostmi kolem ní.
Rozsáhlý portrét analyzující různé aspekty Zemanovy osobnosti zveřejňujeme v DR na pokračování k prvnímu výročí konce Miloše Zemana ve funkci.
Dosud vydané díly seriálu analýz:
- Osobnost Miloše Zemana: nenaplněná nietzscheovská perspektiva
- Intelektuál Zeman?
- Miloš Zeman v sametové revoluci a prvních letech po ní
- Miloš Zeman v čele sociálnědemokratické opozice
- Zemanova politická dráha se zlomila volbami v roce 1996
- Zemanova cesta na vrchol a sestup z něj: 1998-2003
- Proměna Miloše Zemana v Zorra mstitele
- I v éře Jiřího Paroubka Miloš Zeman hasil svou žízeň po pomstě
- Zeman s Haškem proti Sobotkovi: cesta na Hrad se konečně otevřela
- Zeman „Zorro mstitel“ na Hradě: na řadu přišel Sobotka
- Pomsta dotažená do konce: cesta ČSSD mimo parlament
- Zemanův pokus o nastolení autoritářského prezidentského systému a jeho důsledky
Nezdar Zemanovy čínské politiky
Zeman se stal rizikem pro polistopadový demokratický vývoj nejen snahou změnit v České republice parlamentní systém v prezidentský, ale především svým devótním příklonem ke komunistické Číně a putinovskému Rusku. Připusťme, že Zemanova snaha sblížit Českou republiku s Čínou byla vedena racionálními ekonomickými argumenty pro posílení recipročních investičních aktivit obou zemí. Takového cíle však nedosáhl. A je to jeden z dalších neúspěchů jeho politické kariéry.
Ukázalo se, že Česká republika nepředstavuje pro čínskou ekonomiku příliš atraktivní trh. A zdá se, že ekonom Zeman čínskou hospodářskou strategii, zasazenou do rigidního komunistického politického rámce, nikdy nepochopil.
Zásadním problémem ovšem bylo, že Zeman se snažil připoutat Českou republiku k Číně nad rámec ekonomických vztahů, když dával najevo obdiv k čínskému vedení, jak dokáže svoji zemi stabilizovat nejen ekonomicky, ale i politicky. To už nebyl jen projev respektu k „čínskému ekonomickému zázraku“ a snahy využít jej pro ekonomický rozvoj vlastní země.
To byl zjevný obdiv k centralizovanému systému, na jehož vrcholu si prezident podržuje takřka absolutní moc a tu si jistí dosazováním jemu nejvěrnějších kádrů do všech významnějších státních a stranických funkcí. Něco podobného si Zeman přál zavést i v České republice.
Zeman tak nepatřil k těm politikům Západu, kteří se snaží s Čínou budovat dobré hospodářské vztahy, aniž by přitom ignorovali jejich širší politický kontext. Vědí dobře, že ekonomická diplomacie čínského vedení zaměřená na posilování ekonomické moci jejich země slouží primárně k udržování vedoucí role komunistické nomenklatury a k potlačování všech domácích tendencí Čínu politicky liberalizovat.
Proto také při uzavírání obchodních kontraktů vždy zdůrazňují otázku občanských a lidských práv. Takovýto rozměr vztahů západních demokratických zemí k Číně Zeman ovšem zcela ignoroval.
Na Rusku obdivoval tamější způsob vlády
Ovšem ještě mnohem větším problémem byla Zemanova devótní příchylnost k Putinovu Rusku. V tomto směru si Zemanovo prezidentské období zasluhuje hluboký rozbor.
Není známo, že by byl Zeman rusofil nebo slavjanofil, který by cítil ideologickou potřebu pěstovat nadstandardní politické vztahy s Ruskem. To, co na Rusku obdivoval, podobně jako na Číně, byla jeho vertikální politická struktura rozhodování s institucí téměř neomezeného vládce — prezidenta — na jejím vrcholu. Přesně po takové pozici totiž sám toužil.
To ale nevysvětluje Zemanovu příchylnost k Rusku zcela. Ještě na samém začátku své prezidentské kariéry pohlížel na Rusko jako na agresivní militaristický stát a mluvil o preventivních úderech NATO, které je mají vystrašit a odradit od vojenských akcí na východě Ukrajiny a v Podněstří.
Abychom tedy vysvětlili následně velmi rychlý příklon Zemana k Putinově Rusku, musíme přihlédnout k hlubším psychologickým, a především volebním důvodům. K těm psychologickým patří fakt, že Zeman nebyl demokratickými politiky na západ od našich hranic brán zcela vážně. Nejen kvůli svým devótním vztahům k východním diktaturám, ale také kvůli svému často nevhodnému chování v osobním styku.
To se, samozřejmě v diplomatických kruzích rychle rozkřiklo, což vedlo k snižující se ochotě zvát jej na oficiální návštěvy. V druhém prezidentském období však počet Zemanových zahraničních cest klesl i v důsledku jeho špatného zdravotního stavu.
Zeman si například přál, aby byl pozván americkým prezidentem Obamou na oficiální návštěvu do Bílého domu; to se nikdy nestalo. A nepozval jej nakonec ani Donald Trump, který mohl vědět, že jej Zeman v roce 2016 v prezidentské volbě otevřeně podpořil — podobně jako Putin či Orbán. Tento přezíravý postoj západních politiků k jeho osobě musel Zemana velmi trápit a urážel jeho zbytnělé ego.
Loutka v Putinově hře
Jestliže nebyl Zeman brán vážně na Západě, byl brán — přinejmenším naoko — vážně na Východě, v Číně a Rusku. Při oficiálních návštěvách zde byl vítán s diplomatickou pompou jako politik velkého formátu, což uspokojovalo jeho megalomanské ambice; ale také to utvrzovalo jeho příchylnost k Východu a zášť k Západu.
Zeman však nikdy nepochopil, že východní diktátoři jej neoceňují ani tak za jeho politické kvality, jako spíše za jeho ochotu hrát v jejich scénáři vztahů k liberálně-demokratickým zemím roli užitečného idiota. Konkrétně v Putinově scénáři vedení konfliktu se Západem byli užiteční idioti považováni za znak jeho slabosti.
Patřili k nim nejen ideologicky blízcí politici konzervativně-pravicového či konzervativně-levicového a nacionalistického tábora, ale i politici ochotní za cenu ukojení svých mocenských ambicí ohýbat demokratická pravidla a vyvolávat politickou nestabilitu a chaos. Zeman byl ztělesněním užitečného idiota obou typů.
Zeman si ale rovněž vychytrale uvědomoval, že ve vlivných konzervativních a „vlasteneckých“ kruzích v České republice se v posledních letech probouzejí reminiscence na panslovanskou větev našeho národního obrození, jež hlásala, že slovanské země mají být politicky integrovány do jednotného politického svazku vedeného Ruskem.
Kříšení mrtvoly panslavismu
Panslavismus byl sice ruskou imperiální ideologií, tu však byli čeští nacionalisté zdůrazňující příslušnost Čechů ke slovanskému kmenu vždy ochotni podporovat. Nedejme se tedy mýlit, dnes opětně vzývané slovanství v časti nacionalistických kruhů má jen zakrýt proruské a protizápadní kulturně-politické sentimenty.
Zeman jistě není, jak už bylo naznačeno, panslavistou a rusofilem, jen se na těchto ideologiích veze. Zeman také uvědoměle cílil, naprosto v protikladu s vlastními postoji v raných devadesátkách, na tradiční argumenty českých národovců, podle kterých jsou české země předurčeny hrát roli kulturně-politického „mostu“ mezi Východem a Západem.
Tyto sentimenty byly zvláště silné v poválečné Benešově „třetí republice“ a znovu se objevily v polistopadovém období, kdy se demokraticky rekonstruovaná Česká republika pokoušela definovat své geopolitické postavení. Zdá se, že Zeman se chtěl stát novým „Benešem“ v podmínkách nové rodící se studené války mezi čínsko-ruským Východem a euroamerickým Západem.
Takto svým využíváním národoveckých reminiscencí — panslavismu s uctíváním Ruska jako ochránce všech Slovanů a strategie České republiky jako „mostu“ mezi Západem a Východem — posiloval ve veřejnosti pochyby o pro-západním polistopadovém směřování země. Jistě bychom se mohli opět Zemana zeptat, kam se poděl jeho kdysi proklamovaný prozápadní evropský federalismus? - A jistě by se nám opět dostalo jeho obligátní cynické odpovědi o tom, že jen hlupáci nemění své názory.
Prezident Zeman sehrával pro putinovské Rusko roli užitečného idiota tím přesvědčivěji, čím více přehlížel, zlehčoval, či dokonce omlouval jeho zahraničně politické eskapády — obsazení Krymu (to označil za fait accompli), vojenské obsazení východní Ukrajiny, vraždy bývalých ruských agentů, včetně akcí, odehrávajících se u nás, jako byl ruskými agenty zinscenovaný výbuch ve Vrběticích; vždyť otevřeně napadal jako „čučkaře“ pracovníky BIS, kteří na zdejší rejdy ruských tajných služeb upozorňovali.
Tohle Zemanovo chování v roli prezidenta z něj činilo bezpečnostní riziko nejvyššího stupně. Bohužel z Ústavy „politicky nezodpovědný“ Zeman otevřeně rozkládal prozápadní integritu naší země, když takto dodával odvahu k podobnému chování zdejším nacionalistům a proruským politikům.
Ve své nekritické proruské orientaci selhal prezident Zeman na celé čáře. Pokud rád říkal, že se někdo dopustil něčeho mnohem horšího než zločinu, totiž chyby, pak tohle platí nejvyšší myslitelnou měrou o jeho politice vůči Rusku. Pokud kdysi napsal knihu Jak jsem se mýlil v politice, měl by napsat druhý díl, v němž tomuto omylu věnuje upřímnou sebekritickou pozornost. Toho se ale nedočkáme, a pokud ano, kdo tomu bude věřit?
Každý z demokratických politiků Západu, znalý vývoje poměrů v Rusku od nástupu Putina na vrchol politické moci, mohl snad naivně doufat, že jeho avanturistická politika bude mít své limity. Nemohl jej ale, pokud neztratil politickou soudnost a demokratické přesvědčení, ani v nejmenším nekriticky obdivovat tak, jako to činil Zeman.
Pozdní — a nevěrohodná — lítost
Lze se ptát, zda nakonec Zeman svoji chybu být užitečným idiotem putinovského Ruska alespoň částečně napravil, když po jeho vpádu na Ukrajinu v únoru 2022 dělal vyjevené obličeje a přiznal, že se v Putinově Rusku zmýlil. Dokonce se za to českému státu omluvil.
Dejme tomu, že po tomto přiznání bychom pro Zemanovu kardinální chybu mohli hledat nějaké polehčující okolnosti. Jednou z nich může být okolnost, že Zeman patřil ke generaci, která upřímně věřila, že s pádem železné opony nastává definitivní sblížení Východu a Západu. Projevil tím každopádně nebývalou politickou slepotu k faktům, dokazujícím, že Putinovo Rusko ztratilo pro takový projekt jakékoli porozumění.
Kdyby byl Zeman schopným politikem, tak nemohl tento fakt přehlížet, mohl za něj Rusko kritizovat a zároveň být kritickým k těm aspektům západní politiky, které, jakkoli nebyly hlavní příčinou ruského imperiálního chování, tak je k němu mohly někdy zbytečně provokovat. V takovém případě by Zeman zůstal soudným prozápadním demokratickým politikem, který kriticky shledává zodpovědnost za problémy současného světa i v chybách vlastní západní politické komunity.
Takovým schopným a odpovědným politikem ale Zeman nebyl. Což spíše nahrává argumentu, že Zemanova politika k Rusku stála na kombinaci onoho slepého obdivu k Putinovi jako prezidentovi s neomezenými pravomocemi na vrcholu moci, naivního uspokojení, že jej východní diktátor na rozdíl od západních politiků bere vážně, a vypočítavosti, že si takto zajišťuje dostatečnou politickou podporu svých spoluobčanů s proruskými sentimenty.
Přiznejme ale, že i Zeman musel být rozpoutáním války Ruska proti Ukrajině upřímně zděšen, a to hned dvakrát. Jednak proto, že se v Rusku opravdu zmýlil a uvědomil si, že v Putinově zahraničně politickém protizápadním scénáři hrál ostudnou roli užitečného idiota. Jednak proto, že to zřejmě definitivně zmařilo jeho nietzscheovskou perspektivu být za svoji celoživotní politickou činnost oslavován a uctíván.
Pokud nechtěl, aby se na něj vzpomínalo jako na absolutního losera české politiky, tedy toho, který se přinejmenším v devadesátých letech pozitivně podepsal na demokratických změnách naší země, neměl asi jinou šanci než svoji chybu přiznat a omluvit se. Je to jistě něco, co můžeme nakonec na Zemanovi ocenit. Přesto si tím ale příliš nepomohl. Zeman tím nakonec zklamal i onu část veřejnosti, která jej za jeho devótní pro-ruské postoje obdivovala.
Je zjevné, že přemýšlivější část veřejnosti nebere Zemanovu omluvu za postoj k Rusku příliš vážně. Nešlo o ojedinělý omyl jeho politické kariéry, ale omyl korelující s celou řadou dalších, které jsme v našem vyprávění Zemanova příběhu připomněli. Takže, jinými slovy, není asi daleko od pravdy, že velká většina občanů považuje jeho omluvu za nekritický vztah k Putinově Rusku pouze za další pozérskou vypočítavost.
Oto Novotný tedy žádá chránit demokracii před populisty typu Zemana, Trumpa a Putina tím, že její "nezbytné liberální základy" budou podrobovány "kritické reflexi". Tyto liberální základy mají být "prohlubovány" v sociálním, ekonomickém a ekologickém směru. Konečným cílem tedy má být (levicově fundovaná) "demokracie sociální, ekonomická a participativní, která bere liberální vizi moderního emancipovaného člověka vážně a snaží se přivést její humanistický odkaz k jeho co nejúplnějšímu naplnění".
Tolik tedy Oto Novotný. Na jeho pohledu na věc je nutno v každém případě ocenit, že nezůstává (jak je tomu jinak obecným zvykem) stát u pouhé - ze své podstaty formalistické - demokracie liberální, nýbrž že vidí alespoň určité její deficity, a snaží se ji "prohloubit" směrem k alespoň určitým konkrétním sociálním, ekonomickým a ekologickým obsahům. Respektive, úhrnem řečeno, že se snaží jí propůjčit nějaký reálný humanistický rozměr.
Potud tedy dobře. Ovšem - při bližším pohledu se v tomto konceptu objeví nemalé nejasnosti, ne-li přímo protimluvy. Klíčový význam bude mít zřejmě tato věta O. Novotného: "Všichni jsou produktem reálně existujících sociálně-ekonomických i kulturních poměrů v jádru liberálně demokratického řádu." (Přičemž ono "všichni" zřejmě označuje ty nespokojené masy, na kterých parazitují zmínění populisté.)
I tato věta je sama o sobě naprosto správná, a dosti se blíží důsledné marxisticko-materialistické analýze socioekonomických poměrů. Je ovšem velmi politováníhodné, že Oto Novotný toto "jádro" liberálně demokratického řádu nepojmenoval, nedefinoval nijak konkrétně. Respektive ony poměry tohoto jádra, které plodí tu nespokojenost mas, která pak vytváří potenciál (antiliberálního) populismu.
Napravme tedy toto jeho opomenutí, a podívejme se sami blíže na toto "jádro". A pak zjistíme snadno, že tímto reálným, materiálním jádrem liberální demokracie stále zůstává - "starý dobrý" kapitalismus, se vším všudy, tedy i se vší jeho imanentní, nezrušitelnou sociální nerovností, se všemi jeho nespravedlnostmi, s jeho nezkrotitelnou hltavostí.
Nyní se tedy nevyhnutelně staví otázka: jakým pak způsobem je možno toto reálné jádro liberální demokracie "prohlubovat" respektive "humanizovat"?... Tak aby tyto jeho - jak řečeno neodstranitelné - systémové vlastnosti už neplodily nespokojenost mas, která je pak tak snadnou potravou všech populistů?
Při takovémto pohledu pak snadno zjistíme, že i při nejlepší vůli můžeme tyto negativní důsledky kapitalistického společenského a ekonomického zřízení nanejvýš poněkud zmírnit, otupit jeho nejostřejší hrany - ale nikdy je nemůžeme odstranit, dokud tento kapitalismus zůstane sám sebou, totiž molochem požírajícím své vlastní děti.
Čeho pak zde tedy dosáhneme samotným "prohloubením participace", jak to žádá nejen Oto Novotný, ale i celá radikální levice? Stane se snad tento moloch kapitalismu humánnějším, když my sami začneme participovat na jeho kanibalismu?... Leží ostatně v povaze všech totalitních systémů, že nakonec donutí obyvatelstvo, aby se samo podílelo (tedy "participovalo") na svém vlastním znevolnění!
Návrhy Oto Novotného, jak zhumanizovat stávající svět (a tím vzít vodu z mlýnů populistů) jsou tedy dozajista upřímně míněné, ale protože se zcela míjejí s jádrem věci (to jest: kapitalismu), nemají žádný reálný potenciál přivodit skutečně zásadní změnu.
-------------------------------
Na celou záležitost je ovšem možno se podívat ještě i z jiného hlediska. Konečným cílem tedy má být "humanismus". Ovšem - i zde Oto Novotný opomíjí konkrétně sdělit, v čem tento humanismus má vlastně spočívat. Samotná liberální demokracie se přece neustále pyšní tím, jak je prý "humanistická", že přece neustále rozšiřuje okruh tzv. "lidských práv".
Podívejme se tedy poněkud blíže na pojem "humanismus". Humanismus - to je pojem, který by přece ze své vlastní podstaty měl mít něco společného s člověkem. Tedy - s člověkem v celé nezkrácené hloubce a šíři lidské existence, lidské přítomnosti na tomto světě. S člověkem jakožto primárně inteligentní, kulturní, duší obdařenou bytostí. Jenže - liberální demokracie tuto takto široce pojatou lidskou bytost dramaticky zkracuje, redukuje jenom a pouze na pouhé individuum! A všechna ta "lidská práva", kterými se tato liberální demokracie natolik pyšní, nejsou ve skutečnosti ničím jiným nežli ve své podstatě pouze pasivní ochranné atributy tohoto atomizovaného, výlučně na svůj soukromý zájem omezeného individua buržoazní společnosti!
Pokud bychom tedy opravdu chtěli nastartovat nějaký projekt skutečně důsledné humanizace, pak bychom v prvé řadě museli - nikoli snad pouze "prohloubit", nýbrž zcela zásadně odmítnout! toto redukcionistické pojetí humanismu z ideologické dílny liberální demokracie, a tento obsahově prázdný koncept bychom museli nahradit konceptem humanismu principiálně jiným, vycházejícím ze zcela jiného pojetí člověka a jeho místa ve společnosti.
Takto důsledný, radikální krok Oto Novotný ovšem v žádném ohledu nečiní; a tak i když má v zásadě pozitivní úmysl překročit omezený horizont konvenční liberální (buržoazní) demokracie, ve skutečnosti zůstává polapen v jejích ideových, respektive ideologických principech a myšlenkových schématech.
Nevšimnout si tématu Novotného článku, tj. jestli je Zeman Putinovým užitečným idiotem, je duševní výkon, před kterým smekám, pane Poláčku.
Paní Zemanová, snad už jste si časem mohla povšimnout, že hovory zde - stejně jako v běžném životě - někdy přeskakují sem a tam, nedrží se striktně jedné jediné linie. V daném textu Oto Novotný - byť ovšem i pouze ve vedlejší linii - zmínil jeden velice důležitý aspekt veřejného života, který je jinak jen velmi málo tematizován; nebylo dost dobře možné tuto vzácnou příležitost nechat pominout.
Co se hlavního tématu celého seriálu vzpomínek a výkladů O. Novotného k osobě M. Zemana týče, k tomu hodlám napsat obšírnější komentář až po ukončení této řady článků.
A ostatně soudím, že spíše nežli určitá odchylka od hlavního tématu Vás dráždí ten fakt, že jsem opět jednou zpochybnil "posvátnost" principu liberální demokracie.
Je ostatně poněkud s podivem, že Oto Novotný chce chránit demokracii před populismem - když právě populismus je této demokracii imanentní, vyplývá nevyhnutelně z její vlastní podstaty. Ocitujme si několik pasáží z definice populismu z politologického slovníku:
"Populismus - tendence odvolávat se k lidu, většinou proti elitě. (...) Populistický program nebývá většinou ideologický, jeho základem jsou jsou zejména sliby, že budou vyřešeny všechny naléhavé problémy. (...) Populismus může nabývat různých forem. Může vyústit například v populistickou demokracii, která je nepřátelská k elitám a snaží se udržet nejvyšší moc v rukou řadových občanů. (...) V tomto smyslu lze populismus chápat jako krajní formu demokracie. Přímé odvolávání se na lid však může mít problematický účinek a za populisty lze označit i charismatické diktátory, kteří získají moc uplácením mas."
Zaznamenejme si tedy: dokonce i podle strohé politologické definice je demokracie velice úzce spojena s populismem; jestliže je populismus specifickou ("krajní") formou demokracie, pak nevyhnutelně platí stejně tak naopak, že demokracie je pouze obecnou formou populismu.
Připomeňme si základní znak populismu, a srovnejme ho s reálným fungováním standardní (liberální) demokracie.
Tímto základním znakem populismu je především odpor k elitám. Zde je naprosto klíčové si vyjasnit, co máme na mysli oněmi "elitami". Samozřejmě, že běžná demokracie současnosti nevykazuje natolik bezprostřední, přímý odpor k elitám, jako například D. Trumpem mobilizované masy, v jejich emotivním odporu proti "washingtonským elitám". Demokracie jako taková ale bytostně nesnáší elity principiálně jiného typu.
Podle Platóna mají ve státě vládnout ti nejmoudřejší muži, filozofové - neboť jenom ti mají dostatečné předpoklady k tomu, aby si osvojili vědění o nejvyšších pravdách, o nejvyšších hodnotách. Obecný lid nemá zasahovat do nejvyšších státních záležitostí, když k tomu nemá nijakou dostatečnou kompetenci.
A jsou to právě elity tohoto typu, které demokracie bytostně nesnáší. Lid obecný nesnese pocit, že by ho někdo nějakým způsobem intelektuálně přesahoval. Jak napsal Hegel ve svém hořkém komentáři k Francouzské revoluci, revoluční lid nesnese, aby nějaké hlavy vyčnívaly nad průměr. A proto všechny tyto vyčnívající hlavy zkrátí na jednu jedinou společnou míru - míru gilotiny.
Ponechme ale teď stranou otázku elit; vraťme se zpět k antice. Ano, v oné době se zrodila demokracie; ale zároveň přece jenom platilo obecné přesvědčení, že ten kdo má mít kompetenci být řádným občanem svého státu, že k tomu napřed musí splnit několik podmínek. Podmínek formálních, ale o ty se teď nejedná. Ale on musel splnit také určité podmínky kulturně-intelektuální a mravně-etické. Krátce řečeno: od antického občana se očekávalo, že nebude svůj vztah ke státu utvářet na základě vlastní libovůle, nýbrž na základě primárního pocitu odpovědnosti jak vůči dochovaným normám vlastní státní tradice, tak ale - a snad v první řadě - vůči etickým normám které byly člověku uděleny bohy, a nad jejichž zachovávání tito bohové dohlíželi. Jinak řečeno, kdo by se choval jako občan svévolně, ten by porušoval normy jak vlastního státu, tak ale i normy celého božského a kosmického řádu.
Stejně tak po celé trvání středověku - nakolik se zde vyskytly nějaké elementy demokracie - byl člověk vázán primární mravní odpovědnosti za své činy, za charakter své osobnosti vůči Bohu. A je to právě tato vyšší forma odpovědnosti, kterou novodobá demokracie odhodila jako naprosto zbytečnou přítěž. Tomuto člověku nové doby bylo fakticky řečeno: Ty nemáš zapotřebí vypracovávat se do nějakých náročných výšin, ani intelektuálních ani mravních. Ty jsi teď sám naprosto suverénním vládcem, naprosto bez ohledu na míru tvé kompetence, naprosto bez ohledu na tvé lidské a osobní kvality. Není už nikoho, komu by ses musel zodpovídat, komu bys musel skládat účty. Pokud přímo neporušíš platný zákon, nikdo po tobě nemůže nic více požadovat!
Právě v tomto spočívá základní rys novodobé demokracie. Jestliže jádrem populismu je podkuřování "zdravému duchu národa" ze strany mocichtivého politika, pak demokracie jako samá činí fakticky to samé: celý lid jediným konstitutivním aktem deklaruje jako naprosto kompetentního pro řízení státních záležitostí. Každý člověk je prohlášen za plnohodnotného, za dokonalého občana už jenom dovršením příslušné věkové hranice (klasicky 18. roku věku); od této chvíle smí svým hlasem zcela rovnoprávně rozhodovat o osudu státu a národa, aniž by po něm kdokoli vyžadoval jakoukoli vyšší kompetenci.
Ještě jednou: neexistuje tedy žádný propastný rozdíl mezi (liberální) demokracií současnosti a mezi populismem. Jedná se fakticky pouze o dva druhy populismu: jeden je zjevný, hlasitý, obhroublý, zcela viditelně demagogický; ten druhý je subtilnější, předstírá dokonce i určitou státnickou odpovědnost, ale nakonec i jeho účelem není nic jiného nežli zmanipulovat mysl lidí natolik, aby - oslepeni iluzí vlastní moci - se fakticky smířili s vládou někoho jiného nad sebou samými. V onom obhroublém populismu je to vláda jednoho mocichtivého politika; v onom subtilnějším provedení se jedná o nadvládu celého systému kapitalismu a s ním spojeného odosobněného technokratismu nad lidskou bytostí.
Kritika liberální demokracie je ze strany pana Poláčka sympatická, nicméně, jak už jsem zde jistě někdy zmínil, hlavní problém je v tom, jakým způsobem mohou jednotlivé společenské třídy dění ve společnosti ovlivnit, to jest rovné volební právo, jeden z pilířů liberální demokracie, těm slabším pomáhá výrazně méně, než by se snad někomu mohlo zdát.
Tak například miliardáři si mohou politickou stranu založit, významně ovlivňovat dění v těch stávajících - lobbovat za své zájmy (třeba za úpravu volebního zákona ušitého jim na míru), někdy brát i dotace, zkrátka ovlivňovat politiku státu ve svůj prospěch, např. klíčovou daňovou politiku atd. Mohou si i koupit či založit média a utvářet veřejné mínění.
Příslušníci (bohatší) střední třídy mohou dělat tak trochu to samé, ale v menší míře. Mohou např. sponzorovat spíše méně významná, na provoz levnější média, mohou dávat sponzorské dary vybraným politikům či stranám a pokud se rozhodnou zvolnit v práci (a nebo díky svému majetku přestat pracovat), mají dost dobré zázemí na to, aby do politiky sami vstoupili.
A jaké jsou možnosti "občana", který je závislý hlavně na své nízké mzdě a v práci navíc tráví často více času, než by chtěl? Velmi malé. Prakticky může jednou za několik let zvolit politickou stranu, jejíž existenci a dění v ní ovlivňují hlavně příslušníci vyšších tříd a která jeho život k lepšímu může změnit jen málo.
To bude zřejmě také jeden z důvodů, proč v demokracii cca třetina voličů k volbám ani nejde - vědí, že to nemá smysl.
Pokud tedy demokracie, tak "lidová", která občany skutečně, a to zejména majetkově a příjmově, zrovnoprávní. Nehledě na to, že dnes si za peníze nekoupíte jen politickou moc, ale často i zdraví (veřejná zdravotní péče funguje v některých případech čím dále hůře) a mnohé další, jako důstojnost, někdy dokonce i vztahy.
Jako populisté jsou často také označováni politici nabízející (údajně) povrchní, líbivá a při hlubším zkoumání nefunkční řešení, typicky zástupci levice.
To je ale často jen jeden z mnoha triků vládnoucí středopravicové prozápadní moci, která dominuje v euro-atlantickém prostoru.
Jako příklad si vezměme např. současného premiéra Fialu, který sliboval, že nenechá nikoho padnout a jako pravičák se holedbá (na rozdíl od levičáků) odpovědnou rozpočtovou politikou. V obou případech ale neskutečnýn způsobem selhal. Přesto však za nebezpečného populistu není většinou označován, jak jsem totiž již napsal, je jedním z držitelů dlouhodobé politické moci a má tak na své straně většinu médií i politologický a expertní narativ (i tyto si svým způsobem platí bohatí kapitalisté, pro které Fiala pracuje).
PS: Ano, Fiala selhal už příliš a nějaké té kritiky se mu dostává, ale po něm přjde další panák a pojede v podstatě ve stejných kolejích (viz selhání Západu v Palestině či na Ukrajině) a "experti" (prokapitalističtí lokajové) budou dělat jako že nic.
v kontextu toho co jsem napsal, se mi hodnocení autora článku nejeví až tak důležité, to jest hodnocení zda se Zeman držel zásad liberální demokracie, a to ještě zásad, jak je nadefinoval autor článku. Spíš bych se zeptal: přispěl Miloš Zeman k tomu, aby se nejslabší v tomto státě měli lépe? Přispěl nějak významněji k tomu, abychom měli silný stát, který dokáže řešit problémy občanů?
Že Miloš Zeman, který, pokud vím, se vůči našemu členství v EU a NATO nikdy nějak významně nevymezil, nepodporoval sebezničující lokajství naší země vůči Západu a chtěl udržovat rozumné ekonomické vztahy i s Ruskem či Čínou, mně osobně a pravděpodobně také většině voličů této země, nevadí.
Jinak sociální demokracie se tak nějak sama vytunelovala - rozprodala velkou část svého majetku za účelem nákladných a k žádoucímu volebnímu výsledku nevedoucích kampaní. Nepochopila, že musí být stranou masovou ( i když velký počet členů pochopitelně sám o sobě není garancí dobré levicové politiky) a z mas brát svou (i finanční) sílu. Pokud mohu soudit, tak se tak nestalo vinou Miloše Zemana, ten už v čele sociální demokracie dávno není.
Pane Krupičko, máte samozřejmě pravdu že ty bohatší vrstvy obyvatelstva mají podstatně snadnější možnosti jak zakládat, tak především financovat politické strany, nežli vrstvy nemajetné. To ovšem není jádrem problému. (Ostatně právě k vyrovnání tohoto rozdílu slouží ostatně státní platby politickým stranám za počet získaných voličských hlasů.)
I za těchto okolností je možno vytvořit aktivní a prospívající politickou stranu, jako ji svého času prakticky z ničeho stvořili němečtí Zelení. Naprosto rozhodujícím momentem - a to ti němečtí Zelení tehdy měli - je přijít s nějakou novou, inspirující ideou, která dokáže "trefit nerv" dané společnosti v daném čase. Kdo má takovouto inspirativní ideu, ten může dokázat překonat i zmíněné startovní problémy.
Jenže - na základě čeho by se takovouto masovou stranou v současnosti mohla stát současná levice? Její ideové dilema jsem mezitím popsal v nejnovějším pokračování seriálu O. Novotného. Je to holým faktem: jenom a pouze na základě čiré sociální otázky (respektive: sociální nerovnosti) není dnes možné ze země vydupat nějakou masovou (levicovou) stranu. K tomu je zapotřebí něco víc.