Oto Novotný tedy žádá chránit demokracii před populisty typu Zemana, Trumpa a Putina tím, že její "nezbytné liberální základy" budou podrobovány "kritické reflexi". Tyto liberální základy mají být "prohlubovány" v sociálním, ekonomickém a ekologickém směru. Konečným cílem tedy má být (levicově fundovaná) "demokracie sociální, ekonomická a participativní, která bere liberální vizi moderního emancipovaného člověka vážně a snaží se přivést její humanistický odkaz k jeho co nejúplnějšímu naplnění".

Tolik tedy Oto Novotný. Na jeho pohledu na věc je nutno v každém případě ocenit, že nezůstává (jak je tomu jinak obecným zvykem) stát u pouhé - ze své podstaty formalistické - demokracie liberální, nýbrž že vidí alespoň určité její deficity, a snaží se ji "prohloubit" směrem k alespoň určitým konkrétním sociálním, ekonomickým a ekologickým obsahům. Respektive, úhrnem řečeno, že se snaží jí propůjčit nějaký reálný humanistický rozměr.

Potud tedy dobře. Ovšem - při bližším pohledu se v tomto konceptu objeví nemalé nejasnosti, ne-li přímo protimluvy. Klíčový význam bude mít zřejmě tato věta O. Novotného: "Všichni jsou produktem reálně existujících sociálně-ekonomických i kulturních poměrů v jádru liberálně demokratického řádu." (Přičemž ono "všichni" zřejmě označuje ty nespokojené masy, na kterých parazitují zmínění populisté.)

I tato věta je sama o sobě naprosto správná, a dosti se blíží důsledné marxisticko-materialistické analýze socioekonomických poměrů. Je ovšem velmi politováníhodné, že Oto Novotný toto "jádro" liberálně demokratického řádu nepojmenoval, nedefinoval nijak konkrétně. Respektive ony poměry tohoto jádra, které plodí tu nespokojenost mas, která pak vytváří potenciál (antiliberálního) populismu.

Napravme tedy toto jeho opomenutí, a podívejme se sami blíže na toto "jádro". A pak zjistíme snadno, že tímto reálným, materiálním jádrem liberální demokracie stále zůstává - "starý dobrý" kapitalismus, se vším všudy, tedy i se vší jeho imanentní, nezrušitelnou sociální nerovností, se všemi jeho nespravedlnostmi, s jeho nezkrotitelnou hltavostí.

Nyní se tedy nevyhnutelně staví otázka: jakým pak způsobem je možno toto reálné jádro liberální demokracie "prohlubovat" respektive "humanizovat"?... Tak aby tyto jeho - jak řečeno neodstranitelné - systémové vlastnosti už neplodily nespokojenost mas, která je pak tak snadnou potravou všech populistů?

Při takovémto pohledu pak snadno zjistíme, že i při nejlepší vůli můžeme tyto negativní důsledky kapitalistického společenského a ekonomického zřízení nanejvýš poněkud zmírnit, otupit jeho nejostřejší hrany - ale nikdy je nemůžeme odstranit, dokud tento kapitalismus zůstane sám sebou, totiž molochem požírajícím své vlastní děti.

Čeho pak zde tedy dosáhneme samotným "prohloubením participace", jak to žádá nejen Oto Novotný, ale i celá radikální levice? Stane se snad tento moloch kapitalismu humánnějším, když my sami začneme participovat na jeho kanibalismu?... Leží ostatně v povaze všech totalitních systémů, že nakonec donutí obyvatelstvo, aby se samo podílelo (tedy "participovalo") na svém vlastním znevolnění!

Návrhy Oto Novotného, jak zhumanizovat stávající svět (a tím vzít vodu z mlýnů populistů) jsou tedy dozajista upřímně míněné, ale protože se zcela míjejí s jádrem věci (to jest: kapitalismu), nemají žádný reálný potenciál přivodit skutečně zásadní změnu.

-------------------------------

Na celou záležitost je ovšem možno se podívat ještě i z jiného hlediska. Konečným cílem tedy má být "humanismus". Ovšem - i zde Oto Novotný opomíjí konkrétně sdělit, v čem tento humanismus má vlastně spočívat. Samotná liberální demokracie se přece neustále pyšní tím, jak je prý "humanistická", že přece neustále rozšiřuje okruh tzv. "lidských práv".

Podívejme se tedy poněkud blíže na pojem "humanismus". Humanismus - to je pojem, který by přece ze své vlastní podstaty měl mít něco společného s člověkem. Tedy - s člověkem v celé nezkrácené hloubce a šíři lidské existence, lidské přítomnosti na tomto světě. S člověkem jakožto primárně inteligentní, kulturní, duší obdařenou bytostí. Jenže - liberální demokracie tuto takto široce pojatou lidskou bytost dramaticky zkracuje, redukuje jenom a pouze na pouhé individuum! A všechna ta "lidská práva", kterými se tato liberální demokracie natolik pyšní, nejsou ve skutečnosti ničím jiným nežli ve své podstatě pouze pasivní ochranné atributy tohoto atomizovaného, výlučně na svůj soukromý zájem omezeného individua buržoazní společnosti!

Pokud bychom tedy opravdu chtěli nastartovat nějaký projekt skutečně důsledné humanizace, pak bychom v prvé řadě museli - nikoli snad pouze "prohloubit", nýbrž zcela zásadně odmítnout! toto redukcionistické pojetí humanismu z ideologické dílny liberální demokracie, a tento obsahově prázdný koncept bychom museli nahradit konceptem humanismu principiálně jiným, vycházejícím ze zcela jiného pojetí člověka a jeho místa ve společnosti.

Takto důsledný, radikální krok Oto Novotný ovšem v žádném ohledu nečiní; a tak i když má v zásadě pozitivní úmysl překročit omezený horizont konvenční liberální (buržoazní) demokracie, ve skutečnosti zůstává polapen v jejích ideových, respektive ideologických principech a myšlenkových schématech.

Nevšimnout si tématu Novotného článku, tj. jestli je Zeman Putinovým užitečným idiotem, je duševní výkon, před kterým smekám, pane Poláčku.

Paní Zemanová, snad už jste si časem mohla povšimnout, že hovory zde - stejně jako v běžném životě - někdy přeskakují sem a tam, nedrží se striktně jedné jediné linie. V daném textu Oto Novotný - byť ovšem i pouze ve vedlejší linii - zmínil jeden velice důležitý aspekt veřejného života, který je jinak jen velmi málo tematizován; nebylo dost dobře možné tuto vzácnou příležitost nechat pominout.

Co se hlavního tématu celého seriálu vzpomínek a výkladů O. Novotného k osobě M. Zemana týče, k tomu hodlám napsat obšírnější komentář až po ukončení této řady článků.

A ostatně soudím, že spíše nežli určitá odchylka od hlavního tématu Vás dráždí ten fakt, že jsem opět jednou zpochybnil "posvátnost" principu liberální demokracie.

Je ostatně poněkud s podivem, že Oto Novotný chce chránit demokracii před populismem - když právě populismus je této demokracii imanentní, vyplývá nevyhnutelně z její vlastní podstaty. Ocitujme si několik pasáží z definice populismu z politologického slovníku:

"Populismus - tendence odvolávat se k lidu, většinou proti elitě. (...) Populistický program nebývá většinou ideologický, jeho základem jsou jsou zejména sliby, že budou vyřešeny všechny naléhavé problémy. (...) Populismus může nabývat různých forem. Může vyústit například v populistickou demokracii, která je nepřátelská k elitám a snaží se udržet nejvyšší moc v rukou řadových občanů. (...) V tomto smyslu lze populismus chápat jako krajní formu demokracie. Přímé odvolávání se na lid však může mít problematický účinek a za populisty lze označit i charismatické diktátory, kteří získají moc uplácením mas."

Zaznamenejme si tedy: dokonce i podle strohé politologické definice je demokracie velice úzce spojena s populismem; jestliže je populismus specifickou ("krajní") formou demokracie, pak nevyhnutelně platí stejně tak naopak, že demokracie je pouze obecnou formou populismu.

Připomeňme si základní znak populismu, a srovnejme ho s reálným fungováním standardní (liberální) demokracie.

Tímto základním znakem populismu je především odpor k elitám. Zde je naprosto klíčové si vyjasnit, co máme na mysli oněmi "elitami". Samozřejmě, že běžná demokracie současnosti nevykazuje natolik bezprostřední, přímý odpor k elitám, jako například D. Trumpem mobilizované masy, v jejich emotivním odporu proti "washingtonským elitám". Demokracie jako taková ale bytostně nesnáší elity principiálně jiného typu.

Podle Platóna mají ve státě vládnout ti nejmoudřejší muži, filozofové - neboť jenom ti mají dostatečné předpoklady k tomu, aby si osvojili vědění o nejvyšších pravdách, o nejvyšších hodnotách. Obecný lid nemá zasahovat do nejvyšších státních záležitostí, když k tomu nemá nijakou dostatečnou kompetenci.

A jsou to právě elity tohoto typu, které demokracie bytostně nesnáší. Lid obecný nesnese pocit, že by ho někdo nějakým způsobem intelektuálně přesahoval. Jak napsal Hegel ve svém hořkém komentáři k Francouzské revoluci, revoluční lid nesnese, aby nějaké hlavy vyčnívaly nad průměr. A proto všechny tyto vyčnívající hlavy zkrátí na jednu jedinou společnou míru - míru gilotiny.

Ponechme ale teď stranou otázku elit; vraťme se zpět k antice. Ano, v oné době se zrodila demokracie; ale zároveň přece jenom platilo obecné přesvědčení, že ten kdo má mít kompetenci být řádným občanem svého státu, že k tomu napřed musí splnit několik podmínek. Podmínek formálních, ale o ty se teď nejedná. Ale on musel splnit také určité podmínky kulturně-intelektuální a mravně-etické. Krátce řečeno: od antického občana se očekávalo, že nebude svůj vztah ke státu utvářet na základě vlastní libovůle, nýbrž na základě primárního pocitu odpovědnosti jak vůči dochovaným normám vlastní státní tradice, tak ale - a snad v první řadě - vůči etickým normám které byly člověku uděleny bohy, a nad jejichž zachovávání tito bohové dohlíželi. Jinak řečeno, kdo by se choval jako občan svévolně, ten by porušoval normy jak vlastního státu, tak ale i normy celého božského a kosmického řádu.

Stejně tak po celé trvání středověku - nakolik se zde vyskytly nějaké elementy demokracie - byl člověk vázán primární mravní odpovědnosti za své činy, za charakter své osobnosti vůči Bohu. A je to právě tato vyšší forma odpovědnosti, kterou novodobá demokracie odhodila jako naprosto zbytečnou přítěž. Tomuto člověku nové doby bylo fakticky řečeno: Ty nemáš zapotřebí vypracovávat se do nějakých náročných výšin, ani intelektuálních ani mravních. Ty jsi teď sám naprosto suverénním vládcem, naprosto bez ohledu na míru tvé kompetence, naprosto bez ohledu na tvé lidské a osobní kvality. Není už nikoho, komu by ses musel zodpovídat, komu bys musel skládat účty. Pokud přímo neporušíš platný zákon, nikdo po tobě nemůže nic více požadovat!

Právě v tomto spočívá základní rys novodobé demokracie. Jestliže jádrem populismu je podkuřování "zdravému duchu národa" ze strany mocichtivého politika, pak demokracie jako samá činí fakticky to samé: celý lid jediným konstitutivním aktem deklaruje jako naprosto kompetentního pro řízení státních záležitostí. Každý člověk je prohlášen za plnohodnotného, za dokonalého občana už jenom dovršením příslušné věkové hranice (klasicky 18. roku věku); od této chvíle smí svým hlasem zcela rovnoprávně rozhodovat o osudu státu a národa, aniž by po něm kdokoli vyžadoval jakoukoli vyšší kompetenci.

Ještě jednou: neexistuje tedy žádný propastný rozdíl mezi (liberální) demokracií současnosti a mezi populismem. Jedná se fakticky pouze o dva druhy populismu: jeden je zjevný, hlasitý, obhroublý, zcela viditelně demagogický; ten druhý je subtilnější, předstírá dokonce i určitou státnickou odpovědnost, ale nakonec i jeho účelem není nic jiného nežli zmanipulovat mysl lidí natolik, aby - oslepeni iluzí vlastní moci - se fakticky smířili s vládou někoho jiného nad sebou samými. V onom obhroublém populismu je to vláda jednoho mocichtivého politika; v onom subtilnějším provedení se jedná o nadvládu celého systému kapitalismu a s ním spojeného odosobněného technokratismu nad lidskou bytostí.

Kritika liberální demokracie je ze strany pana Poláčka sympatická, nicméně, jak už jsem zde jistě někdy zmínil, hlavní problém je v tom, jakým způsobem mohou jednotlivé společenské třídy dění ve společnosti ovlivnit, to jest rovné volební právo, jeden z pilířů liberální demokracie, těm slabším pomáhá výrazně méně, než by se snad někomu mohlo zdát.

Tak například miliardáři si mohou politickou stranu založit, významně ovlivňovat dění v těch stávajících - lobbovat za své zájmy (třeba za úpravu volebního zákona ušitého jim na míru), někdy brát i dotace, zkrátka ovlivňovat politiku státu ve svůj prospěch, např. klíčovou daňovou politiku atd. Mohou si i koupit či založit média a utvářet veřejné mínění.

Příslušníci (bohatší) střední třídy mohou dělat tak trochu to samé, ale v menší míře. Mohou např. sponzorovat spíše méně významná, na provoz levnější média, mohou dávat sponzorské dary vybraným politikům či stranám a pokud se rozhodnou zvolnit v práci (a nebo díky svému majetku přestat pracovat), mají dost dobré zázemí na to, aby do politiky sami vstoupili.

A jaké jsou možnosti "občana", který je závislý hlavně na své nízké mzdě a v práci navíc tráví často více času, než by chtěl? Velmi malé. Prakticky může jednou za několik let zvolit politickou stranu, jejíž existenci a dění v ní ovlivňují hlavně příslušníci vyšších tříd a která jeho život k lepšímu může změnit jen málo.

To bude zřejmě také jeden z důvodů, proč v demokracii cca třetina voličů k volbám ani nejde - vědí, že to nemá smysl.

Pokud tedy demokracie, tak "lidová", která občany skutečně, a to zejména majetkově a příjmově, zrovnoprávní. Nehledě na to, že dnes si za peníze nekoupíte jen politickou moc, ale často i zdraví (veřejná zdravotní péče funguje v některých případech čím dále hůře) a mnohé další, jako důstojnost, někdy dokonce i vztahy.

Jako populisté jsou často také označováni politici nabízející (údajně) povrchní, líbivá a při hlubším zkoumání nefunkční řešení, typicky zástupci levice.

To je ale často jen jeden z mnoha triků vládnoucí středopravicové prozápadní moci, která dominuje v euro-atlantickém prostoru.

Jako příklad si vezměme např. současného premiéra Fialu, který sliboval, že nenechá nikoho padnout a jako pravičák se holedbá (na rozdíl od levičáků) odpovědnou rozpočtovou politikou. V obou případech ale neskutečnýn způsobem selhal. Přesto však za nebezpečného populistu není většinou označován, jak jsem totiž již napsal, je jedním z držitelů dlouhodobé politické moci a má tak na své straně většinu médií i politologický a expertní narativ (i tyto si svým způsobem platí bohatí kapitalisté, pro které Fiala pracuje).

PS: Ano, Fiala selhal už příliš a nějaké té kritiky se mu dostává, ale po něm přjde další panák a pojede v podstatě ve stejných kolejích (viz selhání Západu v Palestině či na Ukrajině) a "experti" (prokapitalističtí lokajové) budou dělat jako že nic.

v kontextu toho co jsem napsal, se mi hodnocení autora článku nejeví až tak důležité, to jest hodnocení zda se Zeman držel zásad liberální demokracie, a to ještě zásad, jak je nadefinoval autor článku. Spíš bych se zeptal: přispěl Miloš Zeman k tomu, aby se nejslabší v tomto státě měli lépe? Přispěl nějak významněji k tomu, abychom měli silný stát, který dokáže řešit problémy občanů?

Že Miloš Zeman, který, pokud vím, se vůči našemu členství v EU a NATO nikdy nějak významně nevymezil, nepodporoval sebezničující lokajství naší země vůči Západu a chtěl udržovat rozumné ekonomické vztahy i s Ruskem či Čínou, mně osobně a pravděpodobně také většině voličů této země, nevadí.

Jinak sociální demokracie se tak nějak sama vytunelovala - rozprodala velkou část svého majetku za účelem nákladných a k žádoucímu volebnímu výsledku nevedoucích kampaní. Nepochopila, že musí být stranou masovou ( i když velký počet členů pochopitelně sám o sobě není garancí dobré levicové politiky) a z mas brát svou (i finanční) sílu. Pokud mohu soudit, tak se tak nestalo vinou Miloše Zemana, ten už v čele sociální demokracie dávno není.