Když v roce 2005 po politicky zničeném Stanislavu Grossovi převzal funkci premiéra a neformálně i funkci předsedy strany Jiří Paroubek, zemanovcům se ve straně neotevřel zdaleka takový prostor, v jaký doufali. Paroubek nebyl žádný zemanovec. Patřil k respektovaným postavám obnovující se ČSSD, kterého pojilo osobní přátelství s Jiřím Horákem zvoleným jejím předsedou na obnovovacím XXIV. sjezdu v roce 1990.

Horák na hradeckém sjezdu 1993 podporoval Paroubka a Zemanova proti-kandidáta Pavla Nováka do čela strany. Vítězný Zeman na Paroubka zanevřel a ten se načas stáhl z vedení strany i významnějších stranických funkcí.

Nepatřil tak ovšem v Zemanových očích ani ke „zrádcům“ z prezidentské volby 2003 právě proto, že v té době nebyl ve vrcholných stranických a politických funkcích. Paroubek se dostal do vedení ČSSD po více než deseti letech od doby, kdy se stal jejím předsedou Zeman. A za tu dobu jejich vzájemná animozita vyprchala.

Zeman se rozhodl bedlivě sledovat, jak Paroubek naloží s jeho politickým dědictvím, aby podle toho zaujal k němu a ČSSD svůj další postoj. Sám Paroubek si byl vědom, že se Zemanem a jeho lidmi nemůže přiživovat minulé spory, nechce-li tříštit stranickou jednotu a sociálnědemokratické voliče, mezi kterými měl Zeman stále renomé.

Rozhodl se proto Zemana spíše ignorovat a konsolidovat svoji autonomní pozici ve straně za pomocí nezemanovců i zemanovců, kteří zůstávali ve vysokých stranických a vládních funkcích. Rozhodně ale nechtěl, aby se Zeman vracel na politické výsluní a jeho pozici v ČSSD dále oslaboval.

Paroubek Zemana odmítl

Když Paroubek v roce 2004 po Grossovi přebíral vládu, voličská podpora hlavní vládní strany živořila v důsledku Grossovy aféry na deseti procentech. Paroubkovi se jí podařilo do voleb 2006 zvednout na rekordních dvaatřicet procent, skončil jen s tříprocentním odstupem za vítěznou ODS. To se dalo zcela oprávněně po předchozím krizovém období pokládat za velký úspěch; zvláště, když ČSSD měla teoreticky stejnou šanci sestavit vládu jako ODS a vládnout zemi již třetí volební období.

Když Zeman po volbách 2006 neviděl ČSSD rozloženou, ale relativně pevně zkonsolidovanou, sebevědomou, neboť získala největší podíl sněmovních mandátů v polistopadové historii, pochopil, že má-li získat ve straně opět vliv, musí se s Paroubkem nějak pokusit dohodnout. Bezprostředně po volbách se za ním proto vydal do Lidového domu se svým pobočníkem Šloufem. Zeman Paroubkovi navrhl, že vůči ČSSD přestane hrát roli Zorra mstitele, jak tomu bylo za Špidlova a Grossova vedení, ale chtěl za to příliš mnoho.

Zeman si řekl o významná administrativní místa v Lidovém domě pro Šloufa a jeho lidi. Jinými slovy, Šlouf se měl stát ústředním tajemníkem strany, což je funkce, o které se říkalo, že je spíše administrativní než politická.

Se Šloufem už ale měla strana špatné zkušenosti z devadesátých let; tehdy se tento bývalý nomenklaturní aparátčík KSČ vetřel se Zemanovou pomocí do čela pražské stranické organizace rovněž s příslibem, že se nebude zabývat politikou, ale pouze administrativou a sháněním peněz. Všichni, včetně Paroubka, si ovšem pamatovali, kam to vedlo: Šlouf začal s pražskou organizací a později celou stranou finančně manipulovat a de facto ji řídil; nikoli primárně za účelem naplnění sociálnědemokratického programu, ale svých podnikatelských zájmů.

Tohle už Paroubek rozhodně nechtěl znovu připustit, a tak jeho povolební jednání se Zemanem ztroskotalo. Když si tehdy takto Zeman uvědomil, že Paroubek není významněji nakloněn jeho politickým ambicím, přerušil s ním kontakty a vrátil se k mstivé politice. A té se pak už důsledně držel po celou dobu své další politické kariéry.

Zeman jako porodník Topolánkovy vlády

Po víceméně patovém výsledku sněmovních voleb v roce 2006 následovalo vleklé období sestavování nové koaliční vlády. Záleželo na tom, komu z obou velkých stran — ČSSD a ODS — se podaří získat dvě další demokratické strany — KDU-ČSL a Stranu zelených (SZ) — pro sestavení koalice, případně která z obou variant získá nepřímou podporu komunistů jejich odchodem ze sněmovny před hlasováním o důvěře vládě. V této perspektivě se zdálo, že mnohem větší šance měla ČSSD.

KDU-ČSL a SZ však nechtěly být ve vládě, která by nepřímo získala důvěru od komunistů. Daly tak přednost koaliční dohodě s ODS. Ta se však mohla opřít pouze o podporu přesné poloviny poslanců. V zemi tak vznikla patová politická situace, která neměla snadné řešení.

V lednu 2007 se mělo hlasovat o důvěře Topolánkově koaliční vládě ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Všeobecné očekávání, že hlasování skončí patem a ke svému pokusu o složení nové vlády se dostane ČSSD, se však nenaplnilo.

Zeman se Šloufem přemluvili dva sociálnědemokratické poslance Miloše Melčáka a Michala Pohanku, aby hlasovali pro Topolánkovu vládu. Ta získala důvěru 102 poslanců a vládla až do roku 2009, kdy jí sněmovna vyslovila nedůvěru a vystřídala ji úřednická vláda Jana Fischera.

Nutno tedy podtrhnout, že právě Miloš Zeman tehdy nesl největší odpovědnost za to, že po sněmovních volbách 2006 ČSSD nevyužila všechny příležitosti pro sestavení koaliční vlády. V ní tehdy mohla mít silné postavení a prosazovat svůj program.

Zeman by jistě uvítal, kdyby se Paroubek vrátil k formátu vlády na bázi opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. ODS by jako vítěz voleb vládla a ČSSD by ji dělala dvorní pseudo-opozici. To by byl důkaz, že Paroubkovo vedení pokračuje v Zemanově politickém dědictví, jež by mu dávalo šance stát se po Klausovi prezidentem v další prezidentské volbě.

Když touto cestou ale Paroubek nešel, bylo třeba udržení Zemanovy naděje na podporu jeho příští prezidentské kandidatury v roce 2008 — či nejpozději v roce 2013 — opřít o pomyslný vděk Topolánkovy ODS; jinými slovy, postarat se o to, aby to byl primárně Zeman, kdo jí umožnil vládnout. To ale zároveň předpokládalo, že Zeman bude ČSSD a její vedení nadále soustavně oslabovat, aby v něm získal rozhodující vliv; a aby ji v budoucnu opět zapletl do korupční ekonomicko-politické sítě opozičně smluvního vládnutí.

Kauza vlastnictví Lidového domu

Nový otevřený konflikt Paroubkovy ČSSD se Zemanem propukl v souvislosti s nedořešenou kauzou vlastnictví Lidového domu. ČSSD se přela o dědictví Lidového domu od devadesátých let a výsledky soudních řízení byly nejasné.