Když v roce 2005 po politicky zničeném Stanislavu Grossovi převzal funkci premiéra a neformálně i funkci předsedy strany Jiří Paroubek, zemanovcům se ve straně neotevřel zdaleka takový prostor, v jaký doufali. Paroubek nebyl žádný zemanovec. Patřil k respektovaným postavám obnovující se ČSSD, kterého pojilo osobní přátelství s Jiřím Horákem zvoleným jejím předsedou na obnovovacím XXIV. sjezdu v roce 1990.

Horák na hradeckém sjezdu 1993 podporoval Paroubka a Zemanova proti-kandidáta Pavla Nováka do čela strany. Vítězný Zeman na Paroubka zanevřel a ten se načas stáhl z vedení strany i významnějších stranických funkcí.

Nepatřil tak ovšem v Zemanových očích ani ke „zrádcům“ z prezidentské volby 2003 právě proto, že v té době nebyl ve vrcholných stranických a politických funkcích. Paroubek se dostal do vedení ČSSD po více než deseti letech od doby, kdy se stal jejím předsedou Zeman. A za tu dobu jejich vzájemná animozita vyprchala.

Zeman se rozhodl bedlivě sledovat, jak Paroubek naloží s jeho politickým dědictvím, aby podle toho zaujal k němu a ČSSD svůj další postoj. Sám Paroubek si byl vědom, že se Zemanem a jeho lidmi nemůže přiživovat minulé spory, nechce-li tříštit stranickou jednotu a sociálnědemokratické voliče, mezi kterými měl Zeman stále renomé.

Rozhodl se proto Zemana spíše ignorovat a konsolidovat svoji autonomní pozici ve straně za pomocí nezemanovců i zemanovců, kteří zůstávali ve vysokých stranických a vládních funkcích. Rozhodně ale nechtěl, aby se Zeman vracel na politické výsluní a jeho pozici v ČSSD dále oslaboval.

Paroubek Zemana odmítl

Když Paroubek v roce 2004 po Grossovi přebíral vládu, voličská podpora hlavní vládní strany živořila v důsledku Grossovy aféry na deseti procentech. Paroubkovi se jí podařilo do voleb 2006 zvednout na rekordních dvaatřicet procent, skončil jen s tříprocentním odstupem za vítěznou ODS. To se dalo zcela oprávněně po předchozím krizovém období pokládat za velký úspěch; zvláště, když ČSSD měla teoreticky stejnou šanci sestavit vládu jako ODS a vládnout zemi již třetí volební období.

Když Zeman po volbách 2006 neviděl ČSSD rozloženou, ale relativně pevně zkonsolidovanou, sebevědomou, neboť získala největší podíl sněmovních mandátů v polistopadové historii, pochopil, že má-li získat ve straně opět vliv, musí se s Paroubkem nějak pokusit dohodnout. Bezprostředně po volbách se za ním proto vydal do Lidového domu se svým pobočníkem Šloufem. Zeman Paroubkovi navrhl, že vůči ČSSD přestane hrát roli Zorra mstitele, jak tomu bylo za Špidlova a Grossova vedení, ale chtěl za to příliš mnoho.

Zeman si řekl o významná administrativní místa v Lidovém domě pro Šloufa a jeho lidi. Jinými slovy, Šlouf se měl stát ústředním tajemníkem strany, což je funkce, o které se říkalo, že je spíše administrativní než politická.

Se Šloufem už ale měla strana špatné zkušenosti z devadesátých let; tehdy se tento bývalý nomenklaturní aparátčík KSČ vetřel se Zemanovou pomocí do čela pražské stranické organizace rovněž s příslibem, že se nebude zabývat politikou, ale pouze administrativou a sháněním peněz. Všichni, včetně Paroubka, si ovšem pamatovali, kam to vedlo: Šlouf začal s pražskou organizací a později celou stranou finančně manipulovat a de facto ji řídil; nikoli primárně za účelem naplnění sociálnědemokratického programu, ale svých podnikatelských zájmů.

Tohle už Paroubek rozhodně nechtěl znovu připustit, a tak jeho povolební jednání se Zemanem ztroskotalo. Když si tehdy takto Zeman uvědomil, že Paroubek není významněji nakloněn jeho politickým ambicím, přerušil s ním kontakty a vrátil se k mstivé politice. A té se pak už důsledně držel po celou dobu své další politické kariéry.

Zeman jako porodník Topolánkovy vlády

Po víceméně patovém výsledku sněmovních voleb v roce 2006 následovalo vleklé období sestavování nové koaliční vlády. Záleželo na tom, komu z obou velkých stran — ČSSD a ODS — se podaří získat dvě další demokratické strany — KDU-ČSL a Stranu zelených (SZ) — pro sestavení koalice, případně která z obou variant získá nepřímou podporu komunistů jejich odchodem ze sněmovny před hlasováním o důvěře vládě. V této perspektivě se zdálo, že mnohem větší šance měla ČSSD.

KDU-ČSL a SZ však nechtěly být ve vládě, která by nepřímo získala důvěru od komunistů. Daly tak přednost koaliční dohodě s ODS. Ta se však mohla opřít pouze o podporu přesné poloviny poslanců. V zemi tak vznikla patová politická situace, která neměla snadné řešení.

V lednu 2007 se mělo hlasovat o důvěře Topolánkově koaliční vládě ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Všeobecné očekávání, že hlasování skončí patem a ke svému pokusu o složení nové vlády se dostane ČSSD, se však nenaplnilo.

Zeman se Šloufem přemluvili dva sociálnědemokratické poslance Miloše Melčáka a Michala Pohanku, aby hlasovali pro Topolánkovu vládu. Ta získala důvěru 102 poslanců a vládla až do roku 2009, kdy jí sněmovna vyslovila nedůvěru a vystřídala ji úřednická vláda Jana Fischera.

Nutno tedy podtrhnout, že právě Miloš Zeman tehdy nesl největší odpovědnost za to, že po sněmovních volbách 2006 ČSSD nevyužila všechny příležitosti pro sestavení koaliční vlády. V ní tehdy mohla mít silné postavení a prosazovat svůj program.

Zeman by jistě uvítal, kdyby se Paroubek vrátil k formátu vlády na bázi opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD. ODS by jako vítěz voleb vládla a ČSSD by ji dělala dvorní pseudo-opozici. To by byl důkaz, že Paroubkovo vedení pokračuje v Zemanově politickém dědictví, jež by mu dávalo šance stát se po Klausovi prezidentem v další prezidentské volbě.

Když touto cestou ale Paroubek nešel, bylo třeba udržení Zemanovy naděje na podporu jeho příští prezidentské kandidatury v roce 2008 — či nejpozději v roce 2013 — opřít o pomyslný vděk Topolánkovy ODS; jinými slovy, postarat se o to, aby to byl primárně Zeman, kdo jí umožnil vládnout. To ale zároveň předpokládalo, že Zeman bude ČSSD a její vedení nadále soustavně oslabovat, aby v něm získal rozhodující vliv; a aby ji v budoucnu opět zapletl do korupční ekonomicko-politické sítě opozičně smluvního vládnutí.

Kauza vlastnictví Lidového domu

Nový otevřený konflikt Paroubkovy ČSSD se Zemanem propukl v souvislosti s nedořešenou kauzou vlastnictví Lidového domu. ČSSD se přela o dědictví Lidového domu od devadesátých let a výsledky soudních řízení byly nejasné.

Zeman ve funkci jejího předsedy navíc udělal tu zásadní chybu, že podepsal finančně nevýhodnou smlouvu s advokáty, kteří ji v dědickém řízení zastupovali. Hrozilo, že smlouva ČSSD hospodářsky zcela zbankrotuje; tím spíše, pokud by spor o vlastnictví Lidového domu prohrála.

Strana nakonec spor vyhrála díky svědectví exilových sociálních demokratů. Nicméně Zemanem nepromyšleně podepsaná smlouva s advokáty i tak stranu enormně finančně vyčerpala. Za dnešní hospodářské problémy ČSSD, která musela rozprodat část stranického majetku, aby mohla financovat alespoň elementární provoz svého aparátu, je tak právě Zeman z velké části zodpovědný.

Z jeho strany šlo o projev trestuhodné lehkovážnosti, s jakou obecně přistupoval k otázkám hospodaření strany — včetně jejího napojování na netransparentní finanční zdroje. I v tomto případě Zeman svůj podíl viny nikdy nepřiznal a vzniklé finanční problémy a hospodářské škody házel na vedení strany, jež přišla po něm.

Paroubek nakonec veřejně Zemana obvinil, že stojí za hrozbou finančního krachu strany v důsledku vleklých řízení o dědictví Lidového domu. Stalo se tak před sjezdem ČSSD v roce 2007.

Na něm měl být Paroubek zvolen jejím předsedou a delegáti měli schválit důležité dokumenty o modernizaci strany. Sjezd poutal pozornost široké veřejnosti a novinářů. Zeman se rozhodl, že spor s Paroubkem ohledně vlastnictví Lidového domu maximálně vyhrotí a Paroubkovu kandidaturu na sjezdu zkomplikuje.

Zemanův odchod z ČSSD

Dva dny před konáním sjezdu v březnu 2007 Zeman veřejně vyhlásil, že vystupuje z ČSSD. Tento krok zdůvodnil údajně křivým obviněním ze strany Paroubkova vedení, že to byl on, kdo zkomplikoval finanční poměry ČSSD podpisem nevýhodné smlouvy s advokáty. Samozřejmě svůj krok Zeman doprovodil příběhem o tom, jak byl jako demiurg všech minulých úspěchů strany každým post-zemanovským vedením zrazován a jak se strana odklání od jeho politického odkazu, což ji přivede do politické katastrofy.

Nutno dodat, že mnohé zemanovce truc gesto jejich idolu spočívající ve vystoupení z ČSSD překvapilo a vyzvali jej, aby to nedělal. Potřebovali Zemana uvnitř strany, aby ji mohli znovu ovládnout, nikoli mimo ni. Zeman je ale nevyslyšel. Zřejmě byl rozhodnut, že role Zorra-mstitele vůči ČSSD se mu bude hrát snáze, nebude-li už jejím členem.

Zemanovcům tak připadla role využívat každou příležitost dostat stranu pod svou kontrolu a učinit z ní servis Zemanových politických zájmů. Mohlo jít o časově neurčený návrat Zemana do vedení strany nebo, jak se v budoucnu ukázalo, o stranickou podporu Zemanovy prezidentské kandidatury.

V roce 2007 se tak definitivně dotváří mýtus o Zemanovi jako geniálním vůdci ČSSD v dekádě 1993—2002, ve kterém se nadsazují všechny úspěchy a zlehčují či ignorují všechny neúspěchy a evidentní chyby, za něž nesl v čele strany zodpovědnost. Tento mýtus se má dále používat na zvýrazňování každého neúspěchu postzemanovského vedení strany s tím, že jeho hlavní příčinou je údajná zrada Zemanova politického odkazu.

Onen zemanovský mýtus udržují při životě bigotní zemanovci, kteří propadli kultu jeho osobnosti nebo nostalgicky vzpomínají na staré „zlaté časy“, kdy je Zeman vytáhl do vlivných stranických a veřejných pozic. A také těmi z mladších generací členů ČSSD, kteří nemají zkušenosti s obdobím Zemanova vedení strany, aby jeho falešnost dokázali prohlédnout.

Žádné vedení strany, které bude chtít současnou ČSSD vyvézt z krize to nedokáže bez poctivé dekonstrukce zemanovského mýtu. Neboť právě on je integrální součástí a jednou z příčin nynější krize strany.

Prezidentská volba 2008

Po jeho odchodu ze strany začíná druhá etapa období Zemana v roli Zorra mstitele. Opakovaně veřejně vyhlašuje, že se už do politiky vrátit nechce, ale pouze si chce užívat politického důchodu čtením oblíbených knih a výlety do krásné vysočinské přírody.

Tuto jeho intenci občas dokazují fotografie spokojeného chlapíka rozvaleného na gumovém člunu pohupujícím se na rybníku poblíž jeho chalupy. Zeman však ve skutečnosti zažívá těžkou psychickou krizi, neboť má pocit, že mu jeho sen stát se prezidentem proklouzává mezi prsty. Řeší to, ostatně jako všechny své osobní problémy, nadměrnou konzumací alkoholu.

Nutkání mstít se dál své „nevděčné“ ČSSD však nepolevuje. V roce 2008 se konaly další prezidentské volby a Paroubek neměl po nedávné roztržce se Zemanem už žádný důvod nabídnout Zemanovi prezidentskou kandidaturu. ČSSD podpořila v prezidentské volbě proti Václavu Klausovi renomovaného ekonoma Jana Švejnara, kterého podporovali i Zelení a Václav Havel.

V první volbě nebyl zvolen nikdo. Rozhodnout měla druhá volba, kterou doprovázely známé zákulisní nechutnosti. A světe, div se, opět v nich figurovali Zeman se Šloufem. S cílem znemožnit vítězství kandidáta podporovaného ČSSD zmanipulovali tři její poslance — Evžena Snítilého a již nechvalně známé Miloše Melčáka a Michala Pohanku, aby Klause zvolili. Zorro mstitel si mohl na své pažbě vyznačit další zářez.

Zlepšilo mu to ale náladu? Snad jen krátce. Podařilo se mu sice, aby v prezidentské volbě nezvítězil kandidát podporovaný ČSSD, ale za cenu toho, že prezidentem se stal již podruhé Václav Klaus a on — Zeman, jeho největší oponent v devadesátých letech, zůstával stále mimo hru. Byl to velký důvod k mrzutosti. Vytoužený prezidentský úřad se jevil stále v nedohlednu.

Šloufův plán: Strana práv občanů — Zemanovci

Ale na pomoc, jako už tolikrát, přichází znovu Miroslav Šlouf. Přesvědčuje Miloše Zemana, že nemá svůj sen o prezidentském úřadě vzdávat a nabízí, že mu to zařídí. Je zjevné, že to, alespoň v dohledné době, už přes sociální demokracii nepůjde.

Ale Šlouf má plán, který má zhruba tuto podobu: Založme občanské sdružení Přátelé Miloše Zemana. To bude veřejnosti ikonicky připomínat Zemana jako geniálního a úspěšného politika, a začne na sebe nabalovat bývalé i nové Zemanovy sympatizanty požadující jeho návrat do vysoké politiky.

Bude-li mise úspěšná, spolek se následně změní v politickou stranu. A pokud se ve volbách 2010 dostane do Poslanecké sněmovny, může každá příští koaliční vláda počítat s její podporou, ale na oplátku bude muset podpořit kandidaturu Miloše Zemana na prezidenta.

Samozřejmě, že vedlejším ale nutným efektem tohoto plánu bylo postupné oslabování voličského potenciálu ČSSD, protože především z něj se měl rekrutovat potenciál nové Zemanovy strany. ČSSD tak měla být hlavním voličským konkurentem. Čím více ČSSD ztratí voličů, tím více jich získá Zemanova strana.

Zemanovi „Přátelé“ si tedy myslili, že pokud se dostanou do sněmovny, nemají co ztratit. Když volby vyhraje ČSSD, bude hledat programově nejbližšího spojence pro sestavení vlády — a tím bude právě Zemanova strana. Proto se ostatně ideologicky prezentovali jako nová a lepší sociální demokracie. Věřili, že takto se zároveň naskytne Zemanovi nová příležitost do činnosti ČSSD strany zasahovat a ovlivňovat její chod.

A pokud zemanovci nebudou moci vytvořit vládu s ČSSD, umožní její vytvoření jiné dominantní straně, nejspíše ODS, a to za obdobných opozičně-smluvních podmínek jako v minulosti. A, samozřejmě, že jednou z nich bude podpora Zemanovy prezidentské kandidatury.

Taktika oslabování ČSSD byla založena na dalším posilování a šíření zemanovského mýtu o tom, jak ji dostal do Strakovky „hlavním vchodem“ a ona jej následně zradila. Tento mýtus se šířil pomocí nejrůznějších článků a rozhovorů, ale také vyvoláváním pseudo-ideologických polemik o směřování ČSSD mezi jejími členy; a nakonec veřejnými akcemi, které měly marketingově přebít významné akce ČSSD.

Když se například ČSSD chtěla nějakou svojí veřejnou akcí zviditelnit, konala se souběžně s ní Šloufovými penězi dobře mediálně pokrytá akce Zemanových „Přátel“. Situace se ale vyvíjela jinak, než si zemanovci představovali.

ČSSD získávala na prestiži a v roce 2008 vyhrála ve všech krajských volbách — byl to rok takzvané „oranžové tsunami“. Sebevědomě hleděla k roku 2010, kdy se měly konat volby sněmovní.

Dvě chyby, které způsobily Paroubkův konec

Následně si ale v roce 2009 cestu k vítězným volbám zkomplikovala dvojím chybným rozhodnutím svého vedení. Na jaře 2009 se ji uprostřed českého předsednictví Evropské unie podařilo svrhnout Topolánkovu vládu, byla ustavena dočasná úřednická vláda Jan Fischera a země se chystala k předčasným volbám vypsaným na podzim. Bohužel, tímto krokem si ČSSD větší podporu veřejnosti nevysloužila, spíše naopak.

Přestože, české předsednictví bylo reprezentováno stále méně oblíbenou Topolánkovou vládou, česká veřejnost, včetně mnoha sociálnědemokratických voličů, je považovala za věc národní prestiže — bylo to první české předsednictví v dějinách. Vyvolalo to silné protesty proti ČSSD především v řadách mladé proevropsky smýšlející městské populace symbolizované „slavnými vajíčkovými ataky“ na její vedoucí představitele.

Zde jen na okraj je třeba učinit poznámku. Shozením vlády uprostřed českého předsednictví Evropské unie ČSSD ještě více poškodila svůj obraz pro-evropské strany a nahrála tak euroskeptické náladě v české společnosti a nadstandardně i mezi svými voliči. To dále jen oslabovalo naděje, že se ČSSD bude moci v příštích eurovolbách spoléhat na jejich podporu.

Přesto, že ČSSD si vyslovením nedůvěry Topolánkově vládě příliš nepomohla, Zemanův štáb byl zneklidněn. Oslabování volebních preferencí ČSSD mu hrálo do karet, ale předčasné volby nikoli.

ČSSD stále zůstávala horkým favoritem na volební vítězství a zemanovci ještě nebyli konstituováni jako volební strana s relevantní voličskou podporou. Hrozilo jim, že v předčasných volbách plánovaných na podzim zcela propadnou.

Zemanovci tak rychle změnili svůj spolek na Stranu práv občanů-Zemanovce (SPOZ), aby mohli kandidovat v předčasných volbách. Ale zároveň se pokusili u ústavního soudu konání předčasných voleb zpochybnit, aby se sněmovní volby konaly přece jen v řádném termínu v červnu příštího roku a měli tak čas nabrat dostatek voličů.

K tomu využil Zeman opět osvědčeného muže na „špinavou práci“, sociálnědemokratického poslance Miloše Melčáka, který poškodil svou stranu již v lednu 2007, když na pokyn Zemana zvedl ruku pro důvěru Topolánkově vládě a v roce 2008 svým hlasem přispěl k zvolení Klause prezidentem. Melčák podal stížnost k ústavnímu soudu skrze ambiciózního advokáta a bývalého předsedy ODA Jana Kalvodu, který tak po letech využil šanci se „konstruktivně“ zviditelnit; poté co musel z politiky odejít, protože neoprávněně používal titul „JUDr“. Ostatně Zeman se Šloufem si vždy uměli najít ty charakterově „správné lidi“.

Ústavní soud shledal námitky proti vypsání předčasných voleb za oprávněné, ale ty se přesto mohly konat, neboť parlament se s nimi v zrychleném zřízení vypořádal. Země tak žila v očekávání nastávajících voleb, ve kterých byla ČSSD stále favoritem. Přesto se nakonec nekonaly.

Jiří Paroubek náhle rozhodl, že ČSSD svůj souhlas s konáním předčasných voleb i po vypořádání ústavních námitek nedá. Co bylo příčinou tohoto jeho překvapivého obratu, dodnes veřejnosti uspokojivě nevysvětlil a zde není na místě o tom příliš spekulovat. Je to však úkol pro historiky, aby okolnosti těžko srozumitelného kroku vysvětlili.

Je možné si položit otázku, nakolik Paroubkovo rozhodnutí ovlivnil osobně Zeman. Nešlo ze strany Paroubka o vstřícné gesto k SPOZ jako potenciálnímu koaličnímu partneru po volbách 2010? I když Paroubek nebyl zemanovec a dostával se se Zemanem do konfliktů, byl „politický pragmatik“, který věděl, že uvedené konflikty se zemanovci stranu poškozují a po jejich odeznění dával různě najevo, že se chce se Zemanem dohodnout.

Například po „oranžové tsunami“ 2008 se cítil natolik silný, že dokonce vyzval Zemana k návratu do strany. Ten ovšem tuto výzvu odmítl, zjevně z ješitné neochoty uznat Paroubkův volební úspěch.

Každopádně se ukázalo, že rozhodnutí ČSSD nedat souhlas s konáním předčasných voleb v roce 2009 byla její druhá velká chyba. Voliči si dobře pamatovali, že to byla právě ČSSD, která nejvíce o předčasné volby usilovala, a přesto je nakonec zmařila.

ČSSD tak svým chováním uvedla českou veřejnost ve zmatek. Nebylo divu, že ztratila na důvěryhodnosti a její preference s blížícím se řádným termínem sněmovních voleb na jaře 2010 nadále oslabovaly.

Zemanův tah s SPOZ na oslabení ČSSD vyšel jen napůl. ČSSD sice volby v roce 2010 vyhrála, ale chyběl ji potřebný počet mandátů, aby sestavila většinovou vládu. Vládu tak znovu formovala ODS, spolu s novými projekty TOP 09 a Věci veřejné. Premiérem se stal Petr Nečas.

Na další volební období tak ČSSD zůstala v opozici. SPOZ se sice podařilo několik procent voličů ČSSD sebrat, ale nedosáhla na hranici pěti procent a zůstala mimo sněmovnu.

Možnost, že by si SPOZ, která své volební materiály opatřovala šifrou Z (Zorro) symbolizující návrat mstícího se Zemana, za podporu vzniku koaliční vlády vynutila podporu jeho prezidentské kandidatury, definitivně ztroskotala. Leč v čele ČSSD po volebním nezdaru v roce 2010 skončil Jiří Paroubek. Nastávala další éra, v níž se Zemanovi podařilo svou mstivou misi dovést do velkolepého finále.