Osud vlády, která sama sebe sice označovala za vládu rozpočtové odpovědnosti, ale vzpomínat se na ni bude spíše jako na vládu organizovaného zločinu, nyní podle jejího předsedy Petra Nečase stojí a padá s tím, zda Karolína Peake sežene do pondělí ke svým dosavadním sedmi ještě tři další poslance. Jak se takoví poslanci shánějí? Neviditelná ruka trhu o tom ví své.

Je jasné, že pokud by si organizátoři stávající vládní koalice počínali racionálně a konformně se svým politickým přesvědčením, ony tři poslance si opatří. Jan Šícha včera polemizoval s tezí Andreje Babiše, že program současné vlády lze shrnout do dvou slov „moc a prachy“, namítal, že ve vládě jsou shromážděny nejlepší personální síly, jimiž dnes disponuje česká pravice. Jenomže to se, jak vidíme, dnes už bohužel nevylučuje.

Už delší čas je zjevné, že smyslem existence ODS je zajistit svým členům a sponzorům přístup k příjmům z veřejných rozpočtů. Jak by v ní jinak mohl dělat vrchního ideologa a volebního manažera patentovaný korupčník Pavel Drobil? A v čem se vlastně Pavel Drobil liší od Víta Bárty kromě silnějšího politického krytí? Až se bude konat proces se zkorumpovanými představiteli ODS, teprve poznáme, že je justice zbavená politických tlaků.

ODS musí vědět, že nastanou-li předčasné volby, připraví se o dva roky podílu na moci, k níž se navíc už nemusí hned tak vrátit. Mezi jejími stávajícími a bývalými ministry bude dost takových, kteří se dokonce musí obávat, že pokud by začala fungovat justice bez politických tlaků, mohou někteří skončit v nejnižší sněmovně, do níž má nyní namířeno Jaroslav Škárka.

Ze zveřejněných odposlechů podnikatele Janouška víme, jak nakupoval dokonce v řadách opoziční ČSSD poslance pro volbu Václava Klause prezidentem. „Ti poslanci jsou čím dál tím dražší,“ povzdechl si pražský zločinec nad sdělením právníka Jansty, že hlasy budou stát od dvou milionů korun výš. Za překvapení by tedy bylo nutné pokládat výsledek, pokud by vláda tři poslance nesehnala.

Je pravděpodobné, že všichni z potenciální trojice znají svou cenu, a tak teď dělají to, co čeština se svým vytříbeným smyslem pro detail nazývá „drahoty“. Dostat Václava Klause na Pražský hrad se ještě může ukázat proti udržení stávající koalice akcí za drobné, ale do pondělí je času ještě dost, takže by se to vzhledem k tomu, kolik je v sázce, mělo stlouct.

Může to vůbec něco zhatit? Naštěstí ano. Především můžeme doufat v nekompetenci vládní ekipy, která toho dokázala i podle svých vlastních kritérií zmotat už tolik, že by se jí nemuselo podařit zorganizovat ani svou vlastní záchranu. Byl by to stylový konec Kalouska s Nečasem a doufat v něj není beze smyslu. Vládní představitelé působí jeden vedle druhého unaveně, skoro bez chuti k životu — vždyť Kalousek se prý chystá na sobotní odborářskou demonstraci — natožpak k vládnutí.

Faktorem neochoty poslanců přihlásit se do klubu stoupenců Nečasovy vlády může být stupňující se pohrdání veřejnosti. Jeden z opozičních poslanců mi nedávno líčil, jak byl svědkem opovržení, jemuž byli na ulici vystaveni poslanci Věcí veřejných. Můžeme si představit, jak asi vypadají mailové schránky členů jejich klubu. Navzdory požitkům s funkcí poslance spjatým i navzdory vytrénované odolnosti toto není snadné soustavně snášet.

Demonstrace odborů a občanských iniciativ proti vládě, plánovaná na sobotu 21. dubna, se z tohoto hlediska nemůže konat v lepší čas. Bude-li dostatečně bouřlivá a početná, i ona by se mohla stát závažíčkem, které přispěje k tomu, že tři poslance se vládě nakoupit už nepodaří. Lépe odejít hned hlavním vchodem než za rok zadním či za dva oknem mohou si pomalu říkat ti soudnější z koaličních představitelů.

Při pohledu na politické výkony Nečasovy vlády si musíme její konec z hloubi duše vroucně přát. Nové volby v červnu jsou představou tak milou, že se člověk zdráhá o ní zvlášť mluvit, aby ji nezakřikl. Jejich hlavní a zřejmě jedinou nevýhodou by byla okolnost, že pedagogické úsilí Petra Nečase a Miroslava Kalouska spočívající v systematickém ostouzení pravicové politiky a ideologické doktríny neoliberalismu skončí v půli — kdyby vydrželi ještě dva roky, opovržení rozhodující části české veřejnosti vůči pravici a jejím ideologickým východiskům by bylo mnohem pevnější a trvanlivější, než jak se vyvinulo prozatím.

Cena, kterou bychom ale za dva další roky této vlády platili, v podobě další destrukce prakticky všech složek státu je nepřijatelně vysoká. Každý den, o který by bylo možné ukrátit panování této vlády, je tedy třeba vítat s úlevou.

Alternativa je přitom v tuto chvíli jasná. Předčasné volby konané za dva měsíce by znamenaly prakticky jistě výrazné vítězství levice a zřejmě vznik jednobarevné vlády ČSSD, za určitých okolností dokonce většinové, případně s podporou KSČM. Strašit komunisty už pravici nepomůže, lidé nechtějí návrat Husáka a Jakeše, vědí že nehrozí, vědí, že odpor ke komunistům je dnes už povýtce estetickou kategorií a vcelku rozumně mají větší strach z pokračování stávající vlády než z případného symbolického vlivu komunistů na vládu příští.

Nepomůže ani strašit Řeckem, každý vidí, že do ekonomických těžkostí míříme ve skutečnosti pod vedením Kalouska a spol. Jakákoli jiná realistická alternativa vůči ČSSD by se v tak krátkém čase nestačila zformovat, vyloučen by tudíž nebyl ani volební výsledek podobný Slovensku: lidé by šli k volbám s touhou po změně a z nedostatku jiných alternativ by ještě jednou dali masově příležitost sociálním demokratům.

Míra připravenosti sociálních demokratů převzít tak rychle vládní moc může vzbouzet obavy. Jejich odpovědnost nejen k osudu vlastní strany, ale k celé české demokracii by byla obrovská. I z organizačního hlediska by to byl pro ČSSD největší nápor: pravicové strany by pouze pustily moc a více méně v klidu mířily do opozice.

Sociální demokracie, která se právě začíná intenzivněji chystat na volby podzimní a poněkud neohrabaně diskutuje o volbě prezidentské by najednou byla konfrontována s nutností předřadit tomu všemu přípravy na volby sněmovní, do nichž by musela vyslat kandidáty schopné slušně obsadit až polovinu Sněmovny a následně převzít vedení zpola rozloženého státu.

To by ovšem bylo téma k velkému rozhovoru s občanskými iniciativami i odbory, na nějž upřímně řečeno není ani jedna strana nijak zvlášť připravena. Dozvíme-li se příští týden, že půjdeme volit v červnu, bude to sice důvod k radosti, ale změní se rychlost času.