Polovina dubna je na politické události velmi bohatá. Minulý týden přišlo odsouzení Víta Bárty a Jaroslava Škárky, v úterý z vládní strany Věci veřejné vystoupila dosavadní místopředsedkyně a vice premiérka Karolina Peake a je velmi pravděpodobné, že spolu s dalšími bývalými poslanci a poslankyněmi VV vytvoří politické hnutí či možná novou stranu, která bude i nadále vládnout s ODS a TOP09. S trochou nadsázky lze konstatovat, že se Peake povedlo to, o čem nad svým kapučínkem jen snila Kristýna Kočí, totiž rozložit Věci veřejné a sama přitom zůstat „paní Čistou“ se zajištěnou politickou budoucností. Lze si jen střeží představit, že by k tak radikálnímu kroku přistoupila, aniž by měla řádně promyšleny další kroky, včetně získání dostatečné podpory pro Nečasův kabinet.

Head-Šott

Pro celý řetězec událostí je stěžejní soud se dvěma hlavními postavami skandálu ve Věcech veřejných. Minulý týden byl, zatím nepravomocně odsouzen, Vít Bárta a Jaroslav Škárka. Média i komentátoři pěli ódy na soudce Jana Šotta, který se nebál soudit spravedlivě i v tak exponovaném procesu s vrcholnými politiky, nadto členy strany vládní koalice. Hlídací psi demokracie jásali nad tím, že se v českém soudnictví možná konečně blýská na lepší časy.

Na místě je ale také skepse, kterou jsem však nikde nezaznamenala. Nikdo z komentátorů si nekladl otázku, jak se mohlo stát, že případ Bárty a Škárky přistál na stole zrovna soudci Šottovi, který zjevně nemá žádné zásadní politické kontakty. Je na místě se ptát, kdo měl zájem na tom, aby kauza nebyla zametena pod koberec jako mnohé další, ale souzena spravedlivě. Kdo měl zájem na tom, aby byli odsouzeni oba pánové a tím de facto diskvalifikováni z dalšího politického života. Spravedlivý proces s Bártou a Škárkou znamená pro nejmenšího a nejproblematičtějšího koaličního partnera výraznou a elegantně provedenou ránu. Není na místě příliš jásat nad tímto procesem — je docela dobře možné, že se mohl odehrát jen s požehnáním vyšších míst.

Peaka do zad protestů

Události kolem Věcí veřejných však znamenají poměrně zásadní čáru přes rozpočet všem, kteří doufali ve více méně samovolný rozpad kabinetu vinou nevypočítatelných Věcí veřejných. Dalo se předpokládat, že ODS a zejména TOP09 dojde trpělivost — koneckonců zásadní reformy se vládě prosadit podařilo. S krokem Karoliny Peake, pokud bude skutečně úspěšný, je však více než pravděpodobné, že se vláda stane stabilnější. To by znamenalo relativně citelnou ránu pro protivládní protesty, které vrcholí tuto sobotu v Praze, a které mohly vlastně trochu počítat právě s „pomocí“ nevypočitatelných VV. Navzdory veškeré snaze protestujících, ať už z řad rozzlobených lidí, aktivistů nebo odborářů, není v nejvyšších patrech politických stran patrná vůle jim příliš naslouchat. Na tiskové konferenci padlo, že si protestující „jdou pro mandát“, chtějí tedy ukázat svou nespokojenost nejen v hospodách či obývácích, ale na ulici. Jako první krok velmi důležité, zásadní otázkou je ale, co s rozpadlou politickou sférou dělat dál.

Decynizace české politiky — nezbytná a nutná

Českou politiku ovládají neformální sítě a penězovody, cynismus a pragmatismus. Nebývalou nespokojenost a znechucení lidí se stávajícím stavem dokazuje vznik hned několika iniciativ, které si daly do programu tak radikální požadavky jako destrukci systému politických stran a nahrazení tohoto systému apolitickými odborníky. Politické ideologie, které původně stály v centru realizovaného programu jednotlivých stran, se totiž dostávají do pozadí a začínají převažovat partikulární zájmy jednotlivých politiků. Volby se stávají jediným kritériem legitimity, kterou zvolený politik má. Obvinění z trestného činu? Rozsudek, který uznává politika vinným? Nic z toho evidentně neohrožuje jeho politickou legitimitu. Demokratické principy se stávají vyprázděným pojmem a nechuť společnosti dosahuje kritických mezí.

Naléhavým úkolem, který stojí před českou společností, je decynizace politiky a opětovné vybudování důvěry v ni. Není to úkol, který je možné splnit během měsíců nebo let, ale spíše desetiletí. Volání po zrušení systému politických stran nebo depolitizace rozhodovacích procesů nepředstavuje systémové řešení, neboť lze předpokládat vznik jiných ale elitních struktur. Řešení by ale mohla představit rehabilitace politiky i politických ideologií nejen na stranické, ale také mimostranické úrovni. Podstatným aspektem této rehabilitace je také reflexe společenské situace ze strany politické reprezentace — věc v demokratickém systému samozřejmá, leč v České republice nefungující. Dialog mezi politickýkými reprezentacemi a společností, stejně jako vytváření mimoparlamentní a mimostranické politiky angažované veřejnosti jsou velké výzvy a nutnosti, kterým český veřejný prostor čelí.

Zároveň je více než zřejmé, že tato obroda stojí především na mladé generaci. Té generaci, která je dnes z velké části k politice apatická...