Podiv nad stranou Věci veřejné, který v posledních týdnech vyjadřují média, je podivný. Věci veřejné se staly ztělesněním ďábla, který je příčinou všeho zla. Některé novinářské teorie dokonce o této straně tvrdí, že jde proti systému. Opak je pravdou.

Věci veřejné jako veřejný nepřítel

Například šéfredaktor Respektu Erik Tabery v rozhovoru s premiérem Petrem Nečasem říká, že VV jsou „nevyzpytatelný a antisystémový koaliční partner.“ Poslední vydání téhož časopisu začíná článek „Cirkus Nečas“ těmito pozoruhodnými slovy:

„Kdo se po zažehnání pádu vlády chtěl bát, mohl: dalšího zdražování, zlodějských afér a nekončícího vlivu Věcí veřejných korupčníka Bárty na českou politiku. Záchrana Nečasova kabinetu, který se přes Velikonoce kvůli nesrozumitelným bojům koaličních politiků málem rozpadl, ale vyvolala i úlevu — Česko nezbankrotuje, komunisti se nedostanou k moci, ministři dokončí potřebné reformy...“

Nehledě na infantilitu tohoto sdělení, máme před sebou nepřítele jak vymalovaného: Věci veřejné málem dopustily bankrot ČR a vládu komunistů. Slovník jak vystřižený ze zlatokopeckých 90. let, který tehdy mediálně napomáhal skrývat podstatu právě utvářeného korupčnického systému.

A, aby bylo mediálně jasno, nebezpečnost tohoto společenského nepřítele potvrdila i Karolína Peake a další poslanci, opouštějící potápějící se loď. Jenže celá věc má jeden velký hák zvící velikosti kotvy zámořského parníku.

Strategie ABL

Bezpečnostní agentura ABL Víta Bárty zapracovala před čtyřmi lety do svého „byznys plánu“ zvýšení ekonomického profitu prostřednictvím vstupu do politiky, který skýtal získání většího počtu státních a městských zakázek. Proto se Bárta přidal k projektu Věci veřejné, který do té doby existoval pouze na komunální úrovni. O jeho plánu před rokem informoval deník MF Dnes.

Generální ředitel ABL si svolal svoje spolupracovníky - nejbližší manažery - na tajné jednání v říjnu 2008 do hotelu Chateau Mcely. Předložil jim strategii, podle které se měli řídit až do roku 2014.

„Musíme směřovat k posilování ekonomické a sekundárně politické moci," uvedl tehdy Bárta a vysvětlil, že velké zakázky získávají vždy ti „nejlepší“ - tedy firmy s největším obratem a počtem zaměstnanců. „Propojení ekonomické a politické moci potvrzují statistiky - čtyřicet procent zakázek v EU pro soukromé bezpečnostní agentury je zadáváno veřejným sektorem. Z toho vyplývá, že nemůžeme oddělovat ekonomickou a politickou moc.“

Asi nejzajímavější byla tato pasáž Bártova výkladu: „Je třeba si přiznat, že my jako top management se chováme stejně jako dosavadní elity a společenský systém minimálně nepodporujeme - například děláme maximum pro minimalizaci daňové zátěže, korumpujeme, podporujeme protekcionalismus.“

Bárta v tomto projevu precizně pojmenoval stav, v jakém se naše společnost nachází: korupce v České republice není systémovou chybou, systém je přímo na korupci postaven, je korupcí a klientelismem živen. Kořeny tohoto stavu nalezneme již v předlistopadovém režimu, který byl na korupci založený, jako každý byrokratický systém. A ve stejném duchu se po listopadu 89 nesla privatizace „českou cestou“. (Podrobně o tom píši například v článku Temnota je proto, aby bylo světlo II. — Léta devadesátá.) Lidé s bolševickým způsobem uvažování, v čele s Václavem Klausem, tentokrát již pod praporem neregulovaného volného trhu, přivedli Československo a posléze Českou republiku k systému, který Bárta tak výstižně popsal.

Korupční a klientelistické prostředí bylo u nás nastaveno v samých základech ekonomické transformace v první půli 90. let. Druhý vrchol prožívali zlatokopové nejrůznějšího kalibru v době opoziční smlouvy, kdy si pole rozparcelovaly ČSSD a ODS. A tento stav ve větší či menší intenzitě, a za účasti dalších stran a politiků, trvá podnes.

VV — systémová strana

Co z toho plyne ve vztahu k Věcem veřejným? Tato strana je zjevně systémovou stranou, nikoli antisystémovou. Vstupovala do již utvořeného systému a řídila se jeho viditelnými jevy, jeho „pravidly“. Bárta jen realizoval totéž, co před ním (i po něm) praktikovala ODS, ČSSD či někteří politici z TOP 09 v jiných stranách.

Jedním z mála zajímavých momentů jinak nudného a předvídatelného rozhovoru Respektu s Petrem Nečasem je překvapivé sdělení.

„Způsob, jakým média nonšalantně přešla výběrová řízení na ministerstvu práce a sociálních věcí, kde byly miliardové zakázky bez výběrového řízení, kde v dodavatelském řetězci jsou firmy s anonymními akciemi, a nic se neděje…,“ řekl premiér Nečas při obraně ODS a mlžení kolem korupčních kauz vlastní strany.

Předseda vlády tak dobře vystihl situaci: média si často vyzobnou jen to, co se jim hodí (a například Respektu se „nehodí“ kritizovat TOP 09, v jejímž čele stojí Karel Schwarzenberg. Ten, jak Nečas též připomněl, jako ústavní činitel neváhal napomáhat soukromému zájmu podnikatele Zdeňka Bakaly, při nákupu nakladatelství Ekonomia od jeho původních německých majitelů. Ekonomia vydává i Respekt).

Nechtěným produktem Nečasova upozorňování na hříchy druhých je potvrzení z úst nejlépe informovaného člověka v zemi, že korupce skutečně panuje, kam se člověk podívá.

Nechutné metody nejsou nové

Ani nechutné metody Věcí veřejných nejsou ničím novým. Vzpomeňme například na akci Olovo, v jejímž rámci Vratislav Šíma, jeden z poradců Miloše Zemana, sesmolil pamflet na estébácký způsob proti Petře Buzkové (taktéž ČSSD). Nebo na gangsterské metody Karla Srby, sekretáře tehdejšího ministra zahraničí Jana Kavana (jehož si Kavan nemohl vynachválit), který byl odsouzen na 12 let za přípravu vraždy novinářky Sabiny Slonkové.

Problémem Věcí veřejných je, že používala fízlovské metody bez jakýchkoli zábran, a to i na vlastní členy, kteří opláceli svým kolegům stejným. Tato situace nejspíš vyplynula z napoleonského komplexu Víta Bárty, který chtěl ve straně rozhodovat stejným způsobem jako v soukromé firmě. Věci veřejné jsou také nezkušenou stranou, která umí mnohem hůře skrývat vlastní prohřešky, mnohem hůře mlžit než ODS či ČSSD.

Počínání této strany ve vládě plyne od počátku z bezradnosti, jak naložit s vlastní mocí. VV byly od počátku vnitře rozpolcenou stranou s různými, často i protichůdnými zájmy. A když chtějí vládnout klauni typu Radka Johna, lid se sice pobaví, ale dopadnout dobře to nemůže.

Volme neparlamentní strany

Karolína Peake a další poslanci neodcházejí dle vlastního vyjádření z Věcí veřejných kvůli Bártovým metodám a jeho odsouzení za korupci, ale kvůli tomu, že VV neumějí vládnout, nedrží slovo a jsou neřízenou střelou. To ovšem není jen plus, má to i negativní náboj. Jestliže někomu nevadí odposlechy a odsouzení vůdce strany za korupci, o co je v tomto směru lepší než on?

Vláda nemůže udělat proti tomu, že se neustále objevují nové a nové korupční kauzy, nic. Žádné opatření, jako je například změna fungování státního zastupitelství, nepomůže, nebo jen velmi málo. Stejně tak s tím nic neudělá dnešní opozice. Nejde o chybu, kterou lze napravit v rámci stávajícího systému. Je třeba tento systém, mafiánský kapitalismus, nahradit demokracií.

A to se nám nepovede, dokud budeme volit již zaběhnuté velké strany, tedy ODS, ČSSD či TOP 09, které jsou součástí onoho systému (o komunistech ani nehovoře, ti by se měli ještě nejméně půlstoletí stydět na hanbě). Nedá se nic dělat, ale musíme riskovat a volit strany mimoparlamentní. Jak se ukázalo na příkladu Věcí veřejných, je k tomu třeba sebrat dostatek odvahy. Ovšem bez toho to nepůjde. Kdo volí současné „demokratické“ parlamentní strany, dává svůj hlas mafiánskému kapitalismu.