Z pravé části komentátorského spektra zaznívají názory, že vláda Petra Nečase je příšerná, ale odmyslíme-li si všemožné skandály a vnitro-koaliční rozmíšky, jde prý správným, neboť jediným možným, tedy „ne-řeckým“ směrem.

Jednou variací tohoto argumentu je tvrzení, že za špatný obraz vlády a celkové rozladění veřejnosti s politickou situací mohou především Věci veřejné. Občanští demokraté a TOP 09 pracují prý v podstatě kompetentně, jejich reformy jsou nutné, jejich styl uměřený. Kazí jim to hrstka „šašků“ z VV.

Ponechme stranou užitečnost či neužitečnost vládních škrtů a reforem. O těch se vede čilá diskuse. Jisté je, že i z pravé části komentátorského spektra lze stále častěji zaslechnout názory, že k prosperitě se nelze proškrtat a že reformy jsou zbytečně asociální i chaotické.

Méně časté jsou úvahy o tom, co vedle nepopulárních reforem skutečně stojí za všeobecným rozhořčením z české politiky i vlády a z všudypřítomné korupce. Argument, že za špatnou náladu mohou především VV, se jeví jako dost velké zjednodušení.

Ve skutečnosti lze totiž argumentovat, že hlavním zdrojem korupčních praktik, systémového rozkrádání státních zakázek a podřízení politiky zákulisním zájmům je politická praxe ODS.

Jistě, Věci veřejné jsou vskutku bizarní politická partička, svého druhu sekta. Do politiky, jak prozradila vloni zveřejněná nahrávka Víta Bárty, šlo toto uskupení s cílem těžit ze státních a městských zakázek.

Projekt VV  byl od začátku založen na přesvědčení, že k dosažení těchto cílů je třeba používat ještě více neskrupulózní metody, než na jaké se vzmohou protivníci. Jelikož strana vznikla jako divize soukromé bezpečnostní a detektivní agentury, zdá se, že se například hned na začátku vybavila slušnou zásobou kompromitujících materiálů na politické konkurenty.

Jenže si je třeba položit otázku, zda tato strategie „ostrých loktů“ nebyla v podstatě jen jednou z logických odpovědí VV na otázku, jak se prosadit v politickém prostředí prolezlém mafiánskými praktikami. Jinými slovy: místo toho, aby se VV prosadily jako skutečný politický projekt, který teprve po svém vstupu do nejvyšší politiky hledá cesty, jak se přisát ke státním zakázkám, přistoupila strana k privatizaci politiky z opačného konce. Do politiky už šla jako v podstatě soukromá firma s cílem maximalizovat ekonomické zisky.

Jakkoliv se tato „firma“ v politice rychle zdiskreditovala svým amatérismem, vzájemným špiclováním svých členů, úniky informací o jejích skutečných záměrech a bizarními móresy i notorickou bezpáteřností jejích vedoucích představitelů, neměli bychom ztrácet ze zřetele, že to nebyly VV, kdo stvořil korupční prostředí i kmotrovské zázemí politiky, a kdo vnesl do české politiky cynismus.

Tyto jevy mají svůj původ už ve způsobu ekonomické transformace po roce 1989, zejména v privatizaci při zhasnutém světle, v jehož čele stála ODS. Není náhodou, že právě ODS byla jako první velká strana po roce 1989 postižena finančním skandálem, který ji rozštěpil.

Tím ovšem Václav Klaus svůj repertoár v čele strany zdaleka nevyčerpal. V roce 1998 vtáhnul s pomocí opoziční smlouvy do v podstatě už zkorumpované české politiky, která během privatizace srostla s neprůhlednými ekonomickými skupinami, sociální demokracii.

Ta se do té doby nepodílela na moci, s některými výjimkami na komunální úrovni. V opozičně-smluvním souručenství se ale od ODS rychle učila.

Přesto lze argumentovat, že pokud jde o politický cynismus, byla ČSSD od počátku méně „zkažená“. Až do roku 1998 totiž nebyla zřejmým výtahem k moci a potažmo ekonomickému vlivu, kterým byla ODS od svého vzniku.

Jinými slovy, do ČSSD se v prvních devíti letech po pádu komunismu nevstupovalo s vidinou rychlého politického a ekonomického vzestupu. Dokonce je možné argumentovat, že vzhledem k démonizaci čehokoliv levicového v prvních letech po pádu komunismu vstupovali do ČSSD především lidé, kteří věřili v politické ideály demokratické levice a byli ochotni nést stigma „levičáků“.

V tomto ohledu se ODS jeví jako strana, v niž byl přístup jejích členů k „idejím“ mnohem více instrumentální, nebo prostě cyničtější. Jistě i do ODS vstupovalo a straně fandilo nemálo lidí, kteří se prostě považovali za „pravicově“ orientované, jakkoliv měli v pojmech, jako jsou liberalismus nebo konservatismus, dost velký zmatek.

Jenže zároveň ODS postihlo to, co se stává stranám, které v určité době mocensky dominují a přitom ještě kontrolují velké přesuny majetku: nalepilo na ní velké množství lidí, kteří v ní viděli stejnou „průkazku“ k úspěchu, jakou dříve představovala pro mnohé komunistická strana.

Když se po roce 1998 stala z ODS po odchodu liberálního křídla de facto klausovská sekta, odsunutá do smluvní opozice na celostátní úrovni, nicméně nadále ovládající největší radnice a později i kraje, převládl ve straně už definitivně pragmatický cynismus. Dřívější vysávání různých privatizačních projektů nahradilo programové přisávání ke státním zakázkám.

Je pravda, že ani ČSSD, která vládla v letech 1998 až 2006, neunikla těmto praktikám, ale na úrovních, kde bylo možné z veřejných financí vysávat nejvíce prostředků, tedy na úrovni velkých měst a krajů, jen sekundovala občanským demokratům, kteří měli na těchto úrovních dominantní postavení.

Nejrůznější zákulisní skupiny a „lobbisté“ si samozřejmě udržovali dobré vztahy s oběma velkými stranami, ale od počátku byli mnohem více a těsněji provázáni s ODS. Privatizace stranické politiky do rukou „kmotrů“ byla a je také mnohem více prominentní v ODS než v ČSSD.

V ČSSD se po jejím odchodu do opozice v roce 2006 svářejí snahy stranu programově obrodit a vymanit z korumpujícího dědictví opoziční smlouvy i některých neblahých praktik její vlády v letech 2002-2006 s cynickým „pragmatismem“ zejména některých krajských bosů, kteří vládnou od roku 2004. ODS, na druhou stranu, zcela propadla během posledních šesti let, kdy vládne, pojetí politiky coby převodové páky k ekonomickému prospěchu lidí se stranou různými způsoby spojenými.

Dnes je ODS v podstatě na všech úrovních ovládána zákulisními ekonomickými zájmy do té míry, že je nemožné určit například i to, které z vládních reforem jsou neseny politickými ideály a které jsou jen šity na míru neprůhledným ekonomickým skupinám přisátým na stranu. Stejně nemožné je určit, která z vnitrostranických personálních rozhodnutí jsou výsledkem skutečné politiky, a která jsou činěna pod taktovkou stranických kmotrů.

Strana, která kdysi předsedala privatizaci státního majetku, byla sama dokonale zprivatizována.

Jisté je, že ODS ukazuje pozoruhodně malou míru pudu sebezáchovy. Občas se téměř zdá, že se v současnosti řídí hesly „urvi ještě, co můžeš“ a „ po nás potopa“. Svým cynismem v podstatě zcela zdiskreditovala „pravicovou politiku“.

Což nás vrací k Věcem veřejným. Hlavním důvodem pro jejich pokračující příšerné účinkování v nejvyšší politice je právě cynismus ODS, která je ochotná s nimi vládnout. Co na tom, že tím de facto diskredituje i ty reformy, které snad dávají smysl.

Žádný kotrmelec VV není dost velký na to, aby popohnal ODS k principiálnímu postoji, zejména když další koaliční partner, TOP 09, je ideologicky zaslepený do té míry, že je ochoten uskutečňovat svůj neoliberální sen v podstatě s kýmkoliv, kdo mu dá prostor. Dokonce se občas zdá, že různé skandály VV někdo programově rozehrává, aby tak vytvořil pro ODS i TOP 09 kouřovou slonu.

Podstatné je, že ODS, jak se zdá, už žádná „principiálnost“ a ideje nezbývají. Vše diktují zákulisní ekonomické zájmy. A v tom si s VV vlastně rozumí, pokud si různé zákulisní skupiny spojené s těmito stranami navzájem nelezou do zelí.